Hana a Hana v Brně. Ve středu v pět odpoledne

Kdo si chce nechat podepsat novou knížku stripů Hana a Hana, je srdečně zván do Brna. Ve středu odpoledne, přesně úderem páté, začne autogramiáda v knihkupectví Barvič a Novotný na České ulici. Autoři Miloš a Miloš se těší na všechny, k mání bude také kalendář na rok 2009. pokud to nevíte, tak listy v tomto kalendáři jsou potištěné z obou stran. Na té rubové najdete stripy s prázdnými bublinami, kam si můžete napsat vlastní duchaplné texty. Přijďte. (Fotografii z pražské autogramiády minulý týden pořídil Jiří Wágner z Neviditelného psa).

Odvážná školačka aneb "Babi, jseš jednička!"

Blog BoingBoing odkázal na snímek indonézské amatérské fotografky. Autorka spekuluje, co asi školačka staré žebračce ukazuje a co se jí ve skutečnosti honí hlavou. My to díky premiérovi Topolánkovi víme. Přece to znamená: "Babi, jseš jednička!"

Posílat nácky do vězení je nešťastné. Je lepší jimi pohrdat a ignorovat je

Demokracie je bezmocná vůči svým škůdcům. Je to jedna z jejich největších krás i slabin. Totiž že dává svobodu slova všem, a to včetně hlupáků a lotrů. Bojujeme za jejich právo hlásat nesmysly, lži a urážky. Byť z historie víme, že je to pro demokracii škodlivé a nebezpečné. Ale pokud nechceme slevit ze svých principů, nemůžeme s tím nic dělat.

Rozhodnutí soudu poslat neonacisty Erika Sedláčka a Libora Budíka do vězení je mimořádně nešťastné. Ano, české právo zakazuje popírat existenci holokaustu, ale měl by to být paragraf mrtvý a nepoužívaný. Stejně jako paragrafy o pomluvě či propagaci komunismu a nacismu. Jsou to ty výjimečné příklady paragrafů, které v trestním zákoníku nejsou k užitku, nýbrž pouze na okrasu.

Ocitly se tam z historických důvodů, kdy zákonodárci – v daném čase i souvislostech – demonstrovali jejich přijetím své vlastní názory. Byly to názory slušných a rozumných lidí, ale to nic nemění na tom, že v zákonech nemají místo. Chápeme, jak je obtížné takové pargrafy rušit, protože i současní zákonodárci jsou v zásadě slušní a rozumní lidé. Ale vykonavatelé státní i soudní moci by měli projevit dost rozumu a nechat je planě ležet.

Není moc pravděpodobné, že oba náckové opravdu půjdou nepodmíněně do vězení. Asi je osvobodí některý ze soudů vyšší instance, nejspíše ten Nejvyšší. Ale i kdyby do vězení šli, stát na tom vydělá jen pramálo. Na rozdíl od náckovské smradlavé ideologie, která prostřednictvím svých „mučedníků“ získá lacinou reklamu a nové hloupé přívržence.

Tak se děje už teď. Tisk s udivením konstatuje, že autoři internetového časopisu byli poslání do vězení (byť zatím nepravomocně), avšak jejich texty lze stále číst na Internetu. Jsou totiž publikovány prostřednictvím serveru, který je fyzicky umístěn v americkém státu Georgia. V USA na rozdíl od většiny evropských zemí propagace nacismu ani jiných ideologií trestná není.

Amerika udělala s respektem ke svobodě dobrou zkušenost, ale pravda je i to, že na rozdíl od Evropy neudělala tak špatnou zkušenost s nebezpečnými ideologiemi. Částečně se to mění po teroristických útocích v roce 2001, kdy najednou mnohým začíná vadit radikální islamismus. Amerika však pokušení zakazovat ideologie zatím vzdoruje.

Česká média citovala policisty, kteří se zřetelnou lístostí v hlase říkali, že na americké internetové servery „nedosáhnou“. Splašky dvou popletených mladých mužů tak zájemci mohou číst dál. A ti zároveň mají reklamu, o které se jim ani nesnilo! To je důsledek onoho neprozřetelného soudního rozhodnutí. Vsadím se, že pár dní po jeho vyřčení navštívilo dotyčné webové stránky víc lidí než za celou dobu předtím. A teď si představme, co se bude dít, pokud oba popletení mladí muži opravdu nastoupí nepodmíněné tresty.

Když začneme zakazovat nějaké názory, jako bychom jím tím přiznávali relevanci a důležitost. Je mnohem lepší je ignorovat. I s rizikem, že se mohou šířit jako rakovina a demokracii ohrozit. Jistě, můžeme s protivnými názory bojovat silou. Ale jen tím ukážeme svou vlastní slabost.

Poslanci nás chtějí chránit před starosty a strážníky. To je hezké. Ale kdo nás ochrání před poslanci?

Můžou městští a obecní strážníci měřit rychlost řidičů? Nedávno schválený zákon jim to má zakázat, nyní projednávaná novela by jim to naopak mohla umožnit. Názory poslanců všech stran se různí. Z debaty ve sněmovně se rýsuje zajímavý kompromis: obecní policie bude moci rychlost měřit, ovšem pouze s dovolením či za dohledu policie státní.

Upřímně řečeno mě tenhle kompromis šokuje a uráží. Nemám žádný důvod důvěřovat jedněm policajtům víc než těm druhým. Ani jedni si nezískali mou valnou důvěru. Zmíněný kompromis jen zvýrazňuje nálepku, kterou mají strážníci už od momentu, kdy se ze zákona objevili v ulicích. Totiž že jsou jakousi policií „druhé kategorie“. Možná to tak je. Ale jestli si to poslanci myslí, pak by tuhle podřadnou policii měli radši zrušit.

Rozumím argumentu, že zatímco pokuty inkasované státní policí polyká anonymní státní rozpočet, míří pokuty vybrané strážníky do obecních pokladen. Od nich mají klíče starostové, tedy jejich přímí nadřízení. Jejich zájmem je, aby do rozpočtu přibylo co nejvíc peněz. V důsledku se pak strážníci zaměřují na místa, o nichž ze zkušenosti vědí, že tam většina řidičů porušuje zákon. Část poslanců to nazývá buzerací a šikanou.

Tvrdím, že to dokazuje něco jiného: totiž že je něco velmi v nepořádku s naším vnímám moci, odpovědnosti a práva.

Především je taková kritika strážníků od zákonodárců laciným populismem. Že policisté vybírají pokuty tam, kde je to snadné, je známá věc. Určitě to není specialita jedněch nebo druhých. Nelze vyloučit ani to, že existují starostové, kteří vyčůrané lpění na zákonech chápou jako zdroj příjmů. Ale zrovna tak je bezpočet případů státních policistů, kteří byli usvědčeni z přijímání úplatků či kšeftování s pokutovými bloky. Dáme tedy ke každé silniční hlídce na revanš zase jednoho strážníka?

Politici volající po omezení pravomocí strážníků zaměňují příčiny s důsledky. Neexistuje žádná přesná hranice mezi vymáháním zákonů a buzerací. Slyšeli jsme jímavou historku o nepoužívaných železničních přejezdech, kde strážníci chytají řidiče jedoucí více než třicet kilometrů v hodině. Tak proč s tím poslanci něco neudělají? Když jde o státní rozpočet, neváhají lobovat za pár desítek tisíc na opravu střechy kdejaké sokolovny. Určitě by tedy zvládli i zařídit, aby se na zmíněném přejezdu objevila příslušná značka.

Nebo lkaní poslance Klase nad chudáky, kteří platí pokutu, když v obci jedou 51 nebo 52 kilometrů v hodině. Co mu tedy jako zákonodárci brání, aby předložil návrh, že kolem limitů bude destiprocentní nebo třeba dvacetiprocentní tolerance? Jenže nebude pak buzerací to, když policisté budou pokutovat řidiče jedoucí 56, případně 61 kilometrů v hodině?

A tak bychom mohli pokračovat. Všichni se shodneme, že postavit radar na úroveň cedule značící začátek obce je vyčůranost, protože i slušní řidiči zde dobržďují. Ale kdo tedy řekne, kde už to buzerace není? Deset metrů za cedulí? Dvacet? Nebo padesát? A jak to budou státní policisté rozhodovat? Podle zdravého rozumu? Omlouvám se, jestli poslední věta zní v souvislosti s policií příliš ironicky.

Mají-li poslanci v takové většině dojem, že na úrovni cedule prostě nejde auto dobrzdit na požadovanou rychlost, ať změní zákon. Jenže to oni nechtějí. Radší budou populisticky polézat nám řidičům s tvrzením, že jet dlouhý úsek čtyřicetikilometrovou rychlostí je prakticky nemožné (opět Klas). Je to těžké, to víme i bez nich. Ale my jsme si zákony ani nevymyslili, ani neschválili.

Sněmovna se ocitla v paradoxní situaci, kdy konstruuje zákon, který má nás občany „ochránit“ před dodržováním zákonů jiných. To je přece absurdní. Stejně jako pocit nadřazenosti až určitý paternalismus, který mnozí poslanci projevili vůči místním samosprávám. Sledoval jsem rozpravu na toto téma pozorně. Starostové v ní byli vylíčeni jako prakticky nesvéprávní jedinci, kteří olupují slušné občany a je třeba je hlídat. I to mi přijde neslýchané.

V téhle zemi v současné době těžko najdeme skupinu lidí s horší pověstí, než jsou poslanci parlamentu. Chovají se nevhodně a nedůstojně, jejich „vysoká politika“ produkuje dlouhodobě nekompetentní a slabé vlády. Takzvané přeběhlictví zcela smazalo dokonce i iluzi o tom, že můžeme coby voliči chování sněmovny coby celku nějak ovlivnit. Kde si poslanci osobují právo „mistrovat“ starosty?

Troufám si tvrdit, že jestli u občanů ještě zbyla nějaká důvěra v politiku, tak je to ta místní, představovaná samosprávami. Své starosty jsme si zvolili, známe je a žijeme s nimi. Na rozdíl od vysoké politiky zde existuje aspoň jakási nedeformovaná linka mezi naší důvěrou a jejich odpovědností. Jsou mezi starosty takoví, kteří své postavení zneužívají a občany ignorují? Nepochybně. Ale buďme si jisti, že jich je menší procento než mezi poslanci.

Možná to tak sami zákonodárci nezamýšleli, ale jejich středeční debata byla ve skutečnosti o obecném problému tvorby rozumných zákonů a jejich následné vymahatelnosti. Silná slova na adresu starostů a strážníků však jen přiznáním vlastního selhání.

(Psáno pro LN).

Kdybys šel radši ven ...

říkám synovi, když sedí u počítače a hraje nějakou počítačovou hru. Stejně jako většina dospělých žiju v zajetí stereotypu, že dlouhé vysedávání u počítače nebo herní konzole je nezdravé. Náruživého hráče si většina z nás představí jako bledého a obtloustlého maníka s lehce mátožným výrazem z nevyspání. Neboli jako takového polochcíplého idiota. Ale je to opravdu tak?

Odborný lékařský časopis zveřejnil studii, která zkoumala zdravotní stav zhruba sedmi tisíc hráčů počítačové hry EverQuest II. Za vyplnění podrobného dotazníku je výzkumníci „uplatili“ virtuální zbraní, díky které ve hře získali výhodu. Výsledky výzkumu, na kterém se podílely tři americké univerzity, jsou překvapivé. Hráči jsou v průměru zdravější než americká populace! Jsou méně tlustí (mají nižší index BMI) a častěji sportují.

Minulý týden byla publikována také studie Pew Internet mezi americkými teenagery. Ta zase ukázala, že počítačoví hráči nejsou žádní samotářští podivíni, nýbrž že spolu čile komunikují a stýkají se. A to jak prostřednictvím mobilů či počítačů, tak i „z očí do očí“. „Kdo hraje počítačové hry každý den, stráví se svými kamarády či známými stejně času jako ten, kdo hry hraje méně,“ řekla BBC o výsledcích studie Amanda Lenhartová.

Více či méně hrají ovšem ve věku 12 až 17 let prakticky všichni, konkrétně 99 procent chlapců a 94 procent dívek. Nejpopulárnější hrou je v současné době v Americe Guitar Hero, následují Halo 3, Madden NFL, Solitair a Dance Dance Revolution. Tři čtvrtiny mladistvích nehrají samy, nýbrž společně s kamarády (ať už online, anebo skutečně spolu u jednoho počítače).

Čas strávený hraním her je v téhle věkové skupině v průměru kolem hodiny a půl denně. Pokud je výrazně vyšší, pak by rodiče měli zpozornit. U náruživých hráčů je podle výzkumu o něco vyšší výskyt depresí. Ale to jsou jen výjimečné případy.

Studie ukázala, že hraní her nepředstavuje riziko izolace ani odtržení od okolního světa. Hráči často hrají hrají hry, které věrně simulují běžný život a staví je do obdobných situací jako v realitě. Konkrétně 52 procent hraje hry, ve kterých řeší různé etické či morální problémy, a 43 procent hraje hry, ve kterých spravují nějakou virtuální komunitu, město nebo stát. Což mimochodem není špatné, protože si tak o vládnutí udělají asi lepší obrázek, než kdyby sledovali opravdové politiky.

Co z toho všeho plyne? Hraní her už dávno není zábavou nijak vyhraněné skupiny lidí. Není už onou „kulturou kriplů“, jak před deseti lety psal v Reflexu v této rubrice novinář Radovan Holub. Ano, je stále mnoho her, které se točí kolem násilí a sexu, ale rozhodně to není dominantní charakteristika herní kultury jako takové. Žánrovým rozvrstvením nepochybně kopíruje kulturu televizní nebo filmovou. Klíčové ovšem je, že se hraní stalo vskutku masovou záležitostí.

Dnešní děti a dospívající se mnohem suverénněji pohybují také ve světě internetových sociálních sítí. Ať už jde o blogy, nejrůznější seznamovací servery či weby umožňující „sbírání přátel“, to vše berou jako součást nebo pokračování světa, který si zabydleli v počítačových hrách. Vedou tak mnohem společenštější život, než jsme vedli my. Není náhražkový ani méněhodnotný, ale prostě jiný. Nechte si to projít hlavou, až děti budete vyhánět od počítače, ať se jdou „radši proběhnout“.

Beg your pardon?

Anglicky se učí kde kdo a bez aspoň minimální znalosti tohoto jazyka se neobejdete ani při cestování, ani při surfování po webu. Pro samotnou angličtinu to má jednu nevýhodu: asi žádný jiný jazyk na světě není pod takovým náporem neumětelů. Angličané a zejména Američané jsou naštěstí k chybám v gramatice i výslovnosti tolerantní, podle lingvistů to však dlouhodobě může vést k tomu, že některé chyby či zjednodušení začnou dělat i oni sami. Chybám v angličtině, a to i těm vzniklým třeba jen překlepy nebo škodolibými úpravami, se věnuje Englishfailblog.com.

Jsem PC!

Microsoft má novou reklamní kampaň, a to za 300 miliónů. Navazuje na úspěšnou reklamní kampaň svého konkurenta firmy Apple, která se jmenovala „PC versus Mac“. Vystupuvali v ní dva herci, z nichž jeden vypadá jako takový neforemný brýlatý moula s divným účasem (a nikoliv, není to Bill Gates, byť je mu možná trochu podobný), zatímco ten druhý je sympatický sexy chlápek. Pokud tipujete, že ten první je PC a ten druhý Mac, tak je to samozřejmě správně.

Brýlatý moula zůstal i v reklamě Microsoftu, byť ho asi hraje jiný herec. Ale blbě vypadá stále. To pro kontrast, samozřejmě, protože pak v reklamě defilují nejrůznější sympaťáci a sympaťačky, kteří se hrdě hlásí k tomu, že oni jsou taky PC. Chápete? Že se zkrátka není za co stydět. Jsou mezi nimi učitelé, vědci, polární výzkumníci, potapěči a dokonce i jeden kosmonaut. Zabere to? Těžko říct. Ta původní reklama od Applu byla tak sugestivní, že se příliš zaryla do povědomí.

I lidem do života. Jeden můj kamarád se dočkal velkého zklamání, když tuhle reklamu ukázal na počítači (ano, bylo to pécéčko) své přítelkyni. Moc se nasmáli. On se pak zeptal: „A co já? Připadám ti spíš jako PC, nebo Mac?“ Podívala se na něj, pohladila ho po vlasech a řekla: „Ty jsi takové moje pécéčko. Ale stejně tě mám ráda!“ Za půl roku mu pak utekla s jiným. Asi to byl Mac.

Britská spisovatelka dala vládnoucím labouristům miliónový dar. Čeští vládnoucí politici si berou sami. Ze státního rozpočtu

Britská spisovatelka Rowlingová, která vydělala jmění na knížkách a filmech o Harrym Potterovi, věnovala britské Labouristické straně milión liber. Je to méně než procento jejího odhadovaného majetku, ale i tak je to vysoká částka. Tím spíš, že příjemcem je politická strana, která podle všeho prohraje příští volby. Je unavená dlouhým vládnutím, vnitřně nejednotná a ztrácející přízeň voličů.

Z české perspektivy je to zvláštní, téměř nepochopitelný čin. Motivem spisovatelky je boj s dětskou chudobou. Proč touto sumou nepodpořila přímo nějakou charitativní organizaci? Nebylo by to lepší než dávat peníze politické straně, která je utratí za minerálky na sjezdu, předvolební letáky či platy vlastního aparátu? Rowlingová jakoby postupovala podle starého čínského přísloví, které říká, že je lepší hladového naučit chytat ryby, než ho nasytit. Neboli doufá, že politika levicových labouristů bude pro boj s dětskou chudobou přínosnější.

Nechme stranou politický rozměr téhle úvahy, tedy otázku, čí politika si s chudobou poradí lépe. Pozoruhodný je spisovatelčin idealismus a víra v politický systém. Přitom na první pohled je situace v Británii podobná té české. I tady jsou strany zmítány skandály, britský politický žurnalismus není o nic méně cynický než český a důvěra veřejnosti k politikům je podle průzkumů veřejného mínění obecně nízká. A přesto je tu jeden mimořádně podstatný rozdíl.

Politici v Česku zaměňují peníze na politiku a na vládnutí. Máme o tom nepočítaně důkazů právě v kauzách, které Českem otřásají v minulých týdnech. Namátkou: fotbalista Baroš dělá reklamu pro ODS, dostane za to přislíbenu státní podporu pro svůj projekt. Režisér Renč točil předvolební klipy téže strany, teď bude točit kampaň za bezpečnější silniční provoz. A do třetice ODS: vláda propaguje své úspěchy v masivní kampani, která vizuálně připomíná předvolební kampaň ODS.

O podpoře Baroše i dalších sympatizantů mluvil v sobotních Lidových novinách poslanec Tlustý. Řekl pozoruhodné věty: „Že poslanci a politici podporují lidi, kteří podporují je, je naprosto normální všude na světě. Když to nemá podobu konkrétní částky, není na tom nic špatného.“

Je třeba jasně říct: je to špatné v Česku a je to špatné všude na světě. Samozřejmě se to stává, a to nejen v Česku, ale vydávat to za něco normálního je ten nejhorší verbální nihilismus, který jsme v posledních týdnech mohli slyšet. Politika a vládnutí musí být odděleny neprostupnou stěnou.

V Česku se stalo normou, že doba u moci se bere jako takový „payback time“. Neboli vyhráli jsme volby, tak teď vyplatíme všechny, kteří nám k tomu pomohli. Vláda to dělá a opozice tiše toleruje, protože ví, že se bude chovat stejně. Že o tom poslanec Tlustý s takovou bohorovností a nestydatým klidem mluví, jen ukazuje, jak je to v českých politicích hluboce zakódováno.

Slavná a movitá spisovatelka by si mohla říct: mí labouristé jsou u moci, tak peníze jsou přece to poslední, co potřebují. Nějaký ten miliónek si mohou lehce přihřát přes ministerstvo financí ze státního rozpočtu. Ale spisovatelku něco takového ani nenapadne. Věří, že se její tvrdě vydělané peníze promění ve stranickém aparátě v ideály a program. Poněkud naivní, chce se říct. Ale zároveň hodno velké závisti.

(Psáno pro MF Dnes).

Autogramiáda Hany a Hany. Úterý, 16:00, Dům knihy Kanzelsberger, Václavské náměstí, Praha.

Přijďte. Poprvé bude v prodeji nová kniha, která je v češtině a zároveň v angličtině. Chcete vědět, jak se anglicky řekne: ""Ta kráva Hilda je vážně hustá"? Máte možnost. Těší se na vás Miloš (já), Miloš (ten druhý), Hana (ta s modrými vlasy) a Hana (ta s většímy prsy).

P.S. Hana a Hana nejsou žádné pragocentrické husy. Autogramiáda v Brně bude příští týden, ve středu 1. října od pěti u Barviče a Novotného.

Když se filmová kvalita "srazí" s pornem. Aneb Kubrick jinak

Tip na hezký večer u televize? To je jasné, co se nás mužů týče, tak jedna pizza v krabici, dvě tři plechovky piva a k tomu buď Kubrick, anebo porno. Případně kombinace obojího. Osvícení neboli Shining patří ke Kubrickovým mistrovským kusům a Jack Nicolson v podobě „zablokovaného“ spisovatele Torrenta je jedna z vůbec nejděsivějších filmových postav. Sexxxing je pornografická parodie téhož z roku 2005. Hlavní hrdinkou je slečna Torrentová, která se získá místo manažerky ve společnosti vyrábějící pornografii. Pak ji ovšem začne pronásledovat dvojice posedlých lebiček …

Tak tady je ta plznička ...

… řekl číšník a postavil na stůl dvě piva. S kamarádem jsme si ťukli, napili se a já vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Snad si teď nebudeš vyřizovat esemesky?!“, řekl varovně. „Ale kdepak,“ odpověděl jsem. „Jen to pivo musím zaznamenat.“ „Zaznamenat?“, zvedl udiveně obočí. Vysvětli jsem mu, že už měsíc si vedu takovou statistiku.

Když si dám pivo, pošlu esemesku a na webu se to automaticky zaznamená v jedné aplikaci. Díky ní pak zpětně vím, kdy, kde a kolik piv vypiju. Průměrně 1,8 za den, tedy žádná sláva. Ale vím také, v kterou denní dobu piju pivo nejčastěji (mezi dvanáctou a jednou odpoledne), či kdy jsem jich vypil nejvíc (bylo to 4. září, a to pět piv). „A proč to děláš?“, zeptal se kamarád. Zamyslel jsem se, abych mu dal tu nejlepší odpověď. „Jen tak!“, řekl jsem.

Pivo je jen začátek, pochopitelně. Něco hluboko ukryté v naší psychice nás nutí zaznamenávat, co prožíváme, a zároveň se o to dělit s ostatními. S takzvaným webem 2.0 nastala doslova exploze stránek, kde lze zaznamenávat své skutky, zážitky či emoce. Zkrátka mapovat svůj život. Říká se tomu „lifetracking“. Lidé k tomu často využívají moderní technologie.

Existuje maník v San Francisku, který má u sebe neustále satelitní navigaci. Prostřednictvím mobilního telefonu nahrává na web svou aktuální polohu. Nejenže můžete kdykoliv zjistit, kde zrovna je, ale v archívu můžete vystopovat každý jeho krok za poslední dva roky. Jeho soukromí zmizelo, stal se takovým internetovým soukromým majetkem.

Minulý týden měl v Americe premiéru přistroj zvaný Fitbit. Je to malý kolíček, který si připnete někam na své oblečení a který zaznamenává vaši fyzickou aktivitu. Kolik kilometrů za den ujdete, kolik hodin naopak strávíte na gauči a kolik tím pádem celkově spálíte kalorií. Data se automaticky publikují na webu, a to prostřednictvím wi-fi. Stačí, abyste s kolíčkem prošli místem, kde je fungující internetový wi-fi signál. Na webu můžete dodatečně doplnit i to, co jste ten či onen měli k jídlu a kolik kalorií jste tudíž načerpali. Program vyhodnotí, nakolik zdravým způsobem života žijete.

Testy ukázaly, že pouhé shromažďování dat a jejich publikování vede k tomu, že majitelé těchto přístrojů začnou žít a jíst zdravěji. Většina z nich během několika týdnů zhubla, a to i o několik kilogramů. Fitbit bude v prodeji od října za necelých sto dolarů.

Úspěch má i služba Bedpost, která zas umožňuje zaznamenávat svou sexuální aktivitu. Každý si pamatuje, kdy naposledy … ehm … však víte. Ale paměť nás obvykle šálí, když máme říct, kolikrát to bylo minulý měsíc nebo dokonce třeba minulý rok. Když se zaregistrujete na Bedpost, budete to vědět úplně přesně. Stačí si po takovém úspěšném sexuálním prožitku zapnout počítač, připojit se k Internetu a vyplnit krátký dotazník. Jak dlouho to trvalo, jaké uspokojení vám to přineslo. Teď je to pro vás intenzivní prožitek, za půl roku z toho můžou být užitečná statistická data.

Na rozdíl od cvičení a běhání však dopad „sextrackingu“ není jednoznačně pozitivní. Jedny americké noviny informovaly o tom, že se řada párů vinou této služby rozešla. „Vůbec jsem netušila, jak málo to děláme a jak nepatrně radosti mi to přináší,“ citovaly jednu noviny ženu, která se s partnerem rozešla po čtyřech letech společného soužití.

Zaznamenávat se dá všechno. Co člověk jí, jak často chodí na záchod, kolikrát za den myslí na sex či kde přesně byl v určitý čas. Slavná MIT Media Lab spustila nedávno experimentální web, kde si lze tyto záznamy jednoduše vést a zároveň vizualizovat do grafů. Stránku otevřeme a vidíme, že si dívka s přezdívkou Flan nalakovala nehty na červeno (statistika za minulý měsíc: 37 procent černý lak, 18 procent fialový, zbytek červená) a CuriosCat nosí do práce nejčastěji boty značky Havaianas (na druhém místě jsou Pumy).

Uživatel s přezdívkou Grey zase hodnotí pravidelně své dny. Od jedničky do stovky. Včera to bylo 69, předevčírem 43, ovšem minulou středu 92 (copak, copak?). Systém dokonce umožňuje stát se Geyovým „followerem“ (tak jako to jde třeba i mikroblogování), takže vždycky když Grey oznámkuje své pocity, dostanete echo emailem. K čemu vám to bude? A k čemu to vlastně je Greyovi? Těžko říct. Ale zní to zábavně.

Co se mě týče, pivo bylo fajn, ale po měsíci je to už nuda. Musím vymyslet, co si budu zaznamenávat v říjnu. A když to bude nějaká pecka, dám si graf na blog. Proč? Přece jen tak.

Co to zvoní? Eh ... aha.

Amerika je zemí neomezených možností a fascinujících soudních procesů. Četl jsem o muži ze státu Nevada, kterého zažaloval svého zaměstnavatele. Důvod? Dostal výpověď kvůli vyzváněcímu tónu na svém mobilním telefonu.

Nebyl to obyčejný vyzváněcí tón. Dotyčný třicetiletý muž si nahrál zvuky, které doprovázely sexuální hrátky s jeho přítelkyní. Jako zvonění pak použil pasáž, kdy přítelkyně dosahuje vyvrcholení. „Když jsem to slyšeli poprvé, tak to byla legrace. Ale po týdnu jsme toho jekotu už měli plné zuby,“ citovaly noviny mužova kolegu, který s ním a společně s dalšími dvanácti dalšími lidmi sdílí velkou kancelář v softwarové firmě.

Kolegové muže požádali, aby zvonění změnil. On odmítl s tím, že nezvyklé vyzváněcí tóny používají ostatní, a jako příklad uvedl kolegu, jehož telefon se hlásí psím štěkotem. Kolegové argumentovali tím, že psí štěkání nikoho nepohoršuje. Napětí v kanceláři se stupňovalo. Kolegové ankonec sepsali petici, odevzdali ji vedení firmy a ta muže propustila.

A zde má počátek soudní spor. Muž tvrdí, že se stal obětí šikany a že jeho kolegové pouze žárlili na jeho sexuální výkonost. Advokáti postavili jeho žalobu na zajímavém tvrzení, že telefonní vyzvánění je součástí sebevyjádření každého jednotlivce a že na něj tedy platí dodatek americké ústavy o svobodě slova.

Spor možná ještě pokračuje. Informace o verdiktu jsem na Internetu každopádně nenašel. Ale zaujala mě jiná zpráva, rovněž z minulého týdne. Totiž že v Americe vznikla firma, která se bude specializovat na produkci a prodej zvuků pro auta na elektrický pohon. Prý to bude brzy stejný byznys jako právě vyzváněcí tóny pro telefony.

Důvod je zřejmý. Elektroauta se stávají módní a čím dál víc běžnou záležitostí. Na rozdíl od běžných aut mají však velmi tichý provoz. To je výhoda pro lidi uvnitř, ale riziko například pro chodce nebo cyklisty.

Zvuk benzínového nebo naftového motoru se proto bude dodávat elektroautům dodatečně. Ale jak správně předpookládají zakladatelé zmíněné nové firmy, určitě bude spousta lidí, kteří budou mít zájem o jiné, originální zvuky. Chápete? Fantazii se meze nekladou.

Jedno vím jistě. Nechtěl bych být soused toho chlapíka z Nevady.

(Psáno jako sloupek pro deník Sme).

Bill Gates kupuje zlevněné boty. Komik Jerry Seinfeld mu ukazuje, jak to udělat, aby padly.

Nechci volit údržbáře státu. V mantinelech, které stanovili jiní, můžeme vegetovat i bez nich

Čeští politici jsou "údržbáři státu". Ztratili ambici přicházet s nějakými koncepty nebo idejemi. Ale je důsledkem téhle rezignace a nemohoucnosti "kauza Morava", jak říká Václav Klaus? Neřekl bych. Z historie víme, že mocenské boje, špína a intriky provázejí i velké politické události a osobnosti. Současné české figurky k nim mají daleko.

Je to spíše trochu jinak. Připitomnělé práskačství bývalého poslance či předstírané cachtání "rebela ODS" s prostitutkou ve vířivce vyniká tím, jak je zbytečné. Kdyby aspoň o něco šlo! Jde snad v nejsilnější vládní straně o střet názorů a koncepcí? Ale kdepak, motorem mocenského boje je jen a pouze kvičení zklamaného čuníka odstrčeného od korýtka.

Vybudovat si a udržet politický vliv není nic pro slabé povahy. Zkušenosti nás učí, že politika není ani v demokratických zemích s tradicí čistou hrou. Je-li ale na konci téhle hry nějaká vize, dá se aspoň říct ono pragmatické, že "účel světí prostředky". V české politice je účel stejně nicotný jako prostředky. Vlastně obojí představuje jen pobyt ve funkcích.

Mnozí se dnes upínají k podzimním volbám jako k nějaké katarzi, která poměry změní. To je ale naivní. Nejen proto, že volby budou krajské a senátní, takže pokud skončí výpraskem vládní koalice, tak stejně jen symbolickým. Ale i kdyby následovaly předčasné volby do sněmovny, nevzejde z nich nic jiného než další údržbářská koalice.

V tom je jádro dnešní mizérie. Že neexistují témata, pro která by stálo za to vzít politiku zase vážně. Už mnohokrát jsme se přesvědčili, že politici a strany své sliby neplní, protože mají alibi v nestabilních a mnohobarevných koalicích. Chybí jim odvaha, styl i výsledky. Řečeno zcela na rovinu, kdyby to vše měli, voliči by jim možná mnohé odpustili, a to včetně nějaké té zákulisní intriky. Ale není nic víc denervujícího než nemravnost kombinovaná s nemohoucností.

ODS nabídla voličům vizi malého státu a motivujícího daňového systému, po dvou letech vládnutí z něj však neprosadila nic. Dá se předpokládat, že kdyby místo ní byla v koalici ČSSD, budou její výsledky plus mínus stejné. Výhrady jsou spíše osobního typu. Část vzdělaných voličů v produktivním věku nemá zkrátka žaludek na to, aby volila lidi jako Paroubek, Rath, Hašek nebo Sobotka. Ale teď vidí, že styl těch přijatelnějších není o mnoho lepší.

Některá témata se dnes zdají být rozdělující, ale ve skutečnosti nejsou. Například americký radar. Byla to ČSSD, která o radaru jednání začala, a je to ODS, která ho dokončila. A podle všeho to bude ČSSD, za jejíž vlády začne na našem území fungovat. Ani milión mítinků a siláckých předvolebních mítinků na tom nic nezmění. To mohou jen vnější okolnosti: když si to rozmyslí Amerika, anebo prosadí svou Rusko.

Tak je to i s mnoha jinými tématy, nejen těmi, které se týkají zahraniční politiky. Jsme v mantinelech, které jsou dané naší geografickou polohou, členstvím v EU i NATO a také přijetím společné evropské měny, ke kterému dřív nebo později dojde. Náš kurz je na mnoho let dopředu daný, změnit ho může jen nečekaná a vážná změna mezinárodních poměrů. Není divu, že čím dál více lidem připadá, že vlastní politiku máme jen na ozdobu, případně pro ostudu. Je to uklidňující, ale zároveň demotivující.

Uvědomil jsem si to, když jsem v novinách četl o zdrcující kritice, kterou podnikatel Radim Jančura počastoval ministra dopravy Řebíčka, zároveň také vlivného člena ODS a přítele premiéra. Prý se schází s mafiány a pracuje na tom, aby Jančurovi zabránil provozovat vlakovou dopravu a konkurovat tak Českým drahám. Je to paranoia, kterou bohatí lidé občas trpívají? Možná. Ale protože se ta silná slova objevují před podzimními volbami, spekuluje se i o tom, že Jančura chce ODS poškodit.

Ale proč by to dělal? Pro ODS by měl být naopak tím, komu Američané říkají „poster boy“, neboli plakátovým příkladem. Vybudoval z ničeho úspěšné firmy, je příznivcem liberalizace, jeho podnikání je průhledné a sympatické. Je chodícím důkazem toho, že ideologie ODS funguje. Komfotní a levná cesta jeho autobusy například do Brna vydá za tisíc proslovů o volném trhu a prospěšnosti konkurence.

Jančura není také spojen s žádnou stranou. Jeho firma vyhrála před pár týdny shodou okolností prestižní veřejnou zakázku na provozování oficiálních autobusů v době českého předsednictví EU. Tu zakázku dostal od téhle vlády. A teď těsně před volbami kritizuje jejího proponenta. Zbláznil se? Proč to dělá? Nejspíš protože si opravdu myslí, že ho ten člověk ohrožuje.

V jednom z dřívějších rozhovorů Jančura řekl, že mu je celkem blízký program ODS, ale že k volbám nechodí. Protože si myslí, že to nemá cenu. Když jsem to četl, zdálo se mi to pošetilé. Úspěšný podnikatel by měl mít dost rozumu, aby se svůj úspěch i své konkrétní investice snažil ochránit aspoň silou svého jednoho hlasu. Ale v posledních dvou letech začínám mít stále intezivnější dojem, že lhostejnost je možná na místě.

Můžeme se s tím smířit a doufat v prozíravost mantinelů, které nám nastavil někdo jiný. Ale můžeme se také pokusit vrátit politice její etos a smysl. Je zjevné, že jedinou šancí je změna volebního systému. Ten současný už příliš dlouho produkuje jen málo úspěšné a nesympatické údržbáře.

(Psáno jako komentář pro LN).

Je to fultajmovej džob …

… dalo by se říct novočeštinou, což pro ty, kteří taje tohoto jazyka ještě nezvládli, samozřejmě překládám: „Je to práce na plný pracovní úvazek.“ Řeč je o konzumaci médií, a to zejména mladými lidmi. Narazil jsem na výsledky studie mezi mladými lidmi ve věku 8 až 18 let. Byla provedená v Americe, ale předpokládám, že v Česku by byly výsledky obdobné.

Dnešní mladá generace tráví s médii víc času než kterákoliv před ní. Přesné měření v reprezentativním vzorku ukázalo, že je to v průměru 6 hodin a 21 minut denně, sedm dní v týdnu. A to ještě někdy konzumují média z více než jednoho zdroje, což znamená, že třeba sledují televizi a zároveň surfují na webu. Kdybychom tedy každou činnost započítali separátně, dostaneme se dokonce k 8 hodinám a 33 minutám denně.

Média jsou mnohem víc kůůl (překladatelský oříšek, řekněme „přijatelná, lákavá, lidově řečeno v pohodě“) než všechny jiné aktivity. Pro porovnání: s rodiči stráví americké děti dvě hodiny a 17 minut a s kamarády dokonce o minutu méně. Započítává se ovšem jen kontakt z očí do očí, nikoliv při chatování, skajpování a dalších vychytávkách (souhrný překlad: „komunikace prostřednictvím počítačů“). Sportu či jiné fyzické aktivitě se věnují v průměru pouhou hodinu a 25 minut.

Autoři studie dokonce pro dnešní mládež navrhují označení Generace M. Není však úplně jasné, jestli je ta posedlost mediální potravou spíš dobrým, anebo špatným znamením. Pesimisté upozorňují na to, že se do konzumace médií započítává také paření (překlad: hraní počítačových her), sledování televize a poslouchání hudby. Což jsou všechno činosti, které my dospělí sledujeme u dětí s nelibostí a brbláním.

Pohled do nitra studie umožňuje paušální čísla trochu rozklíčovat. Ze všech médií stále vede sledování televize (3 hodiny 4 minuty), následuje poslech rádia (55 minut) a hraní počítačových her (49 minut). V seznamu najdeme i čtení knih, které je považováno za asi nejvíce „ušlechtilou“ činnost. Nevede si tak úplně špatně, děti prý čtou knihy v průměru 23 minut denně. Když k tomu přidáme jště čtení novin a časopisů, dostaneme se na souhrných 47 minut denně. Je to hodně, nebo málo?

Toť otázka. Záleží samozřejmě na obsahu. Pitomá kniha může být větši ztrátou času než chytrá počítačová hra, o některých časopisech zvlášť pro teenagery ani nemluvě. Do knih se navíc započítávají i počítačové manuály, příručky k výrobkům nebo třeba komiksy. Na druhou stranu psychologové tvrdí, že čtení je důležité samo o sobě, bez ohledu na obsah. Čtení a psaní utváří a strukturuje naše myšlení. Nabízí také pro mozek nejvýživnější potravu. Při sledování televize nebo poslouchání hudby můžou jet mozkové závity na bezbolestný volnoběh.

Z tohoto pohledu jsou výsledky studie alarmující, protože čas strávený čtením je nižší než v předešlých výzkumech. Klesá kontinuálně od poloviny padesátých let minulého století, v posledních deseti letech však výrazně. Ale pozor, ono to není tak úplně jednoduché. Ve výsledkové tabulce je ještě čas strávený u počítače, a ten činí v průměru hodinu a dvě minuty denně. Z toho čas na Internetu tvoří 48 minut.

Velkou část z téhle porce tvoří opět čtení, ale také psaní. Ano, na webu se dá sledovat video nebo hrát hry, ale zároveň číst blogy nebo blogovat, komunikovat s ostatními, navštěvovat zpravodajské servery. To všechno zahrnuje čtení. Je čtení digitálních písmenek stejně hodnotné jako těch vytištěných na papíře? Další věc, na které se odborníci nemůžou shodnout.

Jedni tvrdí, že nikoliv. Kdysi jsme v jednom článku četl přirovnání internetových textů k „prázdným kaloriím“. Jinak řečeno, jde o pokrm, který konzumentům chutná, ale nerostou po něm svaly (nerozvíjí se intelekt), nýbrž se pouze tloustne (blbne). Ale mnozí nesouhlasí. Americký psycholog Rand Spiro říká, že za půl hodiny surfování na Internetu získá člověk až desetkrát víc informací a podnětů než při čtení knihy. Náš obdiv k čtení knih je podle něj důsledkem staromódnosti a neschopnosti přijmout novou realitu.

Internetové čtení není tou pohlcující aktivitou, která vás strhne do vyprávěného příběhu a nutí otáčet jeden list knihy za druhým. Je povrchnější (čteme krátké texty), ale také víceúrovňové. Text knihy nebo časopiseckého článku nás vede z bodu A do bodu B po trase, kterou vytyčil autor. Na Internetu si cestu hledáme sami. Můžeme prozkoumávat nové terény a přeskakovat nezajímavé pasáže. Znamená to, že často zabloudíme a do bodu B ani nikdy nedojdeme.

To je špatné pro autory, ale nikoliv nutně pro čtenáře. Vedeni Googlem mohou objevit mnohem zajímavější a víc vzrušující místa než je autorův bod B. Zvlášť když je tím bodem vratká půda autorovy nejistoty. Tak jako třeba závěr tohoto sloupku. Uvítám, když mi napíšete, co si o internetovém čtení myslíte vy.

Chcete mě nafilmovat, jak mám hysterický záchvat? Chvilku počkejte, aspoň se učešu!

Chudáci učitelé. Žáci je při hodinách natáčejí na mobilní telefony a pořízená videa publikují na webu. Odborníci na pedagogiku to považují za šikanu. České ministerstvo školství dokonce zřídí speciální tým, který se problémem bude zabývat. Budou v něm odborníci na výchovu, ale také zástupci nevládních organizací či experti na nové technologie.

Všichni budou nepochybně tvrdě pracovat, ale i tak je těžké odhadnout, co vymyslí. Řešení jsou dvě. Buď přísný zákaz jakéhokoliv používání telefonů během vyučování. Možná i jejich povinné odevzdávání. Tak jako si žáci nesmějí brát do třídy nabité pistole, nebudou moci mít ani telefony. Stejně se už dlouho mluví o tom, že s pomocí esemesek nebo i Internetu umožňují švindlovat při písemkách.

Druhou možností je se s existencí telefonů a jejich funkcemí smířit. Nechat žáky používat Google a Wikipedii, protože je stejně budou používat celý život. A nechat je fotografovat i filmovat, pokud to budou dělat šikovně a nepozorovaně. I to je realita, s kterou musíme počítat i v běžném životě. Vede to ke ztrátě soukromí, ale má to i pozitivní stránky. Například nás to nutí chovat se vždy tak, abychom své jednání „ustáli“, i kdyby nás zrovna někdo natáčel a pak to publikoval na YouTube.

Učitelé se často chovají směšně a nepřípadně. Všichni z nás si to pamatujeme. Z takových učitelů si žáci také vždycky tropili legraci. Parodovali je o přestávce nebo se jim vysmívali v tajných školních časopisech. Teď je jen k dispozici technologie, která to umožňuje dělat i pro pobavení široké veřejnosti. Když má ovšem učitel dostatek respektu a zároveň sebevědomí, tak recesi umí tolerovat a zároveň udržet v patřičných mezích.

Takhle jednoduché to je. Moc by mě zajímalo, co vlastně bude ten speciální ministerský tým plný expertů řešit. Určitě bude mít vlastní webovou stránku, zvláštní fond na občerstvení a pravidelná mnohahodinová jednání. Nezbývá než doufat, že některé z nich natočí jeden z členů týnu tajně na mobil.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Je to vibrátor ... a není to vibrátor. Je to "intimní masážní přístroj"!

Philips udělá před Vánoci radost manželským párům. Uvede na trh totiž "intimní masážní přístroj", který má zpestřit partnerské radovánky. Výzkumníci firmy na jeho vývoji pracovali celé dva roky. Jak napsal britský deník The Times, v žádném případě nejde o běžný vibrátor, které se prodávají většinou v sexshopech. Dotyčný přístroj nemá ambici jednoho z partnerů zcela nahradit (ano, řeč je o mužích, ale firma to zřejmě z důvodu politické korektnosti nespecifikuje), nýbrž zpestřit společné chvíle. Hezká ambice! Tradiční výrobce žárovek či holicích strojků to samozřejmě nedělá z dobrého srdce, ale protože zde vidí velký a "slušnými" firmami zatím neobsazený trh. Ten by globálně mohl mít hodnotu až miliardu liber. Zda se tak stane, otestuje Philips na Britech. V tamních obchodech bude masážní přístroj v prodeji už od konce září.

Noviny? Už žádný papír ani včerejší zprávy

Konec papíru se blíží. Firma Plastic Logic představila elektronickou čtečku, která je velikosti formátu A4 a zhruba osm milimetrů tenká. Je zároveň i pružná, takže když ji držíte v ruce, není to o moc jiný pocit než když v ní držíte běžný obrázkový časopis. Rozdíl je v tom, že do elektronické paměti se takových časopisů vejdou tisíce, a navíc lze jejich obsah aktualizovat. Současný model představený zatím jen novinářům lze obsahem "naládovat" prosřednictvím mikro-USB či Bluetooth, ale očekává se také přidání wi-fi. Čtečka bude v prodeji od jara příštího roku a cenově se bude pohybovat někde mezi 300 až 400 dolary. Vzpomenete si na scénu z filmu Minority Report, kde se muži v metru průběžně obměňují články na titulní straně USA Today? Můžeme se těšit.

Kudy kolem Prahy? Hezká vizualizace

Jižní část pražského okruhu je jednou z nejočekávanějších silničních staveb současnosti, plánje se přitom už více než šedesát let. Komunikace spojující dálnici z Brna a z Plzně by měla významně ulevit pražské magistrále i tzv. jižní spojce a Barrandovskému mostu, které jsou dlouhodobě přetíženy, především nákladními auty. Dálniční obchvat povede po dlouhých mostech i tunely. Kudy přesně a jak stavba bude vypadat, ukazuje velmi hezká videovizualizace. Za zmínku stojí především dálniční křižovatka u Lahovic. Jestli jednou někde přistanou ufouni, tak to bude určitě tady. U tak spletité a nepřehledné stavby budou čekat nejpravděpodobnější výskyt vysoké inteligence.

"Hledám, kdo jsem" ...

... řekl mi kamarád, který podobně jako já letos oslavil čtyřicítku. Namítl jsem, že se může podívat do dokladů, ale můj chabý pokus o žert odmítl pohrdlivým mávnutím. Vysvětlil mi, že v nejbližší době chce hodně cestovat, a to jak do cizích zemí, tak i vlastního nitra.

Prozatím sonduje v různých cestovních kancelářích, na kolik by ho vyšla cesta kolem světa, a taky požádal svou sedmnáctiletou dceru, jestli by mu nesehnala trochu marihuany. "A co tomu říká manželka?", zeptal jsem se. "Musí přece mít pochopení," ohradil se. "Mám krizi středního věku, a to není legrace. Nehledé na to, že by mohla mít mnohem vážnější průběh!"

Pochopil jsem, že pro nás muže středního věku je tato krize dobrou výmluvou dělat nečekané, zvláštní a především zábavné věci. Jenže jaké? Začal jsem o tom přemýšlet. Pořídit si mladou milenku, sportovní vůz nebo motorku jsem zavrhl, protože je to příliš banální. To napadne každého idiota.

Cestování mi působí úzkost a svůj zážitek s drogami jsem si odbyl už před dvěma lety, když mě zfetovali při operaci zlomeného kotníku. Navzdory okolnostem jsem měl celé dvě hodiny vynikající náladu, flirtoval nejen se seřičkami, ale i s anesteziologem, a snažení operatéra jsem hlasitě komentoval (až mě musel požádat, abych chvíli mlčel, že se nemůže soustředit). Bylo to hezké, ale bylo toho dost.

Už to vypadalo, že se o sobě ani ve středním věku nic nedozvím. Až jsem v poště objevil email, ve kterém mi kdosi napsal odkaz na jednu webovou stránku. "Dozvíte se na ní, kdo jste!", znělo doporučení. K mému zklamání jsem na něm našel obyčejný dotazník. Jeho vyplnění slibovalo zjistit, kolik procent je ve mně Angličana.

Bizarnost celé té věci mě zajuala, a tak jsem na zhruba dvacet otázek odpověděl. Týkalo se spousty nesmyslů počínaje tím, jakou mám rád snídani, až po otázky týkající se mého hudebního či literárního vkusu. Na závěr jsem se dozvěděl, že jsem Angličan ze 42 procent a že je to poměrně dobrý výsledek.

Nechme stranou, proč je vlastně dobrý a pro koho (pro mě?, nebo pro Angličany?), ale pravda je taková, že mě ta věc zaujala. A k svému překvapení jsem objevil, že podobných testů jsou na Internetu stovky, možná tisíce. V následujících dnech jsem zjistil, že jsem z 26 procent NewYorčan, z 53 procent dokonalý snob a z 19 procent žena.

Dokonce existuje webová aplikace, která podobný dotazník nabídne dvěma lidem. Když na otázky odpoví, tak se dozví, jaké procento mají společného. Ale vy můžete na otázky odpovědět i dopředu a dát si pak tohle internetové udělátko například na své webové stránky. Každý návštěvník pak bude moci zjistit, kolik procent z vás obsahuje. Není to fascinující?

Měl jsem tu věc na svém blogu asi dva dny. Ne že by možnost zjistit "procento Čermáka" zaujala nějak moc lidí, ale asi deset lidí dotazníček vyplnilo. Jeden z nich mi pak napsal a pochlubil se, že mu vyšlo 32 procent. Je tedy téměř ze třetiny já!

V první chvíli mi to přišlo fantastické. Hlavou mě běžela řada nápadů, například že absolventy testu oslovím s přáním, aby platili příslušné procento z mých měsíčních účtů. Nejenže bych hravě zaplatili všechno, ale nepochybně by mi ještě spousta peněz zbyla. Kouzlo aritmetiky! Pak jsem si však uvědomil, že oni by mohli podobně nárokovat část mého života. Aneb kouzlo logiky.

To mě vyděsilo. Zmíněnou aplikaci jsem z blogu okamžitě stáhl. Taky jsem se přestal zabývat hledáním sebe sama. Je to hloupost, stejně jako celá krize středního věku. Svému kamarádovi, který to celé spustil, jsem poslal esemesku: "Ty jses ty, pitomce!" Ale neodpověděl mi. Asi už je na cestě do Nepálu.

Zprávy o smrti Jeho Jablečného Veličenstva byly ... poněkud přehnané

Napsat o někom něco hezkého? To si radši my novináři necháme vrtat koleno. Velkorysost umíme projevit snad jen zehdy, kdy to má dotyčný už za sebou. Zřejmě i proto píší ve velkých novinách a tiskových agenturách nekrology specializovaní autoři. Kdyby je psali i ostatní, mohli by si pokazit svůj ostře nabroušený styl.

Je známou věcí, že nekrology se píší takzvaně do zásoby, takže redakční archívy jsou plné hezkých článků o dosud žijících lidech. Škoda, že si to většina z nich nepřečte. Určitě by jim to udělalo radost. jedinou šancí je, že se nekrolog dostane do tisku omylem předčasně.

Přesně tohle se přihodilo šéfu Apple Stevu Jobsovi. Agentura Bloomberg vydala minulý týden zprávu začínající slovy, že „Steve Jobs pomohl učinit používání osobních počítačů stejně jedndouchým jako telefonování“. Proč ten nezvykle pozitivní tón? Ano, hned v další větě bylo, že je po smrti. Agentura během několika minut zprávu s omluvou stáhla, ale na průšvih to stačilo.

Pro Steva Jobse přichází tahle malá mediální nehoda jako na zavolenou. Počátkem léta se totiž spekulovalo, že má zdravotní problémy a že by se mu mohla vrátit rakovina, z které se vyléčil před pěti lety. Sám Jobs tyto zprávy vyvrátil. Zakolísání ceny akcií však ukázalo, jak moc investoři spojují úspěch firmy právě s osobou jejího zakladatele.

Když se o někom rozšíří fáma, že umřel, zajistí mu to prý dlouhý život. Steve Jobs může být klidný. Napíšeme o něm ještě spousty ošklivostí. Třeba tuhle: ten nafoukaný ješitný chlápek, který umí udělat z komára velblouda (rozuměj: světový hit z celkem obyčejného telefonu), si stejně nic jiného nezaslouží.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ať se dětem ve škole líbí? Jistě. Ale ať se tam hlavně líbí učitelům

Stylisticky slabý, obsahově nevýrazný. Tak by asi mělo znít hodnocení projevu ministra školství Lišky, jehož poslechem včera žáci zahájili svůj první školní den. Obsahoval všechny fráze a klišé, které si jen lze představit. Oslovení prvňáčků ("Jste zvědaví, co se v té škole vlastně bude dít"), výzva k respektu učitelů, apel na toleranci k jinakosti, rozuměj například k cizincům.

Hned dvakrát se v krátkém projevuje objevuje prakticky totožná věta: "Nejdůležitější je, abyste do školy chodili rádi." Je-li to maximum toho, co dokázal mladý a neokoukaný ministr na konci prázdnin vypotit, pak možná neměl pronášet projev žádný. Nic by se totiž nestalo.

Nikdo ho nepotřebuje, a nejméně právě žáci. Nic nového ani zajímavého se od ministra nedozvědí. Že nemusí mít strach a že si najdou nové kamarády, se prvňáčci dozvědí od rodičů. A těm starším jsou mravoučné bláboly platné jako mrtvému zimník. Projev minista je součástí zavedeného, avšak zbytečného rituálu.

Většině škol tak usnadní pouze to, aby první školní den dostal punc významnosti a slavnostnosti. Do reproduktorů se pustí projev ministra, možná pár frází přidá i ředitel nebo ředitelka - a pak už se můžou rozdat rozvrhy i instrukce k zaplacení obědů.

Ne všechny školy to tak dělají. Některé mají své tradice a své rituály: třeba vítání prvňáčků ostatními žáky, skládání slibu nebo shromáždění v tělocvičně. Řekl bych, že tak se poznají dobré školy od těch průměrných nebo špatných. Že ministerské blábolení vypnou nebo ztlumí, protože ho nepotřebují. Umějí své žáky přivítat po svém.

Když v roce 2002 pronášela svůj první projev ministryně Buzková, mnozí ji kritizovali, že ona sama ten den odvedla svou dceru do privátní školy. Jako členka levicové strany tím projevila nedostatek politického vkusu. V následujícíh letech pak jako ministryně projevila i nedostatek politických i manažerských schopností. Ale i když byla ve funkci déle než kterýkoliv z jiných polistopadových ministrů, resort zdecimovat nestačila.

Ukazuje se, že tak jako žáci nepotřebují první školní den ministerské projevy, tak je i celé školství odolné vůči špatným ministrům. Považuji za dobré znamení, že státní školy mají stále obecně lepší renomé než školy soukromé. Zejména ty střední jsou často jen alternativou pro žáky, kteří se nedostanou na státní.

Školy jsou živý, nehomogenní organismus. Kdo je pečlivěji nesleduje nebo nemá zrovna děti ve školním věku, žije v zajetí klišé, že školy jsou dnes bojištěm nezvedených fracků a málo placeých hysterek. Není to tak. Není škola jako škola, ale máme-li zobecňovat, pak ty české mají v evropském kontextu dobrou úroveň. Dokazují to mimo jiné i srovnávací testy vědomostí.
Současný ministr i jeho předchůdci ve svých projevech žákům přejí, aby do školy chodili rádi. Také jim to přeju, ale nemyslím si, že je to klíčové. Pořádek, přísnost a disciplína jsou jen málokdy populární.

Konec konců, například britské elity už po staletí vychovávají školy s polovojenským režimem. A nedá se říct, že by se to na duševním zdraví tamní společnosti nějak výrazně projevilo. Do školy mají chodit rádi především učitelé. Ministr školství má nástroje, jak tomu pomoci. Projev pronesený první školní den mezi ně nepatří.