Když politici soutěží, kdo ze sebe na Facebooku udělá většího blázna

Sociální síť Facebook se novinám postarala o fotografie na titulní strany. Konkrétně je řeč o profilech Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Ten první je na fotkách v brankářské masce, ten druhý zase s „pistolkami“ ve zbrojovce. Nechme stranou, kdo z nich ze sebe dělá většího blázna. Ale každopádně to ukazuje, že se takzvané sociální sítě staly v Česku velmi rychle součástí života, i toho veřejného. A také to, že se s nimi všichni včetně politiků teprve učí pracovat a odhalují jejich možnosti, ale i rizika.

Když se novináři začali ptát na Topolánkovo video, ve kterém se ironicky představuje jako "muž s maskou", kterou má "nařízeno nosit", protože si sám na sebe objednává útoky, reagoval mluvčí ODS poněkud překvapivě. Prý nejde o žádný marketing ani součást kampaně, byl to prý nápad samotného Topolánka. "Je to určeno pro jeho přátele na Facebooku, nic víc za tím nehledejte," řekl Martin Kupka Lidovým novinám. Jenže to je nesmysl.

Takže ať si všichni zapíšou za uši: nic na Facebooku není určeno "jen pro přátele", vše se okamžitě stává součástí veřejného prostoru. Fotografii, na které se Jiří Paroubek přetahuje o kulomet se Zdeňkem Škromachem, z Paroubkovy facebookové stránky zmizela. Jenže mezitím ji publikovala prakticky všechna média. Video s Topolánkem sice na Facebooku zůstává, ale své diváky už sbírá také na YouTube či zpravodajských portálech. Jestli to tedy měl být vtípek pro kamarády, pak je zjevné, že to někdo ve volebním štábu nedomyslel.

Netýká se to ovšem jen politiků. „Facebookovou pubertu", kterou u nich pozorujeme, prožíváme skoro všichni. Sociální sítě především přestaly být okrajovou záležitostí. Za rok přibylo na Facebooku kolem miliónu českých uživatelů. Nejvíc jsou stále zastoupeni teenageři a dvacátníci, roste však podíl i v dalších věkových skupinách. A podobně jako politici většina jen málo přemýšlí o tom, co by měli či neměli na Facebooku publikovat a hlavně jaké to pro ně může mít důsledky.

Z médií k nám sem tam dolehnou anekdotické příběhy o zaměstnancích, kteří přišli o místo, protože na Facebooku pomlouvali svého šéfa, případně se vytahovali, že jsou na horách, a přitom měli ležet nemocní v posteli. Divíme se jejich naivitě. Ale na Facebook můžou doplatit i ti, kteří tak zjevné hlouposti nedělají. Renomovaná výzkumná firma Harris Interactive zveřejnila výsledky průzkumu mezi více než 2600 americkými personalisty a zjistila, že téměř polovina z nich hledá na Facebooku informace o potenciálních zaměstnancích. Co může překazit nabídku zaměstnání?

Nejčastěji provokativní fotografie se sexuálním podtextem (53 procent zaměstnavatelů takového člověka nezaměstná), dále obsah týkající se alkoholu nebo drog (44 procent) a pomlouvání bývalých šéfů či zaměstnavatelů (35 procent). Můžou to však být i zcela nevinné věci: 14 procent zaměstnavatelů necítí důvěru vůči kandidátům o místo, kteří v komunikaci používají příliš mnoho smajlíků.

O sociálních sítích by měly začít mluvit školy se svými žáky, ale také firmy se svými zaměstnanci. Je to téma, které patří do osnov i do programu firemních školení. Velmi rychle, téměř překotně se z Facebooku a spol. stal úžasný nástroj. Ale také asi zatím největší riziko pro naše soukromí. Využijme facebookových poklesků politiků, abychom o těchto věcech začali aspoň přemýšlet.

(Komentář pro e15).

Prezident "Žárovka"

Prezident Klaus bojuje za žárovku. Klasická stowattovka je podle něj sice „ilegální“ (od září bude z rozhodnutí EU mizet z obchodů), ale zároveň „svobodná a dobrá“. Občany prezident vyzval, aby vzali útokem supermarkety a nakoupili si žárovky do zásoby. Nejlépe do konce života.

Uvidíme, jestli vypukne žárovková panika, anebo lidé uvěří Bruselu. Ten tvrdí, že takzvané úsprné žárovky jsou nejen ekologičtější, ale v důsledku pro lidi i levnější. Jenže to právě moc nesedí. Kdyby to tak bylo, tak přece není třeba nic zakazovat a lidé přejdou na nové žárovky sami.

Bruselští byrokraté tak zjevně nevěří v "neviditelnou ruku trhu". Ale je opravdu tak všemocná? Ostatně, Vácav Klaus zase nevěří v "neviditelnou ruku přírody". Ve čtvrtek totiž podepsal petici proti kůrovci na Šumavě. A to je jeho už druhá schválnost proti ekologům v jednom týdnu.

Jsou to totiž ekologové, kteří už roky tvrdí, že se lesy v šumavském národním parku dokáží vypořádat se škodlivým broukem samy a že by tudíž lidské zásahy měly být minimální. Naproti tomu lesníci věří, že nejúčinnější je napadené stromy co nejrychleji kácet a odvážet z lesa. Svou si v minulosti prosadili ekologové, bohužel se však ukazuje, že postup škůdce to spíše urychlilo.

Les není dost chytrý, aby si s broukem poradil, tvrdí teď Klaus a další, kteří podepsali dotyčnou petici. Možná mají pravdu, ale situaci kolem nezpolitizovanějšího brouka ve střední Evropě asi další petice nepomůže. To je tak, když se jakýkoliv problém rozhodnou řešit politici. Nevíme, jak je to v přírodě či na trhu, ale v politice nepochybně "neviditelná ruka rozumu" nefunguje.

Leda by se politikům rozsvítilo. I když s tím bledým světlem z úsporných žárovek si asi stejně moc nepomůžou.

(Sloupek pro slovbenský deník Sme).

Tedy ... ehm ... kdo není na Facebooku, jakoby nebyl

Něžné surovosti

Máme nového národního hrdinu. Je to televizní zpravodaj, kterého se v živém vstupu "zmocnili" srbští fotbaloví fanoušci. Nasazovali mu sluneční brýle, dělali parohy a olizovali ucho. Zpravodaj ani nehnul brvou a pokračoval v odpovědích na otázky od moderátorky ze studia. Na všechny s úsměvem odpověděl a až pak rozhovor skončil. Už pár minut poté začalo video kolovat na Internetu, nejčastěji s poukazem na reportérovu profesionalitu a chladnokrevnost. Tomu se říká dobře zvládnutá krizová situace!

Ono se mu zase tolik nedělo, dotyční fanoušci byli spíš opilí recesisti než nebezpeční rowdies. Chtěli si z moderátora jen udělat legraci, a on je převezl tím, že ji takzvaně "ustál". To se nedá říct o Jiřím Paroubkovi, kterému druhý den chtěli zase internetoví recesisti předat k narozeninám bačkory. Ty se totiž v předešlých dnech hlavně v rámci sociální sítě Facebook sbírali jako dárek od těch, kteří by předsedu ČSSD rádi viděli v politickém důchodu. Jiří Paroubek se setkání s gratulantem vyhnul tím, že před ním utekl. Jeho žena pak novinářům vysvětlovala, že to nebyl žádný útěk, ale že prostě její manžel jen rychle chodí. Prý mu ani ona sama v lese nestačí.

Každému se zdá vtipné něco jiného, to je jasné. Šéf ODS asi taky nebyl úplně nadšený z papírové lodi, kterou mu jeho odpůrci předali v narážce na jeho dovolenou na jachtě v Toskánsku. Jsou to takové "něžné surovosti", které se staly jednou z charakteristik finišující předvolební kampaně. Tedy tak to bylo do pátečního odpoledne, kdy došlo k surovosti skutečné. Na Mirka Topolánka hodili jeho odpůrci několik vajec, ale také kamenů. Byla to nakonec jen malá oděrka na hlavě. Ale i tak je to přesně ta hranice, kde končí legrace.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Havel kritizoval Paroubka. Ale ještě před pár lety tvrdil, že by jim to spolu "klapalo"

Šéf ČSSD zase dostal za uši, tentokrát od bývalého prezidenta Havla. Tomu na Jiřím Paroubkovi podle rozhovoru, který poskytl deníku MF Dnes, vadí prakticky všechno. Manželka Petra možná napíše nějakou další úvahu, sám Paroubek si bude lízat rány lístostivým přirovnáváním k otloukánkům a pronásledovaným lidem. Už se ostatně v tomto ohledu pokusil o vtip, když napsal, že na Mikuláše budou místo čertů chodit Paroubkové. Jenže i z toho čouhá jako sláma z bot křečovitost a lopotnost. Tedy dvě z onoho dlouhého seznamu vlastností, které lidi na Paroubkovi tak iritují.

Šéf ČSSD nemá nadhled, smysl pro humor ani sebeironii, To je fakt. Ale zrovna tak je fakt i to, že Václav Havel je mužem bez politického instinktu a odhadu. Když odcházel z prezidentského úřadu, tak slíbil, že se bude kromě psaní a přemýšlení o osudu civilizace vyjadřovat také k české politice. Jenže když se na jeho aktivity v tomto směru podíváme, chybí jim konzistence i základní logika.

On se Václav Havel v konkrétnostech české politiky mýlil už jako prezident. Vzpomeňme, když například jmenoval politické talenty, kteří by mohli nahradit první popřevratovou generaci politiků. Byli to Pertra Buzková, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz nebo třeba Stanislav Gross. Kde jsou a co dokázali? A Stanislava Grosse, toho přičinlivého nádražáka proměněného pobytem v politice v zázračného obchodníka s akciemi, se zastával ještě dlouho poté, co odešel s ostudou z vedení ČSSD a strčil tam místo sebe právě Paroubka. „Jediné, co provedl, bylo, že neuměl říct, od koho si před lety půjčil na byt. Z Grosse přitom udělali zločince titíž, dík kterým byl ještě krátce předtím nejpopulárnějším politikem v zemi,“ řekl Havel v rozhovoru s časopisem Respekt v roce 2005.

Ve stejném roce se ostatně sešel i s Paroubkem na oné snídani v hotelu Four Seasons, kterou mu teď připomínají média. Prý to tehdy nebylo gesto podpory a jen bránil Paroubka před Václavem Klausem a ODS, kteří ho prý vydávali „za někoho lehce prašivého“. Jenže Václav Havel tehdy také říkal, že nemá „štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem“ a že si myslí, že by jim „to klapalo“.

Bývalý prezident musí trpět zvláštním druhem slepoty, když neviděl už tehdy to, co mu na Jiřím Paroubkovi vadí dnes. Protože šéf ČSSD se nezměnil ani o píď. On patří k politikům, které prokouknete během pár vteřin, a pak je buď nesnášíte, anebo obdivujete. A jen na okraj, je tak nějak nepřípadné vyčítat sociálním demokratům styl oblékání a prý „malé, tedy u krku nedopnuté košile“. Možná už Václav Havel zapomněl, že to byl on, kdo do politiky vstoupil triumfálně v kalhotech s krátkými nohavicemi. Působilo to tehdy tak dojemně a lidsky.

Ono asi je celkem jasné, kde se slepota Václava Havla bere. Jmenuje se „klausofobie“ a vmanévrovává bývalého prezidenta do nekonzistentních a neautentických postojů. Vyhraňování se vůči Klausovi vehnalo před čtyřmi lety Václava Havla do náruče Paroubkovi a zcela jistě bylo i důvodem, proč po rozkolu mezi Topolánkem a Klausem vzal letos na jaře na milost ODS.

Způsobil zděšení v části tvrdého voličského jádra této strany a zejména Václavu Klausovi tím nepochybně udělal škodolibou radost. Teď si tato část ODS může oddechnout, protože Václav Havel nebude ve volbách podporovat ani ODS, ani jeji „pražskou filiálku“ TOP09. Bude volit Zelené, protože se už jako dítě rozčiloval, že „fabriky špiní nebe svým kouřem“.

A taky proto, že Václav Klaus je přece pro Zelené Antikrist.

(Komentář pro deník e15).

Taky to děláte?

V životě národů jsou momenty, kdy banality zůstávají zapomenuty, protože je třeba řešit zásadní věci. A tak zatímco my v Česku relaxujeme nad novinami s fotorafiemi politiků na prázdninách, v Brazílii se rozhodli už nadále nepřivírat oči před globálními problémy. A v televizní reklamě vyzývají její tvůrci občany: Zachraňte planetu. Čůrejte ve sprše.

Animovaný spot s čůrajícími postavičkami se stal jedním z hitů serveru YouTube. Myšlenka je jednoduchá: když budeme ráno čůrat ve sprše, a nikoliv na záchodě, ušetříme jedno spláchnutí denně. Zní to zanedbatelně, ale podle Brazilců je to ve výsledku 4380 litrů za rok! A když to znásobíme počtem Brazilců (nemluvě o všech obyvatelích planety!), vyjdou nám enormní kvanta vody. Skoro se chce napsat, že dešťové pralesy se zdají být zachráněny.

Autorem kampaně je ekologická skupina SOS Mata Atlantica, reklama je primárně zaměřena na děti. Asi podle hesla "starého psa novým kouskům nenaučíš". Ovšem my dospělí rozeznáme v klipu odkazy na kulturní či sportovní ikony, protože mezi čůrajícími postavičkami jsou například slavný basketbalista Michael Jordan (ten ve sprše nejen čurá, ale také "zavěšuje" míč do koše), filmový režisér Alfred Hitchcock (ano, který jiný režisér má svou nejslavnější scénu právě ve sprše) nebo i Gándhí.

Klip samozřejmě vzbudil velké internetové diskuse. Část lidí tvrdí, že kampaň je zbytečná, protože ve sprše už beztak všichni čůrají. Ale málokdo to přizná. Obhájci kampaně však říkají: pravda je taková, že většina lidí ve sprše sice čůrá, ale je to jen takové "ucvrnkávání". Cílem spotu je, aby tento úkon ve sprše nahradil ranní čůrání na toaletě. Jen tak se dá opravdu ušeřit!

K jiným možným úkonům se zatím žádní aktivisté nevyjádřili. Na mysl mi přichází Lester Burnham, hlavní hrdina filmu Americká krása. Ten začíná právě scénkou při ranní sprše, kdy Burnham říká: "Jen se na mě podívejte, jak si to dělám ve sprše. Je to vrchol mého dne. Dál už to bude jenom horší." Možná by mu pomohlo vědět, že i on trochu zachránil planetu.

(Notebook pro Reflex).

Vítejte na palubě. Věděli jste, že létání je šílená věc?

Létání mě fascinuje. Asi proto, že se vždycky bojím. Kdysi jsem si myslel, že až budu létat častěji, tak strach pomine, ale to se nestalo. Moje žena tvrdí, že se v tom vyžívám a že si svou fobii z letadel pěstuji. Asi na tom něco bude.

Ale já jí zase říkám, že strach z létání je přece projevem inteligence. Protože jen blbec se v kolosu vážícím desítky tun a pohybujícím se mnoho kilometrů nad zemí může cítit bezpečně. Buď blbec, anebo někdo s totálním nedostatkem představivosti. Tím rozhodně netrpím.

Jen vejdu do té úzké kovové trubky a už vidím, jak se její interiér kroutí v plamenech, ženy hystericky křičí a z ventilačních šachet vyskakují žluté dýchací přístroje. Zásadně nesleduji instruktáže o bezpečnosti, protože jen zvyšují moji úzkost. Výjimku jsem ochoten udělat jen tehdy, když instruktáž provádí hezká letuška. Víc o (nahých) letuškách i mých letadlových potížích čtěte v článku na Technetu.

Chytrý Mirek

Když se vedení ODS nechalo v červnu v plavkách vyfotografovat na neslavné billboardy "Tady nás pusťte k vodě", bylo malou záhadou, proč se mezi místopředsedy neobjevil také vlivný a loajální Petr Nečas. Straničtí stratégové v kuloárech žertovali, že pokud by se do plavek svlékl i on, musel by se slogan změnit na: "Tady nám skočte na špek", protože roky ve funkcích zkazily tomuto politkovi figuru. Ale teď se zdá, že důvody budou přece jen méně kosmetické.

Bývalý místopředseda vlády kritizoval šéfa strany Topolánka za jeho dovolenou. Učinil tak velmi opatrnými slovy, ale je zcela jasné, co chtěl říct: totiž že konzervativní politik by neměl zvlášť před volbami jezdit na extravagantní dovolené, kde se bude před drahými jachtami plácat po zádech s lobbisty či manažery. Že sice na tom nemusí být nic špatného, ale že pro to voliči nemusí mít tak docela pochopení. Nečas konkrétně prohlásil, že voličům vadí na Topolánkovi "nízká míra empatie a sociální inteligence".

Nevíme jistě, zda bodrý Valach Topolánek zná význam cizích slov jako "empatie" či "sociální", ale dovedeme si představit, že se ho dotkla narážka na případný nedostatek inteligence. Zvlášť když narážky v tomto smyslu dělají všichni. A tak svému místopředsedovi vzkázal, že se na něj sice nezlobí, ale i tak čeká omluvu.

Petr Nečas nikdy nebyl a asi ani nebude velkým magnetem na voliče. Na to je příliš nenápadný a tak nějak šedivý. Ale už do dob Václava Klause byl v ODS takovým "vzorným žákem", jehož pouhá přítomnost ve vedení znamenala pro mnoho lidí záruku, že se tam nepeče nic nekalého a nemravného. Ze stejného důvodu je rpo ODS důležitý i teď. Něco by to mělo Mirku Topolánkovi napovědět - a je celkem jedno, jestli to bude inteligence, intuice nebo třeba Marek Dalík.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Něco se chystá. Je to placaté … a víc nevíme

Oddělit nafouknuté bubliny od skutečných záměrů. To je asi to nejtěžší při přemýšlení o budoucnosti či chystaných produktech firmy Apple. Mlžení, vypouštění polopravdivých informací i jiné provokování uživatelů se vlastně stalo už součástí jejího marketingu. Platí to i o očekáváném zařízení jménem Apple Tablet.

Za měsíc, počátkem příštího roku, nikdy. Všechna tato tři "data" připadají v úvahu pro uvedení nového výrobku na trh. Má jít o jednoduchý počítač bez klávesnice, pouze s velkým dotykovým displejem. Svým způsobem to není zas tak velká novinka, tablet si lze představit jako "přerostlý" iPod Touch.

O parametrech se nic neví, můžeme tedy jen spekulovat. Na webu i v médiích se objevily také obrázky, ale ve všech případech jde o "umělecké ztvárnění", nikoliv fotografie skutečného prototypu. Desetipalcový displej by měl nabídnout pohodlné surfování, čtení či sledování videa. Připojení k Internetu bude bezdrátové. Neočekává se, že by tablet "uměl" zároveň telefonovat. I proto se bere spíš za nástupce iPodu než iPhonu.

S otazníky je také předpokládaná cena někde mezi 700 a 800 dolary. Minulé pondělí přinesl renomovaný ekonomický deník Financial Times další ze "zaručených" zpráv, a totiž že tablet od Applu by se měl objevit na trhu už v září. Mohl by se tak stát jedním z tahounů předvánočního trhu v segmentu spotřební elektroniky. Až dosud se braly za bernou mince spíše zprávy obvykle dobře informovaného blogu Apple Insider, podle kterého se uvedení na trh připravuje až na leden příštího roku.

Proč právě tablet budí takovou pozornost? Tak předně samozřejmě proto, že výrobcem je Apple. Ne že by tato firma za svou historii nikdy nepřišla s propadákem, ale v posledních letech se jí novými výrobky povedlo minimálně dvakrát způsobit revoluci. Tou první představoval iPod, který sice nebyl prvním hudebním přehrávačem MP3, ale zahájil éru masového legálního stahování hudby a proměnil hudební průmysl. S nadsázkou řečeno "zachránil hudbu", v internetovém obchodě iTunes se prodalo již přes šest miliard skladeb. Počátkem desetiletí by nikdo ničemu podobnému nevěřil.

Druhou revoluci znamenal samozřejmě iPhone. Můžeme proti němu mít tisíc výhrad a odmítat ho jako módní telefon s nepříliš přesvědčivými parametry, ale nelze popřít, že znamená nový koncept telefonu, kopírovaný dnes všemi výrobci. A "aplikační bazar" jménem App Store zase znamenal ohromný impuls pro vývojáře softwaru a her. Majitelé iPhonů už si z toho obchodu stáhli více než půldruhé miliardy aplikací.

Jakou revoluci by mohl přinést Apple Tablet? Po novém zařízení s největšími nadějemi "pošilhávají" zástupci odvětví, které současná recese výrazně poškozuje, a to z médií a knižního byznysu. Tak jako iTunes umožnily "rozřezat" hudební alba a prodávat hudbu po jednotlivých nahrávkách, mohl by podobný obchod pro noviny či knihy nabízet jednotlivé články či části knih. A hlavně by čtenáře přinutil za ně platit, což se asi na běžném webu nepovede, nebo to bude velmi obtížné.

Hlavním konkurentem tabletu tak budou elektronické čtečky, konkrétně v USA velmi populární Amazon Kindle. Rozměry se bude blížit tomu většímu Kindle DX, který Amazon uvedl letos. Nabídne však mnohem lepší parametry, zejména barevný displej a plné funkční surfování, včetně přehrávání videa. Nic z toho Kindle neumožňuje, anebo jen velmi omezeně. Na straně "mínusů" v téhle konkurenční válce ovšem bude vyšší cena (minimálně o 300 dolarů), z hlediska "čitelnosti" méně příjemný displej (ten na Kindlu s technologií E-Ink se blíží pocitově papíru) a také asi větší rozměry i hmotnost.


Tablet by však měl podle údajných plánů Applu také více rozhýbat trh s hudbou. Byly to opět Financial Times, které napsaly, že firma tajně spolupracuje se čtyři velkými hudebními společnostmi (EMI, Sony Music, Warner Music a Universal Music Group) na projektu s kódovým označením Cocktail. Poslouchání hudby by se na tabletu mělo stát více multimediálním zážitkem, s možností zároveň prohlížet fotografie, číst texty atd. Ne tedy hudba za pochodu do uší, ale spíš soustředěnější prožitek v sedě.

V tom by byla také revlučnost či novost chystaného produktu. Apple ho určitě nebude nabízet jako alternativu k notebookům či kapesním počítačům. Firma si dobře uvědomuje, že všechny předešlé pokusy o úspěšný tablet zklamaly, a to navzdory tomu, že koncept podpořil i Microsoft svým Tablet PC.

Ale většina lidí dřív nebo později zjistí, že hardwarová klávesnice dělá počítač počítačem a že její absence začne uživatele dřív nebo později iritovat. Tomu se musí Apple vyhnout, a proto bude svůj tablet nabízet jako "stroj na zábavu" nového typu. Jistě, i iPod nebo iPhon umožnovaly shlédnout video nebo číst knížku, ale obojí nekomforftně. Tablet naproti tomu nabídne příjemnou konzumaci vlastně všech typů médií.

Největší neznámou zůstává, jak zareaguje trh. Průzkumy mezi potenciálními zákazníky ukazují, že i vzhledem k těžkým ekonomickým dobám bude rozhodovat cena. Ta uvažovaná či spekulovaná v okolí 800 dolarů se zdá být příliš vysoká. Ale kdyby se ji naopak podařilo stlačit k 500 dolarů (kde jsou dnes nejlevnější notebooky čili netbooky), pak by asi tablet znamenal instantní úspěch.

Ono však nepůjde ani tak o bitvu mezi konkrétními značkami (Apple Tablet vs. Kindle Amazon), jako spíš koncepcemi. Budeme chtít zařízení "vše v jednom" (jako je iPhone), anebo si síš budeme kupovat zařízení, která umějí jen jednu konkrétní věc, ale zato perfektně (typickým příkladem je právě Kindle)? To se nikdo neodvažuje ani odhadovat.

Výhledy komplikuje i fakt, že pokud Apple tablet uvede, tak bude mít pravděpodobně ještě na letošním předvánočním trhu přímou konkurenci. Vlastní tablet totiž chystá také známý technologický blog TechCrunch, lépe řečeno jeho zakladatel a šéf (a bloger) Michael Arrington. Ten o jednoduchém placatém zařízení umožňujícím surfování na webu sní už přesně rok, kdy o něm napsal poprvé na svém blogu. A jak říká, jelikož se jeho myšlenky žádný z velkých výrobců nechopil, rozhodl se ji realizovat sám.

Deníku New York Times řekl, že v posledních šesti měsících věnoval projektu dvě třetiny svého času. Založil k tomu účelu samostatnou firmu CrunchPad, na vývoji samotného zařízení pracuje patnáctičlenný tým v Singapuru. Na rozdíl od tabletu od Applu víme jistě, že tento projekt existuje a že se CrunchPad na trhu objeví. Ale o parametrech může zrovna tak jen spekulovat. Zařízení bude nepochybně jednodušší, možná i menší a každopádně levnější. Cena se odhaduje někde kolem 300 dolarů. A to zní velmi lákavě.

Čeká nás zajímavý podzim.

V rezervaci

Nejlíp je mezi přáteli. Marná sláva, platí to i na webu. Když se procházím po nějakém zpravodajském serveru, jsem ostražitý a našlapuji opatrně, abych neodpálil nějakou nehezkou bombu sprostých diskusí či nebyl zasažen průtrží nezajímavých textů. Ale když pak zavítám na Facebook, připadám si jako doma. Přátelé mi vytřídí důležité zprávy a doslova pod nos strčí odkazy na zajímavé weby. Diskuse jsou věcné a podnětné.

A to včetně těch o mých článcích. Ono to není zas tak divné. Nepíše snad každý autor především pro své přátele, tedy včetně těch, které nezná, ale kdyby je znal, tak by se jeho přáteli stali? Problém je v tom, že Facebook je uzavřené prostředí, které zůstává „neviditelné“ pro vyhledávače. Když něco napíšete na Facebooku, pak to nikdo jiný „nevygoogluje“.

Pro narcistního autora je to problém, skrývá to však v sobě ještě cosi vážnějšího. Facebook dnes používá přes dvě stě miliónu lidí, což je zhruba pětina všech lidí připojených k Internetu na světě. Tahle masa uživatelů publikuje každý měsíc miliardy slov, stamilióny fotografií a milióny videoklipů. Je to ohromné množství dat, které však zůstává za zdmi facebookových serverů. Řekl bych, že se tak zejména pro Google rýsuje vážná hrozba.

V nadsázce řečeno, jakoby se Internet rozděloval na dva světy: ten googlovský a ten facebookový. Motorem Googlu je matematicky přesný algoritmus, zatímco strojem pohánějícím Facebook jsou jeho uživatelé a vztahy mezi nimi. Až provozovatelé Facebooku nabídnou fungující vyhledávání, bude to pro Google skutečná konkurence.

Jakoby pak uživatelé dostali na výběr: položí otázku algoritmu, anebo svým přátelům?
Už dnes mají „obyvatelé Facebooku“ čím dál méně důvodů ho opouštět. Nabízí domácké a komfortní prostředí. Je už nejen skvělým nástrojem, ale také světem který je sám pro sebe. Vlastně připomíná rezervaci. Ale jak to poslední slovo píšu hned mě napadá: nebyly od počátků webu jeho nejúžasnějšími vlastnostmi právě nespoutanost a svoboda?

(Notebook pro Reflex).

Pepek Paroubek

eským sociálním demokratům prý v kampani "pomůže i Pepek Námořník", tvrdí noviny. Jako vždy přehánějí, vždyť tato komiksová postava se jen objevuje v dětských filmech, které ČSSD rozdává na mítincích zadarmo voličům. Ale nedá se upřít, že tentokrát měli straničtí stratégové šťastnou ruku.

Pepek Námořník je považován za předchůdce pozdějších komiksových superhrdinů. Navíc letos slaví kulaté výročí, protože se v novinovém komiksovém stripu objevil poprvé v roce 1929. Má jedno oko, v ústech dýmku a především velké svaly na rukou. Když chce, je schopen nadlidských výkonů. Například dokáže zvednout nad hlavu mnohatunovou činku nebo plavat rychleji než parník. Za své nadpřirozené schopnosti vděčí špenátu, který konzumuje v ohromném množství.

Tady však vhodnost volby Pepka Námořníka končí. Jak víme, jeho kariéra byla založena na lži či lépe řečeno omylu. Vysoké množství železa změřil ve špenátu v roce 1870 jistý americký věděc, ale později se ukázalo, že se docela obyčejně spletl. Následkem toho - a nepochybně i pochybnou zásluhou Pepka Námořníka - se generace dětí ládovaly touhle zeleninou celkem zbytečně.

Pepek se v komiksu objevil jako vedlejší postava. Podobně jako Jiří Paroubek, který přišel do vlády v roce 2004 jako málo známý lokální politik. Oba se však prosadili, a to díky nadlidským schopnostem, kterými oplývají. Že i Jiří Paroubek, máme potvrzeno z článku Óda na manžela, který napsala jeho mladá žena Petra. Popisuje v něm například, jak její muž "přelétl deset metrů".

Možná měli sociální demokraté sáhnout po Spidermanovi nebo rovnou Supermanovi.

(Sloupek pro slovenský deník Sme)

Hledají se sympatizanti

Jistě jsou toho spousty, co českým politickým stranám chybí. Mohli bychom toho napsat celý seznam a byly by na něm položky jako zásadovost, čestnost či transparentnost. Ale pokud bychom to vzali více prakticky, tak českým partajím dnes nejvíc chybí sympatizanti.

To nejsou členové strany ani dobrovolníci, kteří roznášejí letáky či jsou členy "modrých" nebo jakýchkoliv týmů. A nejsou to obecně ani voliči, kteří pak straně ve volbách za plentou vhodí hlas do urny. Sympatizanti jsou ten specifický druh voličů, kteří své straně dlouhodobě a veřejně vyjadřují podporu. Nic víc a nic míň. Nemusí to dělat nijak okázale ani fanaticky. Ba naopak, čím klidněji stranu ve svých "mikrosvětech" podporují, tím lépe jí činí.

Jenže v Česku jakoby neexistovali. Všimněme si, že podle některých statistik patříme v Evropě k zemím s největším procentem politické venkovní reklamy. Kam se člověk podívá, tam visí billboard s politiky, hesly nebo aspoň nějakou parodií. Ale že by si někdo dal znak své oblíbené strany třeba na nárazník auta nebo za okno domu? Ne, nic takového v Česku neuvidíte. To by musel být hodně velký podivín.

Je to tím, že se v Česku k politice nehlásíme a bereme ji jako něco, čím bychom se mohli ušpinit. Koho volíme a proč, se s nikým moc bavíme. Jistěže volby jsou tajné a je to tak správné. V mnoha profesích i životních situacích je rozumné, když politika zůstane stranou. Ale my už o politice ani neumíme mluvit, jenom na ni nadávat. Málokdo vám řekne, že ve volbách volil své oblíbence. Nejčastěji uslyšíme, že si vybral "nejmenší zlo".

Je to výsledek politického stylu, který se v Česku praktikuje poslední roky. Co partajní stratégové umí opravdu dobře, je negativní kampaň. Stačí se podívat na hesla a slogany: v drtivé většině před něčím varují (ČSSD: "Nepřipustíme privatizaci důchodů") nebo straší před soupeři (ODS: "ČSSD + KSČM = sliby, populismus, neodpovědnost, závist a dluhy"). ODS program vůbec nepředstavila, ale svolala tiskovou konferenci, na které kritizovala průniky programů stran konkurenčních. No je to normální?

Strany neříkají: volte nás, my pro vás něco dokážeme, nýbrž: volte nás a my vás ochráníme před ostatními. Jenže tak se sympatie získávají těžko. Zrovna tak nekonečným rozebíráním prázdninových slídilských fotografií nebo hysterickým kvikotem bývalého ministra vnitra, že mu u policie odvolali kamaráda.

Dnes tak populární sociální sítě na Internetu jsou založeny na tom, že jejich uživatelé navazují vzájemné kontakty, a je jedno, jestli si navzájem říkají „přátelé“, „fanoušci“ či „podporovatelé“. Ono to celkem dobře kopíruje skutečný život, ve kterém jiné lidi často posuzujeme nejen podle toho, co říkají nebo jak se chovají, ale kým se obklopují a s kým udržují vztahy. Přesně to by také měly dělat ambiciózní politické strany. Mimochodem právě na Internetu k domu dnes mají velmi efektivní nástroje.

Obě největší – ČSSD a ODS – zveřejnily tento týden nové webové stránky. Po formální stránce jsou velmi dobré, tím víc je ovšem nápadná absence obsahu. ČSSD se ho snaží vyplnit bizarní nabídkou „filmů ke stažení“ (instruktážní video se cvičením pro těhotné ženy?), ODS zase volebním programem ve stylu „občane, napiš si sám“. Ale tohle není obsah politiky. Tím jsou ideje a především lidé. Slušní a rozumní lidé, kteří umějí říct: Tuhle stranu budu volit, protože mi mluví z duše. Ale v Česku to zní jako sci-fi.

(Komentář pro e15).

"Nepište ani nevolejte, my už tady nebydlíme"

"Proč jste na Facebooku?" a "Proč nejste na Facebooku?" jsou celkem zbytečné otázky. Lze na ně mít celou plejádu odpovědí, počínaje: "Jsem na Facebooku, protože je to fakt hustý!" a konče: "Nejsem na Facebooku, protože je tam už každej debil". Všechny jsou legitimní a představují různé motivy, proč lidé tento i podobné internetové nástroje používají, respektive nepoužívají. Ovšem opravdu zajímavá je podle mě odpověď na jinou otázku, která zní: "Proč nejsem na Facebooku, když už jsem tam jednou byl?"

Čteme ve zpravodajství o stále rostoucím počtu uživatelů (jen v Česku už je to kolem 1,1 miliónu), ale Facebook má nepochybně také své odpadlíky. Jejich počty známy nejsou, nebo jsem aspoň žádnou takovou statistiku nečetl. On to navíc komplikuje fakt, že část exulantů prostě nechá své profily zplanět a zpustnout, asi jako domy, které přestaneme udržovat a později i navštěvovat. Ale část uživatelů své profily zruší. Je v tom určitá definitivnost a taky symbolika. To jsou lidé, které Facebook musel něčím zklamat nebo naštvat.

Co to bylo? Někteří odcházejí z Facebooku z obavy o soukromí, jiné zase zklamali lidé, s kterými se "spřátelili". Facebook nás může spojit s každým, koho jsme dříve znali, ale ono to nemusí být vždycky dobrý nápad. Určití lidé patří do určitých období našich životů, a když toto pravidlo porušíme, může to přinést rozčarování a zklamání.

Ale nejčastějším důvodem, který slyším od "facebookových dezertérů", je zjištění, že jim sociální síť bere moc času. Rozumím tomu, byť to beru spíše jako projev slabosti než skutečný důvod. Asi jako když se člověk, který neumí kontrolovat své pití, raději stane úplným abstinentem. Měli bychom mít dost vůle a síly využívat i návykové věci tak, aby nám byly ku prospěchu.

Ne každý to umí, dokonce ne ani tak superúspěšný člověk jako Bill Gates. Ten nedávno v Indii řekl, že Facebook přestal používat, protože nedokázal zvládnout příliv žádostí o přátelství. Měl jich prý už přes deset tisíc a nechtěl nad každou uvažovat, "jestli tu osobu zná, anebo nezná". Gates taky varoval, abychom si technologiemi nenechali brát čas.

Zajímavé - od zakladatele firmy, která na počátku téhle revoluce stála, a která mimochodem vlastní podíl také právě ve Facebooku. Neměl o tomhle William Henry Gates přemýšlet o něco dřív?

(Notebook v Reflexu).

Přijďte na Hana a Hana Facebook Party

Hany oslaví svátek stylově, a to na párty v nové restauraci a tančírně Republika (v Praze 1 Na Poříčí 12, proti Palladiu). V sobotu 15. srpna od 19 hodin až přes půlnoc. Co uvidíte? Živou Hanu a Hana na pódiu, a to v jednoaktovce nazvané "Hustej mejdan". Budete moct soutěžit o to, kdo umí Hany nejlíp balit. Cenami nebudou ovšem Hany, ale telefony Nokia. No a ve 22:3O zvedne všem náladu dívčí skupina Čokovoko.



Mrkněte se na "eventovou stránku" mejdanu na Facebooku. A jestli si chcete pojistit místo na naší party, zarezervujte si lístek (v hodnotě 200 Kč) na mailu tereza@extra.cz. Všechny Hany, dívky s modrými i červenými vlasy a majitelé telefonů Nokia N97 mají vstuop zdarma.

Topolánek má svou hlavu

Nelze popřít, že šéf ODS Mirek Topolánek má svou hlavu. Kdyby se zeptal kohokoliv s jinou hlavou, než je ta jeho, musel by se dozvědět, že vyjet si dva a půl měsíce před předčasnými volbami na luxusní dovolenou do Toskánska není úplně dobrý nápad. Že by mu slušel týden odpočinku třeba někde na chalupě, v horách nebo u moře. Ale že pronajmout vilu na měsíc a dělat výlety na jachtě je i pro politika pravicové strany poněkud riskantní. Říkejme tomu klidně pokrytectví, ale tak to je.

A jako by toho bylo málo, on ještě vyjede na dovolenou se svým kamarádem z mokré čtvrti Markem Dalíkem a když nastupují na jachtu, tak se náhodou potkají také s šéfem polostátní elektrárenské firmy ČEZ, s bývalým ministrem své vlády, s bývalým ministrem z konkurenční strany a s mužem zabývajícím se lobbingem. Aspoň že ušetřili za fotografa, protože je z nedalekého křoví či bůhvíodkud vyfotil najatý slídil. A než se Topolánek stačil vrátit domů, vyšly fotografie v novinách.

A protože má Mirek Topolánek svou hlavu, tak hned po návratu svolá tiskovou konferenci. Tam se na všechny oboří, jak můžou jeho dovolenou takhle rozmazávat. V Monte Argentariu v Toskánsku je tolik Čechů, že dá rozum, že při nastupování na jachtu nějaké potkáte. Všechno to byla náhoda! Monte Argentario je od Prahy v "dojezdové vzdálenosti", takže se nelze divit, že se stalo takovým novým Špindlerovým Mlýnem. I tam se v zimě každý víkend všichni (rozuměj všichni důležití) sejdou.

Mít svou hlavu je někdy dost na hlavu.
(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Úřednická vláda? Partička "usměvavých diletantů"

Kdy jste naposledy slyšeli někoho použít sousloví "vrcholní činitelé"? Pokud je to dlouho, promeškali jste dobrou šanci ve středu, kdy ministryně spravedlnosti Daniela Kolářová poskytla rozhovor Českému rozhlasu. Bylo to těsně poté, co se společně s premiérem Fischerem setkala s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Ten se před časem zařadil mezi kritiky poměrů na Nejvyšším státním zastupitelství, které jsou špičkou ledovce problému, nazývaného mediální zkratkou "justiční mafie".

Rozhlasová moderátorka se velmi správně zeptala, zda se na zmíněné schůzce o tomto tématu mluvilo. Ministryně nemohla odpovídat udiveněji. Samozřejmě že ne, prokristapána, "oba vrcholní činitelé se pozdravili a informovali se navzájem". A co bylo tedy náplní schůzky? Pavel Rychetský vyprávěl premiérovi o Ústavním soudu, "zařadil ho do historických souvislostí a mezinárodních souvislostí", všichni tři se bavili "asi v těchto intencích o naší justici". V uvozovkách jsou přesné citace.

Proč se muž dočasně pověřený řízením vlády zabývá o "historické souvislosti" čehokoliv? K čemu mu to může být dobré a jaký prospěch z toho můžeme mít my? Úřednická vláda je tu proto, aby dovedla zemi k předčasným volbám a řešila provozní, případně bezodkladné problémy.

Fischer je v půlce svého krátkého mandátu, ale dělá si po republice výlety, jakoby měl zemi řídit ještě čtyři roky. A zatímco s Pavlem Rychetským se pohupoval na vlnách příjemné nadčasové konverzace, u "sousedů" na Nejvyšším soudu zase vyvolal zmatek a nejistotu. To když oznámil, že soudci možná nedostanou již slíbené peníze na rekonstrukci a jejich budova jim tak asi spadne na hlavu.

Normální člověk podivné politické hře jménem "justiční mafie" nerozumí a ani nemá chuť se jí zabývat. Nikdo nečekal, že ministryně úřednické vlády nepořádek v justici uklidí. Daniela Kovářová zaujala média dvěma věcmi: svými koníčky, za které označila "sex a jídlo, případně sex před jídlem nebo sex po jídle", a pak tím, že ji do funkce údajně dosadil někdejší ministr Pavel Němec. Ten byl ve funkci relativně krátce, zato seznam jeho kontroverzních rozhodnutí a skutků je znepokojivě dlouhý.
Pár položek na podobném seznamu má už i Kovářová, takže se nedá vyloučit Němcův vliv. I když zrovna tak to mohou být jen její neobratnost a neinformovanost. Ona je svým způsobem boží člověk, vždyť stačí připomenout jednu z jejích odpovědí pro média: "Nejsem nastavena na jednoduché otázky."

S dalšími kolegy v úřednické vládě, například Kohoutem, nepojí Kovářovou jen to, že byla na konci normalizace komunistkou. Oni nám ukazují, jak je koncept nepolitického vládnutí možná na první pohled sympatický, ale měřeno výkonem slabý a nefunkční. Je to parta takových usměvavých diletantů, kteří se naštěstí nepředřou. Teď například na dva týdny odjíždějí na prázdniny, asi aby po té několikaměsíční dřině vládnutí nepadli vysílením a trochu si odfrkli. Snad se jim počasí vydaří.

(Psáno pro e15).

Hrome, nezapomněli na pana profesora?

The 10 Most-Respected Global Warming Skeptics

Posted using ShareThis

O šest měsíců později

Před týdnem jsem zde odkázal na fascinující svatební video. Klip se stal na YouTube jedním z nejúspěšnějších virálních klipů všech dob (13 miliónů shlédnutí za dva týdny). No a samozřejmě jsou tu parodie. Tahle "rozvodová" je snad ještě úžasnější než původní klip (bez kterého by samozřejmě nefungovala). Dojem nekazí ani fakt, že účinkující umějí opravdu tancovat.

Boatloads of money! Boatloads of money! Are you kidding me?