PF 2009

Vzhledem ke světové ekonomické krizi proběhne odstávka tohoto blogu, a to do 2. ledna 2009. Hezké svátky a hodně radosti v novém roce.

Obrana Santa Clause

Kdo chce být "in", poplive Santa Clause a vyzná se z lásky k Ježíškovi. Stává se z toho už pomalu předvánoční klišé. Loni demonstranti přivezli Santa Clause v popelnici na Václavské náměstí, letos zase v převlečení za sněhuláky protestovali před Úřadem vlády. Zapojili dokonce i křesťanského ministra Cyrila Svobodu.

Internetovou petici s názvem "Zachraňte Ježíška" podepsalo téměř dvacet tisíc lidí. Skupina s názvem "Mně dárky nosí Ježíšek, ne Santa Claus" na komunitní sítí Facebook má několik tisíc příznivců. Jedním z hesel organizátorů je: "Přežili jsme Dědu Mráze, přežijeme Santa Clause". Není ovšem jasné, co přesně tím myslí a čeho chtějí dosáhnout.

V jednom z nejpůsobivějších textů všech dob o Vánocích říká hlavní hrdina, že "vánoce jsou humbuk". Ano, jde o slavný Vánoční příběh od Charlese Dickense, který vypráví o zázračné proměně, kterou kouzlo vánoce udělá s bezcitným obchodníkem Ebenezerem Scroogem.

Dickens napsal tuhle knížku v roce 1843, což znamená, že už tehdy měly vánoční rituály své kritiky, ale zároveň se jim jako duchovním svátkům připisovala ohromná síla, která dokázala napravit i lakomého a bezcitného vydřiducha. Proto má dodnes úspěch. Investujeme do svého prožívání Vánoc spousty času i peněz a žádáme za to nějaký duchovní rozměr.

Hledání skrytého či zapomenutého obsahu Vánoc je v západní společnosti každoročním protipólem konzumního třeštění. Je to taková každoroční schizofrenie. Lítáme po obchodech a zařizujeme vše potřebné, ale zároveň vzdycháme o tom, jak moc bychom chtěli prožít Vánoce duchovní a skutečné. Víte co? Jsou to plané řeči.

Je mi čtyřicet a co si pamatuju, vždycky v novinách vycházely bláboly o tom, jak Vánoce ničí konzum. Psali je už v osmdesátých letech bolševičtí pisálkové a píšou je teď nezávislí komentátoři. Četl jsem v novinách, že si tým za internetovou peticí přeje "zachovat krásu a originalitu českých Vánoc".

Nevím, ve kterém skanzenu tenhle slavný tým bydlel, možná třeba v tom rožnovském v Beskydech. Ale co já jako Pražák pamatuju, nebylo na Vánocích nikdy nic originálního ani krásného. Za komunistů ani pak. Vždycky to bylo jen běhání po obchodech, kupování kapra a štelování stromku do stojanu.

Nejsem Ebenezer Scrooge. Nepovažuju Vánoce za humbuk a od dětství je miluju. Rád dávám i dostávám dárky. S Vánoci se pojí mé nejintenzivnější a nejdávnější vzpomínky. A protože ožily v letech, kdy byly malé mé vlastní děti, učinily mě šťastným hned dvakrát. Jsem za to Vánocům vděčný. Ale nestačí na to, abych podléhal iluzi, že pro mě tyhle svátky měly někdy nějaký hlubší nebo duchovnější význam. Kdepak. Vždycky znamenaly jen obyčejnou radost a úžas z intenzivních prožitků.

Prý jsme "přežili Dědu Mráze". Tohle stupidní heslo vnukává dojem, že tak jako jsme my v komunismu vybojovali jakýsi boj vůči ruskému importu Vánoc, měly by dnes naše děti vzdorovat americkému Santa Clausovi. Obojí je blbost.

Nezažil jsem padesátá léta, ale v těch sedmdesátých a osmdesátých jsem nepoznal nikoho, kdo by byť jen flirtoval s ruským pojetím Vánoc. A zrovna tak dnes nikdo - možná kromě v Česku žijících cizinců - nepřibírá do svého soukromí Santa Clasue. Nechává ho šaškovat v obchodních centrech, stejně jako my jsme před dvaceti a více lety ignorovali v normalizačních čítankách Dědu Mráze.

Útok na Santa Clause je bojem s narychlo vztyčenými, ale neexistujícími větrnými mlýny. Nestál by za polemiku, kdyby však neukazoval na něco podstatnějšího. Boj za Ježíška je skrytým bojem s naším špatným svědomím. Ulevujeme mu třeba tím, když se posmíváme, že podobu Santa Clause stvořila reklamní kmapaň Coca-Coly.

Zatímco našim dětem nosí dárky roztomilý a nikým neviděný Ježíšek, v Americe i jinde je to senilní obtloustlý stařík v červeném hábitu. Z tohoto srovnání zdá se být zřejmé, kde mají Vánoce skutečnější a pravější obsah.

Ale kdepak. Nalijme si čistého vína. Vánoce nejsou obětí, nýbrž produktem konzumní společnosti. Mají dávnou tradici, ale v té byly jen jedním z mnoha svátků, zdaleka ne tím nejdůležitějším. Dnešní skuhrání po návratu k tradičním hodnotám Vánoc je nesmyslné. Vadí nám obchodnický či reklamní rozměr Vánoc, ale to je přece ten jediný, který už od Dickensových dob mají.

Že o Vánocích víc myslíme na blízké a pomáháme potřebným? Jistě. Ale to proto, že dnešní Vánoce jsou produktem kapitalismu, který je ve své podstatě lidský a soucitný. Klišé o bezcitném kapitalismu je stejně hloupé jako to o pitomém tlouštíkovi Santa Clausovi.

Až našim dětem přinese dárky Ježíšek, bude to stejný zázrak, jako když ty americké obdaruje Santa Claus. Užijme si kouzla a tajemství, které jsou s tím spojeny. Ale zároveň nezapomeňme, že ani jeden není lepší než druhý a že pitoreskní Ježíšek je stejným prefabrikátem konzumu jako komický Santa Claus. A že tak to chceme a je to tak správné.

(Psáno pro LN).

PF 2009 (English version)

Layla ... you got me on my knees

Písnička Layla mě vždycky fascinovala svou monotónností, a zároveň určitou naléhavostí. Napsal ji Eric Clapton v roce 1970 pro Pattie Boydovou, v té době manželku kámoše George Harrisona. V roce 1979 se s ní oženil, a to dva roky po jejím rozvodu s Harrisonem. Jejich přátelství to prý negativně neovlivnilo. Pokud to je pravda, bylo to od obou prozíravé, protože Clapton a Boydová se stejně za pár let rozešli a v roce 1989 se i formálně rozvedli. Layla je pro interprety těžký oříšek, protože se dá snadno odehrát jako kolovrátek, ale její hloubka je právě v té ukryté naléhavosti. Kytaristovi Marku Šmausovi se to na Kubasově narozeninách povedlo nadprůměrně. Viz video.

Dobrou chuť, pokud zrovna obědváte

Dvouhodinové obědy a láhev či dvě dobrého vína? Francouzi dobře vědí, jak si užít života. Ukázali to i americkému blogerovi Michaelu Arringtonovi, který byl jednou z hvězd nedávné pařížské konference Le Web. Moc ho tím však neohromili.

Ne že by jídlo v restauraci s třemi „michelinskými hvězdami“ Američanovi nechutnalo nebo že by si neužil odlehčenou atmosféru. Ale jak řekl na samotné konferenci a později napsal na svém blogu, je to přesně ten důvod, proč všechny velké internetové spůolečnosti sídlí v Americe.

Arrington napsal: „Dvouhodinové obědy jsou skvělé. Ale když se musíte zodpovídat investorům a postarat se o zaměstnance (a také jejich rodiny), pak musíte něco obětovat. Možná je to důvod, proč nejkompetentnější a nejúspěšnější podnikatelé míří tak často do Silicon Valley, kde jsou obklopeni podobně založenými lidmi.“

Je to nadsázka a zjednodušení, pochopitelně. Ale v tom podstatném má Arrington. pravdu. Evropská mentalita je jiná a instituce zvaná „pracovní oběd“ ji přesně symbolizuje. Na takovém obědě lze leccos dohodnout a jistě i „dělat byznys“, ale pokud podnikáte v tak rychlé a konkurenční branži, jako je ta technologická, tak to na úspěch nestačí. Konec konců i investor Gordon Gekko ve slavném filmu Wall Street říkal: „Lunch is for wimps.“ Neboli „oběd je pro poseroutky.“

Atakem pohodového životního stylu (i pracovního rytmu) Arrington píchl do vosího hnízda. A taky naštval organizátory konference, kteří dokonce na webu vyvolali veřejnou debatu, zda má rouhavý glosátor technologického byznysu (na vlivném blogu TechCrunch.com) dostat pozvání i příště. Většina napsala, že nikoliv.

Paradoxem je, že účelem konference bylo představit potenciálně úspěšné internetové projekty začínajících firem (a mimochodem jednou z oceněných byla i česká společnost stojící za projektem Webnode.com). Většina jejich zakladatelů a šéfů asi na dlouhé obědy čas nemá. Ale především potřebují zájem médií a vlivných novinářů, jako je právě Arrington. Pokud by ho organizátoři chtěli „potrestat“ tím, že ho příště nepozvou, porestají především ty, pro které akci pořádají.

Je to hezké téma, takže je škoda, že omezený prostor této glosy neumožňuje nějaké hlubší zamyšlení. A pak taky už musím běžet, mám domluvený oběd.

Končí projekt Odhalení. Je to trochu opičárna

(REAKCE: článek ředitele pražské ZOO Petra Fejka, dopis ředitele marketingu a PR Českého rozhlasu)

V minulosti ve veřejnoprávních médiích předčasně skončilo hned několik pořadů, v některých případech dokonce s podezřením na skrytý politický vliv. Vyvolalo to vždy rozruch a zájem ostatních médií, nikdy však spontánní reakci publika. Nepodepislovaly se petice, nevznikly webové stránky a už vůbec se nedemonstrovalo. Proč teď tohle všechno kvůli opicím?

Skončit má totiž multimediální projekt Odhalení, který probíhal tři roky v gorilím pavilonu pražské zoo a který produkoval veřejnoprávní Český rozhlas, konkrétně málo známá a málo poslouchaná stanice Leonardo. Projekt měl však webové stránky, kde bylo možné záběry z gorilího pavilonu nepřetržitě sledovat. Činily tak desetitisíce lidí. Část z nich teď velmi hlasitě a srozumitelně proti zrušení projektu protestuje.

Kýč moderní doby

Před třemi lety přijala veřejnost Odhalení jako částečně recesitický projekt, reagující na vlnu takzvaných reality show, která zaplavila komerční média. I název odkazoval na v té době nejpopulárnější pořad tohoto typu, který se jmenoval Vyvolení.

Z Odhalených se však časem vyvinul životaschopný a seriózní projekt. Má hned několik rozměrů: vzdělávací (lze pozorovat chování goril), charitativní (v rámci projektu proběhly finanční sbírky, například na podporu divokých goril v Africe) i kulturní (vznikla například knížka pohádek). Vesměs originální počiny získaly i různé zahraniční ceny.

Odhalení mají nesporný úspěch, který lze doložit zájmem lidí. Kamery nainstalované v pavilónu zoologické zahrady ovšem vypovídají více o obchodnickém čuchu jejího ředitele než o nějakém skutečném životě goril. Na tom projektu není nic intelektuálního, byť nepochybně přitahuje spíše inteligentní diváky. Ti se vysmívají skutečným reality show, aniž si uvědomují, že úspěch Odhalených je založen vlastně na stejném mechanismu.

Příběhy ze zoo se obecně těší nesmírné popularitě. Zvířata zbavená své přirozenosti a donucená žít v klecích dojímají cynické konzumenty médií víc než opravdové lidské utrpení. Jakékoliv vybočení z otupělého přežívání zvířat v zahradách jitří naše city i pozornost. Vzpomeňme na celosvětovou vlnu emocí, kterou vyvolávalo lední medvídě Knut, nejprve odvržené berlínské zoo matkou a posléze vychované ošetřovatelem. Nebo na jímavý příběh lachtana Gastona prchajícího ze zatopené zoo v Praze. Jsou to všechno takové mediální kýče moderní doby.

Tři roky je hodně nastavovaná kaše, Odhalení po pravdě řečeno mohli a měli skončit už mnohem dřív. Ale jestliže zájem publika ani tvůrců neustává, není vlastně důvod. Proč tedy Odhalení končí zrovna teď? Je to tak trochu záhada a trochu opičárna. Projekt nikdo nezakázal ani výslovně nezavrhl. Jeho šéf a ředitel rozhlasového webu neurčitě mluví o tom, že necítí podporu. Jakýmsi nepojmenovaným, ale jasně tušeným viníkem je Rada českého rozhlasu.

Skřípnout a nechat vyšumět

Příznivci pořadu se na důvody konce pořadu přišli minulý týden zeptat na seminář o Veřejné služby v médiích. Srozumitelné odpovědi se však nedočkali. „Věci se dají uplatňovat v prostředí, které je k tomu nakloněno a nebo taky připraveno. Taky je pravdou, že některé věci, které trvají jistou dobu, je třeba inovovat. (…) Takže nechte nás tenhle proces dokončit,“ řekl mimo jiné generální ředitel ČRo Václav Kasík. No to by se snad gorilí samec v zoo vyžvejkl líp.

Ono to vypovídá o manažerském marasmu ve veřejnoprávním rozhlase. Ukázal se počátkem roku, když za bizarních okolností skončilo krátké účinkování Barbory Tachecí. Václav Kasík se nechoval jako šéf tehdy a ani později, když nedokázal funkci ředitele Radiožurnálu obsadit znovu. A nechová se jako šéf ani teď, kdy neumí říct, jestli chce, anebo nechce zrušit jeden okrajový pořad.

Dilentantsky se projevuje i rada Českého rozhlasu. Příznivci pořadu na svém webu velmi chytře shromáždili některá její usnesení a výroky. Plyne z nich nevraživost vůči takzvaně multimeduálním projektům. „Laicky řečeno, rozhlas by neměl dělat televizi,“ řekla už v roce 2006 členka Rady Dana Jaklová. A v jednom z posledních usnesení Rady se píše o vynakládání prostředků „na takovou podobu zpravodajského webu, která by se nesnažila konkurovat komerčním internetovým zpravodajským serverům a televiznímu vysílání“.

Spadli z Měsíce? Dělat web bez „multimediálnosti“ v roce 2008 zkrátka není možné. Kdo jen trochu sleduje vývoj internetových médií, tak ví, že bez „hry na televizi“ se žádný tvůrce obsahu neobejde. Platí to pro noviny i rozhlas. Video je jedním z hlavních trendů současného webu. Radní se zaštiťují obavou o koncesionářské poplatky, jsou však jen popletenými chytrolíny.

Aby bylo jasno, vůbec nehájím projekt Odhalených. A jestliže se nyní vzedmula sympatická silná vlna podpory, měl by toho Rozhlas využít a předat celý ten cirkus do rukou nadšených dobrovolníků. Tam patří. A je-li zájem skutečně takový, projekt si na sebe vydělá. Může ho ostatně i dotovat zoologická zahrada, které po tři roky dělal dobrou reklamu.

Rozhlas to celé mohl udělat elegantně a chytře. Nemá však takové vedení, které by to umělo aspoň rozhodnout. Trochu skřípnout a nechat vyšumět, to je zjevně taktika zahřívače ředitelské židle. Není to žádné velké odhalení, to se ví už dávno.

(Psáno jako komentář pro Lidové noviny).

Hasta la vista, baby!

Mám asi pět set internetových známých. Jsou to všichni ti "přátelé", "následovníci", "parťáci" a další různě pojmenovaní členové sociálních sítí. Kdyby se ještě psaly kádrové posudky, měl bych v tom svém napsáno: "V kolektivu je oblíben, známosti navazuje snadno."

Horší je to s jejich ukončováním. V reálném životě se to obvykle obejde bez větších dramat. Český prezident Klaus sice nedávno teatrálně mazal z mobilu čísla svých bývalých spolustraníků, ale to je spíš výjimka. V životě je to tak, že navazujeme nové vztahy a pokud o ty staré nepečujeme, tak postupně vyprchávají.

Když vám někdo z vašich přátel začne být protivný, prostě se s ním přestanete stýkat. Ale ve virtuálním světě to tak snadné není. Když vám někdo začne lézt na nervy na Twitteru nebo na Facebooku, tak před jeho hláškami či komentáři hned tak neutečete. Budou se vám na hlavní stránce objevovat bez ohledu na to, jestli je chcete, anebo nechcete číst.

Zbývá jediná možnost. Takového člověka smazat ze seznamu přátel. Ale jen se podívejte, jak předešlá věta vypadá hrozně. Copak to jde, někoho se takhle chladokrevně, byť virtuálně zbavit? "Na to si zvykneš," řekl mi známý, s kterým jsem o tom mluvil.

Možná má pravdu. Až budu mít tu správnou náladu, vezmu myš a tak jako Arnold Schwarzenegger v jedno starém filmu procedím mezi zuby: "Hasta la vista, baby!" A pak se jedním kliknutím myši zbavím svého prvního virtuálního přítele.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Google Zeitgeist: Leoš Mareš zklamal, zabodovala ošklivka Katka

Jaký byl v roce 2008 "duch doby"? Zasvěcenci asi tuší (anebo už i ví), že Google opět zveřejnil svůj Zeitgeist, tedy předhled nejvyhledávanějších slov, jmen či výrobků - a z něj vyplývajících trendů. Letos poprvé ovšem Google poskytl data také pro Českou republiku, po boku dalších zhruba třiceti vybraných zemí.

A tak víme, že nejvyhledávanějším termínem bylo v roce 2008 "mp3" před klíčovými slovy "hry" a "youtube". Vedle obecných termínů se v první destce objevila také dvě města, a to Praha a Brno (na 6., respektive 7. místě). Z celebrit šla s duchem doby překvapivě nejvíc "Ewa Farna", před "Nohavicou" a "Danielem Landou". Zklamal "Leoš Mareš" (až osmé místo, vzhledem k noci strávené s prostitutkou dle deníku Blesk měl na víc!), zato hned dvakrát je v seznamu "ošklivka Katka". Jednou jako jméno seriálové postavy, podruhé jako její protagonistka Kateřina Janečková.

Mezi sporty dle očekávání vyhrál fotbal, a to před nikoliv překvapivým hokejem, zato překvapivým golfem. Co se týče termínů s přívlastkem "český", zabodovala veřejnoprávní ČT, a to před českým pravopisem, respektive jeho pravidly) a českou hymnou. Až na čtvrtém místě pak skončila Česká republiku. Skokanem roku byly v Česku "filmy online", před hitovým telefonem "iPhone" a hitovou webovou stránkou "Facebook". Globálně to v téhle kategorii "zelenáčů" vyhrála aljašská guvernérka Sarah Palinová. Aspoň něco letos vyhrála.

Hodně štěstí v novém roce. V tom roce, kdy asi "zemřou" noviny

V pondělí vyhlásila bankrot společnost Tribune Co., která vydává několik velkých a významných deníků, mimo jiné Los Angeles Times či Chicago Tribune. Bezprosředně to neznamená, že tyto listy přestávají vycházet. Podle zákonů jde o ochranu před věřiteli, která naopak může umožnit období finančních potíží překlenout a ve vydávání pokračovat. Ale pokud se to nepovede, noviny samozřejmě zaniknou.

Shodou okolností ve stejný den přišla překvapivá zpráva i od výboru tzv. Pullitzerových cen, které jsou od počátku dvacátého století asi nejvýznamnějším oceněním pro píšící žurnalisty. Udělovaly se výhradně za texty zveřejněné v daném roce v amerických novinách. Od roku 2006 je možné zahrnout i texty, které vyšly na webových stránkách papírových novin.

Teď ovšem přichází další změna, možná nejvýznamnější v jejich historii. Pulitzerovu cenu může dostat text zveřejněný v kterékoli internetové publikaci, která vychází aspoň jednou týdně, věnuje se původní žurnalistice a je věrná nejpřísnějším novinářským zásadám. Přeloženo do srozumitelné řeči: Pulitzerovu cenu může od příštího roku dostat třeba i kvalitní text zveřejněný na osobním blogu.

Co to znamená? Noviny byly celé dvacáté století považovány za vlajkovou médií a bralo se jako samozřejmé, že nejkvalitnější žurnalistika se objevuje právě tam. Ale tato role končí a organizátoři Pulitzerových cen si uvědomují, že má-li být prstiž ocenění zachována, je třeba její záběr rozšířit.

Nehledě na to, že noviny už brzy nemusí vůbec existovat. Před pár týdny oznámil první slavný deník, že od dubna příštího roku přechází na výhradně internetovou podobu. Na papíře bude vycházet jen jednou týdně, a to jako víkendový časopis. Jde o renomovaný Christian Science Monitor, který patří i ve světě k nejcitovanějším americkým novinám. Zajímavé je, že přechod na web neprovázejí zas tak velké škrty v redakci. Christian Science Monitor chce zachovat i ty nejdražší aktivity, kterými jsou investigativní a zahraniční zpravodajství.

Jiné noviny sice zůstávají zatím na papíře, ale zato naopak propouštějí ve velkém. O místo v posledních třech měsících tohoto roku přijdou tisíce novinářů. A další známý deník, denverský Rocky Monutains News, tento týden vyhlásil, že je na prodej. Pokud se do šesti týdnů nenajde kupec, tak skončí.

Novinový byznys klesá už čtyřicet let, prakticky od masového nástupu televize. Výrazněji pak od poloviny devadesátých let po nástupu webu. V roce 2003 předpověděl profesor žurnalistiky Philip Meyer, že poslední čtenář novin "zmizí" v dubnu 2043. Jde samozřejmě o žertovnou nadsázku, založenou však na exaktní analýze vývoje poklesu nákladu v posledních letech.

Teď v souvislosti s finanční krizí a úpadkem automobilového průmyslu, který je všude na světě jedním z nejsilnějších inzerentů, se však zdá, že to půjde mnohem, mnohem rychleji. Dokonce tak rychle, že už v roce 2010 by mohly papírové noviny začít masivně mizet ze světa. Mediální mapa se pak úplně změní.

Je to nevratný a truchlivý proces. Řeč je o Americe, ale v globalizovaném světě pochopitelně nezůstane izolován - tak jako se rychle rozšířila jen původně americká hypotéční krize. Mediální firmy čeká obtížné a mimořádně složité období, kdy budou bojovat o přežití, a zároveň "přesouvat" obsah z papíru na web. Zda se jim to podaří, rozhodne o tom, zda ze světa zmizí jen noviny, anebo i žurnalistka v tom smyslu, jak ji dnes známe.

Je to zvláštní pocit. Jsem svůj fanoušek!

Ve třetí třídě mě spolužák K. přemlouval, abych se s ním stal členem fanklubu Hany Zagorové. Moc se mi to nezdálo. „Pořád je lepší než Vondráčková,“ nevzdával se. Namítl jsem, že v tom fanklubu jsou určitě jen holky. „A o to právě jde,“ řekl K. „Když s nima budeme členy fanklubu, je mnohem větší pravděpodobnost, že s nima budeme chodit.“¨

Promeškal jsem svou šanci. K. se stal členem fanklubu Hany Zagorové. O dva roky později už byl členemj anklubu Johna Lennona a několikrát jsme ho zahlédli, jak chodí kolem školy s nejhezčí holkou z béčka. Lennona ten samý rok zastřelil psychopat v New Yorku a já se zařekl, že nikdy do žádného fanklubu nevstoupím. Což se mi dlouho dařilo dodržet.

Před pár dny jsem se dozvěděl, že někdo založil můj fanklub na Facebooku. Měl v té době dvanáct členů. Nejsem Hana Zagorová ani John Lennon, takže mě to zaskočilo i potěšilo. Ale zároveň postavilo před tíživé dilema. Co mám dělat? Jako že nic? Anebo mám mezi své fanoušky zavítat a užívat si jejich virtuální přízně? Nevím, co v takové situaci dělají celebrity. Rád bych to s nějakou probral, ale žádnou neznám.

Rozhodl jsem se, že na své fanouškovské stránce zanechám vzkaz. Ale zjistil jsem hroznou věc. Abych mohl členům jakékoliv skupiny na Facebooku něco vzkázat, musím se nejdřív stát jejím členem. Po pár okamžicích tíživých muk jsem dospěl ke zdrcujícímu rozhodnutí. Poruším své dávné předsevzetí a stanu se fanouškem. Sám svým fanouškem.

Řekl jsem to druhý den známému. Pokrčil rameny. „Já bych to nepřeceňoval,“ řekl. „Na Facebooku má fasnoušky kdejaká kravina. Dokonce i jedna neexistující zubní pasta.“ Nic nepřeceňuju, ale myslím, že jsem v dobré společnosti.

Jaké noviny jsou nejlepší?

Pokud se to řeší na redakční poradě, tak samozřejmě ty, které "vyrobila" dotyčná redakce. Zažil jsem stovky porad a vždycky to tak bylo. Dehonestace konkurence je rituálním začátkem každé porady, po které následuje rituální harakiri (dehonestace vlastního titulu, ovšem už nahlížená z perspektivy, že i tak jsme nejlepší) a hned pak vášnivá debata o marginálii. Vybere se nejkurióznější článek z vlastních či konkurenčních novin a o něm se vášnivě debatuje. Zhruba do chvíle, než si někdo všimne, že už uteklo hodně času. Potom se během několika minut naplánuje obsah zítřejších novin a vedení redakce se spokojeně rozchází.

Takový průběh mají porady vždy, byl jsem překvapen, když jsem to na vlastní kůži zařil i v jedněch novinách v Americe. Zkusili jsme dnes na hodině Odvětvového zpravodajství se studenty jednu část, a to hodnocení novin. Měli jsme to o to těžší, že žádné noviny nebyly "naše" a tedy automaticky nejlepší. O pořáadí rozhodlo hlasování. Vyhrály Hospodářské noviny těsně před Lidovými novinami, následovala Mladá fronta Dnes a s velkým odstupem Právo. Celkem zajímavé postřehy na Médiáři.

Prezident "Esemeska"

Mám dotaz. Kdo platí telefon, který používá prezident Václav Klaus? Platí ho Kancelář prezidenta, anebo je jeho soukromý? Ale vlastně je to jedno. V obou případech bych považoval textové zprávy z něj odeslané za objekty veřejného zájmu, protože hlava státu zastává mimořádnou funkci, ve které je prakticky neustále.

Tak jako se i na svých soukromých večeřích v dobrých pražských restauracích těší ochraně bodyguardů a odjíždí z nich služebním vozem s majáčkem, jsou i jeho esemesky odeslané ze soukromého telefonu fakticky státní záležitostí.

Narážím na rozhořčení prezidenta, který podle včerejších zpráv médií psal esemesky některým ministrům, že si je maže ze seznamu. Nic o tom nevím a v životě jsem žádnou esemesku od prezidenta neviděl. Tedy s jednou výjimkou, a tou je ona památná textovka o „falešném a prázdném“ Topolánkovi, kterou vyfotografoval deník Blesk. Ale to ještě Václav Klaus nebyl prezidentem.

Chtěl bych Václavu Klausovi vzkázat, že když je někdo prezident, žádné soukromí nemá. Není v tom žádná zlost ani škodolibost. Jen si myslím, že konzumace prezidentských privilegií má svou odvrácenou stranu, a tou je jednak ztráta soukromí a jednak přijetí odpovědnosti za dobré jméno země. Ani s jedním není Václav Klaus bohužel srovnaný.

Napsal jsem to už víckrát, budu se tedy opakovat. Mám rád provokace a je mi blízká intelektuálně brilantní kritika, které Václav Klaus podrobuje třeba teorii globálního oteplování či myšlenku evropského federalismu. Baví mě to. Ale je mi zároveň nepříjemné, když to dělá jako hlava státu. Provokace, byť jakkoliv sympatická či chytrá, do repertoáru státníka nepatří.

A zrovna tak by si měl odpustit „soukromé“ esemesky politikům v exekutivě. Ještě bych s ohledem na mravní zdraví společnosti ponechal prezidentovi právo na nezveřejnění textových zpráv jeho přítelkyním. Ale když píše ministru vnitra, bral bych každou takovou komunikaci jako veřejný akt. Prezident je přece tou nejveřejnější ze všech veřejných osob.

Budoucí americký prezident Obama teď vedle mnoha velkých problémů (finanční krize, sestavení vlády atd.) řeší i jeden problém malý, byť velmi populární. Bude, anebo nebude používat i jako prezident svůj oblíbený mobilní komunikátor Blackberry? Zatím žádný americký prezident neposílal textové zprávy a ani e-maily. Bill Clinton napsal za osm let dva e-maily, z toho jeden byl testovací a druhý „mediální“, protože byl určen kosmonautu Johnu Glennovi na oběžnou dráhu. George W. Bush zrušil svou soukromou adresu G94B@aol.com pár dní před nástupem do úřadu v roce 2001. Svým přátelům jako poslední mail napsal, že ho to sice mrzí, ale že musí svou komunikaci v „kyberprostoru“ ukončit.

Důvod je jednak bezpečnostní, ale zejména praktický. Od roku 1981 totiž v USA platí tzv. Presidential Records Act, tedy zákon, který upravuje status dokumentů vzniklých v rámci prezidentské funkce. A ten říká, že z čistě právního hlediska je vlastníkem všech těchto záznamů veřejnost. Znamená to, že všechny dopisy, ale i e-maily či esemesky, které prezident odešle anebo obdrží, se musí uchovávat. A že pět let po odchodu z úřadu mohou být přístupné veřejnosti, a to za podmínek upravených zákonem o svobodném přístupu k informacím.

Obava z mailování či esemeskování tedy není vedena ani tak strachem z vyzrazení státních tajemství, jako spíš z rozpaků, které by později mohlo způsobit zveřejnění některých mailů. Ano, třeba těch psaných ve dvě hodiny ráno nebo v rozčílení politickým partnerům.

V Česku pochopitelně takový zákon nemáme. Je to zdánlivý detail, který však dobře dokumentuje chápání vysoké politické funkce jako služby veřejnosti. Týká se to nejen prezidenta, ale i mnoha dalších politiků a také státních úředníků. Veřejnost by měla mít mnohem snazší a jasněji definovaný přístup k tomu, co ve svých funkcích či na svých pracovních místech dělají, protože to dělají pro nás. V Česku je však prostor „Do toho vám nic není!“ ohromný. Zvětšuje to naši nechuť a skepsi k politice.

Netvrdím, že je v pořádku, když ministři ukazují novinářům prezidentovy textovky. To je věc jejich vzájemného vztahu a obecně i lidské slušnosti. Osobně bych se ani jako novinář na takovou esemesku neměl zájem podívat. Ale co mě rozčílilo, byla prezidentova údajná, médii citovaná reakce: že jde o soukromou korespondenci.

Pro mě je to největší problém Klausova prezidentství, jeho neustálé vymezování toho, co je „prezidentské“ a co je „soukromé“, a je jedno, jestli se to týká intelektuálních exhibicí anebo dirigování bývalých spolustraníků. Nemáme prezidenta na půl úvazku. Máme jednoho a ten je veřejný.

(Psáno jako Úhle pohledu pro LN).

"Bailout" je slovo roku. Nic dobrého to nevěští

Zatím nevíme, jestli bude mít "bailout" úspěch a zachrání světovou akonomiku, ale jako slovo se už tento termín zapsal do historie. Internetová verze slovníku Merriam-Webster vyhlásila "bailout" slovem roku, a to na základě toho, že šlo o nejčastěji hledaný výraz v nejkratší době.

Není divu, krize amerického a posléze i světového finančního systému naučila toto slovo i neanglicky mluvící národy. Používá se i v češtině, protože přesný a jednoznačný ekvivalent pro něj neexistuje. Nejčastěji se překládá jako "pomoc v nouzi", v kontextu ekonomické krize jde však o konkrétní fiannční injekci poskytnout státem či mezinátrodními institucemi, a to soukromým společnostem v nouzi.

S trochou historické škodolibosti by se "bailout" dal přeložit také jako "znárodnění" nebo "zestátnění". Zní to hrozivě? Pak se jistě nebudete divit, že vedle bailoutu je v desítce slov roku 2008 také "socialismus".

Internetová verze slovníku Merriam-Webster vyhlašuje slovo roku už od roku 2003, v roce 2004 se jím například stal "blog". Tehdy málo známé, dnes běžně používané. Doufejme, že "bailout" mít takový úspěch nebude ... a že na něj rychle zapomeneme.

Ano, řekl jsem své ženě na Facebooku

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ještě v pátek vypadala má virtuální existence na Facebooku jako nekonečný flám. S lehkým srdcem jsem odklikal pozvánky na víkendové mejdany a napsal pár vtipných hlášek několika kámošům.

Prohlédl jsem si nové fotky (nejlepší jsou ty z večírků od kámošů, jejichž rodiče odjeli pryč) a zkouknul půlku hiphopového videa. Ne že by mě tenhle druh muziky nějak zvlášť bral, ale když se pohybujete mezi mladými lidmi, musíte s nimi držet krok. Marná sláva!

V sobotu ráno jsem našel v mailboxu informaci, že moje žena si mě zařadila mezi přátele. "Pokud se máte stát přáteli, musíte potvrdit, že Sentu znáte."

Stát se přáteli po sedmnácti letech manželství? Před pár lety by to nevěstilo nic dobrého. Naštěstí žijeme v internetové éře, a tak to znamená jediné. Moje žena objevila Facebook.

Vy už určitě taky. Takže víte, že Facebook je takzvaná sociální síť. Založíte si zde založíte stránku, které se říká "profil". Dáte sem informace o sobě, které průběžně můžete doplňovat. Nejvíc frčí fotografie. Celkově jich je dnes na Facebooku už přes deset miliard, což je víc než na kterémkoliv webovém fotoalbu.

Na Facebooku se dá také třeba publikovat video nebo i blogovat, takže tenhle zhruba čtyři roky starý "vynález" pohodlně nahradí všechny ostatní internetové pomůcky k masturbaci ega. Blogování je staromódní přežitel. Kdo chce být "in", používá Facebook. Tak honem tam, než přijde něco dalšího.

Asi tím nejzajímavějším je na Facebooku možnost být v kontaktu s ostatními. Můžete pátrat po starých známých, spolužácích nebo bývalích kolezích. Znovuobjevovat je. Navazovat nové známosti a udržovat je. Konec konců, s tímto účelem Facebook v roce 2004 vznikl. Aby spolu absolventi amerického Harvadu a později i dalších univerzit neztratili kontakt. Od roku 2006 je pak Facebook pro všechny.

Trik Facebooku je v tom, že abyste mohli profil dalšího člověka vidět (a to je to, co vás zajímá, protože když jste kolegu pět let neviděli, tak se rovnou chcete podívat na fotky, jestli má stále tu hezkou ženu nebo jestli zestárl víc než vy), musíte se stát "přáteli". O mnoharozměrnosti tohoto termínu už bylo napsáno spousty slov. Stejně jako o tom, že Facebook odstartoval "sbírání přátel", které mnohé přitahuje a jiné naopak odpuzuje.

Osobně s tím nemám problém. Vytvořil jsem si jednoduchý profil zhruba před rokem a od té doby jsem v takovém facebookovém volnoběhu. Lépe řečeno jsem dlouho byl. Pro navazování "přátelství" jsem si stanovil jednoduchou politiku, která spočívá v tom, že prakticky nikoho neodmítám. Jsem ze staré školy a to slovo pro mě stále hodně znamená. No a pak mi samozřejmě dělá dobře, že je o mě zájem.

Před dvěma třemi měsíci se v českém Internetu něco pohnulo. Jako by se otevřela stavidla. Přicmrndávání potenciálních přátel se změnilo v plynulý přísun dvou až tří denně. O Facebooku se začalo mluvit a psát i v médiích. Donutilo mě to, abych začal brát své virtuální existování vážně. „Prolinkoval“ jsem svůj profil se svými dalšími aktivitami, například fotkami na Flickru či videoklipy na YouTube. Dokonce jsem vytvořil fanouškovskou stránku Haně (té s modrými vlasy) i Haně (té s většími prsy).

Facebook je od června 2008 v češtině, většinu textů přeložili v první polovině roku sami uživatelé. Těžko říct, kolik lidí v Česku ho používá, ale například skupina nazvaná „Kolik je Čechů na Facebooku?“ má přes třináct tisíc členů. A jejich počet roste den ode dne.

Zjevné je to, že Facebook přitahuje především takzvanou webovou generaci. To jsou lidé narození v druhé polovině osmdesátých let a později, kteří brali rozum už v době, kdy web existoval. Někdy se jim také říká „digitální domorodci“. Na rozdíl od nás starců (míněno pozdních třicátníků a starších) berou technologie jako něco přirozeného a normálního.

Nezkoumal jsem průměrný věk svých virtuálních přátel, ale určitě bude pod třicet. Ty starší než já bych spočítal na prstech jedné ruky. Je to příjemné! Jdete na úřad odevzdat přiznání k DPH, ale než se v kanceláři zvednete od počítače, přečtete si prosbu, abyste jednomu ze svých přátel drželi palce při písemce z matiky. A když se pak o tři dny později dozvíte, že dopadla dobře (rotuměj na čtyřku a líp), samou radostí úplně zapomenete na ty prachy zaplacené berňáku. Prostě si připadáte, jako byste se najednou ocitli v komiksu Hana a Hana.

No a pak se v něm najednou objeví také vaše manželka. Najednou máte pocit nepřístojnosti. Ne že bych dělal něco špatného. Jen se ten virtuální svět přiblížil tomu reálnému. Oba mají něco do sebe. Nebojím se problémů. Někde jsem četl, že angličtí právníci už používají termín „facebookový rozvod“. Manželé jsou zvyklí sdílet roky stejné lože i stůl, ale stejný Facebook je pro ně příliš. Vzájemně si kontrolují své přátele, žárlivě střeýí každý svůj virtuální krok. Nic takového mně a mé ženě nehrozí.

Facebook nám dokonce zařídil cosi jako druhou svatbu. Po sedmnácti letech! Asi deset minut poté, co jsem kliknutím stvrdil své virtuální přátelství se svou ženou, přišel další mail. „S.Č. tvrdí, že jste manželé. Potřebujeme, abyste potvrdil, že to tak je.“ S téměř slavnostním pocitem jsem tak učinil.

Na mé stránce se v zápětí objevilo srdíčko a informace o změně statutu. „Miloš Čermák je teď ženatý!“ A vlastně to nebylo zas tak zavádějící, protože virtuálně jsme opravdu stvrdili náš sňatek až teď. Vzápětí mi přišel mail od jednoho z mých o pětadvacet let mladších přátel. Stálo v něm: „Kua, sem nevěděl, že ses voženil. Dobrý. Tak zdar, sílu a hodně štěstí, voe!“
Díky.

Řekněte sýr

Proč se smějeme nebo usmíváme, když nás někdo fotografuje? Zdánlivě snadná otázka. Přece protože chceme, aby fotografie zachytila moment, kdy jsme byli spokojení a šťastní. Anebo protože si myslíme, že nás úsměv činí přitažlivějšími a pohlednějšími.

Ale proč se lidé na starších snímcích tváří tak vážně a seriózně? Historici fotografie tvrdí, že úsměv se na obličejích portrétovaných lidí začal objevovat až ve třicátých letech minulého století. Do té doby jen výjimečně.

Existují různé teorie, proč to tak bylo. Podle jedné z nich souvisela ochota k úsměvu s pokroky zubního lékařství. Lidé se odhodlali nechat zvěčnit svůj úsměv až tehdy, když odhalil rovné a zdravé zuby. Pravděpodobnější však je, že důvody byly spíše technické. Snímky se původně exponovaly až několik minut. Portrétované osoby se dlouhou dobu nesměly pohnout, což dávalo jejich obličejům vážný výraz.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem minulý týden četl o nové kameře, jejíž software umí „rozpoznat“ v digitálním obraze smějící se tváře. Kamera zapnutá ve „smějícím se režimu“ pak automaticky takovou fotografii pořídí a uloží. Není třeba žádný fotograf, který by volal „Řekněte sýr!“ nebo něco podobného. Kamera vyfotí smějící se lidi sama.

Zajímavé. Technický pokrok ovlivňuje to, jak bude ta či ona etapa historie zaznamenána. Přelom devatenáctého a dvacátého století působí na fotografiích seriózně a nevesele. Té naší době zase hrozí, že bude érou smějících se idiotů.

(Středeční sloupek pro slovenský deník Sme).

Hospodářské noviny čeká "relaunch"

Redakci Hospodářských novin se dnes představil poprvé jejich nový majitel Zdeněk Bakala. Ten už v létě oznámil koupi vydavatelství Economia, ta teď byla dokončena i po formální stránce. O změnách v Hospodářských novinách mluvil v pondělí 1. prosince šéfredaktor Petr Šimůnek na besedě se studenty žurnalistiky FSV UK.

K budoucnosti Hospodářských novin řekl zhruba toto:

• v příštím roce čeká deník "relaunch", který bude asi největší a nejviditelnější změnou v historii deníku
• Hospodářské noviny si budou chtít udržet image "nejserióznějších, nebo možná i posledních seriózních novin v Česku"
• změnit by se měla naopak jejich "nudná" forma a "prehistorická vizáž´"
• Šimůnek nevyloučil změnu formátu a možná i barvy papíru
• dojde k posunu od zpravodajských k více analytickým novinám, ale to je proces, který v souboji s webem čeká většinu tištěných deníků
• názorově budou Hospodářské noviny i nadále "konzervativní, spíše napravo"
• že je majitelem Zdeněk Bakala, představuje na českém trhu umikátní situaci (s výjimkou Práva byli hlavní vydavatelé zahraniční firmy)
• angažmá Zdeňka Bakaly v energetickém průmyslu či jinde nevylučuje potenciální konflikt zájmů
• Hospodářské noviny už v tomto smyslu upravily svůj etický kodex
• řeší to podobně jako noviny ve světě (například Financial Times): budou psát o Bakalovi tak, jako kdyby nebyl jejich vlastník, a zároveň nikdy neopomenou uvést, že jejich vlastníkem je
• bývalý majitel Hospodářských novin se bál klesajícího nákladu - jeho titul Handelsblatt má na 90-miliónovém trhu v Německu náklad 100 tisíc kusů, Hospodářské noviny mají dnes na desetimiliónovém trhu 60 tisíc kusů
• od relaunche nečeká Petr Šimůnek zázraky, spokojen by byl s prodejem kolem cca 70 tisíc kusů
• nové čtenáře by Hospodářské noviny mohly ubrat Lidovým novinám, které představují nejbližší konkurenci

Videosestřih debaty Petra Šimůnka:

(Další informace přinese server Médiář, který připravují studenti žurnalistiky FSV UK).