Politici nechtějí, aby je televize natáčely v kuloárech? A co takhle je nenatáčet vůbec?

Vztah politiků k novinářům je vyšinutý a je na čase, aby se vrátil do normálu. Začíná to být neúnosné. Všude na světě existuje v této oblasti určité tření a napětí. Ale co se v Česku děje v posledních měsících, ohrožuje důstojnost a důvěryhodnost, a to obou stran.

Dobrým příkladem je vystrčení kameramanů z kuloáru sněmovního sálu. Nejde o samotné opatření, které by mohlo mít své důvody a logiku. Ale to by kancléř sněmovny či členové komise, kteří ve čtyřčlenném složení opatření prosadili, museli nějaké sdělit. Jenže oni se ani nenamáhali.

Zákaz natáčení v kuloárech postrádá hodnověrnou záminku. Ovšem i skutečný důvod. Kuloáry se nestanou pohodlnějšími a politici se otázkám stejně nevyhnou. Takže se zdá, že jde opravdu jen o to lidem z televizí zkomplikovat život. Trochu dětinské.

Stejně se však chovají sami televizní novináři, když o té kauze hned začnou sami točit. Vděčně dělají rozhovor s každým politikem, který o opatření buď nevěděl, anebo s ním nesouhlasí. Dokonce poskytují vyjádření sami sobě, takže jsme nnapříklad ve veřejnorpávní televizi mohli vyslechnout názor reportéra Novy. To se přece nedělá! Televize jsou v téhle věci zaujaté, zpravodajství měly nechat jiným médiím.

Součástí normálního vztahu mezi novinářem a politikem je z novinářovy strany určitá míra cynismu a z politikovy strany zase přiměřená přezíravost. V Česku to však došlo do té míry, že to neumožňuje základní a normální komunikaci. Jenže média jsou od toho, aby za občany tuto komunikaci vedla.

Premiér Topolánek už není schopen dát jediné veřejné prohlášení, aniž by se otřel o nechopnost a zaujatost médií. Paroubek si na ústrky on novinářů stěžuje v plamenných projevech. Ale dívejte se na oba, když jde o konflikt s médii toho druhého. To hned přispěchají a ventilují své obavy o nezávislost tisku. A novináři jim ochotně drží mikrofony.

Premiér nemá pro média slušné slovo, prý je nepotřebuje. Ale z nějakého důvodu cítí potřebu "pomáhat s médii" přeběhlému Wolfovi. A koho pošle? Dalíka. Tu bosou kobylu a slona v mediálním porcelánu, který kde se objeví, tak působí Topolánkovi problémy.

Jenže v čem je jádro problému? Že Dalík je virtuální monstrum, které jsme stvořili sami my novináři. Že se s ním scházíme, že mu nasloucháme a že ho vůbec bereme vážně. V normální zemi by takový přítel premiéra byl bizarní figurkou na okraji zájmu. Zde se s ním všichni ti Kmentové, Bártkové a další scházejí. Ne proto, že by od něj snad mohli získat exkluzivní informace, ale protože vědí, že zase plácne nějakou pitomost. V tom je podstata celého toho kraválu o ovlivňování médií v kauze Wolf.

Média mají vliv a moc do té míry, kdy se zabývají důležitými věcmi a ignorují banality. A zde je řešení i takzvané poslanecké šikany televizních štábů. Sněmovna je právě teď v jednom z těch období prázdné žvanivosti a exhibicionismu. Vyvrcholí to příští týden hlasováním o odvolání vlády. Důležitý bude výsledek, všechno ostatní bude jen trapný cirkus.

Politici ukázali televizím ramena. Navrhuji jejich šéfům jednoduchou věc: ať své kamery nestěhují o patro níž, ale prostě je vypnou a ze sněmovny odvezou. Solidárně by se mohla přidat i další média. Zpravodajství ze sněmovny by se minimálně v příštích dvou týdnech mohlo každý den odbýt několika větami. Hlasovalo se o tom a o tom, dopadlo to tak. Nic víc. Přišli bychom o něco důležitého, utrpěl by veřejný zájem? Kdepak.

A viděli bychom, jak rychle by to sami politici vyřešili. Klidně si ty své kamery zase do kuloárů dejte, hlavně nás zase začnětě natáčet. Odtud je jen kousek ke zdravému novinářekému sebevědomí: Ale jistě, jen co začnete zase dělat něco důležitého.

(Psáno jako komentář pro LN).