Skromný vánek Topolánek

Šikanují média Mirka Topolánka, když informují o tom, jakým způsobem cestuje na své soukromé či pracovní cesty? On sám si to myslí a přečetl proto žurnalistům ve středu na tiskové konferenci seznam všech výhod, na které má právo. Zároveň je upozornil, že z mnoha premiérských prebend využívá zhruba tak třetinu. Jak ohleduplné! Ale dříve, než se rozpláčeme dojetím, je na místě otázka: Proč je vlastně nevyužívá všechny?

Odpověď zní: protože česká politika trpí zvláštní kombinací vidláctví, populismu a pokrytectví. Není to vůbec specifikum Mirka Topolánka, byť ten je exemplární příklad. Ale pozorujeme tenhle jev už od počátku devadesátých let. Když se politici dostanou k moci, s kterou jsou spojena nějaká privilegia, konzumují je na počátku s demonstrativní neochotou. Jakoby chtěli ukázat, že nešli do politiky kvůli dobrému bydlení či autu s majáčkem, ale z vnitřní potřeby konat veřejné dobro.

Houby! Dříve nebo později si začnou všech svých výhod užívat, byť voličům to samozřejmě vysvětlí objektivními důvody: potřebami protokolu, bezpečnostními pravidly a tak dále. Neřeknou, že nebydlí v Kramářově vile proto, že je to – navzdory pohledu zvenčí či očima oficiální návštěvy – ve skutečnosti mizerné a skromné bydlení. Ne, oni to jako Topolánek budou prezentovat jako svou skromnost.

Chování politiků je určeno jednak zákony a jednak zvyklostmi. Zákony jsou v Česku velkorysé, což mimo jiné dokumentuje Topolánkem přečtený seznam. Zvykem je pak pokrytecky a populisticky tenhle seznam seškrtat, čímž se na odiv vystaví jejich skromnost. Podívejte, žijeme jako vy! Ale když se náhodou premiér trochu rozvášní a zaletí si na fotbal speciálem, vytáhne zákony. Podívejte, mám na to právo!

Jistě jsou země, kde zákony i zvyk říkají, že politika je civilní zaměstnání. Například v evropských severských zemích premiéři běžně bydlí ve svých bytech a jezdí někdy i do úřadu autobusem. Ale pak je mnoho zemí (pravděpodobně většina), kde má politika honosnou, někdy až monarchistickou formu. Je nemyslitelné, aby americký prezident bydlel jinde než v Bílém domě. A když si vrtulníkem s doprovodnými stíhačkami zaletí na golf do Camp Davidu, nikoho nenapadne o tom ani mluvit. Natož psát do novin.

Topolánek se mýlí, že novináři píší na objednávku. Ale to je hloupost, kterou říkal i jeho předchůdce Paroubek. Zprávami se stávají události podle své důležitosti, nezvyklosti či zajímavosti. Politici sami udělali ze své poživačnosti téma – tím, že když byli v opozici, tak své kolegy u moci kritizovali a svým voličům slibovali, že oni se budou chovat jinak. Nebudou.

Pamatuji se, jak jsem na jaře roku 1995 doprovázel jako novinář tehdejšího šéfa opozice Miloše Zemana na sjezd evropských socialistů do Lisabonu. Letěli jsme turistickou třídou a on mi vykládal, že až se stane premiérem, nebude nikdy cestovat žádnými speciály, ale pouze byznys třídou v běžných leteckých linkách.

Rozdíl mezi šéfem opozice a vlády se tak smrskl na pouhých třicet centimetrů, které má ten druhý v letadle víc na nohy. Ale jistěže Miloš Zeman tenhle svůj plán nedodržel. Dokonce se nechal při jedné příležitosti vozit po Česku vrtulníkem a pak vykládal, že ta letadla musejí létat stejně, takže je jedno, jestli vezou jeho, nebo pytel písku. Typická česká výmluva.

Dokud se politici budou trumfovat, jak málo svá privilegia využívají, ale zároveň se jich nikdy nevzdají, bude to pro média pokaždé zpráva. Vadí to Mirku Topolánkovi? Právě teď má unikátní možnost navrhnout a prosadit jejich zásadní omezení. Jsme mezinárodně bezvýznamnou zemí s politikou, která má u voličů extrémně špatnou pověst. Možná je legitimní začít se ptát, jestli by pro Česko nebyl vhodný minimalistický model.

Například: Opravdu musíme mít vládní letadla a ministři by nemohli létat linkovými spoji? Nebo: Potřebují státní funkcionáři auta s majáčky? Pro ty opravdu naléhavé případy můžou mít policejní doprovod. Pro všechny ostatní mohou ujezdit v běžném autě se šoférem. Rázem pak novináře přestane zajímat, jestli Mirek Topolánek spěchal na tenis dvěstekilometrovou rychlostí jako premiér, anebo soukromá osoba.

Stejně tak by se měl zjednodušit způsob odměňování zákonodárců. Nedávno se ukázalo, že vlastně nikdo netuší, kolik peněz berou. Systém náhrad, odměn a tu daněných a onde nedaněných částek je neúměrně složitý. Jenže to je právě účel! Ať raději každý poslanec dostane jednu danou sumu, třeba i hodně vysokou, a platí si z ní všechno. Ať si ji do halíře utratí podle svého. Chce raději golfové hole než špičkový notebook? Má je mít! Ale odpadnou vysilující a trapné skandály, že ten si platí jako asistenta manželku a ten druhý má zase kancelář v domě švagra.

Voliči nejsou primitivní závistivci. Chápou, že politika není levná a že nás její proponenti budou něco stát. Klíčem k dobrému pocitu není to, jestli politici konzumují hodně, nebo málo. To nedokážeme odhadnout. Klíčem je jednoduchý a tudíž transparentní systém. Jakmile bude zaveden, odpadne devadesát procent kauz podobných těm, které se v poslední době týkaly Topolánka. Souhlasím s ním, že jsou únavné a pitomé. Ale on je člověkem, který s tím může něco udělat. Na rozdíl od novinářů.

Nechci od premiéra slyšet, jestli požívá devadesát procent, anebo třetinu svých potenciálních privilegí daných zákonem. Ať využívá všechna. Já jen chci, aby ten zákon byl srozumitelný, rozumný a aby si ho politici dokázali obhájit. Chci mnoho?

(Psáno jako komentář pro LN).