"Hledám, kdo jsem" ...

... řekl mi kamarád, který podobně jako já letos oslavil čtyřicítku. Namítl jsem, že se může podívat do dokladů, ale můj chabý pokus o žert odmítl pohrdlivým mávnutím. Vysvětlil mi, že v nejbližší době chce hodně cestovat, a to jak do cizích zemí, tak i vlastního nitra.

Prozatím sonduje v různých cestovních kancelářích, na kolik by ho vyšla cesta kolem světa, a taky požádal svou sedmnáctiletou dceru, jestli by mu nesehnala trochu marihuany. "A co tomu říká manželka?", zeptal jsem se. "Musí přece mít pochopení," ohradil se. "Mám krizi středního věku, a to není legrace. Nehledé na to, že by mohla mít mnohem vážnější průběh!"

Pochopil jsem, že pro nás muže středního věku je tato krize dobrou výmluvou dělat nečekané, zvláštní a především zábavné věci. Jenže jaké? Začal jsem o tom přemýšlet. Pořídit si mladou milenku, sportovní vůz nebo motorku jsem zavrhl, protože je to příliš banální. To napadne každého idiota.

Cestování mi působí úzkost a svůj zážitek s drogami jsem si odbyl už před dvěma lety, když mě zfetovali při operaci zlomeného kotníku. Navzdory okolnostem jsem měl celé dvě hodiny vynikající náladu, flirtoval nejen se seřičkami, ale i s anesteziologem, a snažení operatéra jsem hlasitě komentoval (až mě musel požádat, abych chvíli mlčel, že se nemůže soustředit). Bylo to hezké, ale bylo toho dost.

Už to vypadalo, že se o sobě ani ve středním věku nic nedozvím. Až jsem v poště objevil email, ve kterém mi kdosi napsal odkaz na jednu webovou stránku. "Dozvíte se na ní, kdo jste!", znělo doporučení. K mému zklamání jsem na něm našel obyčejný dotazník. Jeho vyplnění slibovalo zjistit, kolik procent je ve mně Angličana.

Bizarnost celé té věci mě zajuala, a tak jsem na zhruba dvacet otázek odpověděl. Týkalo se spousty nesmyslů počínaje tím, jakou mám rád snídani, až po otázky týkající se mého hudebního či literárního vkusu. Na závěr jsem se dozvěděl, že jsem Angličan ze 42 procent a že je to poměrně dobrý výsledek.

Nechme stranou, proč je vlastně dobrý a pro koho (pro mě?, nebo pro Angličany?), ale pravda je taková, že mě ta věc zaujala. A k svému překvapení jsem objevil, že podobných testů jsou na Internetu stovky, možná tisíce. V následujících dnech jsem zjistil, že jsem z 26 procent NewYorčan, z 53 procent dokonalý snob a z 19 procent žena.

Dokonce existuje webová aplikace, která podobný dotazník nabídne dvěma lidem. Když na otázky odpoví, tak se dozví, jaké procento mají společného. Ale vy můžete na otázky odpovědět i dopředu a dát si pak tohle internetové udělátko například na své webové stránky. Každý návštěvník pak bude moci zjistit, kolik procent z vás obsahuje. Není to fascinující?

Měl jsem tu věc na svém blogu asi dva dny. Ne že by možnost zjistit "procento Čermáka" zaujala nějak moc lidí, ale asi deset lidí dotazníček vyplnilo. Jeden z nich mi pak napsal a pochlubil se, že mu vyšlo 32 procent. Je tedy téměř ze třetiny já!

V první chvíli mi to přišlo fantastické. Hlavou mě běžela řada nápadů, například že absolventy testu oslovím s přáním, aby platili příslušné procento z mých měsíčních účtů. Nejenže bych hravě zaplatili všechno, ale nepochybně by mi ještě spousta peněz zbyla. Kouzlo aritmetiky! Pak jsem si však uvědomil, že oni by mohli podobně nárokovat část mého života. Aneb kouzlo logiky.

To mě vyděsilo. Zmíněnou aplikaci jsem z blogu okamžitě stáhl. Taky jsem se přestal zabývat hledáním sebe sama. Je to hloupost, stejně jako celá krize středního věku. Svému kamarádovi, který to celé spustil, jsem poslal esemesku: "Ty jses ty, pitomce!" Ale neodpověděl mi. Asi už je na cestě do Nepálu.