Je to zvláštní pocit. Jsem svůj fanoušek!

Ve třetí třídě mě spolužák K. přemlouval, abych se s ním stal členem fanklubu Hany Zagorové. Moc se mi to nezdálo. „Pořád je lepší než Vondráčková,“ nevzdával se. Namítl jsem, že v tom fanklubu jsou určitě jen holky. „A o to právě jde,“ řekl K. „Když s nima budeme členy fanklubu, je mnohem větší pravděpodobnost, že s nima budeme chodit.“¨

Promeškal jsem svou šanci. K. se stal členem fanklubu Hany Zagorové. O dva roky později už byl členemj anklubu Johna Lennona a několikrát jsme ho zahlédli, jak chodí kolem školy s nejhezčí holkou z béčka. Lennona ten samý rok zastřelil psychopat v New Yorku a já se zařekl, že nikdy do žádného fanklubu nevstoupím. Což se mi dlouho dařilo dodržet.

Před pár dny jsem se dozvěděl, že někdo založil můj fanklub na Facebooku. Měl v té době dvanáct členů. Nejsem Hana Zagorová ani John Lennon, takže mě to zaskočilo i potěšilo. Ale zároveň postavilo před tíživé dilema. Co mám dělat? Jako že nic? Anebo mám mezi své fanoušky zavítat a užívat si jejich virtuální přízně? Nevím, co v takové situaci dělají celebrity. Rád bych to s nějakou probral, ale žádnou neznám.

Rozhodl jsem se, že na své fanouškovské stránce zanechám vzkaz. Ale zjistil jsem hroznou věc. Abych mohl členům jakékoliv skupiny na Facebooku něco vzkázat, musím se nejdřív stát jejím členem. Po pár okamžicích tíživých muk jsem dospěl ke zdrcujícímu rozhodnutí. Poruším své dávné předsevzetí a stanu se fanouškem. Sám svým fanouškem.

Řekl jsem to druhý den známému. Pokrčil rameny. „Já bych to nepřeceňoval,“ řekl. „Na Facebooku má fasnoušky kdejaká kravina. Dokonce i jedna neexistující zubní pasta.“ Nic nepřeceňuju, ale myslím, že jsem v dobré společnosti.