Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát

Pět let je v internetové historii celá věčnost, tento týden pětiletý Facebook je však stále mladík. Zvlášť v Česku, které teď prožívá cosi jako módní facebookovou vlnu. Jen za posledních deset dní se počet uživatelů zvýšil o patnáct procent. Těch, kteří se na Facebooku "přiznali" k české národnosti, je podle oficiální statistiky zhruba 210 tisíc. Jejich počet ovšem roste tempem pět tisíc nových uživatelů za den.

Znamená to, že se demografie dynamicky mění, ale teď zrovna je úžasně mladá. Ze zmíněných 210 tisíc je jich téměř 200 tisíc ve věku do 35 let. Další detaily je třeba už odhadovat, ale lze očekávat, že jsou to většinou středoškoláci a vysokoškoláci, z větších měst. Odpovídají tomu i jejich názory, které lze zase odhadovat ze skupin, které tvoři či podporují. A tak jsou například často pro placení poplatků ve zdravotnictví i pro americký radar, nemají rádi Paroubka, líbí se jim Kaplického blob. Celkem příjemná společnost, chce se říct.

Momentální móda, pětileté výročí a také několik souvisejících událostí ve zpravodajství vedlo k tomu, že se českému Facebooku možná poprvé věnovala významněji také tradiční média. Včetně České televize. A protože jsem sám o Facebooku v posledních měsících víckrát psal, dostal jsem hned od několika novinářů otázku: Proč se z těch stovek či tisíců zajímavých internetových služeb, které vznikly po roce 2000, stal zrovna Facebook takovým hitem?

Ta odpověď by mohla znít zhruba následovně: Protože Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat.

To je důležité. Web si od svého vzniku v první polovině devadesátých let získal pověst poněkud nepřehledné džungle. Od samého začátku v něm bylo mnoho pornografie a dalších podezřelých zákoutích. Čteme o internetové šikaně, obtěžování či finančních podvodech. Facebook vám umožňuje si vybrat, s kým se budete stýkat a kdo bude mít přístup k vašim datům. Je to ten často ironizovaný institut "přátel", tedy lidí, kterým udělíte právo vstoupit do vašeho virtuálního světa. A oni to samé umožní vám.

Samozřejmě nejde o skutečné "přátele", to je jen více či méně vhodně vybraný termín. A hlavně mu každý může dát takový obsah, jaký potřebuje. Když se živíte jako herec nebo politik, může pro vás být výhodné mít stovky nebo i tisíce "přátel". Ale můžete se rozhodnout, že se i virtuálně obklopíte jen svými blízkými, a pak už to jsou přátelé bez uvozovek. Ale tuhle druhou možnost volí jen menšina. Když vezmeme v úvahu všech zhruba 150 miliónů světových uživatelů, je průměrný počet "přátel" 120.

Facebook má samozřejmě i své kritiky. Ne ledajaké. Minulý týden před ním například varoval papež (ale ten ho zároveň pochválil za to, že zesnadňuje komunikaci mezi lidmi), na rizika upozornil před pár dny také viceprezident Evropské komise. Na nejrůznější doporučení či direktivy eurobyrokratů a politiků jsme zvyklí se dívat skrz prsty. V tomto případě bychom však neměli. Varování se týkalo ohrožení našeho soukromí.

Může to znít pokrytecky, vždyť jsou to především státy a instituce, včetně EU, které nás soukromí zbavují. NIkdy v minulosti nás nesledovalo tolik kamer na ulicích, nikdy jsme toho o sobě nemuseli tolik prozrazovat a nikdy nebylo třeba tak často i při různých příležitostech prokazovat svou identitu. To vše se děje bez ohledu na to, jestli stím souhlasíme. Na Internetu se však svého soukromí zbavujeme dobrovolně.

To je ta základní a vážná výhrada proti Facebooku. Ne to, že by vytvářel nějaký alternativní virtuální prostor, který by lidi odtrhoval od reality. To tvrdí jen někteří psychologové, kteří Facebook ve skutečnosti neznají. Únikem byly virtuální světy jako SecondLife či diskusní fóra, kam uživatelé prchali pod vymyšlenými nebo anonymními identitami. Byly to výlety jakoby do jiných vesmírů. Naproti tomu Facebook je pevnou a nedílnou součástí reality.

V tom je to riziko. Mnozí zde ze svého soukromí prozrazují příliš. Detaily o svých zážitcích, citech i názorech. Kdyby se na nás někdo na tyto věci ptal v nějakém dotazníku, budeme to brát jako vlezlost a nepřístojnost. Ale na webu to děláme s naprostou lehkomyslností. Nepřemýšlíme o tom, jaké to může mít důsledky. Jsou známy příklady, kdy zaměstnanec přišel o místo, protože se omluvil pro nemoc, ale šéf z jeho profilu na Facebooku zjistil, že byl na horách. A to ani nemluvě o bezpočtu vyzrazených manželských nevěr. Ale to jsou jen takové anekdoty.

Stejně lehkomyslně se chováme i k soukromí svého okolí. Tento týden nás zpravodajství informovala o dvou událostech, která sice s Facebookem nesouvisí, ale jde přesně o tentýž princip. Sebevraždu spáchal bývalý ředitel školy, jehož výbuch hněvu a facku uštědřenou žákovi - natočené na video na mobilní telefon - publikovali jiní žáci na Internetu. A jiné internetové video "pouze" zničilo kariéru učitelce ze Znojma, která dala výpověď kvůli údajně pornografickým záběrům.

Facebookové profily jsou nepochybně plné potenciálně výbušného materiálu. Problém je v tom, že digitální realita je nezničitelná, nelze ji vzít zpátky a co do ní ze svého soukromí vložíme, bude nás pravděpodobně pronásledovat do svého života. Kdykoliv zmíněná učitelka ze Znojma vloží do internetového vyhledávače své jméno, vrátí se jí ve výsledcích její jeden nepovedený večer. Lépe řečeno pár minut z něj. Za pět, deset, možná i dvacet let.

Je třeba o tom mluvit a přemýšlet. Neexistuje způsob, jak by nás mohli ochránit politici nebo úředníci. Facebook lze jen těžko zakázat nebo účinně regulovat. Co stát může, je vzdělávat a vysvětlovat. S nadsázkou řečeno by se měl Facebook stát součástí školních osnov i vysmívaných „vážných rodičovských pohovorů“. Našim dětem musí někdo říct, že to nejzajímavější v jejich životě prožijí ve svém soukromí.

Když ho pověsí na Facebook, nebudou mít kde své životy žít.

(Psáno pro LN).