Za všechno můžou stroje

Mám pro vás následující matematický úkol. Jaká je pravděpodobnost, že se v Sazce v jednom týdnu vylosují dvakrát stejná čísla? Anebo počkejte, ani to nepočítejte. Nic takového se v Česku nestalo, to jen Česká televize odvysílala ve středu stejné slosování jako v neděli.

Líbí se mi, že veřejnoprávní televize se rozhodla nezamést své pochybení pod koberec a hned označila viníka. "Počítač nesmazal starý klip," řekl mluvčí televize médiím. Už nevíme, zda ředitel potrestal dotyčný počítač srážkou ze mzdy, anebo rovnou výpovědí. Hodně záleží na tom, zda byl nebo nebyl členem televizních odborů.

Ale Sazka se na televizi stejně zlobí. Ono není divu, management špatně vedeného a finančními potížemi zkoušeného podniku má po delší době zase příležitost zlobit se na někoho jiného než sám na sebe. "Lidé můžou ČT přestat věřit," řekl s obavami šéf Sazky Aleš Hušák. To je od člověka jeho formátu až dojemná starostlivost, vždyť víme, že ho kvalita a důveryhodnost médií vždy zajímala. Dokonce až tak, že novinářům platil výlety třeba až do Las Vegas.

Ale jestliže teď víme, že vše zavinil počítač (jeho značku nemůže Česká televize z důvodu zákona o skryté reklamě zveřejnit), můžeme si vydechnout. Ona ta technika dělala minulý týden vůbec hrozné věci. Například už v noci z úterý na středu navedla autonavigace jednoho řidiče na úsek dálnice, který měl být slavnostně otevřen až druhý den. Auto projelo stanem připraveným pro slavnostní hosty a skončilo v poli. Aby historka byla ještě kurioznější, tak se ukázalo, že řidičem byl mladý cizinec. Jeden deník to ve čtvrtečním vydání lakonicky oznámil titulkem: "Dálnici do Ostravy otevřel Ind."

Aspoň v něčem jsme originální. Na Slovensku všechno otvírá jakýsi Fico.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tedy ... to nevypadá na ženu v depresi. I když kdo ví?

via examiner.com

Zase něco, co se médiím líbí. Aneb další kauza, kdy a) neuvážené zacházení se svým soukromím na Facebooku a b) špiclování institucí způsobilo někomu problémy. V tomto případě devětadvacetileté Nathalie Blanchardové, zaměstnankyně IBM v Quebecu, která byla na rok a půl trvající nemocenské z důvodu těžkých depresí. Pak jí ovšem její pojišťovna Manulife přestala nemocenskou vyplácet. Důvod? Fotografie na jejím facebookovém profilu, na kterých si zjevně užívá na dovolené na pláži či při oslavách v barech. Blanchardová se hájí tím, že chvilkové okamžiky spokojenosti neznamenají, že by se z deprese vyléčila. To je ostatně jeden z rysů maniodepresivní psychózy, kdy se pocity štěstí střídají s temnzými depresemi. Nicméně se nezdá, že by to Blanchardové zajistilo nemocenskou zpět. Chudák Facebook, ten si to zase odskáče.

Posted via web from Poznámkový blok

Internetem běží nový "virál". Je to nejhorší policejní obrázek pachatele všech dob.

via guardian.co.uk

V historii výtvarného umění se nepochybně najdou etapy, kdy by tahle kresba mohla mít za autora klidně světově uznávaného umělce. Ale jako policejní podobizna pravděpodobného pachatele, která by měla být co nejvíc realistická, je tahle čmáranice na čtverečkovaném papíře víc než mizerná. Jak píše britský deník The Guardian, "hlava má tvar ragbyového míče, rty utíkají na jednu stranu, nos má tvar mužského přirození, uši chybějí a vlasy už zažily mnohem lepší dny". Neznáme autora, ale policejní kreslíř na kresbě zachytil muže, který měl podle svědků ubodat řidiče taxíku. Policie našla jeho ohořelé tělo letos v březnu. Portrét odvysílala bolivijská televize, výzva občanům byla podbarvená dramatickou hudbou. Klip tohoto pořadu lze shlédnout na YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=gpFvA6t_rRk), kde ho už viděly stovky tisíc lidí. A všichni se asi královsky baví. Ono to je komické. Ale zde je nečekaná pointa: policie na základě zveřejněného portrétu zadržela už dva podezřelé.

Posted via web from Poznámkový blok

Tak konečně víme, jak jsou drahé ženy

Vyváženost musí být. V politice i v novinových sloupcích. Ministr vnitra chce přijmout zákon, který by strany motivoval dát větší prostor ženám. Když víc jak polovinu lidstva tvoří ženy, mělo by to být vidět i v parlamentech, to je jasné. Na obsah novinových sloupků zatím žádný zákon neplatí. Ale i tak si myslím, že když jsem více než polovinu minulého týdne strávil v Británii, musí se to nějak projevit. I v zápisníku z Česka.

Takže nejdřív ta zpráva z Británie. Nedělník Sunday Times odhalil identitu luxusní prostitutky, která se před zhruba pěti lety proslavila jako autorka blogu Belle de Jeur. Ten popisoval její příběhy coby londýnské call girl a vzbudil senzaci. Vyšel knižně, inspiroval vznik několika dalších knih a natočil se podle něj televizní seriál. Kdo tedy je autorka? Pětatřicetiletá vědkyně Brook Magnantiová, toho času se zabývající dětskou medicínou na univerzitě v Bristolu. Jako prostitutka si přivydělávala v letech 2003 a 2004, aby mohla dostudovat a získat doktorát. Magnantiová si účtovala za sex 300 liber, v přepočtu tedy zhruba deset tisíc korun.

Tím se dostáváme oslím můstkem zpátky do Česka. U žen zůstaneme a u peněz také. K sumě deset tisíc korun totiž došel i český ministr vnitra, když vyčísloval hodnotu ženy na volební kandidátce. Strany s aspoň třicetiprocentním zastupením žen mezi kandidáty dostanou za poslance či poslankyni příspěvek 910 tisíc korun místo 900 tisíc. Vida, tím se potvrzuje cena ženy! Chápu ovšem rozhořčení českých feministek, kterým se zákon zdá příliš slabý. Zatímco Belle de Jour dostávala uvedenou sumu za hodinu, v Česku to bude za volební období.

Inu, rozvojová země.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Vzkaz pro uživatele sociálních sítí: Jste na prodej! A nedávejte se lacino

Mám takový plán. Budu celý příští rok chodit na obědy do dobrých restaurací. Pořádně si dám do nosu. Platit nebudu, protože předpokládám, že to za mě zacvakne majitel. On mě totiž pozve. Že jsem vám to neřekl? To je přece samozřejmé. A taky ho poprosím, aby ještě přesně stejně velkou sumu poukázal po mém obchodu na nějaké charitativní účely. Není totiž nadto si nacpat břicho a ještě mít dobrý pocit, že jsem pomohl světu.

Možná se ptáte, jak to udělám. Prostě zpeněžím vás, mé virtuální příznivce, přátele a fanoušky v sociálních sítích. Mám přes tisíc přátel na Facebooku a přes dva tisíce čtenářů na Twitteru. Spousta lidí chodí na můj blog nebo se dívá na má videa na YouTube či na Streamu. To už je slušná masa lidí. Navíc je to "kvalitní materiál", slovy reklamního experta "dobrá cílová skupina". Většinou mladí lidé, mnozí slušně vydělávající, často bydlí nebo pracuje v Praze. Zkrátka potenciální návštěvníci restaurací. Já jejich majitelům nabídnu dobrý obchod: za cenu dvou jídel o jejich podniku napíšu, pokrmy před konzumaví vyfotografuji a pokud budou číšníci dostatečně sympatičtí, natočím je na video. To přece bude reklama jako hrom!

Počkejte, pokud jste zrovna mými přáteli a chystáte se náš virtuální vztah rozhořčeně zrušit, tak to nedělejte. Ve skutečnosti se k ničemu podobnému nechystám. Mimo jiné i proto, že jsem konzervativní a představa, že budu každý den obědvat někde jinde, mě naplňuje úzkostí. Ale píšu to jako příklad, nikoliv pouze akademický a nerealizovatelný. Sociálni sítě dostávají některé z nás do situace, ve které až do nedávna byla jen média. Neboli máme své publikum, ne třeba velké jako celostátní televize nebo deník, ale ani malé. Je jen otázkou času, kdy po něm inzerenti sáhnou.

Že to může fungovat (zvlášť když se potenciál spojí s dobrým nápadem), ukazuje to, jak si peníze letos vydělával Američan Jason Sadler. Jak přesně to bylo? Nosil každý den jiné tričko. Na nich byla loga firem, od kterých si za to Jason nechal platit. Ne moc, prvního ledna to byl pouhý dolar, a pak každý den o dolar víc. Na Silvestra 365 dolarů. Celkem láce, zvlášť když uvážíme, jaké publicitě si tomuhle projektu dostává. Není divu, že Jason měl v polovině roku "vyprodáno", a úspěšně prodává reklamu už na další rok. To se dali dohromady s kámošem a s cenou začnou na dvou dolarech. A spočítejte si, kolik jim to vynese.

Blíží se doba, kdy nás virtuální svět přesvědčí tom, že některá úsloví jsou jen prázdná klišé. Například to o tom, že přátelství se nedá koupit. Hloupost! Co se dá prodat, dá se i koupit. Zeptejte se Jasona.

(Notebook v Reflexu).

Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Neříkali jsme to?

Několik mých přátel ze Slovenska se na Facebooku stalo fanoušky skupiny: "Mám radost z dneška. Chvíle, kdy Fico skončí, je zase o den blíž." Má zatím přes sto členů, ale prý budou přibývat. Když jsem o tom s jedním známým mluvil, řekl, že si my v Česku ani neuvědomujeme, jaké je to štěstí mít sympatického premiéra.

Ano, má pravdu! Jan Fischer přesně takový je. A taky inteligentní, věcný a důstojný. Drží slovo, nehraje nepochopitelné hry, neobklopuje se podivnými poradci. Není divu, že je podle výzkumů nejoblíbenějším politikem. Má to jen jednu chybu. On politikem není (ani být nechce) a my si ho nezvolili.

Je to docela smutný paradox, přesně dvacet let poté, co v Evropě padl komunismus. Jedním z hesel, která se tehdy vylepovala po Praze, byl bonmot: "Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží." Je to přesné. My jsme si Fischera nezvolili, tedy si ho nezasloužíme. Je jen dočasným opravářem rozbité české politiky. Najali ho ti, které jsme si sice zvolili, ale kteří vládnout nebyli schopni.

V těch událostech před dvaceti lety byly od jistého momentu nejsilnějším požadavkem svobodné volby. Jejich konání jsme brali jako definitivní dokonání převratu a změnu poměrů. Příští volby (budou se v Česku konat přesně po dvaceti letech po těch prvních svobodných) nbdou naopak znamenat konec vlády oblíbeného a schopného Fichera.

V této logice je ukryta největší hrozba dnešní na hlavu postavené situace. Mnoha lidem může totiž vnuknout falešné přesvědčení, že volby jsou jen nepříjemnou komplikací, která ke korytům vrátí nepříjemné Paroubky, Topolánky a bůhvíkoho ještě.

Není to tak. Volby jsou svátkem demokracie a symbolem naší svobody. Jen to bychom si měli z té doby před dvaceti lety připomenout. Kdybych chtěl založit nějakou skupinu, bude se jmenovat: "Jsem rád, že každé ráno jsme o den blíž ke dni, kdy přestane vládnout schopný a oblíbený Fischer."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pražská ODS si "na protest" zvolila Jančíka. Příště to bude Kačer Donald?

Klíčovým výsledkem pražských voleb v ODS není samozřejmě vítězství Pavla Béma na předsednický post, ale mohutná podpora Milana Jančíka na post místopředsedy. Toho člověka odmítá část vlastní strany, ale prostřednictvím preferenšních hlasů ho jasně odmítli v minulých volbách také voliči. Je symbolem politického "špatného chování", a to snad ve všech významech toho slova.

Politici jeho silnou podporu vysvětlili tak, že jí chtěli upoutat pozornost médií. Zbláznili se, anebo si z voličů dělají legraci? A co bude následovat? Dovolí do výkonné rady strany Kačera Donalda, aby špatný stav ODS byl ještě patrnější? Ne, tihle lidé nemají všech politických pět pohromadě.

Politické strany jsou živé organismy. Neexistuje žádný návod na jejich úspěšné řízení. Čteme teď například, že Topolánek udělal chybu, že vedle sebe nenechal vyrůst svého nástupce. Ale to se nedaří ani mnohem silnějším a charismatičtějším vůdcům, než byl Topolánek. Je dokonce skoro pravidlo, že silní politici přivádějí strany na vrchol, ale pak je zase svou vahou táhnou ke dnu.

Nemusí to být ani přímo jejich vinou, podívejme se na britské Konzervativce, kteří se ze sesazení Margaret Thatcherové vzpamatovávají skoro dvacet let. Snad až příští rok snad vyhrají volby a mají naději na dlouhou vládu, protože Labouristé se budou obdobně "otřepávat" z éry Tonyho Blaira. Oba přitom byli schopnými a úspěšnými politiky. Mluvíme přitom o stranách, které na rozdíl od těch našich mají zaběhnuté vnitřní mechanismy, tradici i kulturu.

ODS teď zcela jistě chybí lídr, v tom mají analytici i komentátoři pravdu. Ale to není ten nejhorší problém. Lídra není potřeba vychovávat ani hledat, on se vždycky někde objeví. A poznáme to, žádné strachy. Nebudeme muset čekat, až mu média dají lídrovskou nálepku, tak jak ze zoufalství připínají tu bezbarvému Gandalovičovi, tu unavenému Nečasovi. Na nich naopak na první pohled vidíme, že lídry nejsou ani nebudou.

Ale klíčové problémy ODS jsou dva. Ten první, že strana teď nemá ve své minulosti žádnou "velkou éru", ke které by se upnula a z které by čerpala energii. Ta poslední a jediná byla ta Klausova v devadesátých letech, ale od ní se ODS odstřihla. Ještě vážnější problém je totální ztáta idejí. ODS nemá žádné silné téma a drtivá většina jejích voličů by dnes asi nedokázala říct žádný konkrétní důvod, proč stranu podporují. Snad s výjimkou, že tím brání cestě k moci Paroubkovi, ale to je žalostně málo.

V Česku je slovo ideologie negativně podbarveno, ale pro politickou stranu je to zdravé jádro, které ji odlišuje od pouhého vehiklu k moci a prebendám. Nebo ještě jinak: program a ideály jsou tím, co i politickou stranu zmítanou problémy udržuje v chodu a umožňuje jí držet směr. Když ideologie chybí, pohybuje se jen setrvačností a dřív nebo později dojede.

Přesně to teď hrozí ODS.

(Komentář pro deník e15).

Prohledejte si svůj web. Třeba tam někdo ukryl část knihy Stephena Kinga

Zdaleka jsem od něj nečetl všechno a vzhledem k tomu, kolik desítek knih napsal, jich znám asi jen menší část. Ale i tak ani na chvíli nepochybuji, že Stephen King je skvělý spisovatel. Vlastně spisovatel v tom staromódním smyslu slova, "šrajbr", jak říká jeden můj kamarád, prostě člověk, který píše stejně samozřejmě, jako dýchá nebo pozoruje svět kolem sebe. Kingovy knihy mají ten dar, že vytvářejí svět sám pro sebe, který vás buď pohltí, anebo do kterého nikdy doopravdy nevstoupíte. A přesně to bude nepochybně platit i pro jeho novou knížku, která vyšla v úterý 10. listopadu. Čtěte můj článek na Technetu.

Každý chce být eurokomisař. Nebo aspoň ředitel ZOO

Zdá se, že pátek večer je v Praze z nějakých tajemných důvodů ideální čas pro vytažení kralíka z klobouku. Tedy promiňte ... pro jmenování nového překvapivého kandidáta na českého eurokomisaře. Před týdnem to byl exministr Vladimír Dlouhý, před tímhle víkendem zavířílo na internetových serverech (a druhý den na stránkách novin) jméno současného premiéra Jana Fischera. Ještě že už v Bruselu eurobyrokrati nervózně přešlapují a chtějí od Česka definitivní jméno. Bůh suď, kdo by se na bruselské tapetě objevil za týden.

Ovšem bruselský flek není jediným, na který se teď zrovna hrnou zájemci. Tím dalším je místo ředitele pražské zoologické zahrady. A to je překvapivé! Koho by si člověk dokázal na takovém postu představit? Buď zarostlého přírodovědce v khaki vestě, který tráví každou volnou chvíli lovem lvů v Africe, anebo úplného pošuka, jak ho ztvárnil například britský komik John Cleese ve filmu Dravá zvěř. Ten se snažil zvýšit atraktivitu zoologické zahrady tím, že neškodná zvířata vydával za životu nebezpečná. Zkrátka nic pro toho, kdo má v hledáčku vlastní kariéru a úspěch.

Jenže dnes se na tento post v Praze hlásí mimo jiné renomovaný ekonom a šéf dozorčí rady ČSA, bývalý řditel TV Nova nebo třeba bývalý ředitel nakladatelského domu Ringier. Jak je to možné? Berme to jako tu nejlepší poklonu odcházejícímu šéfovi Petru Fejkovi. Toho sice jeho dosavadní kolegové den před odchodem z práce v duchu českých tradic narychlo pomluvili (asi že nerozuměl mlokům, nebo něco na ten způsob), ale ze zoologické zahrady každopádně vybudoval místo, kam lidé rádi chodí za zvířaty. A ještě by ji velká zvířata ráda chtěla řídit.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Dámy prominou, tohle není titulek ze salónu ... hledá se "prdel světa"

via fastcompany.com

Skvělá infografika z časopisu New Scientist (via Fast Company). Znázorňuje mapu světa, kde odstín odpovídá tomu, jak je dané místo "propojeno" s okolím. Konkrétně jak rychle se z něj - s použitím běžné dopravy kromě letecké - člověk dostane do nejbližšího města s 50 tisíci obyvatel. Čím tmavší je místo, tím více se blíží charakteristice z titulku. Fascinující záležitost. A možná pár tipů, kam se přestěhovat, až vám lidi fakt polezou na nervy.

Posted via web from Poznámkový blok

Někteří z nás chtějí vystoupit z EU. No a co?

Nechápu rozhořčení nad výrokem hradního úředníka Petra Hájka, který řekl, že by Václav Klaus mohl usilovat o vystoupení z EU. Naopak mi to přijde jako vyjádření poctivé a srozumitelné. Tak jako nelze být "tak trochu" těhotný, nelze být jen "tak trochu" odpůrcem sjednocenné Evropy.
¨
Požadavek na vystoupení Česka z EU je z nějakého důvodu politickým i společenským tabu. Když si vypomůžeme euroskeptiky tak oblíbenou analogii mezi EU a někdejším sovětským blokem, pak boj "proti Evropě v rámci Evropy" připomíná úsilí reformních komunistů, kteří si mysleli, že totalitní režim můžou svrhnout sami komunisté. Důsledkem takového postoje jsou nedorozumění a zbytečné slovní i názorové ekvilibristiky. Jak prý své zákazníky poučují čistírny a jak si coby motto vepsal Bohumil Hrabal do jedné ze svých knížek, "některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky". Teprve když si to přiznáme a jasně to řekneme, můžeme se posunout někam dál.

V referendu o vstupu do EU výrazně zvítězili ti, kteří hlasovali pro, ale jistěže byly i hlasy proti. Stejně tak nyní musí být nezanedbatelné procento lidí, kteří s naším členstvím v EU nesouhlasí. Bylo by nenormální, kdyby to bylo jinak. Společenský úzus či spíše mýtus nedotknutelnosti EU jim však brání, aby to přiznali. Místo toho se pak stylizují do role konstruktivních kritiků, která jim však nepadne a nesedí. Tahanice kolem ratifikace Lisabonské smlouvy či virtuální spor o národní suverenitu jsou pro většinu těchto lidí jen zástupnými problémy. Prospěje, když se možnost vystoupení z EU stane legitimním a normálně diskutovaným tématem. Třeba tak, že o něm bude mluvit nahlas úředník blízký prezidentovi. Je tedy hloupé ho okřikovat nebo si z něj dělat legraci.

Vždyť ono je to i poctivější. Získat si sympatie horlením o suverenitě či národních zájmech je snadné. Ale hledat mezi občany spojence pro myšlenku vystoupení z EU je naproti tomu obtížné a také odvážné. Když se totiž řekne A, musí následovat i B. Tedy co to konkrétně bude znamenat, jak by takový proces probíhal a co by normálním lidem přinesl. A i ti, které nepřesvědčí, by na tuto možnost neměli hledět jako na něco anomálního nebo svátokrádežného.

Opravdu nevíme, jestli projekt evropského sjednocení bude úspěšný. Před pár lety byla mantrou většiny politiků snaha o co nejrychlejší přijmutí Eura, a dnes ekonomové říkají, že s výjimkou exportérů nás právě koruna uchránila před horšími dopady ekonomické recese.

Dnešní podoba EU se svými nepřehlednými politickými a rozbujelými byrokratickými institucemi má mimořádně daleko k dokonalosti. Kritika a permanentní diskuse jsou nutné. Ale bude dobré vědět, kdo má zájem na tom, aby EU fungovala lépe, a kdo na tom, aby naopak zkrachovala. Kromě jedné nevýznamné strany a Petra Hájka to zatím nikdo neměl odvahu přiznat.

(Komentář pro e15).

Zlé děti už mouchám netrhají nožičky, ale ...

via wired.co.uk

Na knižním veletrhu ve Frankfurtu byly vyzkoušeny mouchy coby ... reklamní nosiče. Autoři nápadu připevnit k mouchám malé "billboardy" si libovali, že se mouchám špatně lítá a pohybují se tudíž nízko, často v úrovni očí. Co chtít víc? Snad jen to, aby majitelé much měli ve smlouvě, že se jejich reklamní piloti vyvarují sedání na ... ehm ... prostě na ty smradlavé věci, kam mouchy tak rády sedají?

Posted via web from Poznámkový blok

Tak mě napadlo, kolego ... nezapomněli jsme přistát?

Možná jste v médiích zaznamenali historku o amerických pilotech dopravního letadla, kteří "přelétli" cílové letiště. Prostě zapomněli přistát. To je samo o sobě dost fascinující. Kontroloři z řídící věže se s nimi snažili spojit, a to vysílačkou i pomocí výstražných signálů. Dokonce se jim snažili zavolat na mobilní telefon a prý posílali emaily. Ale marně. Vše zachránil nakonež až stevard, který přišel do kabiny pilotům říct, že se pasažeří ptají na čas přistání.

Prostě záhada! Pár dní nato přišly aerolinky Delta s vysvětlením, které je ještě úžasnější. Piloti prý měli zapnuté notebooky a na nich "řešili firemní politiku". Na tohle jim jako máme skočit? Ještě před pár lety by bylo jasné, že ti dva za kniplem sjíždějí pornostránky. Ale to je dnes pasé. A já bych se klidně vsadil o letenku kolem světa, že viseli na Facebooku. Kapitán "šťouchal" do manželky a tagoval oblíbené letušky na fotkách, zatímco druhý pilot vyplňoval kvízy nebo vylepšoval skóre v Mafia Wars. To pak není divu, že přeletěli letiště.

Oni v tom zdaleka nelítají jen piloti. Když si tak pročítám statusy svých známých na Facebooku nebo Twitteru, tak mě vždycky zaskočí, kolik z nich je napsáno zjevně za volantem. Jsou to ty zprávy typu: "Frčím na D1, provoz docela ujde", případně "Nějakej idiot mi udělal myšku, to bylo o fous." Policisté honí nebožáky s telefonem u uchu, ale to nemají ponětí, co se kolem děje. Nevím, jestli mí virtuální přátelé ťukají své postřehy do mobilu, anebo mají na sedalde rozevřený počítač, ale vzhledem k bezpečnosti silničního provozu mi to přijde celkem jedno.

I když možná policisty podceňujeme a oni to všechno dobře vědí. Známý mi – na Facebooku, kde jinde – minulý týden popisoval, jak ho policisté kontrolovali na dálnici. Ten druhý prý ani nevylezl z auta. Na klíně měl otevřený notebook. Můj známý prý jasně přes okno poznal na monitoru domovskou stránku Facebooku.

Jistě, nejspíš i on hrál nějakou hru nebo flirtoval s praporčicí na služebně. Ale co víme, třeba benga budou už brzy „pomáhat a chránit“ i v spociálních sítích. Možná nejvyšší čas získat pár vysokých šarží mezi své přátele. Ostatně, toť řešení pro leteckou krizi v USA. Jak zvýšit bezpečnost letů? Nařídit pilotům, aby letecké kontrolory povinně zařadili do seznamu svých přátel. Řídící věž se s nimi pak spojí bez problémů. Přece nemůžeme čekat, že by v éře Facebooku vládci nebes reagovali na něco tak staromódního jako … zvonění mobilu.

(Notebook pro Reflex).

Že vykradli nějakou kancelář ve Watergate? Tak to si dejte na blog, milý Woodwarde!

Nedávno jsem se po delší době znovu podíval na film Všichni prezidentovi muži. Popisuje aféru Watergate, lépe řečeno to, jak k jejímu odhalení přispěli pečlivou a neúmornou prací dva reportéři deníku Washington Post. Nezačala přitom skandálním odhalením na titulní straně, ale nenápadnými články uvnitř listu. Jak by kauza Watergate probíhala dnes, za podmínek a okolností, do kterých se dostala žurnalistika? Čtěte můj středeční článek na Technetu.

Nic není zadarmo

Kolik stojí dobrý pocit? Nebojte se, tohle není sarkasmus, řečnická otázka ani úvod moralizujícho sloupku o pravdě a lásce. Naopak je to velmi konkrétní, téměř vědecký dotaz. Položím ho tedy ještě jednou, o něco přesněji, a tentokrát budu chtít znát odpověď. Kolik korun stojí dobrý pocit?

Možná si nejste jisti. Psychologové tvrdí, že se to opravdu dá vyčíslit. Používá se k tomu například myšlenkový experiment, který můžeme pracovně nazvat "nalezená peněženka". Takže si představte: jdete po ulici a najdete peněženku. Jsou v ní doklady a taky suma peněz v hotovosti. Odevzdáte vše majiteli? Jistě odpovídáte, že samozřejmě ano. Mnohým se to už stalo. Ale psychologové říkají, že byť si to nebudeme chtít připustit, tak záleží také na výši zmíněné sumy peněz. Když v peněžence bude pár stovek nebo třeba i tisícovek, tak peněženku vrátíme, protože z toho budeme mít dobrý pocit, a ten si ceníme na víc. Ale co když v peněžence bude náš měsíční plat? Nebo jeho násobek? A kde je přesně ta výše sumy, kdy se špatným pocitem zastrčíme a pocitem provinění zastrčíme peněženku do kapsy?

Podle psychologů je právě tohle "cenovka" našeho dobrého pocitu. Každý prý máme tuto hranici někde jinde, a to jak absolutně (tedy výší sumy), tak relativně (poměrně vzhledem k příjmu). Ovšem příjemným překvapením je, že je ta suma mnohem vyšší, než si myslíme. Neboli že svůj dobrý pocit nedáváme za hubičku. U lidí střední třídy jsou to řádově desetitisíce korun.

Má to ovšem i další konsekvence. Totiž že neprodáme lacino naopak ani svůj špatný pocit. Četl jsem v BusinessWeeku o experimentu, kerý provedla britská Nottingham School of Economics. Společně s německým obchodníkem, který prodává zboží na serveru eBay, vytvořila vzorek 632 nespokojených zákazníků. Ti si na webu na společnost stěžovali a dali jí negativní hodnocení. Výzkumníci vzorek rozdělili na půl. První skupině poslali dopis s omluvou, druhé pak nabídli malé finanční vyrovnání (slevové poukázky v ceně do 5 Euro). Přijetí peněz pak podmínili stažením negativního komentáře i hodnocení.

Výsledek byl překvapivý. Zatímco v první skupině negativní komentáře stáhlo 45 procent zákazníků (aniž by z toho měli nějaký prospěch), v té druhé to bylo pouhých 21 procent. Neboli dobrý pocit z „odpuštění“ měl pro dotyčné zákazníky mnohem větší cenu než pár euro. Poučení je jasné. Že omluva patří k dobrému vychování, se učí děti už ve školce. Teď když je to vědecky podložené, by se to mohly naučit i velké arogantní firmy.

(Notebook pro Reflex).

Jak to bylo s bonbónem s "bramborovou" příchutí

Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš. Tak nějak to říká ve známém filmu hollwoodský antihrdina Forrest Gump. Ovšem jako bonboniéra může být i celý kontinent, konkrétně Evropa.

Na summitu hlav státu, který se konal minulý týden, rozdávali Švédové luxusní bonboniéru Eurodrem. Ta obsahuje 27 bonbonů, takže každý reprezentuje jeden stát. Už samotný nápad evokuje provokativní instalaci výtvarníka Davida Černého, kterou na jaře v rámci svého předsednioctví přestavilo Česko. Ta si nevybíravě ze všech členských zemí střílela, a tak třeba Bulharsko reprezentoval turecký záchod a Švédsko ulomené křídlo stíhačky v krabici z Ikey.

Bonboniéra je ovšem k jednotlivým zemím laskavá. Anglie má příchuť čaje, Německo lískový oříšek, Rakousko meruňku a Slovensko slivovici. Ovšem s jedinou výjimkou. Tou je příchuť Česka. Ta je – aspoň podle sobotního vydání MF Dnes – bramborová. Na obrázku v krabičce s bonbóny je totiž u toho našeho znázorněna rozkrájená brambora. „Nikdo jiný nemá méně chutnou přísadu," naříkají noviny.

Bramborami nazýváme neohrabané spolužáky, bramborové medaile dostávají symbolicky sportovní smolaři, kterým utečou medaile skutečné. A bramborami máme být my, hrdí dědicové Přemysla Oráče a kněžny Libuše? Internet okamžitě ožívá vášnivými diskusemi. Udělali z nás brambory. Kdyby ta chuť byla aspoň knedlíková. Po zažehnané lisabonské krizi hrozí Evropě další, tentokrát bramborová.

Má to háček. V tom bonbónu je ve skutečnosti rum. Forrest Gump by to zjistil, až by ho se svým dětským úsměvem na rtech vložil do úst. V českých novinách však žádný člověk tohoto jména nepracuje.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Přišel vám email s modrým pruhem. Vítejte v datové schránce

Před pár týdny přinesla média zprávu, že v jakémsi americkém vězení pracoval jako dozorce český emigrant, jinak též mezinárodně hledaný Interpolem. Jeho zaměstnavatelé se o vystaveném zatykači nedozvěděli, protože počítačový systém dotyčné organizace se neaktualizuje dostatečně rychle. Objevila se ovšem námitka, že informace o českém kriminálníkovi bylo možné najít i v běžném internetovém vyhledavači. Na to věznice odpověděla, že Google pro tyto účely nepoužívá.

Asi na něm vládní úředníci hledají otvírací hodiny restaurací či adresy opraven obuvi, kdo ví. Ale nezdá se mi to nějak divné. Udělal jsem podobnou zkušenost. Před časem mě coby jednatele jedné firmy sháněl finanční úřad. Obálky s modrým pruhem však posílal na adresu firmy, která se však mezitím změnila. Navázání kontaktu nakonec trvalo téměř dva roky. Chyba mé na mé straně, důvodem byla pochopitelně má nepořádnost. Chápal jsem, proč se na mě úřad zlobí, protože odesílání dopisů ho stálo čas i peníze. Ale stejně jsem si neodpustil otázku, proč si správnou adresu nezjistili prostě tak, že by moje jméno či jméno firmy prostě naťukali do Googlu. Odpověď? Prostě tak nepracují.

Tak to je. Počítačová gramotnost lidí v Česku je vysoká. Posílat maily, surfovat na webu nebo hrát počítačové hry umí prakticky každý včetně důchodců. Vsadil bych se, že když jde o hledání informací například pro rodinný nákup nebo dovolenou, pohybují se české úřednice (či američtí vězenští úředníci) na webu s jistotou protřelých hackerů. Ale použít ho pro státní agendu? Zde zafungují vždy nějaké zábrany.

Ale ono je to stejné i z druhého, tedy občanského konce. Typickým příkladem jsou datové schránky, které Česko právě zavádí. Média nám ukazují nejrůznější živnostníky či řemeslníky, kteří naříkají, jak jim povinnost schránku aktivovat a pak používat způsobí problémy. Že prý si kvůli tomu musí kupovat nové počítače, učit se je ovládat a kdesi cosi. Zlaté řemeslnické oči! Kdo zvládne napsat fakturu nebo vést knihu jízd (případně kdo má na tyto úkony své lidi), může hladce komunikovat s úřady prostřednictvím počítače. Ale je zábavné sledovat, jak si i spousta vzdělaných a nejen počítačově zcela gramotných lidí hledá stovky plus jeden důvod, proč by datové schránky neměli používat.

Můj názor je jednoznačný: zavedení tohoto způsobu komunikace bude jedním z nejsvětlejších momentů české státní zprávy za mnoho let. Nikdy jsem přesně nerozuměl systému poštovních obálek s modrými, červenými či žlutými pruhy, ale jedno vím jistě: tenhle systém nefungoval, a to ani z jednoho konce. Obě strany (myslím tím líný stát i vyčůrané občany) hřešily na jeho nedokonalosti, a v důsledku na to všichni dopláceli. Naproti tomu elektronická komunikace je komfortní, rychlá a dostupná každému. Ano, její zavedení nebude jednoduché a bez problémů, ale v důsledku výrazně pozitivní.

Jiná věc je samotná realizace tohoto projektu, a ta má značné mouchy. Zejména vázne informovanost. Ale pokud prominete cynismus, tak to je důsledek toho, že nám vládnou úředníci a žádné volby nejsou v dohledu. Vzpomenete si na to, jak se Česko připojovalo k Schengenu? To byla událost, která žádné informování veřejnosti nepotřebovala, a přesto ji stát propagoval mohutnou "informační" kampaní. Proč? Protože si chtěl ministr Langer udělat hezké jméno. Současná vláda nic takového nepotřebuje, a tak jsme se o datových schránkách nic pořádně nedozvěděli. Ani žádnou pozitivistickou propagandu. I ta by pomohla, vždyť úspěch je spojen s tím, že systém začnou opravdu používat všichni.

A jsou tam i technické a organizační problémy, o tom není sporu. Dopisy s přístupovými kódy chodily pozdě, servery často nefungovaly, nezkušené uživatele strašily problémy s "nedůvěryhodnými" certifikáty SSL. Vím to dobře, sám jsem si to "prožil" na vlastní kůži. Akrivace schránky byla stresujícím a celkově nepříjemným zážitkem, a to jsem zatím neměl možnost její fungování nijak vyzkoušet. Ale nezbavuje mě to naděje hraničící s jistotou, že datové schránky nakonec kvalitu našeho života vylepší. A to je prapůvodní, byť často zapomínaný účel státu.

(Psáno pro Strategii).

Neruda měl těžkou hlavu se slamníkem. Co my s těmi starými mobily?

via acidcow.com

Kolik máte doma starých mobilních telefonů, nepoužívaných počítačových klávesnic, případně digitálních fotoaparátů? Kabely a nabíječky pro jistotu nepočítaje? V naší - uznávám, že poměrně přeelektronizované - domácnosti to jsou určitě desítky kusů. Ale nic to není proti údajně největší skládce elektronického odpadu v Číně. Podle stránek místních úřadů se zde zpracuje 1,5 miliónu tun e-odpadu ročně, což je byznys v hodnotě 75 miliónů dolarů. Až osmdesát procent e-odpadu pochází ze zahraničí.Ppro vyspělé země je údajně až desetkrát levnější tento druh odpadu vyvážet, než aby ho samy likvidovaly. Podívejte se na úžasné fotografie ze serveru AcidCow.com.

Posted via web from Poznámkový blok

Co ukáže Gillian Jacobsová, když tuhle stránku zobrazíte ve webkameře?

via mashable.com

Americký Esquire nabídne "rozšířenou realitu". Po experimentech s "elektronickým papírem" (loňská obálka) prozkoumává pánský magazín další možnosti, jak i v digitální éře stále získávat nové a překvapovat stávající čtenáře. "Rozšířenou realitou" se míní kódy vytištěné na titulu a dalších šesti stranách uvnitř čísla. Když se tyto stránky zobrazí například ve webkameře (připojené k počítači, který je umí "přečíst"), tak se do té doby statická stránka na monitoru "rozpohybuje". Část nákladů pomohla časopisu uhradit inzerce automobilky Lexus.

Posted via web from Poznámkový blok