Nikdo nechce být ředitelem Radiožurnálu. Proč?

Vedení veřejnoprávního rozhlasu se povedl husarský kousek. Zatímco do výběrové komise pro konkurz na ředitele Radiožurnálu získalo skutečně „těžké váhy“ (současné i bývalé šéfy významných médií), tak do samotného konkurzu se nikdo nepřihlásil. Že se ho zúčastní bývalý a nyní pověřený ředitel Pícha, je logické. A že se přihlásila bývalá bulvární novinářka, je zase spíš úsměvné. Ale proč se nepřihlásil už nikdo další, je nepochopitelné a pro Český rozhlas také alarmující.

Radiožurnál je vlajkovou lodí veřejnoprávních médií. Nemá asi takový dopad a vliv jako večerní zprávy v televizi, ale má jiné kvality, které ho činí důležitým a nezastupitelným. Nabízí nesrovnatelně víc prostoru, kontinuální vysílání a flexibilitu. Mnohé v české politice se „odehrává“ právě v rozhlasovém éteru, a to v živých rozhovorech, diskusích a dalších publicistických pořadech. Český rozhlas tak do značné míry vytváří agendu ostatním médiím.

Navíc, vysílat i přijímat rozhlas je technicky mnohem méně náročné, což z něj činí médium, ke kterému se lidé obracejí v době nouze a potřeby informací. Nehledě na to, že podle výzkumu je Radiožurnál v Česku nejdůvěryhodnějším médiem. Řídit ho by proto mělo být pro manažery prestižní a lákavou možností. Proč není?

Důvody jsou různé. Jedním z nich by mohla být samotná podoba stanice, která nemá jasnou tvář ani styl. V mnoha ohledech ctí minulost více, než by bylo zdravé. Konzervatismus Radiožurnálu vede k tomu, že se vedle sebe ocitají špičkové pořady a jalová výplň. Příšerná je stále volba hudby, byť změna k lepšímu v posledním půlroce je patrná. To dobré v Radiožurnálu naznačuje, že stanice má velký potenciál, který je do velké míry nenaplněný. Nic z toho však není důvodem, aby se ambiciózní manažeři uvolněného postu šéfa báli. Ba naopak.

Logicky se tak dostáváme k jedinému možnému zdůvodnění: místo ředitele Radiožurnálu žádnou z výše uvedených možností zájemcům nenabízí. Problematická je už samotná funkce, která byla vytvořena v roce 2005 a od té doby byla vykonávána buď dočasně šéfredaktorem, anebo byla obsazena „neviditelným“ Miroslavem Konvalinou. „Havárie“ Barbory Tachecí ukázala, že když přijde někdo s jasnou představou a s energií, tak se mezi zaměstnanci stanice, jejími posluchači vedením Českého rozhlasu „umlátí“ sám.

Trh vždycky prozradí, jak se věci mají. Platí to i o trhu práce. Jestliže se na místo ředitele Radiožurnálu žádný seriózní kandidát nepřihlásil, znamená to, že tato funkce fakticky neexistuje, a je buď jen trafikou, anebo kolonkou ve výkazech pro rozhlasovou Radu. A že Radiožurnál neřídí žádná konkrétní osoba s odpovědností a respektem, nýbrž jakýsi skrytý a nejasný mechanismus s páčkami vyvedenými do kanceláře generálního ředitele. Tam také sedí největší problém této stanice. Jmenuje se Václav Kasík.