Neprozřetelné blahořečení dálnice

Patřím k statisticky nevýznamné a celkově zanedbatelné menšině řidičů, která má ráda dálnici D1. Jezdím po ní téměř každý den do práce i z práce (byť jen zhruba dvacetikilometrový úsek), a když si odmyslím letošní nesmyslně dlouhé (a celkově nepříliš srozumitelné) prázdninové omezení kolem nultého kilometru, tak si nemůžu stěžovat. A až ještě část okruhu (teď zrovna pilně budovaná) odvede kamiony jedoucí na Plzeň ještě před vjezdem do Prahy, myslím, že D1 bude nejomfortnější příjezdovou i odjezdovou komunikací. Nikomu to necpu, ale myslím si to.

Dobrou zkušenost mám i s dopravním servisem na webu Ředitelství silnic a dálnic - konkrétně s mapou, kde si ze prohlídnout online záběry z kamer i nápisy na informačních cedulích. Obvykle jde o dobrý způsob, jak si před vyjetím zjistit, jestli někde na trase není nějaká pohroma.

Tak. A teď sedám do ata a vyjíždím po dé jedničce do Vídně. Podle všech známých společenských i přírodních zákonů (včetně těch Murphyho) je nevyhnutelné, že někde na Vysočině uvíznu, budu tam osm hodin stát v koloně, nebudu se moci vyčůrat ani napít a dojdou mi baterky v notebooku, takže o tom ani nebudu moci napsat sem na blog. To je ještě ten relativně pozitivní scénář.

Ale dobře mi tak, řekl jsem si o to.