Zamiloval jsem si Twitter ...

... což je služba, o které jsem se před časem zmínil jako o dobrém léku proti grafomanii. Nevím, jestli tak funguje, ale mně zatím nepomohla. Grafomanem jsem stále. Zato v seznamu mých psychických úchylek přibyla další. Twitterománie.

Připomenu, že Twiter umožňuje takzvané mikroblogování, neboli přeloženo do češtiny psaní krátkých textů, které se pak buď publikují na daném místě (například konkrétní webové stránce), anebo jen tak poletují éterem. Přistát pak můžou nejen na webu, ale třeba i v něčím emailu nebo mobilu.

Na Twitteru si založíte cosi jako svůj „kanál“, kde se objeví každý váš text. Nesmí být delší než 140 znaků. K odběru těchto zpráviček se pak může přihlásit kdokoliv další. Stane se tak člověkem, kterému se ve twitterovské terminologii říká „follower“, tedy cosi jako následovník nebo stoupenec. Obě tato slova mi znějí téměř nábožensky, podržím se tudíž nudnějšího, ale asi trefnějšího termínu „čtenář“.

Čtenáři všechny vaše nové texty dostávají ve formě, kterou si sami zvolí. Tou nejčastější je asi na twitterovskou stránku. Tedy že si v internetovém prohlížeči otevřou Twitter.com, a pokud zde jsou přihlášeni jako uživatelé, seřadí se jim chronologicky textíky všech „sledovaných“ lidí. Každý je zároveň autor i čtenář. Jednou z kouzel Twitteru je v tom, že funguje asymetricky. Tedy že můžete mít desítky či stovky čtenářů, a sami číst jen texty pár pečlivě vybraných lidí. Anebo naopak.

Já jsem jako člověk s podezřením na akutní grafomanii začal tím prvním způsobem. Díky sloupku a blogu jsem rychle získal pár desítek čtenářů, ale sám jsem se jako čtenář nepřihlásil u nikoho. My novináři jsme na to ostatně zvyklí: hodně toho namluvíme, posloucháme však už méně.

Samozřejmě mě zajímalo, co mí čtenáři (a v některých případech i mí známí a kolegové) na svých twitterovských kanálech píší, ale četl jsem jejich texty pokoutně a inkognito. Asi po dvou týdnech mě to přestalo bavit. Taky jsem se na nějakém blogu dočetl, že uživatelé Twitteru, kteří jen píší a nikoho nesledují, jsou v komunitě považováni za nafoukané egocentrické pitomce. Takovou pomluvu by mé ego nesneslo! A tak jsem rychle vpustil na svou domovskou stránku asi prvních dvacet lidí.

Bylo to něco podobného, jako když v novém bytě poprvé uspořádáte mejdan. Do uklizených, ale neútulně prázdných místností vtrhne horda lidí různého druhu. Sice jste je pozvali, ale ne ze všech jste nadšení. Jeden má zablácené boty, druhý je příliš hlučný a třetí zase vůbec mluví. Ale jak večírek pokračuje, pomalu si na všechny zvykáte a začínáte se s nimi cítit dobře.

Abych to zkrátil, dnes „odebírám“ textíky asi od devadesáti lidí, což je zhruba stejný počet, kolik jich čte ty moje. Nebo lépe řečeno nečte, protože prakticky nepíšu. Ne že by mně dělalo problémy naťukat párkrát denně 140 znaků. Ale nechce se mi. Nemám tu potřebu. Jednou za pár dní mě něco napadne, sem tam se nechám vtáhnout do nějaké diskuse. Ale držím se zpátky. Za zmíněných šest týdnů jsem nenapsal ani čtyřicet zpráv. Tomu říkáte grafoman? Pche.

Zato mě o to víc baví si textíky číst. Jsem teď v tom období, kdy je mejdan v nejlepším. Prožívám se svými twitterujícími přáteli jejich pozoruhodné zážitky a prozkoumávám jejich myšlenky. Se zvláštní oblibou sleduji jemná přediva konverzací, které vedou mezi sebou, a raduji se z toho, že sám mohu mlčet. To by na skutečném večírku neprošlo. Buď se zapoj, nebo přestaň poslouchat a zmiz! Ale takto je to příjemnější a pohodlnější.

Má twitterovská homepage se proměnila v téměř surreálný zpravodajský server. Dozvídám se tu o mnoha věcech, a to důležitých, i nedůležitých. Že je ke stažení nová verze známého prohlížeče a že česká premiéra iPhonu bude prý v srpnu. Nebo že XY potkal v centru právě známou zpěvačku, která měla průhlednou halenku bez podprsenky, případně že se YZ srazil na kole s chroustem a měl z toho na čele takovou díru, že mu ji museli zašít. Nevím, jestli je to všechno pravda, ale baví mě to.

Některým svým autorům vůbec nerozumím. Jejich texty nedávají smysl, ale když si je seřadím za sebou, zjistím, že se dají číst jako báseň. Úplně jim závidím tu volnost a nespoutanost! Jiným zase rozumím velmi dobře. Ano, někteří mi lezou na nervy, protože si stále nesundali ty zablácené boty, ale učím se toleranci.

Ještě jsem odběr textů od žádného autora nezrušil. Prý je to normální a běžné (všiml jsem si, že i mně počet čtenářů sem tam ubyde), ale mně by to přišlo brutální. Z večírku konec konců také vyhazujete lidi, až když vám pozvracejí koberec.

Nemyslím se, že se to stane.