Poslanci nás chtějí chránit před starosty a strážníky. To je hezké. Ale kdo nás ochrání před poslanci?

Můžou městští a obecní strážníci měřit rychlost řidičů? Nedávno schválený zákon jim to má zakázat, nyní projednávaná novela by jim to naopak mohla umožnit. Názory poslanců všech stran se různí. Z debaty ve sněmovně se rýsuje zajímavý kompromis: obecní policie bude moci rychlost měřit, ovšem pouze s dovolením či za dohledu policie státní.

Upřímně řečeno mě tenhle kompromis šokuje a uráží. Nemám žádný důvod důvěřovat jedněm policajtům víc než těm druhým. Ani jedni si nezískali mou valnou důvěru. Zmíněný kompromis jen zvýrazňuje nálepku, kterou mají strážníci už od momentu, kdy se ze zákona objevili v ulicích. Totiž že jsou jakousi policií „druhé kategorie“. Možná to tak je. Ale jestli si to poslanci myslí, pak by tuhle podřadnou policii měli radši zrušit.

Rozumím argumentu, že zatímco pokuty inkasované státní policí polyká anonymní státní rozpočet, míří pokuty vybrané strážníky do obecních pokladen. Od nich mají klíče starostové, tedy jejich přímí nadřízení. Jejich zájmem je, aby do rozpočtu přibylo co nejvíc peněz. V důsledku se pak strážníci zaměřují na místa, o nichž ze zkušenosti vědí, že tam většina řidičů porušuje zákon. Část poslanců to nazývá buzerací a šikanou.

Tvrdím, že to dokazuje něco jiného: totiž že je něco velmi v nepořádku s naším vnímám moci, odpovědnosti a práva.

Především je taková kritika strážníků od zákonodárců laciným populismem. Že policisté vybírají pokuty tam, kde je to snadné, je známá věc. Určitě to není specialita jedněch nebo druhých. Nelze vyloučit ani to, že existují starostové, kteří vyčůrané lpění na zákonech chápou jako zdroj příjmů. Ale zrovna tak je bezpočet případů státních policistů, kteří byli usvědčeni z přijímání úplatků či kšeftování s pokutovými bloky. Dáme tedy ke každé silniční hlídce na revanš zase jednoho strážníka?

Politici volající po omezení pravomocí strážníků zaměňují příčiny s důsledky. Neexistuje žádná přesná hranice mezi vymáháním zákonů a buzerací. Slyšeli jsme jímavou historku o nepoužívaných železničních přejezdech, kde strážníci chytají řidiče jedoucí více než třicet kilometrů v hodině. Tak proč s tím poslanci něco neudělají? Když jde o státní rozpočet, neváhají lobovat za pár desítek tisíc na opravu střechy kdejaké sokolovny. Určitě by tedy zvládli i zařídit, aby se na zmíněném přejezdu objevila příslušná značka.

Nebo lkaní poslance Klase nad chudáky, kteří platí pokutu, když v obci jedou 51 nebo 52 kilometrů v hodině. Co mu tedy jako zákonodárci brání, aby předložil návrh, že kolem limitů bude destiprocentní nebo třeba dvacetiprocentní tolerance? Jenže nebude pak buzerací to, když policisté budou pokutovat řidiče jedoucí 56, případně 61 kilometrů v hodině?

A tak bychom mohli pokračovat. Všichni se shodneme, že postavit radar na úroveň cedule značící začátek obce je vyčůranost, protože i slušní řidiči zde dobržďují. Ale kdo tedy řekne, kde už to buzerace není? Deset metrů za cedulí? Dvacet? Nebo padesát? A jak to budou státní policisté rozhodovat? Podle zdravého rozumu? Omlouvám se, jestli poslední věta zní v souvislosti s policií příliš ironicky.

Mají-li poslanci v takové většině dojem, že na úrovni cedule prostě nejde auto dobrzdit na požadovanou rychlost, ať změní zákon. Jenže to oni nechtějí. Radší budou populisticky polézat nám řidičům s tvrzením, že jet dlouhý úsek čtyřicetikilometrovou rychlostí je prakticky nemožné (opět Klas). Je to těžké, to víme i bez nich. Ale my jsme si zákony ani nevymyslili, ani neschválili.

Sněmovna se ocitla v paradoxní situaci, kdy konstruuje zákon, který má nás občany „ochránit“ před dodržováním zákonů jiných. To je přece absurdní. Stejně jako pocit nadřazenosti až určitý paternalismus, který mnozí poslanci projevili vůči místním samosprávám. Sledoval jsem rozpravu na toto téma pozorně. Starostové v ní byli vylíčeni jako prakticky nesvéprávní jedinci, kteří olupují slušné občany a je třeba je hlídat. I to mi přijde neslýchané.

V téhle zemi v současné době těžko najdeme skupinu lidí s horší pověstí, než jsou poslanci parlamentu. Chovají se nevhodně a nedůstojně, jejich „vysoká politika“ produkuje dlouhodobě nekompetentní a slabé vlády. Takzvané přeběhlictví zcela smazalo dokonce i iluzi o tom, že můžeme coby voliči chování sněmovny coby celku nějak ovlivnit. Kde si poslanci osobují právo „mistrovat“ starosty?

Troufám si tvrdit, že jestli u občanů ještě zbyla nějaká důvěra v politiku, tak je to ta místní, představovaná samosprávami. Své starosty jsme si zvolili, známe je a žijeme s nimi. Na rozdíl od vysoké politiky zde existuje aspoň jakási nedeformovaná linka mezi naší důvěrou a jejich odpovědností. Jsou mezi starosty takoví, kteří své postavení zneužívají a občany ignorují? Nepochybně. Ale buďme si jisti, že jich je menší procento než mezi poslanci.

Možná to tak sami zákonodárci nezamýšleli, ale jejich středeční debata byla ve skutečnosti o obecném problému tvorby rozumných zákonů a jejich následné vymahatelnosti. Silná slova na adresu starostů a strážníků však jen přiznáním vlastního selhání.

(Psáno pro LN).