Proč nemanifestuji na Facebooku?

Už už jsem se chystal kliknout myší. Ale pak jsem kurzorem myši z příslušného tlačítka rychle ucukl. Ano, bylo lákavé stát se členem facebookové skupiny "Hnutí za více soulože". Určitě bych si tam našel nové kamarády a dozvěděl se nové věci. Ale porušil bych svou zásadu nepodepisovat petice, nedemonstrovat a nemanifestovat.

Není to zásada ušlechtilá, nýbrž účelová. V osmdesátých letech jsem se jako student příliš bál podepisovat nejrůznější petice proti komunistickému režimu. A když se to v devadesátých letech začalo "smět" a najednou každý podepisoval všechno, připadal bych si sám sobě srandovně.

Doba se hnula a peticí ubylo. Až teď s nástupem Facebooku slaví něco jako comeback. Je to hotová lavina. Každý den mě bombardují nabídky, abych vstoupil do nějaké virtuální skupiny, která něco nebo někoho podporuje, případně s tím bojuje. Stačí doslova hodiny, aby se nějaké horké veřejné téma aspoň částečně zhmotnilo do podoby facebookové skupiny. Entropa, Kaplický, ruský plyn, zdravotnické poplatky ... na co si vzpomenete.

Držím se své staré zásady, i když už nejsem tak rigidní jako zamlada. Například jsem vstoupil do svého vlastního fanklubu. Mých fanoušků není tolik, abych si mohl dovolit plýtvat vlastním podpisem. Jsem také členem skupiny "Podporovatelů Evy a Jakeše", jejímž účelem je shromáždit pět tisíc členů. Pak se Eva s Jakešem vyspí. Podle fotografie soudím, že Jakeš nemá žádnou jinou šanci, a tak získal i můj hlas.

Ale vyhýbám se všemu, co zavání peticí, agitací nebo hnutím. A hlavně tomu, co by mohlo být byť vzdáleně bráno vážně. Snadnost bojovat ve sirtuálních sítích s kýmkoliv za cokoliv bavuje naše hlasy váhy a důležtosti. Emoce a vášně překotně vybublají, aby se vzápětí zase stejně rychly zklidnily. Před rokem 1989 měl takový podpis váhu lidského osudu.

Dnes váží ... jako to kliknutí myši. Skoro nic.