Nezapomeňte si přečíst tenhle kurevskej článek!

Byl to Mirek Topolánek, který na jedné tiskové konferenci řekl v žertu a polohlasem (byť dostatečně hlasitě na to, aby to zaznamenaly mikrofony): "Ty jsi kretén, vole!", a byl to například Nicolas Sarkozy, který zase ve vládním paláci řekl (opět před zapnutými mikrofony) jednomu z ministrů: "Casse toi pauvre con!", volně přeloženo "Kliď se, ty debile!".

Nebo vzpomeňme amerického viceprezidenta, který po schválení zdravotní reformy prezidentu Obamovi spokojeně řekl: "This is a big fuckin deal!", tedy cosi zhruba ve smyslu: "Tohle je kurva velká věc!" Případně jeho předchůdce viceprezidenta Cheneyho, který použil podobné slovo, aby politického konkurenta poslal - opět volně přeloženo - "do prdele". Tedy "Go fuck yourself!"

Co nutí vzdělané a mocné lidi, aby používali vulgarismy? Nebo obecněji, proč je více nebo méně často používáme skoro všichni? Důvodem nemusí být jen rozčílení, vždyť když se podíváme na výše uvedené čtyři příklady, tak ve dvou z nich byla neslušná slova použita přátelsky a v dobrém. Proč je tedy dotyční měli vůbec potřebu použít? Protože právě tahle slova někdy nejlépe vyjádří to, co chceme nebo potřebujeme říct. A protože jejich vyslovení může být dokonce úlevou.

Vulgární slova jsou nejlepším indikátorem našeho citu pro jazyk. Nevíme přesně, proč některá slova vnímáme jako víc nevhodná a jiná méně. Nemá to nic společného s jejich obsahem či významem, je to čistě věc citu. Paradoxně se tyhle rozdíly učíme vnímat už jako malé děti. Lingvisté tvrdí, že jakkoliv dobře se naučíme další cizí jazyky, tak pokud si je začneme osvojovat později, tak tenhle "radar" na vulgarismy už nikdy nezískáme.

Používáním vulgarismů se zabývají psychologové, zajímavý článek na toto téma publikoval loni odborný časopis Perspectives on Psychological Science. Autor Timothy Jay v něm tvrdí, že používání vulgarismů je jednou z "konstant" našich životů. Nadáváme od dětství až po stáří zhruba stejně. Navzdory všeobecnému mínění nejsou období (například dospívání), kdy bychom mluvili vulgárněji než jindy. Teď mluvíme opravdu o účelovém a vědomém použití vulgarismu, ne o tom, že v určitém věku slouží slova jako "vole" v řeči místo interpunkce. Jay říká, že se používání vulgarismů dá kvantifikovat: "zakázaná" slova údajně tvoří zhruba 0,3 až 0,7 procent naší řeči. Je to víc, než si většina lidí myslí.

Ukazuje se ovšem ještě jiná zajímavá věc: lidé, kteří nadávají víc, jsou častěji tzv. osobnostmi typu A. To znamená, že jsou dominantnější, agresivnější a ambicióznější. Tedy také často v průměru úspěšnější, a to zvlášť v profesích, které jsou založeny na komunikačních a sociálních dovednostech. Může nás šokovat, když slyšíme mluvit vulgárně politiky nebo manažery, ale z tohoto úhu pohledu je to vlastně logické.

Nadávání ovšem může mít i terapeutický účinek. Odborný časopis NeuroReport zveřejnil loni v červenci výsledky britské studie, která zkoumala, jaký má používání vulgarismů vliv na vnímání bolesti. Skupina 67 vysokoškoláků byla požádána, aby vložili ruku do velmi ledové vody. Měřilo se, jak dlouho v ní vydrží. Polovina přitom musela mlčet, zatímco druhá polovina mohla hlasitě nadávat. Volba konkrétních vulgárních slov byla nechána na každém jednotlivě. A výsledek? Ukázalo se, že "nadávající" studenti vnímali subjektivně méně bolesti a ve vodě vydrželi v průměru o 40 sekund déle.

Kdo má s vulgarismy problém, jsou samozřejmě média. Vidíme to aktuálně teď v Česku: Radě pro rozhlasové a televizní vysílání například podle serveru Médiář vadí, jak v pořadu Ano, šéfe (vysílaném na Primě před 22. hodinu) mluví kuchař Zdeněk Pohlreich. Televize sice vyložené vulgarismy tzv. vypípává, ale i tak jsou dobře srozumitelné. A Pohlreich navíc "obohacuje" své vyjadřování šťavnatými přirovnáními typu: "Tady je vzduch jako v poklopci", či bonmoty jako "Roztrhnu ti prdel až k lopatkám".

Známý kuchař je přitom doslova prototypem sprosťáka, z kterého by psychologové měli radost. Je vzdělaný, inteligenntí a úspěšný. Nadávky jsou nepochybně součástí dramaturgického záměru pořadu a používal by je kdokoliv jiný na Pohlreichově místě. On to však umí tak, aby i vulgarsmy byly vtipné a nepůsobily samoúčelně.

Co s tím? Měla by snad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve světle vědeckých výzkumů "polevit" a proti vulgarismům přestat protestovat? Měly by televize vysílat více takových "hlášek" známých lidí, jaké jsme citovali v úvodu? Měli by politici a manažeři začít veřejně nadávat, aby ukázali, že jsou dominantí a úspěšná? Proboha, ne! Bylo by to to nejhorší, co by společnost mohla udělat. Vulgárním slovům dává jejich sílu a až mystický význam právě to, že jsou tabu. Že jsou "zakázaná". A tak zaplať pánbůh za pokuty i moralisticky zvednutá obočí.

Bez nich by celé nadávání bylo ... jak to správně napsat? ... tak nějak na hovno.

(psáno pro Strategii)

Dobrý den, tady Kongresová knihovna. Voláme kvůli vašim spisům ...

Zbývají tři měsíce a několik dní. Pak se v americké Kongresové knihovně objeví slovo "píčovina". Nevím, jestli vůbec poprvé. To si neodvažuju odhadnout. Ale objeví se tam určitě. Čtěte mu článek na Technetu.

Časové znamení oznámí ... moment, není ten čas na iPhonu a iPadu nějaký zamrzlý?

Co vás napadne, když se řekne čas 9:42? Je to poněkud trapné (myslím vzhledem k mému věku), ale mně se jako první vybaví čas velké přestávky. Ta doba, kdy jsme buď pitomě pod dozorem učitelek kroužili na chodbě (dělá se tohle dodneška?), nebo hráli ve třídě ping-pong s učebnicemi (nejlepší byla fyzika pro osmý ročník, tenká a s dobrým povrchem). Co se vybaví vám? Pokud telefon iPhone, tak jste opravdu dobrým konzumentem reklamy. Čas 9:42 je totiž na všech reklamních fotografiích a produktových snímcích tohoto telefonu.

Dlouhou dobu to byla záhada. Proč zrovna tenhle čas? Co se stalo přesně v danou hodinu a minutu? Má to něco společného se Stevem Jobsem? Například že je to přesný čas jeho narození ... anebo krátce po půl desáté dostal jednou dopoledne před lety nápad založit firmu (s nějakým legračním názvem, třeba podle ovoce) a shodou okolností se podíval na své tehdy módní geekovské digitálky? Několik let se to fanoušci a později i novináři snažili zjistit. Časopis NetworkWorld dokonce s tímto dotazem kontaktoval tiskové oddělení Applu. Ale ukázalo se, že firemní mluvčí je podobně jako novináři v blažené nevědomosti. Slíbil, že se bližší informace pokusí zjistit ... ale už se neozval.

Až měl před několika týdny premiéru tablet iPad. O něm se mluví, jako o "přerostlém" iPhonu, případně přehrávači iPod Touch. Jeden rozdíl tu však je: fanoušci s překvapením zjistili, že ve firemních materiálech ukazují hodiny na iPadu 9:41. Tak to byla teprve záhada! Proč se oficiální "zamrzlý" čas o minutu posunul? To už pomalu nabírá parametry hororu Stephena Kinga. Ale nakonec pomohla náhoda. Bloger Jon Manning zahlédl v obchodě v kalifornském Palo Alto jednoho z firemních viceprezidentů. Konkrétně odpovědného za vývoj softwaru pro iPhone. Neváhal a zeptal se na záhadu s časem přímo jeho. Ne že by si od toho příliš sliboval. Ale víte co? Dostal odpověď.

Je to jednoduché. Když Apple dělá představení svých nových produktů, začíná taková událost obvykle v devět hodin dopoledne místního času. Prezentace má přesný scénář a je to tak, že zhruba po čtyřiceti minutách se na projekčním plátně poprvé objeví fotografie dotyčného produktu. "Chceme, aby čas na displeji přibližně odpovídal aktuálnímu času. A protože jsme zjistili, že jde o čtyřicet minut plus nějakou minutku, je všude na fotkách 9:42," vysvětlil blogerovi viceprezident. A proč je na iPadu 9:41? I pro to je prosté vysvětlení. "Zkušenost ukázala, že to je zhruba o minutu míň."

Tomu se říká posedlost detailem. Kdyby se výzkumu věnovala stejná energie jako marketingu, pak by dnes Apple místo nějakých placatých počítačů prodával stroje na cestování v čase.

(Notebook pro Reflex)

Obama a Medveděv propagují Prahu. I když ... já mám tip na někoho lepšího

Nezlobte se, ale je mi ukradené, jestli v Praze podepíšou ruský a americký prezident nějakou smlouvu. Nenaplňuje mě to žádnou zvláštní hrdostí, protože vím, že jsme pouhými dodavateli kulis a atmosféry. Prý to pomůže cestovnímu ruchu, protože fotky superstátníků v pražských exteriérech se objeví ve všech světových médiích.

Není to vyloučeno, ale zase bych to nepřeceňoval. Pokud bych měl vybrat reklamního agenta pro Prahu, tak se nebude jmenovat ani Obama, ani Medvěděv, ale Carlo Capalbo. Jsme s Carlem kamarádi, takže určitě nejsem objektivní. Ale trvám na tom, že málokdo udělal pro Prahu tolik jako tenhle Ital.

Seznámili jsme se v roce 1995, když jsem běžel první pražský maraton. On ho uspořádal. Tehdy rovněž poprvé a pak každý rok znovu. Neuvěřitelným způsobem v Praze maraton a později i půlmaraton prosadil.Povedlo se mu to tak, že dnes je bereme už jako něco samozřejmého. Ale to nejsou. Jsou ve skutečnosti výjimečnými a také důležitějšími podniky než návštěvy politiků.

Pražanům totiž opravdu patří. To není zrovna obvyklé. Velké sportovní akce život lidem spíš komplikují, a navíc po nich často zbude divná pachuť. Myslím teď všechny ty nezaplacené účty či zadlužené sportovní haly. Maratonů a půlmaratonů se to netýká. Po nich zůstanou jen poházené plastové kelímky či banánové slupky, ale ty se dají uklidit. Co přetrvá, jsou emoce a nadšení účastníků. Kdyby je bylo možné přeměnit na elektrický proud, tak by například po sobotním půlmaratonu nemusel takový Temelín několik dní vůbec nic dělat.

Půlmaraton, který se běžel podvanácté v Praze a kterého se zúčastnilo neuvěřitelných osm a půl tisíce běžců, je zajímavá trať. Nemá v sobě symboliku a mystiku maratonu. Nebudí takovou úctu ani hrůzu. Vždyť ostatně obsahuje to slovíčko „půl“. Mnoho běžců si na něm jen testuje to, zda zvládnou ten „opravdový“ maraton.

Ale já mám půlmaratony rád. Pro člověka, který má tak málo přirozeného talentu pro běh, je maraton vždy očistcem, fyzickým i duševním. Je to krutý zážitek, který sice v cíli přebije ohromná euforie, jenže úplně ho z hlavy nevymaže. Naproti tomu po půlmaratonu v ní budete mít jen vzpomínku na čirou radost z běhu.

A to je důležité. Běh nebo obecně jakýkoliv pohyb jsou tím jediným, co nás může zachránit. Minulý víkend začala americká televize ABC vysílat novou show slavného britského kuchaře Jamieho Oliviera. Ten učí obyvatele města Huntington v Západní Virginii zdravým stravovacím návykům.

V dotyčném městě totiž údajně žije nejvyšší procento tlustých lidí v Americe. Ale jen nepatrně, drtivá většina Ameriky a vlastně celého civilizovaného světa je na tom zhruba stejně. „Naše děti budou v moderní historii lidstva první generací, která se v průměru dožije nižšího věku než jejich rodiče,“ říká pětatřicetiletý Olivier zkoprnělému obecenstvu. Zabírá to kamera. A člověk si nemůže nevšimnout, kolik je mezi nimi lidí s nadváhou. Po krátké chvíli propuknou všichni v bouřlivý potlesk.

Jenže to je málo. Měli by si jít zaběhat.

Zdál se mi sen

Napadlo mě to před pár dny, když se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tím člověkem nějak posedlý. Nebyla to žádná noční můra ani nic podobného. Prostě taková ta blbost, která se člověku čas od času zdá. Pan Paroubek k našim přijel na chatu. Táta asi někde lezl po střeše a čistil okapy, což dělá často, a máma uvařila panu Paroubkovi kafe. A když neposlouchal, tak se ke mně natočila a polohlasem řekla: "Koukej bejt na pana Paroubka slušnej, třeba tě vezme do vlády." A já řekl: "To by bylo hezký, i když si nejsem jistej, jestli do tý vlády vůbec chci." No a pak jsem se probudil.

Jak říkám, hovadina. Ale cestou autem do práce jsem podél silnice viděl všechny ty billboardy s Paroubkem, a když jsem zapnul rádio, tak v něm taky mluvil Paroubek, a na magistrále ve šňůře před semafory mi chlapík ve žluté vestě strčil okénkem do auta bezplatné noviny, a ty měly na titulní straně taky Paroubka. Spiknutí!, napadlo mě, sociální demokracie koupila v Americe nebo v Japonsku nějaké vysílače, a těmi nám budou v předvolební kampani vysílat Paroubka do mozku, i když budeme spát. A když jsem to večer vyprávěl v baru známému, tak mi řekl, že to do sebe zapadá, a že Paroubek bude voličům i telefonovat, tak proč by nemohl agitovat taky ve snech.

Ono to celé bylo v týdnu, který byl shodou okolností "týdnem mozku" (a následoval brzy po Mezinárodním dni žen, což je zřejmě nějaká ironie toho globálního úřadu, co tyhle dny a týdny vymýšlí). A slyšel jsem několik rozhovorů s neurology, kteří říkali, že mozek je nejmíň probádaným lidským orgánem, kam se na něj hrabou všechny ostatní orgány, včetně těch pohlavních. Ty jsou navíc stejně jen takovým mechanickým vykonavadlem a všechen sex se ve skutečnosti odehrává v mozku.

A vtom mi to sepnulo, vždyť sny budou tou další baštou, kterou dobydou technologie. Ono toho zas až tak moc k dobývání není - máme prostorový zvuk, třírozměrný obraz, HD rozlišení a metrové uhlopříčky. Sny jsou proti tomu tak nedokonalé. Často rozostřené, s mizernými scénáři, někomu se dokonce zdají černobílé. Nehledě na to, že někdy je máte ... a jindy zase ne. Jestli jsou komerční televize kritizovány za nedodržování programu, pak pro náš mozek to platí mnohonásobně. Není na něj spolehnutí.

Mediální firmy rozparcovaly náš denní program do grafů a sloupcových grafů, z kterých lze určit, kdy (a v jakém množství) konzumujeme různá média. Kdy čteme noviny (tedy těch pár posledních mohykánů, kteří je stále čtou, pochopitelně na záchodě), kdy surfujeme nejvíc na webu (v práci, pochopitelně) a kdy zasedáme nažhaveni před televizní obrazovky (ona magie "prime timu", tedy termínu, který nás všechny naučil Vladimír Železný). Co v těchhle grafech chybí, jsou dlouhé hodiny, kdy spíme. Nic! Žádný "share", nulová "sledovanost".

A to je má příští opdověď na otázku, kterou tak často dostávám, a která zní: Co bude v oboru moderních technologií „příští velká věc“? Už vím. Bude to útok na naše sny. Je to nevyhnutelné, byť mě to děsí a bojím se toho. Jako čert kříže.

A že mě to napadlo po snu, ve kterém se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi, je jen shoda okolností.