Klidně mě vyfoťte. Hlavně ať vypadám hezky a chytře

Prázdniny jsou festivalem fotografování. I ti nejlínější fotoamatéři vyndavají ze šuplíků zaprášené kompakty nebo se aspoň začínají pídit po tom, jak se fotografuje s jejich mobilními telefony. Na výletech nebo na plážích pak zachycují panoramata i rodinné momentky.

Můj přítel M. je takový případ. Jezdí každý rok v červenci se svou rodinou do Itálie k moři. Má zvláštního koníčka, o kterém jeho manželka neví. Fotografuje ženy opalující se bez horního dílu plavek. Není úchyl (nebo aspoň nijak mimořádný), ale bere to jako sport. Jeho cílem je získat co nejvíc takových úlovků. Kvalifikuje se snímek každé ženy, na kterém je vidět aspoň jedno odhalené ňadro. Rekord činí zatím sedmatřicet obrázků.

Vždycky na dovolené mě to nutí přemýšlet nejen o fotografiích, které dělám sám, ale i o těch, které pořizují ostatní lidé. Na kolika z nich se náhodou objevím? A co tomu budou říkat jejich autoři? Budou mou přítomnost ignorovat, anebo přemýšlet, kde jsem se na fotografiích vzal?

Nejsem primitivní divoch, abych si myslel, že fotografování bere duši. Ale ta okolnost, že jsem nepochybně na stovkách snímků, které jsem nikdy neviděl, mě zvláštním způsobem zneklidňuje. Odborníci na vyhledávače slibují, že v dohledné době bude možnost hledat na Internetu lidi i podle jejich fotografií. Pátrání v internetových albech pak bude snazší. Pro mě, ale i pro ostatní. Co když existují fotografie, na kterých jsem v nějaké kompromitující situaci? Třeba jak jím BigMac na ulici v Mnichově a zírám do výkladní skříně sexshopu?

Někde jsem četl, že díky rostoucí oblibě digitálního fotografování je každý rok překonán rekord v počtu všech pořízených fotografií. Jejich počet se odhaduje na desítky miliard ročně. Taková masa! Ale nepřekvapuje mě to. Přítel M. mně esemeskou psal, že už překonal loňský rekord.

(Středeční sloupek pro slovenský deník Sme).