Míťo a Baracku, klíče jsou pod rohožkou!

Je to hezkej barák, ale bydlet se v něm moc nedá. Tak komentoval můj děda jakýsi hrad, kam jsme dorazili v mém dětství na výlet. Vyfotografovali jsme se na nádvoří, koupili si u stánku žlutou limonádu a zase se vrátili vlakem domů. Vzpomněl jsem si na tuhle dávno zapomenutou historku minulý týden, když americký prezidentObama a jeho ruský kolega Medvěděv oznámili, že podepíší svou novou smlouvu o odzbrojení v Praze.

Šéfy světových supervelmocí nemusí zajímat, že si pro slavnostní okamžik nevybrali nejlepší dobu. Rodinné hádky a domácí násilí na české politické scéně pro ně nehraje roli. Oni jen chtějí, aby při jejich návštěvě bylo uklizeno a aby obyvatelé toho hezkého pražského bejváku moc nezacláněli. Když si pomůžeme ještě jiným přirovnáním, tak jsou jako milenci, kteří si z nedostatku lepší příležitosti půjčují byt. Pokud možno prázdný, s klíčemi pod rohožkou a možná i vychlazenou láhví vína v lednici. Ale ta není podmínkou. Hlavně ať se v obýváku neváli na gauči použité trenýrky a nevrátí se náhodou domů děti ze školy.

Nebuďme cyniky, je jistě celkem příjemné, že se jakákoliv důležitá světová událost bude odehrávat v Praze. Městu to přiláká turisty, zviditelní ho to na mapě světa a kdo ví, možná i zapíše do učebnic dějepisu. Chystaná smlouva není zas tak světodějná, ale třeba je opravdu na začátku nějaké nové kapitoly globálních vztahů.

Pesimisté tvrdí, že volba místa je pro nás varující, protože to ukazuje, že minimálně z pohledu Ruska jsme stále na půl cesty mezi Moskvou a Washingtonem. A my bych přitom byli rádi mnohem blíž Washingtonu, či obecně Západu. Optimisté naopak oponují, že je dobré, že nás tak svět vidí. A že volba pražských kulis ukazuje, že v tom novém světě nerozděleném na polokoule máme dobré výchozí podmínky.

Ono je venkoncem jedno, co si o tom myslíme. A nikdo se nás na to ani neptal, ani ptát nebude. Klíče jsou pod rohožkou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak nám zastřelili Topolánka. Nevíte náhodou, kdo to byl?

Tak kdo vlastně "zabil" šéfa ODS Topolánka? Byl to časopis pro homosexuály, šéf senátu Přemysl Sobotka, nebo snad zdravé jádro strany? Americký novinář Eric Best, který den co den komentuje českou politiku a byznys, vidí pravé viníky v "pražských kmotrech". Tedy tom křídle ODS, které v Praze propojilo politiku s byznysem. A které v téhle baště pravice představuje právě pro pravicovou politiku destruktivní a téměř existenční ohrožení.

Topolánek loni nad pražskými kmotry vyhrál bitvu, ne však válku. Na to byl příliš slabý. Aby se poměry v pražské ODS mohly změnit, musela by tu strana prohrát volby. Anebo je aspoň vyhrát s mnohem horším výsledkem než v minulých letech. Ale jak to udělat, aby to definitivně nepohřbilo šanci ODS a Topolánka vládnout? Zde se - a teď jsme už na území spekulací - možná zrodil plán, jehož dítětem je strana TOP 09. Tu založil Topolánkův přítel Miroslav Kalousek, "vyzdobil" ji sympatickým knížetem s dýmkou a okamžitě získal silnou podporu zejména mladých voličů.

Toť mohl být nikoliv zlý Topolánkův plán: "pustit" Kalouskovi Prahu, nechat ho posbírat i v jiných krajích hlasy voličů, kteří chtějí volit pravici, ale nesnášejí ODS, a po volbách se s Kalouskem spojit. Zároveň zlikvidovat prohrou oslabené pražské křídlo. Samozřejmě to neřekl přesně takto, ale v tomto duchu promluvil Topolánek před několik týdny před pražskou Americkou obchodní komorou. Do médií by se to téměř nedostalo, kdyby to zajímavým způsobem nepopsal Jaroslav Plesl ve sloupku v Lidových novinách. A právě ten podle Erica Besta odstartoval atentát na šéfa ODS.

Mýlí se ti, kteří jásají, že konec Topolánka je začátkem nové éry ODS. Ta nepochybně nastane, ale skutečné a hluboké sebereflexe jsou politické strany schopny až po prohraných volbách. Ne dřív. Když padají hlavy před volbami, jsou to jen vnitrostranická jatka. Ano, ODS paradoxně pomůže, když nadcházející volby prohraje. Ale je v zájmu této země, aby je neprohrála moc.

Tahle podivná rovnice má jen velmi málo uspokojivých řešení.

Hýčkejte si svého virtuálního hajzla. Úvaha o ztrátě kontextu

Oznámil mi, že mu "zatrhnul tipec". Dalo by se taky říct, že ho "zamáznul" nebo "zrušil". Myšleno virtuálně, pochopitelně. Prostě ho vyškrtl ze svých facebookových přátel. A podivil se, že i já neplánuju udělat totéž. "Měl jsem ho vykopnout už dávno. Ty jeho kecy mi vždycky lezly krkem," řekl. A dodal tónem, který sám o sobě dával najevo, že ten člověk je prostě neuvěřitelný. "Byl členem skupiny Volím komunisty a nestydím se za to!" Zakroutil hlavou. "Takovej debil!" Čtěte víc v mém článku pro Technet.

Šéf ODS není antisemita ani xenofob. On jen někdy tak nějak přemýšlí těma svýma "gulema"

Za dobrotu na žebrotu. Mirek Topolánek se chtěl svézt na vlně politické korektnosti a poskytl rozhovor časopisu pro homosexuály. Nejspíš chtěl ukázat, jak je tolerantní a jak vysoko ční morálně nad odborářského bosse Jaromíra Duška. Ten před dvěma týdny obvinil ministerstvo dopravy a vedení státních Českých drah z "homosexuálního spiknutí", čímž si vysloužil odsudek asi celé politické scény. Nesouhlasit s Duškem je v současné atmosféře zkrátka válka, kterou nelze prohrát. Tedy s jedinou výjimkou ... pokud se zrovna nejmenujete Mirek Topolánek.

Šéf občanských demokratů jako obvykle rychleji mluvil než přemýšlel. Nejdřív s lehkostí sobě vlastní obvinil křesťanskou církev z oblbování lidí a brainwashingu. Redaktor nejspíš zavětřil snadnou oběť a začal Topolánka nutit, aby několika přídavnými jmény charakterizoval homosexuály. Mirek Topolánek odolával statečně, a vědom si toho, že reportér i publikum jsou homosexuálové, se nenechal dotlačit k žádnému homofobnímu výroku. Dokonce na příkladu ministra Slamečky a premiéra Fischera demonstroval, že pevnost jejich postoje nesouvisí s tím, zda ten či onen je, anebo není homosexuál. Ale co čert nechtěl, Mirek Topolánek nakonec redaktorovi nabídl jiný bonus: to když premiéra Fischera označil za "Žida".

Ne že by to nebyla pravda. Premiér úřednické vlády se za své vyznání nestydí a neskrývá ho, před vánoci například říkal, že dárky v jejich rodině nenosí Ježíšek, nýbrž Mojžíšek. Jsme však v zemi, kde je nálepkování "Židem" intuitivně nesprávné. Neznamená to, že bychom nemohli lidi židovské víry kritizovat, a už vůbec to neznamená, že by židovství bylo něčím, o čem se veřejně nemluví. Jen vzhledem k historické realitě (a také proto, že stále žijí pamětníci holocaustu) platí, že je nevhodné spojit obojí do jedné věty. Tečka.

Chápu, že je z toho štáb ODS včetně Topolánka nešťastný. Četl jsem podrobně přepis toho, jak rozhovor s šéfem ODS probíhal. Dal bych ruku do ohně, že Mirek Topolánek netrpí předsudky ani proti homosexuálům, ani proti Židům. Předseda ODS opravdu není xenofobní. Jeho problém není v tom, že by neměl rád menšiny nebo nebyl tolerantní. Je mužem velkého srdce, to říkám bez jakékoliv ironie. Ale slušel by mu větší rozum.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co budou dělat pošuci, až přestanou existovat papírové noviny? (Onion News Network)

via youtube.com

Posted via web from Poznámkový blok

Až nás budou miliardy...aneb poslední zprávy z planety Twitter

Chybělo mi tak asi...120 milionů. Teď nemyslím dolarů a dokonce ani korun, byť by samozřejmě nějaký ten miliónek také bodnul. Ale řeč není vůbec o penězích, nýbrž tweetech. Ano, těch krátkých a zdánlivě bezvýznamných textíků, které poletují webem i éterem. Prostřednictvím mikroblogovací služby Twitter jich bylo publikováno už rovných deset miliard. Tedy v tuto chvíli už asi víc. Dotyčná hranice "padla" minulý týden v pátek. Čtěte v mém posledním člkánku pro Technet.

Pane redaktore, ještě jednou mě naštvete ... a zesměšním vás na svém blogu

Ta otázka padne dřív nebo později na každém takzvaném mediálním tréninku, kde se manažeři firem učí rozumět médiím, vystupovat před kamerou a obstát v pabě novinářských dotazů. Zní: "A co máme udělat, když si jsme jistí, že nás nějaké noviny nebo konkrétní reportét cíleně a dlouhodobě poškozují?"

Dobrý lektor se v takovém případě zamyslí a začne vyjmenovávat možnosti. "Můžete napsat dopis šéfredaktorovi, poslat dopis Etické komisi při Syndikátu novinářů nebo dát na vydavatele žalobu v občanskoprávním řízení." Pak se zarazí, jako by si ještě na něco vzpomněl. "Nebo se taky můžete postavit na hlavu." Manažeři nadzvihnou v údivu obočí. "Ta poslední možnost je možná nejlepší. Výsledek bude stejný, a aspoň vás to vyjde levně."

Spory s médii jsou problematické všude na světě. Proti sobě tu stojí na jedné straně důsledná ochrana soukromých či obchodních zájmů a na druhé straně svoboda slova. Obecně se soudí, že svoboda slova je coby hodnota pro demokracii důležitější a nezpochybnitelnější. Funguje tedy systém, který při práci s informacemi dává médiím určitou benevolenci a právo na omyl. Kde jsou hranice této benevolence, se samozřejmě liší podle konkrétních zákonů či právních zvyklostí v té či oné zemi.

Platí však, že ve vyspělých demokratických společnostech mají média spíše navrch. Společenský konsensus spolehá na to, že se média budou "hlídat" sama, prostřednictvím samoregulace. Což v Česku moc nefunguje, protože ani dvacet let po změně režimu nemáme v žurnalistice fungující instituce. Neustavily se autority, a to ani ty přirozené (respektovaná média či konkrétní novináři), ani formální (Syndikát novinářů je nefunkční profesní organizací). Vzhlížíme k zemí s delší tradicí svobodné žurnalistiky, zejména k těm anglosaským, Německu, či Francii, ale pravda je taková, že i tam mají poměry často k dokonalosti daleko.

Otázka zní: jak se mají či vůbec mohou instituce médiím bránit? Jedna z možných odpovědí může být: bojovat s nimi jejich vlastními zbraněmi. Takový příklad nabízí v Americe Scientologická církev, která už delší dobu zaměstnává novináře a reportéry. V současné době, kdy mediální firmy naopak spíše propouštějí, nemá nouzi o kvalitní profesionály. Co je na tom divného? Copak firmy neměly odjakživa svá firemní média, ve kterých vychvalovaly své produkty? Jistě, jenže v tomto případě se jedná o něco jiného. Novináři placení scientology nemají psát o samotné církvi, nýbrž o médiích. Zpochybnit jejich důvěryhodnost, nezaujatost a férovost v tom, jak naopak ona referují o scientolozích. Tedy cosi jako otevřená válka, ovšem na mediálním hřišti.

Minulý týden se na téhle frontě rozhořely nové boje. Církev najala tři opravdu špičkové novináře, aby se zaměřili na reportéry a redaktory deníku St. Petersburg Times, který v minulosti o scientolozích mnohokrát psal. A jde vskutku o esa: dva reportéry, z nichž jeden je držitelem Pulitzerovy ceny za novinový žurnalismus a druhý ceny Emmy za práci v prestižním televizním pořadu "60 minut". Šéfem týmu je pak Steve Weinberg, bývalý manažer IRE (americké profesní organizace sdružující investigativní reportéry) a profesor žurnalistiky na univerzitě v Missouri, kde je nejstarší a jedna z nejrespektovanějších novinářských škol v Americe.

Na všechny tři se snesla kritika ostatních novinářů. Tvrdí, že se zaprodali a že pracovat proti nezávislým médiím je nejen nekolegiální, ale také neetické. Oni se naopak brání v tom, že sama média se navzájem kritizují, takže nejde o nic neobvyklého. Navíc kontrakt se scientology mají uzavřený tak, že mohou pracovat zcela nezávisle a bez ohledu na zadavetele. ten si pouze vyhrazuje výsledek jejich práce nezveřejnit. No a pak je tu samozřejmě argument finanční: žádný žurnalista, tím méně investigativní, si dnes v Americe nemůže dovolit odmítnout dobře placenou práci. Je jí příliš málo a kvalitních reportérů bez zaměstnání zase příliš moc.

Není to nic radikálně nového. Byli to opět scientologové, kteří před dvěma lety najali speciální televizní tým, aby natočil televizní reportáž o tom, jak televizní tým BBC točí o scientolozích reportáž do prestižního britského pořadu Panorama. Reportér John Sweeney se tehdy nechal vyprovokovat v Muzeu psychiatrie (kde scientologové srovnávají tento obor medicíny s čiností nacistů), ztratil nervy a začal na mluvčího církve nepříčetně ječet. Záznam této scény se pak stal hitem na YouTube, a to ještě dřív, než BBC stačila svoji reportáž odvysílat. Musela do ní poté - chtíc nechtíc - zařadit i tuto událost, která byla pro zkušeného reportéra jistě trapná. A scientologové o natáčení vytvořili vlastní reportáž, kterou jednak publikovali na webu a jednak distribuovali na DVD ve vysokém nákladu.

Není důležité, co si myslíme o scientolozích. Nepochybně nejde o sympatickou "firmu", třeba už proto, že má dlouhou tradici v dobře vymyšlené demagogii a že má zároveň dostatek financí na to, aby s médii vedla právě takovou válku. Ale v době, kdy se mezi médii a objekty jejich zájmu rozostřují kdysi jasné a nezpochybnitelné hranice, a kdy moderní technologie dávají možnost "být médiem" vlastně každému, se s touto taktikou budeme asi setkávat stále častěji.

Až přijde doba, kdy lektoři na mediálních trénincích odpoví na otázku zvídavých manažerů: "Na stížnosti, stavění se na hlavu a věšechny podobné hlouposti zapomeňte. Radši o těch zmetcích zkrátka natočte reportáž."

(Sloupek pro časopis Strategie).

Tenhle sroupek by se klidně mohl jmenovat: Do pldele pláce!

Písmeno "r" má klíčový význam pro české vulgarismy. Nejenže ho najdeme v překvapivě vysokém počtu neslušných slov, ale zároveň jim - při vyslovení nahlas - dává patřičnou razanci, správný rytmus a lascivní drnčivost. Protože čtete slušný sloupek, nemůžu uvést konkrétní případy. Ale pokud zrovna nejedete v tramvaji nebo nesedíte v kanceláři, zkuste si některé z dotyčných slov - a nesnažte se předstírat, že je neznáte! - říct nahlas. A pak ještě jednou, jen písmeno "r" nahraďte nějakým jiným, třeba "l". Zní to stlašně, tedy vlastně strašně.

Asi jako slovo Polnohvězdy, což je jméno neexistujícího muzikálu. Můžeme se dohadovat, jestli znamená hvězdy popadané na pole, anebo třeba zaměstnance s výbornými výsledky v zemědělství. Ve skutečnosti jde však o název neexistujícího muzikálu a v Praze ho budou propagovat reklamy nalepené na tramvajích. Proč na nich nebude napsáno Pornohvězdy, jak se dotyčné dílko ve skutečnosti jmenuje? Agentura se bála ohrožení mravnosti. Tomu celkem rozumím. Chápu, jak by pro pracující lid bylo nepříjemné jet v takto označené tramvaji do práce. A to ani nemluvě o dětech na školním výletě.

Ne snad že by přejmenováni na Polnohvězdy bylo bez problémů. Představuju si žáky, pronásledující dotazy svou učitelku: "A co to plosím jsou ty polnohvězdy?" "To je taková plasálna, milé děti," odpoví nebohá pedagožka. Ale když už se hlídá mravnost v reklamě, žádal bych větší důslednost. Na světě jsou i nemravnější věci než pornohvězdy. To ostatně záleží na osobním vkusu. Zvlášť před volbami nás může potkat ledacos. Jen si představte, že čekáte na tramvaj a v kolejišti se objeví v nadživotní velikosti … například politik.

S nápisem Paloubek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Deset miliard se blíží!!

Počet tweetů dosáhne velmi brzy čísla 10000000000. Sledujte počítadlo. Tweet s pořadovým číslem napsal jistý Robin Sloan. Zněl: "Oh Lord", dnes je však už smazaný. Kdybyste měli možnost napsat vy ten jubilejní, co by to bylo?

Zlato vyhrává ... bývalý ředitel rozhlasu

Nevíme, co trápí - od pondělka už bývalého - šéfa Českého rozhlasu Richarda Medka. Víme jen, že se v minulém roce bil jako lev o to, aby tuto instituci mohl řídit. A že tuhle bitvu vyhrál. Ovšem z pěti měsíců, které od té doby uplynuly, strávil tři ve zdravotní neschopnosti. Podle jedněch se psychicky zhroutil, což by podpořilo názor, že práce ve veřejnoprávních médiích je riziková pro duševní zdraví. V této souvislosti se připomíná, že podobné problémy měla před dvěma lety od té doby také bývalá šéfka stanice Radiožurnál Barbora Tachecí.

Ale Richard Medek může mít i jiné potíže, jak říkám, podrobnosti nevíme a v podobných případech velí lidský takt našlapovat jen velmi opatrně. Byť u šéfů velkých institucí to je sporné. Vzpomeňme, jak se akcionáři i média hněvali na šéfa firmy Apple Steva Jobse, když tajnůstkařil ohledně svých zdravotních potíží. U veřejně obchodovatelných společností platí pravidlo, že veřejnost má mít všechny informace, které nějakým způsobem souvisejí s jejich fungováním. Neznamená to, že by jejich manažeři nemohli stonat nebo mít soukromé problémy. Ale jestliže se rozhodli pro svůj post, musí se smířit s tím, že odevzdávají část svého soukromí. Někdy i tu velmi citlivou.

Logika říká, že u veřejných institucí by to mělo být pdoboné. Jejich chod umožňujeme ze svých peněz a máme tedy právo vědět, jak se s nimi nakládá. Patří k tomu i to, co se píše v chorobopisu jejich ředitelů? Upřímně řečeno není jisté, zda se po takové informaci pídíme ze zvědavosti, anebo zda nás k tomu vede nějaký skutečný veřejný zájem. Ono je to každopádně jedno, protože Richard Medek ze svého postu odstoupil. V souvislosti s tím však přišel deník Hospodářské noviny se zajímavou informací: rezignující šéf se z čela rozhlasu snese na takzvaném zlatém padáku. Odstupné bude v jeho případě činit deset měsíčních platů.

Je to za tak krátký pobyt či lépe řečeno nepobyt ve funkci odpovídající? Na to lze moudře odpovědět, že nemoc si nevybírá, a lidsky vzato má pravdu sám bývalý ředitel, když novinářům říká, aby odstupné neřešili, protože peníze v porovnání se zdravím nejsou důležité. Má pravdu. To bychom se ovšem vzápětí nemohli dozvědět, že zlatý padák nevyjednal ředitel s Radou rozhlasu při nástupu do funkce, ale teprve před dvěma týdny, tedy v době, kdy měl za sebou už hospitalizaci a nemocenskou. Musel tedy vědět nebo aspoň tušit, že ve hře bude jeho rezignace. Oddaloval ji do té doby, než mu rada odklepne zlatý padák, anebo ho dokonce účelově požadoval, protože věděl, že brzy odstoupí? Zase otázky a žádné odpovědi.

Jenže teprve zde to začíná být opravdu zajímavé. Kolik přesně peněz dostane, se můžeme jen dohadovat. Plat ředitele rozhlasu je totiž tajný!

To je nehoráznost. Britská BBC, ke které všichni v českých veřejnoprávních médiích tak rádi vzhlížejí, zveřejňuje ze zákona nejen výši platů svých manažerů, ale dokonce i takové drobnosti, jako třeba výdaje na služebních cestách. A tak se například nedávno v tisku řešilo,jestli bylo odpovídající, když si jeden z jejích ředitelů najal v Las Vegas za peníze zaměstnavatele limuzínu. "Mně se to taky nelíbí, ale je to důvěrná věc," řekla novinářům místopředsedkyně rady rozhlasu dana Jaklová. Když o platu ředitele Rada loni rozhodovala, vypnula prý nahrávací zařízení. Dělají si z nás legraci? Slovo "důvěrné" by v souvislosti s jakoukoliv veřejnou institucí mělo být pokládáno za nevhodné, nebo přímo vulgární. Je-li informace o platu ředitele důvěrná, ať si jej tedy financují ze svého ti, kteří jsou oněmi důvěrníky. Tedy asi samotní radní.

Jistě, my naštěstí žijeme v banánovém Česku, kde se sice o rozhazování veřejných peněz veřejnost neinformuje, ale zato se všechno vykecá. A tak média mohla publikovat, že dotyčný zlatý padák činí půldruhého miliónu korun. Mimochodem, je to stejná suma, jakou olympionici dostávají za zlatou medaili. Richard Medek si tak - sportovní terminologií - "dojel" pro zlatou. Disciplína: manažerský sprint v zastoupení.

(Komentář pro LN).

Prý je to nejdražší webová doména. A je zase na prodej

Vlastním už přes deset let doménu extra.cz. Čas od času dostávám nabídku, jestli bych ji nechtěl prodat. A protože všechno je na prodej, vždy se ptám na cenu. Obvykle se pohybuje v řádu desítek tisíc. Je to cena odpovídající, vždyť ta doména je pěkná. Ale abych ji opravdu prodal, musela by být nabídka o řád vyšší. Je to její "sentimental value". jak vysvětluji cizojazyčně.

Dopředu každému říkám, že mnou požadovanou cenu nemá ani náhodou. Jenom pro mě.
Existuje velmi málo domén, které lze prodat za hodně peněz. Asi nejslavnější a co víme, tak zatím nejdráž prodanou doménou je Sex.com. V roce 2006 změnila majitele údajně za 15 miliónů dolarů. Příští týden bude zase na prodej, a to v aukci. Vyvolávací cena je milión dolarů.

Za tou doménou je skvělý příběh, o kterém byly napsány hned dvě knížky. Ta úspěšnější vyšla v roce 2007 a napsal ji britský novinář Kieren McCarthy. Píše o tom, jak si ji už v roce 1994 registroval kalifornský byznysmen Gary Kremen, mimo jiné zakladatel asi prvnéí webové seznamky Match.com. Ale dřív než stačil Kremen i na Sex.com vybudovat nějaký byznys, ukradl mu ji jistý Stephen Cohen. V roce 1995, v éře internetových počátků. k tomu stačil jeden fingovaný dopis firmě Network Solutions. Ta tehdy domény s koncovkou .com spravovala.

Následovala několikaletá právní bitva. Cohen celou dobu na zcizené doméně provozoval úspěšný pornografický web. Nebyl žádný začátečník. V osmdesátých letech v takzvaných BBS (počítačových sítích, které se rozvíjely paralelně s Internetem) provozoval cosi jako erotickou seznamku. V roce 1990 byl zatčen a obviněn jako majitel sexklubu, případ se však nedostal před soud. Odsouzen byl nakonec v roce 1991 za podvod a ve vězení strávil necelé čtyři roky.

Sex byl v druhé polovině devadesátých let jednou z hybných sil webu. Posouval dopředu technologie i byznys. Cohen patřil mezi ty, kteří pro pornografii zavedli obchodní model, jenž dodnes funguje. Staré pravidlo říká, že sex a finanční informace jsou jedinými "komoditami", za které jsou lidé na webu ochotnit platit. V devadesátých letech byli ochotni hodně, odhaduje se, že Cohen vydělával 10 miliónů dolarů ročně. Celkem mu byznys na ilegálně vlastněné doméně vynesl odhadem kolem 100 miliónu dolarů. Tak to aspoň později uznali právníci.

Až v listopadu 2000 rozhodl soud o tom, že doménu získá zpátky Kremen. Následovaly další soudy, v nichž se Kremen domohl i odškodnění. S firmou, která doménu neoprávněně převedla, se dohodl mimosoudně. Na Cohenovi vysoudil 65 mioliónů dolarů, ale nikdy je nedostal. Podvodník vyhlásil bankrot a většinu svého majetku převedl nelegálně do ciziny. V roce 2005 byl zatčen v mexické Tijuaně, později propuštěn. V současnosti snad žije oficiálně v Mexiku. Soudní procesy pokračují.

Čímž se dostávám k dnešku. Za happyend lze považovat, že Kremen v roce 2006 prodal doménu bostonské firmě Escin LCC za 15 miliónů dolarů a že sám úspěšně podniká. Jako i před patnácti lety, i teď ví, kde jsou peníze. V lednu získal od investorů zhruba sedm miliónů dolarů na svou novou firmu Clean Power Finance, která se zaměřuje na byznys kolem solární energie.

A doména Sex.com? Uvidíme, zda najde nového majitele. potenciální zájemci se musí dostavit 18. března na určenou adresu na newyorském Manhattanu a musí se prokázat ověřeným šekem na minimální sumu jeden milión dolarů. Má takovou cenu? Někteří komentátoři o tom pochybují. Upozorňují na to, že současný obsah je slabý a nevýdělečný, a že si doména dnes nevede dobře ani ve vyhledávačích. Například není na první, ale ani druhé nebo třetí straně výsledků v Googlu, když do vyhledávacího řadku napíšete "sex".

Na druhou stranu, stále je to nejslavnější doména světa. A taky kus historie a mizející fenomén webu. Čím víc se Internet bude stávat mainstreamovým médiem, tím méně sexu na něm bude. Podívejme se na firmy jako Facebook či Apple, které uživatelům svých služeb upírají byť sebemenší náznak erotiky. Kdybych ty peníze měl, možná bych si tu doménu koupil. Tak jako si lidé kupují nepojízdné veterány nebo podobné neužitečné věci.

Psal bych na ní blog muže středního věku.

(Psáno pro Strategii).

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).