Jednou tolik

Co je víc? Když chcete něčeho "jednou tolik", nebo "dvakrát tolik"? A kolik toho vlastně dostanete? Když jsem tuhle otázku dostal od kamaráda Máry na snídani v rakouském penzionu, vypadalo to na běžné plkání v kocovinovém útlumu. Ale místo toho jsem získal další odpověď na to, k čemu je vlastně Facebook.

Když limonáda stojí pět korun a pivo jednou tolik, všichni pochopíme, že stojí deset korun. Tedy dvakrát tolik. Svízelné to může být u přídavků. Když si dáme čtyři meruňkové knedlíky a požádáme kuchařku o ještě jednou tolik, může nám přidat čtyři, ale také osm knedlíků. Záleží na tom, zda budeme s kuchařkou naladěni na stejnou jazykovou vlnu. Anebo na tom, kolik má ještě knedlíků v hrnci.

Jak to souvisí s Facebookem? Jednoduše. Pokud máte dostatečné množství inteligentních virtuálních přátel, můžete Facebook používat jako vševědnu. Nebo takový chytřejší Google, vybavený lidskou posádkou. Prostě položíte dotaz a čekáte na odpověď. Přesně to jsem udělal.
Odezva byla překvapující. Během pár hodin přišlo z Facebooku a Twitteru přes padesát odpovědí. Některé až vědecky důsledné. "Při jednou tolik vlastně myslíme x = y + y*1, ačkoliv čistě matenmaticky říkáme jen x = y*1. Dvakrát tolik obnáší x = y*2", napsal například Jan Korbel.

Definitivní jasno pak vnesl do debaty Přemysl Hrubý, který dokonce získal vyjádření Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Podle ní znamenají oba výrazy opravdu totéž, protože jazyk není matematika. "Správně můžete použít ´jednou tolik´ i ´dvakrát tolik´, pouze v odborných textech, které dbají o explicitnost vyjádření, je vhodnější užívat jednoznačné ´dvakrát tolik´."

No vida. A pak že ty Facebooky, Twittery a vůbec všechny internety k ničemu nejsou. Bez nich bychom s tímhle oříškem strávili nejmíň jednou tolik času. A možná i dvakrát.

(Notebook pro Reflex).

Mám zrušit blog? (Nejásejte, to je řečnická otázka)

Školní třída někdy v polovině jednadvacátého století. "Objevily se koncem devadesátých let, staly se velmi populární a přibližně po deseti letech zase zanikly. Co to bylo? Třeba ty, Nováku?!" Novák se kroutí, neví a zkouší hádat. "Digitální hodinky? Papírové kapesníky? Polévky v pytlíku?" Učitelka kroutí hlavou. "Všechno špatně, Nováku! Byly to přece blogy!" Tak moment, on má snad někdo pocit, že blogy zanikají? A děje se tak opravdu? Nemám žádná konkrétní čísla. Ale čím dál častěji slyším, že ten onebo onen člověk přemýšlí o zrušení blogu. Čtěte "rozluštění" v mém článku pro Technet.

Něco pro poslance Šťastného

Zelená je dobrá, i pro ODS. Ale Vodrážka zezelenal tak nějak narychlo

David Vodrážka udělal chytrou věc, když se rozhodl, že se stane "zelenou tváří" ODS. Chytrou zejména pro něj osobně, protože tak konečně najde jasnou parketu a cynicky řečeno i důvod pro svou politickou existenci. Pro výkonného místopředsedu a pražského lídra ODS bylo neudržitelné, aby byl veřejností vnímán jen jako legrační paňáca mezi Topolánkem a Bémem.

Akcentování zelené politiky je dobré i pro celou ODS. Že by si konzervativní politici neměli nechat "unést" toto téma levicovými liberály, jsem psal na tomto místě už v lednu 2007. To když v té době ještě čestný předseda ODS Václav Klaus kritizoval "zezelenání pravice" jako "neuvěřitelně nešťastné". Je to přesně naopak.

Uznat problémy vyplývající z přelidnění a glovalizace Země není "levicové" ani "pravicové". Taková mohou být pouze řešení. Jestliže by konzervativci existenci problému neuznali (a mnozí tak činí, Václav Klaus není žádnou velkou výjimkou), pak se zbavují možnosti nabídnout vlastní řešení. Tedy přijít s něčím jiným než s levicovým inženýrstvím, které obnáší tvrdé zásahy státu a v důsledku znamená omezení svobody.

Alternativa existuje a je to stav, kdy stát pouze stanoví mantinely a motivuje trh k tomu, aby sám hledal řešení. To ostatně vidíme v posledních letech, kdy "zelenají" soukromé firmy i velké nadnárodní korporace. Vidí v tom konkurenční výhodu i podporu marketingu. Nehledě na to, že investice do vývoje zelených technologií mohou být v dlouhém horizontu ziskové a efektivní. A například hledání alternativního pohonu aut zmenší závislost světa na problénových zemích, které ovládají většinu zásoby ropy.

Mnohé tradiční konzervativní strany v západních zemích už to pochopily. Jako příklad bývá nejčastěji uvádeně britská Konzervativní strana pod vedením Davida Camerona, zelenou politiku však akcentuje už i německá CSU. A v roce 2007 vydal knížku "Smlouva se Zemí" Američan New Gingrich, jeden z nejvlivnějších republikánů posledního desetiletí. Odmítá v ní zavedené klišé, že čisté životní prostředí a svobodné podnikání jsou dvě protichůdné filosofie. Mnohé z Gingrichových argumentů by si ODS mohla rovnou dát do svého zeleného programu.

Jenže v tom je právě problém, ODS žádný program nemá. Vodrážka v rozhovoru s Lidovými novinami zmiňuje „program psaný voliči“, tedy současný stav, kdy ODS čerpá podněty z veřejnosti a na jejich základě pak předloží svůj finální program. To je přece zvrácenost! V politice by to mělo být přesně naopak. Strana se musí přihlásit k jasným prnicipům a postojům, z kterých neuhne ani o píď. Ne že bude přenášet pilíře své politiky podle toho, jak se změní nálada voličů.

Jestliže se dnes David Vodrážka profiluje jako zelený politik zezelenalé ODS, čekali bychom, že představí nějaké základní obrysy svého přístupu. Ale kromě sympatické a realistické podpory jaderné energie jsme se nedozvěděli prakticky nic. Je to jen takové bezobsažné plácání o kvalitě života a spokojenosti lidí. ODS musela vědět, že svým akcentem ekologie mnoho lidí překvapí a šokuje. Proto měla být mnohem lépe připravená.

Příklad: v rozhovru s Lidovými novinami Vodrážka tvrdí, že výroba solárního panelu stojí víc energie, než tento vyrobí za celý svůj život. Nevím, nakolik je to hodnověrné a potvrzené. Ale o pár minut později ze stejných úst slyšíme, že by státní a veřejné instituce měly přecházet na solární energii, a to „v rámci jakési morálky“. To si z nás dělá legraci? Přesně proto chceme, aby pro ekologii navrhovala svá řešení pravicová strana. Protože přitom použije zdravý rozum, a ne „jakousi morálku“.

Zkrátka, vstup Davida Vodrážky mezi zelené politiky byl mediálně razantní, ale obsahově velmi chabý. Výkonný místopředseda ODS působí ve své roli velmi neautenticky. V jeho minulosti nenajdeme žádné stopy po tom, že by měl k ochraně přírody nějaký nadstandardní vztah nebo že by tomu nějak přizpůsoboval svůj životní styl. Nedělá to vlastně ani teď, nebo jsme aspoň neslyšeli, že by třeba jezdil do úřadu na kole či měl auto na alternetivní pohon. On si jen vykalkuloval, že to bude výhodné.

Vlastně něco by tu bylo. Vodrážka je místopředsedu představenstva podniku Pražské služby. Ano, je to jedna z těch firem, které „zelený marketing“ vzaly velmi vážně, stačí se podívat na jejich webovou stránku. Má to jeden háček, a to ten, že Vodrážka sedí v tomto podniku jako politik, tedy zástupce města. A že za to podle posledního přiznání příjmů dostal 860 tisíc korun ročně, návdavkem ke svému nemalému starostovskému platu. Přitom je ze stejného titulu v orgánech ještě dalších dvou firem.

To není v rozporu s „jakousi morálku“. To je pro pravicového politika nemravné obecně.

(Komentář pro LN).

Co je Twitter? Kevin Spacey to vysvětluje Davidu Lettermanovi

Říkám po desátý, vem mě s sebou. Nebo napiš

Sex v neděli

Výjimeční muži jsou schopni výjimečných činů. Jako třeba český prezident Václav Klaus. "Byl to opravdu výjimečný čin z mé strany," řekl redaktorce Lidových novin. A nikoliv, nevynesl ji v náruči z hořícího domu ani ji nevyrval z chřtánu lidožravého lva. Bylo to ještě něco mnohem výjimečnějšího. Václav Klaus si s sebou vzal peníze v hotovosti, protože rozhovor probíhal v restauraci, kam redaktorku pozval.

V něm už po několikáté rozvinul teorii o levicovosti či pravicovosti různých jídel či věcí. Tentokrát to odnesl salát, který hlava státu označila dokonce za "antijídlo". Levicovou nálepku od něj už dříve získala třeba balená voda, batůžek na záda nebo snowboard.

Podobné téma ovšem shodou okolností rozebral i deník MF Dnes, a to dokonce na základě průzkumu veřejného mínění. Z něj vyšlo, že za typickou večeři levicového voliče lze považovat párky a pivo. A další výsledky? Komunisté nejedí zmrzlinu, liberálové dávají přednost červenému vínu a vegetariáni patři nejčastěji k Zeleným. Sociální demokraté vypijí nejvíc piva a vína.

A co třeba takové kouření? To není levicové ani pravicové, soudě aspoň podle debat v českém parlamentu, kde se projednávala novela protikuřáckého (či spíš kuřáckého) zákona. Jako obvykle se do sebe pustili politici bez ohledu na politickou příslušnou, zato s ohledem na svůj vlastní vztah k cigaretě. Novela dotyčného zákona přitom nezakazuje kouření v restauracích, ale pouze ukládá majiteli, aby svůj podnik označil příslušnou nálepkou.

Bodoval známý senátorský klaun a kuřák Jaroslav Kubera. K hrozbám, které by podle něj mohly přijít z Evropské unie (například zákaz pití piva či pojídání bůčku), přidal ještě mnohem tvrdší kalibr: zákaz sexu v neděli, který prý snižuje precovní výkony v pondělí. Své kolegy tím tak vystrašil, že novelu zákona raději schválili.

Zda je sex spíše pravicový, anebo levicový, proberou čeští politici až někdy příště.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tip pro ty, kteří ještě neměli svatbu

Chvalme Paroubka a jeho populismus. Tedy pokud to přinese něco dobrého

Šéf ČSSD schytal výprask za svůj návrh, že by si politici měli snížit platy. Prý je to populismus. Možná ano, ale s tímhle pohledem si politici své prebendy nezruší nikdy. Kdokoliv přijde s nějakým takovým návrhem, obviní ho tisk i političtí oponenti, že nabíhá voličům. Obava z "laciného populismu" je konec konců hlavním argumentem poslanců, když se tu a tam objeví návrh na omezení jejich imunity.

Dobře vymyšleno! Politici bojující s populismem svých oponentů jsou tak nejspíš navěky odsouzeni zůstat ve své zlaté pasti. Možná právě s tím počítá Paroubek, když předkládá své návrhy. Nutno ovšem říct, že vyhmátl to podstatné a nabízí správná řešení. Zdanění poslaneckých náhrad, omezení imunity (zejména té přestupkové) a symbolické snížení platu jako projev solidarity v době krize. Není důvod, proč by toto nemohla schválit sněmovna ještě do předčasných voleb.

Chvalme Paroubka i populismus! Nekritizujme ho, když mluví rozumně, a naopak ho tlačme, ať své nápady promění v konkrétní návrhy. Nechceme ovšem sledovat diskusi, a to ani vnitrostanickou, ani napříč stranami, jak Paroubek navrhuje. Ta diskuse nás nezajímá, protože víme, jak dopadne. Chceme, aby přesně to, co Paroubek říkal na tiskové konferenci, někdo rozepsal do pár jednoduchých a srozumitelných paragrafů. A nechceme slyšet, že to už nestihnou, protože jim to nepovolí procedury, termíny či buhvíco. Máme z jiných případů potvrzeno, jak jsou poslanci tvořiví a jak dokáži prosoukat parlamentem doslova cokoliv. Ať ty paragrafy dle svého zvyku přilepí třeba k zákonu o rybolovu nebo nečemu podobně důležitému.

Další debata o platech politiků nemá smysl. Nevíme, kolik peněz je v tomto smyslu "hodně" nebo "málo". Nepomůže nám srovnání ani trh, protože žádné "konkurenční parlamenty" nemáme k dispozici. Diskuse o tom, zda by platy politiků měly být spíše vyšší (a chránily politiky před pokušením korupce), či naopak nižší (vždyť politika je služba), jsou akademické a plané. Berme jako fakt, že byly na nějakou výši nastaveny a tam zůstnou.

Jde skutečně jen o symboliku, a mluvíme-li o dočasném snížení platů v době krize, pak samozřejmě nejde o nějaké reálné úspory státních peněz. Je legrační, když šéf Zelených hned navrhuje, že by mohly jít do školství. Ať jdou, kam chtějí, to přece není podstatné.

Paroubek se v rámci lovu střední třídy rád ohání manažery, proto tedy možná ví, že v mnoha velkých firmách si zaměstnanci právě na manažerské úrovni platy snížili. Udělali tak dobrovolně a v různých případech od pěti do dvaceti procent. Ani v tomto případě nešlo o úsporný krok, ale gesto pokory vůči běžným zaměstnancům, které jsou nuceni propouštět nebo jim platy snižovat nedobrovolně.

Přesně to mohli poslanci udělat, a měli dobrou příležitost, když v dubnu začali správně kritizovat vysoké platy manažerů podniků se státní účastí. Můžou to udělat i teď, prostě si snížit plat o těch Paroubkových dvacet procent. Jistě, hned slyšíme místopředsedu ODS, který říká, že to přece nejde a že platy lze měnit pouze zákonem. A navrhuje, aby si na to politici "sedli" a zkusili to vymyslit. Mám jiný nápad, až brutálně jedndouchý. Ať si ty platy prostě sníží. Je to nezákoné? Vždyť mají imunitu. Aspoň ji jednou použijí na něco mravného.

(Komentář pro e15).

Tři přání

Kdybych potkal kouzelného dědečka a čirou náhodou mu nějak pomohl (třeba mu vysvětlil, jak si založí profil na Facebooku), vím přesně, jaká tři přání bych po něm chtěl splnit. Pochopitelně hodně zdraví, spousty prachů a deset kartonů nějakého kvalitního bourbonu. Značku nechám dle jeho uvážení, tihle pohádkoví lidé mají dobré informace.

Nedá se samozřejmě vyloučit, že by zmíněná přání měla být nějaká ušlechtilá, s větším společenským dopadem. I v tomto ohledu mám jasno. Nejsem žádný popletený hipísák, takže nežádám celosvětový mír ani žádnou podobnou hloupost. Mám tři skromná, v zásadě splnitelná přání týkající se Česka.

Za prvé: aby televize a distribuční společnosti konečně přestaly dabovat cizí filmy. Ano, i já cítím hrdost na českou dabingovou školu a uznávám, že český Luis de Funes mluví legračněji než ten francouzský, ale možná je na čase přestat českému publiku tajit, že se ve francouzské restauraci mluví francouzsky a ve westernovém městečku anglicky. Že dokonce i ufoni většinou mluví anglicky ("ET phone home"). Nehledě na to, že titulky jsou levnější.

Za druhé: aby někdo všem idiotům na venkově (většinou pocházejícím z měst) vysvětlil, že v neděli se opravdu neseká tráva, neřeže cirkulárkou ani nechodí s motorovou pilou do lesa. Tohle všechno lze dělat v ostatní dny, ale v neděli má být ticho.

No a za třetí: aby dobří restauratéři pochopili, že nabídnout hostovi zadarmo vodu z kohoutku není projev slabosti ani benevolence, ale dobré obsluhy. Utrácíme v jejich podnicích za obědy či večeře, někdy i za láhve vína, takže nás není třeba dál "dojit" za předražené lahvičky minerálky.

První dva body vidím jako beznadějné, aspoň v dohledné době. Ale co se týče vody, pozoruji cosi jako počínající vzpouru nás zákazníků. Na toto téma se píše a mluví v médiích, vznikl i server s vtipným názvem Vodovoda.cz. S pomocí uživatelů by se mohl stát dobrou databází hospod, kde karafu s vodou dostanete, a kde vás naopak k vodě pošlou.

Možná nakonec kouzelného dědečka nebude třeba. A pokud ho přesto potkám, dohodneme se na tom bourbonu.

(Notebook v Reflexu).

Program vybudovaný na závisti a omezenosti

Dvě pozoruhodné zprávy se sešly v sobotních novinách. Podle jedné chce ČSSD "zestátňovat" velkou část majetku těm, kteří sami neprokáží, že ho nabyli legálně. V hledáčku úřadů budou jen velmi bohatí lidé, konkrétně ti, kteří si v daném roce koupí nemovitost dražší než deset miliónů či jiné věci dražší než dva milióny korun.

Podle druhé zprávy zkrachovala cestovní kancelář Tomi Tour, která je významná nejen vysokým počtem klientů, ale také tím, že ji možná vlastní a možná nevlastní známý podnikatel Václav Fischer. Každopádně byl její tváří, řídil ji a svou obchodní strategií ji přivedl na buben.

Čím tyhle dvě zprávy souvisejí? Asi tušíme. Václav Fischer už před několika lety prodělal osobní bankrot. Prošel tím nejhorším, co může podnikatele potkat, protože za svůj byznys ručil osobním majetkem. Teoreticky by žádný neměl mít. Jaká je realita? Z malé cestovky od té doby vybudoval velkou a viditelnou firmu, jeho angažmá v ní je však nejasné. Média, ale i správce konkurzní podstaty se mohou jen dohadovat, případně naznačovat to, co je podle selského rozumu zřejmé. Totiž že ji ovládá i vlastnicky.

Ukazuje to, že kdo chce, může svůj osobní majetek lehce "rozpustit" v nepřehledné spleti právnických subjektů. Už dnes se tak děje, do budoucna to bude jen intenzivnější a důslednější. To je jediný prokazatelný dopad zákonů "proti bohatým", které prosazují socialisté. Totiž že se vlastnictví stává méně transparentní a zřejmé. Bohaté to stojí víc energie a peněz. Ale nejsou to peníze, které vybere stát na daních.

Nehledě na to, že i podezřelé příjmy lze legalizovat "dobrými obchody", podobnými třeba těm, které s akciemi dnes už zkrachovalé firmy Moravia Energo udělal bývalý předseda ČSSD Stanislav Gross. To je shodou okolností další zpráva ze sobotního tisku. Podle ní prodal Gross v roce 2007 svůj třetinový podíl v této firmě za 110 miliónů korun.

ČSSD navrhovanými zákony nezlepší státní rozpočet ani neučiní společnost spravedlivější. I kdyby šikanózní zákon, který pro bohaté zavádí "presumpci viny", začal platit (což podle ústavních právníků není pravděpodobné), dotkne se jen minimálního počtu lidí. Proč ho socialisté prosazují? Protože příjemně apeluje na spodní proudy lidské povahy.

Když někdo vlastní stokrát nebo tisíckrát víc než my, bereme to podvědomě jako nespravedlnost. A máme sklon přivítat zákony či opatření, které tyto lidi "skřípnou". Mají přece život o tolik snazší než my, tak ať se vyrovnají i s nějakým tím přísnějším zákonem. Když si toto přiznáme, zjistíme, že taková je taktika ČSSD. Jí navrhovaná legislativa nejde primárně proti podvodníkům, nýbrž bohatství a majetku jako takovému.

Není ostatně náhodou, že se „úhlavním nepřítelem“ Paroubka i jeho stranických přátel stal v posledních dnech Karel Schwarzenberg. Socialistům nevadí jím vedená strana, která bude brát voliče maximálně ODS a lidovcům. Ne, oni spoléhají na to, že že se trefí do „pifky“, kterou mají potenciální voliči ČSSD na bohaté, výjimečné a jinaké.

Je to program vybudovaný na závisti a omezenosti. Dobře, že se nám to znovu a znovu potvrzuje.

(Komentář pro e15).

O vízech do Kanady a racionálním rasismu

Stovky lidí trmácejících se do Vídně pro vízum na cestu do Kanady mají podle reportáží v médiích tři terče své zlosti. Jsou to čeští Rómové, kanadské úřady a čeští politici. Pravděpodobně v tomto pořadí. Podívejme se na ně podrobněji, a to odzadu.

Jakoliv je snadné a populární nadávat politikům, ti mohli asi v dané situaci těžko udělat víc. Kanaďané byli o zavedení víz rozhodnuti pevně, a to delší dobu. Nebyl to žádný rozmar ani unáhlený čin, ale téměř matematicky přesný důsledek toho, jak je jejich azylová politika nastavena. Kdyby víza Čechům nezavedli, tak jejich systém prostě přestane fungovat. Tady opravdu nebyl prostor pro diplomacii.

Nepochybně se šéf české diplomacie ukázal jako popleta a navíc smolař. A nepochybně se tak (doufejme) diskvalifikoval pro další kariéru, protože člověk, který neumí odhadnout realitu a kasá se neexistujícími úspěchy v televizi, se pro diplomacii ani politiku nehodí. Kohoutův amatérismus nebývale zkomplikoval život těm, kteří se chystají do Kanady v tomto přelomovém období, protože jim nedal žádný čas se na nové podmínky připravit. Ale v delší perspektivě to jsou jen nedůležité, byť komické piruety.

Ani kanadské úřady si hněv nezaslouží, vždyť je přece jejich právem nastavit si přistěhovaleckou politiku tak, jak uznají za vhodné. Kanada se rozhodla k azylantům chovat velkoryse a přátelsky, ovšem jen k těm, kteří se do země dostanou. Tím základním filtrem jsou víza. Jestliže počet zájemců o azyl ze země s bezvízovým stykem překročí určité procento, víza se prakticky automaticky zavedou. Je to logické a jednoduché.

Četl jsem několik komentářů obviňujících tento přístup z pokrytectví. Nemyslím si. Přijde mi naopak pragmatický a fungující. Kanada je v jiném postavení než sousední USA. Může přistěhovalce akceptovat a ví, že z nich za určitých okolností může i profitovat. Proto se k nim chová dobře a vstřícně. Ale zvolila systém, kdy se do země dostanou jen ti, kteří překonají určitý práh. Rozuměj ti, kteří mají nějaké základní prostředky, kontakty v Kanadě případně dost chytrosti na to, aby lidově řečeno uměli "oblafnout" úředníka rozhodujícího o vízech. U těchto lidí je větší pravděpodobnost, že budou ve společnosti normálně fungovat, ne zneužívat její sociální systém. V tom vidím pragmatismus a racionalitu dotyčného systému.

No a tím se dostáváme k českým Romům. Byl bych velmi opatrný k projevům zlosti vůči těm, kteří už do Kanady odjeli a o víza zažádali. Možná to "zavařili" běžným turistům, ale jsou to bez jakýchkoliv pochyb lidé, kteří mají odvahu, schopnosti a touhu jít za nějakým vyšším cílem. Protože všechno tohle emigrace obnáší. Je to po všech stránkách obtížný a až brutálně náročný krok: počínaje logistikou a konče psychikou.

Mýlí se, kdo si myslí, že to obnáší jen zabalit pár hadrů a vyrazit za "lepším". A že odcházejí ti, kteří se neumějí srovnat s českým systémem a hledají něco štědřejšího. Ba ne, pro tyhle lidi je výhodnější zůstat v Česku. I zde je sociální systém dostatečně velkorysý. A velmi cynicky řečeno, pro ten typ lidí, o kterém přemýšlíme, je jednodušší někomu v tramvaji ukrást peněženku, než cestovat pro sociální dávky někam za moře.

Jinými slovy odchází elita romské menšiny. V tom je to mrzuté, nepříjemné a varující. Protože elita by neodcházela, kdyby pro sebe viděla jinou možnost. Ale dostali jsme se do situace ne nepodobné Hlavě 22. Ano, drtivá část romské menšiny se chová nepřizpůsobivě a problematicky. Ale mnozí jen proto, že se zkrátka ocitli v pasti našich předsudků a předpojatosti. Že neměli jinou možnost. Proto elita odchází, protože racionálně cítí, že jejich děti v tomhle systému nemusí mít šanci.

Utíkají před "racionálním rasismem" většiny. Vidím to na generaci svých dětí. Jsou rasisté? Ale vůbec ne. Chodí do školy se spoustou Číňanů, Vietnamců nebo třeba dětí z postsovětských zemí. Vycházejí s nimi perfektně, protože cítí, že je ty „menšinové“ mohou obohatit. Ale stejně starým Romům se vyhýbají obloukem. Ne proto, že by byli jiní nebo že by k tomu nedejbože byli vychovaní. Prostě proto, že mají zkušenost s tím, že je to ochrání před potížemi a problémy.

Podobně se chováme i my dospělí. Nikdo z nás není v tom pravém smyslu rasista. Jakékoliv projevy rasismu jsou nám odporné, což klidně podepíšeme nebo si to i napíšeme na transparent. Ale asi jen málokdo se přestěhuje do cikánské čtvrti nebo například zaměstná Roma, když bude mít na výběr mezi ním a stejně schopným zástupcem většiny. Jestli je něco pokrytectví, pak to, že si toto nedokážeme přiznat.

V tom je banální závěr této úvahy. Máme-li mít na někoho zlost, pak na sebe. Dvacet let vytlačujeme romský problém ze svého zorného pole. Když se jím chtějí zabývat politici, podezíráme je hned z populismu, ať už politicky nekorektního (Čunek), nebo korektního (Kocáb). Jenže racionální rasismus lze řešit jen s pomocí racionality. Neboli když pochopíme, že mít neřešený romský problém je dražší a nepohodlnější než ho začít řešit. Kanada nám v tomto smyslu dává užitečnou lekci.

(Komentář pro LN).

Zlato pro Helenu

Vážení televizní diváci, hlásím se vám z atletického stadiónu na Kavčích horách. Můžeme vidět atletku Helenu Fibingerovou, jak se rozcvičuje v tréninkovém prostoru. Helenka je ve výborné formě. Když jsem s ní ráno mluvil, tak říkala, že by desetibodový limit měla splnit. No uvidíme a budeme jí držet všechny palce! Moment, teď pozoruji, jak Helenka obchází své soupeřky, dokonce zamířila i k rozhodčím ... pokusím se zjistit více od kolegů reportérů na ploše ... ale teď už je to jasné! Vážení diváci, naše šampiónka nabízí soupeřkám i rozhodčím své koláčky! Tak to je ale milé a sympatické sportovní gesto. Připomeňme, že naše reprezentatka není jen sportovkyni tělem i duší, ale že ve svém privátním životě také vlastní pekárnu. Sám jsem na takový koláček dostal chuť! No ale teď už jde Helenka do kruhu. Bez rozmýšlení si ze soutěžních koulí vybrala Jiřího Janečka. Je vidět, že s ním háže často a ráda. V jejích vypracovaných a silných pažích vypadá Janeček skoro nepatrně. Helena si s ním zkušeně pohazuje a na tvářích jí hraje úsměv. Ale to už je v kruhu. Helenka si dává Janečka pod krk, jde do typického podřepu a napíná všechny svaly. Vy u televizních obrazovek to nemůžete slyšet, ale tady stadiónu zavládlo napjaté ticho. A už se jde na to. Otočka ... Helenka hází ... Jiří Janeček opisuje vzduchem krásný oblouk ... na stadiónu by teď byl slyšet spadnout špendlík ... a vážení přátelé, legenda naší atletiky to zase dokázala! Tak to je neuvěřitelné! Koule dopadla přesně na desetibodovou čáru. Milí diváci, dojetím nemůžu mluvit, znamená to další zlatou medaili a ohromný úspěch celé české atletiky. Do sluchátek dostávám zprávu, že se někteři nesportovní diváci snažili tvrdit, že viděli přešlap, ale rozhodčí uznali hod jako platný. Sportu zdar a České televizi zvlášť!

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Skvělý reklamní klip

"Napiš, jak jste dojeli!"

Zas je tu ta doba, kdy se tisíce rodičů na vlastní kůži přesvědčí, jakým požehnáním a zároveň prokletím jsou mobilní telefony. "Napiš, až dojedete," slyším u autobusů, do kterých strkají své děti s batohy a na tvářích je jim vidět, jak se těší na dva nebo tři týdny klidu.

I když ne úplného. "Napiš, jak jste dojeli!", říkala i moje máma před třiceti lety, což znamenalo, že jsem někdy třetí nebo čtvrtý den koupil pohled, dva dni promýšlel text ("Ahoj, dojeli jsme dobře, vaří taky dobře a nakrm rybičky!") a pak pohled hodil do schránky, aby dorazil den nebo dva před mým návratem.

Žádné zprávy tehdy znamenaly dobré zprávy. Dnes vynervovaní rodiče očekávají první esemesku pár hodin poté, co se ulehčeně dětí zbavili. A když pak další nepřicházejí v pravidelných intervalech, přemýšlejí, zda to znamená, že jejich ratolesti čelí nějakým stašným protivenstvím, anebo jen zapomněly vybitý telefon na dně batohu. Případně na něm sice hrají hry, ale napsání textové zprávy rodičům pokládají za tak vysilující a otravný úkol, že ho odkládají jako kdysi já napsání pohledu.

Takový pohled obsahoval jen málokdy víc informací než průměrná textovka. Což není náhoda, jak by se mohlo zdát. Když v osmdesátých letech vymýšlel německý inženýr Friedhelm Hillebrand koncept textových zpráv, snažil se přijít na to, jakým nejmenším počtem znaků lze sdělit smysluplnou informaci. A mimo jiné analýzou textů na tisících odeslaných pohlednic přišel na to, že tou magickou hranicí je právě 160 písmen včetně mezer. Standard byl na světě. Dnes díky Twitteru víme, že i 140 je celkem v pohodě.

Textové zprávy zůstávají nejefektivnějším nástrojem komunikace. Moderní sítě by bezpochyby zvládly přenášet tisíce a tisíce znaků, limit stošedesáti nás však učí úspornosti a jasnosti. Navíc ta nejdůležitější data stejně digitalizovat nejde. Mám na mysli pohled psaný dětským rukopisem, pobryndaný od omáčky a se známkou nalepenou vzhůru nohama.

Dnes se nebozí rodiče musí spokojit se smajlíkem.

(Pravidelný Notebook v Reflexu).

"Největší mediální příběh současné éry" aneb jak britští novináři porušovali zákon

Často o Británii mluvíme s úctou jako o jedné z nejstarších demokracií na světě. Pro mnohé z nás je etalonem politické a přeneseně i mediální kultury, zkrátka zemí, kde se stále dbá na dobré mravy, slušné chování a tradiční hodnoty. Je tedy dvojnásobně hloupé, že zrovna z Británie přišly v posledních týdnech hned dvě zprávy, které nám tyto iluze berou.

Nejdřív jsme se dozvěděli, že britští poslanci nakládají se svými peněžními náhradami jako malicherní zlodějíčci, zkrátka podobně jako ti naši. A teď zase slyšíme, že novináři dlouhodobě a poměrně vážně porušovali zákon.

Aféru odstartoval seriózní levicový deník Guardian, který minulou středu informoval, že novináři z bulvárního nedělníku News of the World i jeho sesterského deníku The Sun čelí rozsáhlému vyšetřování. Jsou podezřelí z toho, že nezákonně získávali informace o známých lidech včetně sportovců, politiků nebo třeba herců. Mimo jiné je odoslouchávali nebo se „vloupávali“ do jejich telefonních záznamníků.

Jde o blamáž opravdu mimořádných rozměrů, vždyť slídění hackerů mělo údajně padnout za oběť kolem dvou tisíc telefonních čísel. Patří například bývalému vicepremiérovi Johnu Prescottovi, herečce Gwyneth Paltrowové nebo třeba současnému londýnskému starostovi Borisi Johnsonovi. Jeden z nejznámějších britských novinářů Andrew Neil řekl, že jsme svědky "jednoho z nejdůležitějších mediálních příběhů moderní doby".

On je to vskutku politický thriller se vším všudy. Šéfem dotyčného mediálního domu je Rupert Murdoch, asi nejvýznamnjší osobnost mediálního byznysu na světě. Jeho vydavatelství patří například prestižní ekonomický deník Wall Street Journal, televize Fox či tradiční britský deník The Times. Noviny News of the World a The Sun jsou sice takzvaně bulvární, ale i tak mají v Británii tradičně velký vliv v politice.

Už v roce 2007 se reportér nedělníku Clive Goodman dostal do vězení za to, že nechal odposlouchávat lidi z královského paláce. Vedení novin tehdy novináře hodilo přes palubu a prohlásilo, že jednal bez jeho vědomí. Teď se však ukazuje, že to byla lež a že je nelegální odposlouchávání v těchto novinách naopak rutinní pracovní metodou.

Kauza má i další konsekvence. O odposleších musel vědět bývalý šéfredaktor Andy Coulson, který je v současnosti hlavním mediálním poradcem předsedy konzervativců Davida Camerona, nejspíš budoucího britského premiéra. Mnozí proto tvrdí, že vše má politické pozadí a hlavním cílem je poškodit právě konzervativce, kteří mají po více než dvanácti letech v opozici poprvé reálnou šanci vyhrát další volby. Tomu by nahrával i fakt, že s odhalením přišel právě levicový, tradičně prolabouristický Guardian.

Ale to je asi jen obvyklé kalení vody, které tak dobře známe i z domácí scény. Je nepochybné, že k odspolouchávání docházelo, a to ve velkém měřítku. Je to selhání mnoha institucí i nepsaných hodnot britské demokracie. Selhala policie (ta o některých kauzách musela vědět, ale nikoho včetně postižených osob neinformovala), selhaly samoregulační žurnalistické orgány, zejména Tisková komise (ta v minulosti odposlechy vyšetřovala, ale bez zveřejněného výsledku) a selhala především žurnalistika jako taková.

Že novináři nesmějí porušovat zákon, je jedno ze základních pravidel jejich práce. Stojí to tak v každé učebnici i každém redakčním kodexu. Ale je zároveň nepsaným pravidlem, že pokud novináři poruší zákon výjimečně a své kroky dobře zdůvodní veřejným zájmem (tedy když například porušením zákona odhalí závažnou politickou nebo kriminální kauzu), pak to společnost toleruje. Neznamená to beztrestnost, ale třeba to, že soudy potrestají novináře pouze symbolicky.

V tomto případě však novináři překročili všechny přijatelné meze, a to nikoliv mnohonásobně, ale doslova tisícinásobně. Chovali se opravdu jako "utržení ze řetězu". Odpovědní lidé si zaslouží co nejpřísnější potrestání. Ale co je mnohem horší, nelibost veřejnosti a společnosti dopadne na všechny novináře bez rozdílu. Podmínky pro práci těch slušných a seriózních se nepoměrně zhorší.

Je to kauza, která vzhledem k celosvětové krizi médií nemohla přijít v nevhodnější dobu.

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Deset věcí, které je lepší nedělat na Facebooku

Tento článek je o tom, co bychom neměli dělat na Facebooku. Ale nejdřív mám pro vás odpověď na otázku, co se dá na Facebooku naopak udělat celkem dobře. Odpověď: Požádat své přátele, aby za vás článek s tímto tématem napsali sami.

To přesně jsem udělal. V poslední době se mě totiž čím dál víc lidí ptá, jestli si mají facebookový profil zřídit a zda v tom není nějaká zrada. Rozumějte: jestli pak nebudou muset u Facebooku sedět celý den a stále s někým komunikovat. Případně: jestli jim Facebook nezničí kariéru či skutečná, nevirtuální přátelství. Každou chvíli se přece o něčem takovém píše v novinách.
Obvykle odpovídám, že když budou používat Facebook rozumně, tak se ničeho takového nemusí bát. jenže znáte lidi, nabídnete jim prst a chtějí celou ruku. A tak se hned ptají: "Co je to používat Facebook rozumně?"

To mě přivedlo na nápad sestavit seznam "deseti věcí, které je lepší na Facebooku nedělat." Čtěte můj pravidelný středeční článek na Technetu.

Obyčejní lidé

V Česku se objevili obyčejní lidé. Poznáte je snadno, vypadají ... tak nějak obyčejně. Ale vědí, co je správné. Například "mít úctu ke strším lidem", "zastat se slabšího", případně "odmítat korupci". Aneb seznamte se s protagonisty předvolební kampaně sociálních demokratů.

Jejich plakáty visí na sloupech uprostřed magistrály, která protíná Prahu od severu k jihu. Pikantní je, že tam vystřídali neobyčejnou ženu. Konkrétně Olgu Zubovou, která se bezkonkurenčně stala hlavní nejznámější tváří kampaně před volbami. Zlé jazyky tvrdí, že její Demokratická strana zelených získala nakonec méně hlasů, než měla po republice billboardů.

Olga Zubová už zase kandiduje, tentokrát na kandidátce ČSSD v Praze. Nepřející novnáři ji nazývají "přeběhlicí", vypovídá to však jen o jejich neinformovanosti. Olga Zubová je ve skutečnici "odběhlicí", protože v ČSSD už byla v letech 2003 až 2005. Z této strany si odběhla k Zeleným, za které byla zvolena poslankyní, a od Zelených si zase odběhla k Demokratickým zeleným, za které pomohla sesadit vládu. No a teď se vrací do rodného socialistického hnízda.

I díky ní víme, kolik takové volitelné místo na kandidátce stojí. Kromě hlasu proti vládě je to nějakých plus mínu deset miliónů korun, které chce do kampaně investovat její sponzor Jaromír Soukup. Ten se označuje za "českého Berslusconiho", sama Zubová ho vidí jako vhodného kandidáta na ministra. Řeči o tm, že by její úsudek mohl být ovlivněn zmíněnými milióny, jsou jen ošklivou pomluvou.

Politika by se neměla dělat za každou cenu. Ale dělat ji za deset miliónů … to je tak nějak správné.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Koukali Obama a Sarkozy té dívce na zadek? Jak kdo

Zdeněk Š. je rád, že "máme" LN. Jo a mně hrabe, kdybyste to nevěděli

V nouzi poznáš přítele. A když je ten přítel zároveň přítelem Zdeňka Š., můžete dostat mailem zajímavou zpětnou vazbu na svůj článek. Viz obrázek.

Socialisté atakují Facebook. Mají dobrý politický instinkt

Moderátorka prestižního politického pořadu oznamuje, že si koupila velmi levné letenky do Itálie. "A to poletíte na rogalu?", vtipkuje rozverně místopředseda ČSSD. O pár týdnů později táž modrátorka upozorňuje na slib socialistů, že zajistí práci každému, což dříve slibovali komunisté. A je tu znovu místopředseda CSSD, tón je však tentokrát spíše otcovsky mravokárný: "Kritiku podpory zaměstnanosti bych právě od vás nečekal. Nepřipadáte si trapně?"

Prostě normální pokec, jaký přátelé vedou dnes a denně. Komu se nezdá vhodné, aby takhle klábosili novinář z veřejnoprávní televize a místopředseda jedné z nejsilnějších stran, má pravdu. Ale nutno poznamenat, že mluvíme o přátelích v uvozovkách. Jde o dialogy odposlechnuté v internetové sociální síti Facebook.

Je až neuvěřitelné, kolik špičkových členů ČSSD v posledních několika týdnech vzalo právě Facebook útokem. Skoro to vypadá, jakoby plnili nějakou vnitrostranickou direktivu. Někteří již s Facebookem či obecně Internetem experimentují delší dobu, ale hlavním impulsem byla nepochybně "vajíčková blamáž" Jiřího Paroubka. Ta byla spontánně organizovaná mladými lidmi právě na Facebooku. A mimochodem, Jiří Paroubek je asi poslední člověk z nejužšího vedení ČSSD, který si na Facebooku ještě svůj profil nevytvořil. Tedy zatím. Jak řekl jeho poradce Petr Dimun severočeskému reportérovi MF Dnes, prostředí na Facebooku není předsedovi ČSSD "příznivě nakloněné".

Ostatní však už pilně loví virtuální přátele. Nejúspěšnější je asi Zdeněk Škromach, který brzy nasbírá první tisícovku. A má pestrý mix uživatelů: počínaje známými novináři a konče celebritami jako Dara Rollins či Iveta Bartošová. Pilným "facebookařem" je také severočeský rebel Jaroslav Foldyna, který prohlásil, že se právě s pomocí sociálních sítí chce dostat do sněmovny. Strana ho na kandidátce odsunula až na šesté místo, Foldyna však chce díky Internetu "přeskočit" i lídra Paroubka. Na Facebooku podle svých slov tráví až dvě hodiny denně.

Své profily aktivně spravují také například František Bublan, Jiří Havel či Alena Borůvková. Socialistům blízký ministr zahraničí Jan Kohout se stal členem skupiny nazvané "Pusťme je k vodě", která reaguje na prázdninové billboardy ODS rozmístěné na Balkáně. Informoval o tom server Britské listy. A deník MF Dnes zase "uvařil" s pomocí Kohoutova facebookova profilu celý článek. Všiml si, že zatímco šéf české diplomacie mluví poměrně nerad s novináři, tak na Facebooku se naopak ochotně svěřuje se svými pocity. Třeba o jednání s Kanadou o vízech. I zde je hned připraven reagovat socialistický facebookový démon Škromach. "Kanaďané ať si trhnou. měli by zefektivnit sociální systém, jak to udělala ČSSD, když jsme ještě vládli," má okamžitě jasno.

Na Facebooku se politika řešila už dříve, spíše však v okrajové a recesistické poloze. Viz "vajíčka na Paroubka". Ale příchodem socialistů a jejich aktivním angažmá najednou "facebooková politika" dostala nový rozměr. Straničtí bossové jsou zatím tak nějak rozdovádění, jakoby přesně nevěděli, čí jsou. Tónem a stylem se snaží přizpůsobit mainstreamu, který stále tvoří mladí lidé mezi patnácti a pětadvaceti. Kravaťáci z Lidového dkomu působí poněkud trapně, ale je nepochybně otázka času, kdy si najdou své místo a vhodnou polohu. Mnozí jistě ze svého pobytu na Facebooku benefitují už teď. Jestliže jsou "přáteli" mnoha známých novinářů, mají unikátní šanci nahlédnout, jak a o čem tihle lidé přemýšlejí, případně čím se zabývají. A to i ve volném čase.

Což je druhá strana mince. Nejsem si jistý, že stejně z tohoto vztahu benefitují i novináři. Nejde jen o to, že se nehodí, aby se reportéři a komentátoři přátelili s politiky. Tak nějak cítíme, že opravdu nejde o skutečné přátelství. Ale myslím si, že by si žurnalisté měli dvakrát rozmyslet, než politiky pustí do okruhu svých skutečných přátel a fakticky i do svého soukromí.

Docela dobře si dokážu představit, jak mediální stratégové a další „přátelé tisku“ z Lidového domu sbírají o novinářích na Facebooku informace. Novinové redakce jsou zvláštní svět, který by měl zůstat za dobře zavřenými dveřmi. Asi jako je lepší, když konzumenti párků neuvidí, jak se tyto vyránějí.. Světové deníky New York Times a Wall Street Journal nikoliv bezdůvodně už počátkem tohoto roku vydaly pro své reportéry přesné instrukce, jak Facebook pro práci i v soukromém životě používat (zde a zde). Myslím, že je na čase, aby se i v Česku lidé v médiích na toto téma minimálně zamyslili.

A politici? Snaha socialistů má hodně daleko do Obamovy internetové strategie, která je asi etalonem moderního politického marketingu. Hemžení Škromacha, Foldyny a spol. je zatím jen naivní dětskou hrou. Musí přijít někdo, kdo tomu dá jasný směr a smysl, a například politikům vysvětlí, že je lepší mít otevřené a všem přístupné stránky, než jen uzavřené profily pro přátele. Ale je to jen otázka času. ČSSD mě překvapila, že z velkých stran je jediná, kdo se do něčeho takvého pustil, a to s takovou energií a vervou. V Lidovém domě jsou zjevně nejen papaláši, ale i lidé se správným politickým instinktem.

Je to vlastně špatná zpráva pro nás, kteří ČSSD nevolíme a na nějaké přátelení s jejími pohlaváry nemáme ani náladu, ani čas. Docela dobře to vystihl jeden z mých virtuálních přátel. „Tak on je tady Škromach? Možná je na čase založit něco nového.“

(Psáno jako komentář pro LN).

"Sto osobností" ví, že konkurz na ředitele ČT je špatný. Ale nenabízejí žádné jiné řešení

Zase ti "obvyklí podezřelí". Mnohé ze stovky osobností, které poukazují na neutěšený stav České televize, evokují dobu takzvané televizní krize. Její protagonisté na přelomu let 2000 a 2001 dokázali zaplnit Václavské náměstí. Vzedmutí zájmu veřejnosti o svobodu slova však bylo ve skutečnosti jen projevem frustrace z politiky v době opoziční smlouvy.

České televizi jako instituci pomohlo málo, byť "pravda a láska" tehdy zvítězily. Jestliže jsou v textu dnešní výzvy popsány tristní poměry ve vedení ČT, pak by si její signatáři měli uvědomit, že jsou kmotry současného stavu. Tedy minimálně ti, kteří se v době televizní krize angažovali za vzbouřené zaměstnance, mimo jiné i současného ředitele Jiřího Janečka.

Jistěže to nic nemění na tom, že základní východisko dopisu osobností je správné. Ano, právě probíhající a vrcholící výběrové řízení na generálního ředitele ČT je parodií na skutečný konkurz. A ano, výběrové řízení by mělo být zrušeno. Tečka. Jenže co pak? V textu následuje obvykle nejasná formulka o "zahájení jednání", a to "za účasti profesních sdružení, organizací, odborů, odborné veřejnosti".

Nemůžu si pomoci, ale to samé všichni tvrdili už v roce 2001. Vágní, byť jakkoliv vzletné apely neposouvají ani o milimetr věcný a zcela konkrétní problém: jak zvolit a jak kontrolovat ředitele České televize? Je hezké volat po "společném a slušném dialogu", problém je v tom, že každý si ho představí jinak. Nejspíš jako dialog, ve kterém je on sám dobře slyšet.

Česká televize není kořistí, o kterou by se měl kdokoliv rvát podle předem daného vzorce. Nikoliv, Česká televize je mediální firmou, jejíž pozici na trhu celkem přesně určuje zákon. A právě na jeho dodržování by měli dohlížet členové Rady. Víc než osobnostmi by měli být odborníky a měli by se tím zabývat na plný úvazek. Podíváme-li se na složení současné, ale i předešlých Rad, tak toto základní zadání nesplňují.

O novinářské vyváženosti netřeba rozhodovat v hlasování. Na to jsou exaktní a přesně popsané odborné metody. Zrovna tak není nic politického na kontrole hospodaření a transparentnosti veřejných zakázek. V tom není Česká televize nijak výjimečná a neliší se od ostatních veřejných ani státních institucí.

Když přijmeme tyto premisy, zdá se najednou způsob volby členů Rady méně důležitý. Pohleďme na Ústavní soud: o jeho složení rozhoduje jeden člověk (prezident), byť se souhlasem Senátu, a jde o orgán nepoměrně významnější. Snižuje to jeho respekt? Byl by Ústavní soud kvalitnější, kdyby se na jeho složení podíleli třeba odboráři nebo advokátská komora?

Je to přesně naopak. Rada by byla kvalitnější, kdyby za jmenování členů převzal odpovědnost daný člověk (třeba premiér), a činil tak se souhlasem například sněmovny. Nezávislost zaručí délka mandátu (odlišná od délky funkčního období sněmovny) a to, že se bude periodicky obměňovat jen část Rady.

Nezdá se mi jako špatný nápad pověřit změnou zákona o České televizi současnou úřednickou vládu a vzniklou novelu se pokusit schválit ještě nynější sněmovnou. Široká společenská debata, po níž volají signatáři dopisu, by se nepochybně „překulila“ přes volby. Jenže jejich vítěz těžko odolá pokušení, aby byl nový zákon schválen v podobě, která bude nejvýhodnější pro něj. A za čas budeme zase tam, kde jsme teď.

Co se týče konkurzu na ředitele, měla by ho Rada zrušit a jeho opakováním pověřit některou z renomovaných personálních agentur. Vybírání ředitele ČT není hledáním Svatého grálu, nýbrž běžným odborným problémem. Nechť se ho ujmou profesionálové.

(Psáno jako komentář pro E15).

Pauza na čurání

Předně dovolte zdůraznit, že s tou věcí nemám problém. A když píšu o "té věci", tak nemyslím "tu věc", ale spíš "ten proces". Tedy ... ehm ... vidím, že jsem se do toho poněkud zamotal. Tak abych to napsal zcela jasně: děkuji za optání, má prostata je díkybohu zatím v pořádku a vydržím na jeden zátah třeba i tříhodinový film.

Ale proto o tom nepíšu. Mám rád originální webové služby, byť třeba nemají valné praktické využití Příklad: na web nazvaný "Zničený soubor" můžete poslat jakýkoliv dokument. Za malý poplatek vám ho pošlou zpátky pokažený, takže nepůjde otevřít. Co z toho? Představte si situaci: Máte odevzdat nějakou práci, ale nemáte ani řádku. Buď se musíte vymluvit, anebo pošlete soubor, který … hrome, taková smůla! … nepůjde otevřít. Minimálně vám to koupí čas, abyste něco opravdu vypotili.

Abychom se však vrátili k "té věci". Web nazvaný "Úprk na čurání" nabízí elegantní službu. Navrhne vám, v jakém momentě lze při sledování toho či onoho filmu na pár minut odběhnout, aby škody na diváckém zážitku byly minimální. A nejen to: v několika větách vám nabídne souhrn toho, co se zrovna během té doby na plátně odehrálo. Můžete si to přečíst při čůrání (či čemkoliv jiném) a o nic nepřijdete!

Není to milý nápad? Zvlášť když vezmeme v úvahu, že služba má být brzy k dispozici jako aplikace pro mobilní telefon. Scénář je následující: přijdete do kina a v momentě, kdy začne film, tak aplikaci zapnete. V daný moment vám telefon v kapse diskrétně zavrní, že teď je "ten čas". Vyběhnete ze sálu a cestou si přečtete, že hrdina před vchodem do domu přemlouvá hrdinku na šálek kávy. Když se vrátíte do sálu a posadíte se do křesla, hrdina právě hrdince rozepíná podprsenku. Nic vám neuteklo!

No není to originální? Má to jeden malý háček. Dotyčný web je uživatelskou samoobsluhou a zatím nikdo ještě "čurací pauzy" nevytvořil. Čeká to zjevně na muže středního a pokročilejšího věku. Pánové, kdo se hlásí?

Nenechme vědce, aby "vyšli do ulic"

Vědci by mohli vyjít do ulic. Naznačil to šéf ctihodné Akademie věd, k tomuto závěru dospěl i mimořádný sněm téže instituce. Důvodem je krácení dotací Akademie ze státního rozpočtu. O tom rozhodla vláda.

Představa protestujících vědců je komická. Na rozdíl od učitelů, zdravotníků nebo třeba i zemědělců nemají žádnou možnost společnost vydírat. Ano, vědci mohou vstoupit v časově neomezenou stávku ("Dokud nepřistoupíte na naše požadavky, nebudeme ani vteřinu přemýšlet!"), ale těžko tím státu či veřejnosti způsobí nějaké komplikace. Je to anekdota, ne skutečná výhrůžka.

Řeč je především o takzvaném základnim výázkumu, který nemá žádný přímý výstup v podobě komerčně využitelných technologií nebo výrobků. Jde o bádání bez konkrétního cíle a smyslu. Dospět k něčemu, co nazveme "vědeckým objevem", může být stejně významné jako nedospět bádáním vůbec k ničemu.

V základním výzkumu platí staré známé beatnické, že "cesta je cíl". Mnohdy jsou podél této cesty důležité a zásadní objevy. Ale mohly být učiněny právě proto, že nebyly naplánovány a zisk z nich nefiguroval v žádném byznysplánu. To odlišuje základní výzkum od toho aplikovaného.

Ale zároveň to nastoluje otázku, jak vědu hodnotit a porovnávat. Jistěže existuje mnoho způsobů, například se sleduje publikování či počty citací v prestižních časopisech. Otázka zní, co to o skutečné hodnotě bádání vypovídá. Jsou známy a popsány případy, kdy i renomované vědecké časopisy publikovaly naprosté bláboly beze smyslu. A naopak mnohé důležité práce vědecká komunita v minulosti odmítala, protože vybočovaly z běžně přijímaného schématu.

Z toho plyne, že rozlišit dobrou a špatnou vědu je obtížné. A je velmi problematické na základě jekéhosi „bodování“ rozdělovat veřejné peníze. Tím se vracíme k drastickému seškrtání rozpočtu Akademie věd. Ta v příštím roce přijde o jednu miliardu z pěti, což je dvacetiprocentní škrt. A v následujících dvou letech bude zkrácení rozpočtu téměř pdesátiprocentní. Nemůže to neznamenat velké propouštění vědců a rušení celých ústavů.

Je jednoduché nechat se vést hospodským rozumem a tvrdit, že "tamten výzkum Česko nepotřebuje" nebo že "tenhle obor je stejně k ničemu". Případně chytrácky vykládat, že pro zemi velikosti Česka je lepší mít pět špičkových vědeckých ústavů než sedmnáct průměrných. Ale kdo je vybere?

Politici se jistě mohou shodnout, že výzkum v oblasti molekulární genetiky má větší důležitost než bádání historického ústavu, případně naopak. Nebo poukazovat na to, že pouze 13 procent vědců v Akademii má excelentní výsledky, jak třeba prohlašoval jeden poslanec. Ale je to výprava na tenký led, protože bych se nechtěl dočkat hodnocení toho, jaké procento lidí pracuje excelentně mezi poslanci.

Nehledě na to, že rozhodování mezi vědními obory by nemělo být věcí politiků ani občanů. Je to stejně neinformované a demagogické, jako kdyby šéf Akademie chtěl dát daňovým poplatníkům na výběr mezi existencí jeho instituce a sedmi kilometry dálnice. Zvlášť když víme, že se ta dálnice začne hned napřesrok opravovat.

Škrtnout rozpočet je razantní a pro veřejnost celkem populární krok, zejména když k němu dochází v hluboké ekonomické krizi. Ale není to impuls k tomu, aby se vědecký výzkum stal kvalitnější či lepší. Pouze se jeho část zruší a provede se to víceméně náhodně podle jakéhosi bodového systému.

Bude zachovaná část vědy tou lepší? Podle zákonitostí fungování veřejných institucí to ani není možné. Když zmenšíme sněmovnu na polovinu, znamená to, že ta stovka poslanců vzešlých z příštích voleb bude více kompetentní a pracovitější než ti, které dnes s údivem sledujeme při televizních přenosech? Ovšemže ne.

Základní výzkum vytváří podhoubí výzkumu aplikovanému, který do ekonomiky přináší inovace a konkurenceschopnost. S nadsázkou se dá říct, že jestli má stát v době krize do něčeho investovat, tak právě do vědy a výzkumu.

Ale i kdyby to tak nebylo a celá Akademie byla jen spolkem podivínů, kteří si ve svých ústavech lámou hlavu nad nepraktickými nesmysly, bral bych jako privilegium něco takového malým zlomkem svých daní platit. Není nic úžasnějšího než touha a vášeň pro poznání.

Jistě lze začít dlouhodobou diskusi o případně jiném modelu, jak vědu financovat. Ale právě teď máme v Česku fungující a společensky prestižní instituci, která se základním výzkumem zabývá. Jestli dovolíme politikům, aby ji fakticky zlikvidovali, anebo jen dopustíme, aby ze sebe protestujícívědci v ulicích dělali kašpary, budou škody na zdraví společnosti nedozírné.

(Psáno jako komentář pro LN).

Tady nás pusťte k vodě ... zaslechnuto v Chorvatsku

"Manfrede, mně se to nelíbí."

"Meine Liebe, co se ti zase nelíbí?"

"Ti čtyři chlapi na billboardu, kolem kterého jsme jeli. Nemám z nich dobrý pocit."

"Ale prosím tě. To bude reklama na jeden z těch televizních pořadů."

"Myslíš ty pořady, jak se do nich hlásí lidi, kteří se chtějí stát hvězdami?"

"Přesně. Bratranec Uwe se do takového pořadu přihlásil."

"Uwe? Myslíš ten ošklivý a přihlouplý?"

"Jo. A vyhrál deset tisíc Euro."

"Ale mně se to stejně nelíbí. Ti chlapi vypadají ještě divněji než Uwe."

"Proč ti to vadí?"

"Třeba je to varování před uprchlými psychopaty."

"No ... vlastně máš pravdu. Ten vpravo mi připomíná toho masového vraha. Nepamatuješ se, jak se ten film jmenoval?"

"Manfrede?! Jak chci jet domů. Do Lipska!"

"Hlavně neblázni. Posledně jsi se chtěla vrátit kvůli těm Čechům, kteří si na pláži ohřívali konzervy."

„Tihle úchylové jsou ještě horší!“

"Mein Gott. A taková to mohla být dovolená!"

(Rozhovor dvou starších německých turistů poté, co minuli reklamní billboard ODS. Česká konzervativní strana si je zaplatila v Chorvatsku, aby oslovila české výletníky. Je na nich vedení strany v plavkách a s nápisem: "Tady nás pusťte k vodě.)



(Psáno jako sloupek pro slovenský deník SME).

Where do you guys get these ringtones by the way?

Jak ohromit přátele na letním večírku ...

... a otevřít sekt mačetou

Dejte ruce nad hlavu a nadiktujte nám svoje hesla. Nic se vám nestane

Projdete bezpečnostním rámem, necháte se prošacovat. Úřednice za přepážkou vám sejme otisky. Pak se usměje a řekne: "Ještě budu potřebovat uživatelská jména a hesla vašich profilů na internetových službácg." S odevzdaným výrazem jí nadiktujete svoje hesla. Prohlédne si vaše fotografie z dovolené na Flickru, video z Vánoc na YouTube a očima přelétne seznam skupina na Facebooku, ve které jste členy. "V pořádku," usměje se a dá do pasu razítko.

Tak nějak by mohla vypadat pasová kontrola za pár let. Zní to bláznivě, ale koho by před pár lety napadlo, že si budeme před nástupem do letadla sundavat body a odevzdávat stomililitrový parfém? Nic o nás dnes nevypovídá víc než takový profil na Facebooku nebo sbírka fotografii na webovém fotoalbu. Je možná jen otázkou času, kdy budeme svá hesla do Facebooku i dalších sítí odevzdávat „ve vlastním zájmu“.

A vlastně už je to realita. Před pár týdny upoutali pozornost médií místní politici z města Bozeman ve státě Montana, kteří po uchazečích o práci pro město požadují, aby s přihláškou odevzdali právě také uživatelská jména a hesla do internetových sítí. Týká se to potenciální policistů, hasičů i městských úředníků. "Chceme se ujistit, že najímáme lidi s těmi nejlepšími morálními vlastnostmi a že se na práci pro město opravdu hodí," řekl novinářům právník dotyčného úřadu Greg Sullivan.

Docela by mě zajímalo, kde jsou hranice morální přijatelnosti. Projde zmínka o kouření marihuany v sedmnácti, fotka z demonstrace za práva tuleňů či případně členství ve skupině "Jsem nadržený?" Těžko říct. Kdo to chce zjistit, může cvičně požádat o místo hasiče ve státě Montana.

A konec konců, sdělení přístupových kódu může být vykládáno nejen jako projev občanské bezúhonnosti, ale také důvěry a lásky. Připravme se na dobu, kdy budou novomanželé v kostele před oltářem předříkávat: "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy nepoustím a že nezměním své heslo do Facebooku až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh."

Vyberte si domeček, který se vám líbí. Pak v něm stačí bydlet ... a v případě potřeby vylézt na střechu

Zájem médií a hlavně ministra Michaela Kocába o osud squaterů ve vile Milada byl značně neadekvátní. "Vždy vstupuji do akcí, kde jsou v ohrožení lidská práva nebo lidské životy," vysvětlil ministr. Jistě mu nelze upřít dobré úmysly. Možná sám sebe vidí jako vládního Supermana, který v červeném trikotu zasahuje všude, kde musí zvítězit dobro nad zlem. My však vidíme muže, který má znepokojivý dar nechápat podstatu problémů, do jejichž řešení se po hlavě vrhá.

Takový je i případ zdevastované a zanedbané vily Milada, z které se její majitel rozhodl vystěhovat nelegální nájemníky. Chybou státu a úřadů je především to, že k této situaci vůbec došlo. Jakýkoliv ministr by se měl zajímat, kteří státní úředníci v této kauze selhali a co by se mělo stát, aby se podobné situace neopakovaly. Rolí ministra rozhodně není slibovat squaterům, že se jim u koleggů ministrů i dalších úředníků "poptá" po novém bydlení. Jeho rolí není ani zprostředkovávat takové bydlení od soukromníků. V době povodní, kdy o střechu nad hlavou přišly stovky, možná tisíce lidí, je to navíc nevkusné.

Stát selhal v téhle kauze hned dvakrát, a o to by se měl ministr zajímat. Zaprvé selhal jako majitel, protože se o vilu Milada ani další objekty nestaral, nechal je zchátrat a ignoroval problém s nelegálními obyvateli. Ale stát by selhal i v případě, kdy by dotyčný majetek byl soukromý. Jestliže obyvatelé Milady dlouhodobě porušovali zákony i vyhlášky, čímž poškozovali práva mnoha lidí žijících v okolí, měly zde úřady už dávno vynutit pořádek.

Nikdo nebere squaterům jejich idealismus ani právo na určitý životní styl. Ovšem to, že jeho středobodem je kultura, pořádání kocertů a život v harmonické pospolitosti, je pouze krásným mediálním mýtem. Všichni víme, že squateři dělají to, čemu se lidově a velmi přesně říká bordel.

Tvrzení Michaela Kocába, že nelegální obyvatelé udržovali hodnotu dotyčné vily, je bizarní. Přesný opak je pravdou, squateři likvidují cenu nejen nemovitosí, které obývají, ale i celých lokalit. V této souvislosti se těším na zveřejnění toho, kdo a proč, případně jakou nemovitost se rozhodl squaterům dobrovolně poskytnout.

Mluvčí squaterů je vyšinutý popleta, když tvrdí, že on a jeho kamarádi chtějí žít ve světě, kdy můžete přijít do lesa, porazit tam stromy a postavit si z nich dům. Prý to tak bylo možné tisíce let. Mluvčí si možná cestou na internetový chat četl Robinsona Crusoe či jinou pohádku, ale pravdou je, že naopak už tisíce let žijeme ve světě, kde soukromé vlastnictví je jednou ze základních hodnot.

Stejně tak nepřesný je odkaz na jistý "anglický zákon", podle kterého připadne nemovitost tomu, kdo ji aspoň deset let obývá, pokud se o svá práva skutečný majitel nepřihlásí. Ano, podobné zákony v některých zemích existují a historicky vznikly proto, aby umožnily využití nemovitostí, jejichž majitelé zemřeli bez dědiců. Dnes na ně často poukazují právě squateři, ale jejich prostřednictvím se téměř nikdy ničeho nedomůžou. Tyto zákony jsou totiž konstruovány tak, že opět velmi silně chrání práva především skutečných majitelů. A kdybychom vzali například ten anglický, tak by ho v kauze vily Milada nebylo možné uplatnit.

Squateři pochopili zákonitosti mediální pokrytectví a tak sami sebe prezentují jako ti, kteří poukazují na nesmyslné předpisy. Asi každému je jasné, že předpisy jsou právě jim ukradené, a to bez ohledu na to, jestli jsou smysluplné nebo nesmyslné. Ale pravda je, že problém reálně existuje.

V Praze i jinde jsou spousty objektů, které z různých důvodů jejich majitelé nespravují a které chátrají. Některé jsou i docela slavné a atraktivní, třeba barrandovské Terasy. Obvykle jde o nemovitosti, o které se vedou právní spory či které byly součástí spekulativních transakcí.

Kauza Milada ukazuje, jak mizerný je stát vlastník čehokoliv, a to dokonce i obyčejného baráku. Soukromým majitelům nelze zakázat, aby svůj dům nechali třeba i spadnout, ale nesmí tím omezovat ani ohrožovat ostatní. A to je zase role úřadů. Squateři takové riziko znamenají, zvlášť když už teď vědí, že nemovitost stačí zabydlet a v případě potřeby vylézt na střechu. Ministerský Superman je tam pak cobydup.

(Psáno pro deník E15).

Až přistanou mimozemšťané, bude Topolánek na tenise s Dalíkem

(Server Technet mě požádal, abych popsal případný scénář událostí, které by následovaly po přistání mimozemšťanů na hustě osídleném území kdesi ve střední Evropě. Pojal jsem to velmi odpovědně, výsledkem je tento text. Na stejnou otázku odpovědělo i několik dalších lidí, například Marcel Grun, Pavel Toufar, Jeroným Klimeš či Ondřej Neff).

Navzdory vědeckofantastické literatuře i mínění milovníků konspiračních teorií neexistují žádné speciální útvary či odborníci, kteří by se možností přistání mimozemšťanů zabývali. Pokud se tak stane, znamená to, že ani nebudou k dispozici žádné připravené postupy ani procedury. Z toho plyne jediné: pokud ufouni přistanou na území České republiky, budou mít mimořádnou smůlu a nedá se vyloučit, že se velmi brzy rozhodnou zase odcestovat.

Přijmeme-li scénář, že například poblíž nejmenované středočeské vesnice přistane neidentikovatelný předmět, lze předpokládat zhruba následující události:

• Místní obyvatelé nejprve zjistí, jestli nejde z dotyčného předmětu něco ukrást, případně ho celý odtáhnout do stodoly. Pak zavolají dobrovolné hasiče, kteří místo zajistí a následně se opijí.
• Někteří místní obyvatelé se pokusí informovat média, ale trvá poměrně dlouhou dobu, než dorazí. Například reportéři Blesku přijedou až poté, co dokončí exkluzivní rozhovor se sousedkou vnučky prastrýce Waldemara Matušky.
• Asi týden se o loď mimozešťanů nebude vůbec nikdo zajímat. Takzvané seriózní deníky zprávu uveřejní sice na titulní straně, ale s kurzívovým titulkem. Budou v ní citovat Jiřího Grygara z klubu Sisyfos, že pravděpodobnost setkání pozemšťanů s mimozemskou inteligencí je jednu ku kvintiliónu, "což je číslo, které si můžeme představit jako jedničku následovanou somnácti a v Evropě dokonce třiceti nulami!"
• V sobotu odvysílají Televizní noviny na Nově reportáž rozhořčeného majitele pole, kde mimozešťané přistáli. "Buď zaplatí parkovný, nebo odtáhnou," řekne rozhořčeně do kamery. Právník Choděra potvrdí, že na peníze dotyčnému soukromému zemědělci vzniká právní nárok a že ho lze vymáhat.
• Fotografii létajícího talíře zveřejní na svém profilu na Facebooku patnáctiletý žák místní školy. Ten má mezi svými přáteli vzdáleného bratrance, který žije v Americe, a ten má mezi přáteli zase dceru jednoho z editorů televize CNN. Ta fotografii ukáže otci, protože podle jejího názoru vypadá fakt divně.
• Televize pošle do Česka tříčlenný štáb, protože si zjistí, že v Praze jsou levnější hotely než v Teheránu. Štáb tři dny čeká na dobré počasí, aby bylo možné reportáž natočit ve chvíli, až se od matného povrchu talíře budou odrážet paprsky zapadajícího slunce. CNN reportáž odvysílá a i když na mapě omylem umístí středočeskou vesnici do Kazachstánu, vyvolá značnou pozornost.
• Během čtyřiadvacet hodin projeví zájem o akreditaci přes 120 televizních štábů, asi 1400 fotografů a kolem tisíce reportérů. Po kratších zmatcích (trvajících dva dny) se udělování akreditací ujme Krajský úřad. Je udělena všem zájemcům, podmínkou je, aby na akreditační kartě nošeně viditelně na krku byla formulace: "Pracuji s laskavým svolením hejtmana Davida Ratha."
• Mimozemšťany se rozhodne oficiálně přivítat prezident Václav Klaus. Ladislav Jakl ani Petr Hájek však nezjistí, jak by se do neidetifikovatelného předmětu dalo vstoupit. Prezident proto svůj dárek (knihu "Modrá, nikoliv zelená planeta" v anglickém překladu) předá jen symbolicky a položí ho vedle talíře.
• Jiří Paroubek vydá prohlášení, žecelá věc je výmyslem a provokací pravicových médií. "Každý rozumný člověk musí vědět, že jsem větu o vládnutí s marťany řekl ve zjevné nadsázce. Kdo to nevidí nebo spíš nechce vidět, útočí na samotné principy demokracie."
• Jméno středočeské vesnice se dostane do první desítky „hot trends“ na mikroblogovací službě Twitter.
• Šéf sněmovny Vlček se rozhodne svolat mimořádnou schůzi, ale ani po dvou dnech usilovného čtení jednacího řádu se mu nepodaří zjistit, jak se to dělá. Na zvláštní schůzi se proto sejde jen senát. Schválení společné rezoluce ovšem překazí prohlášení senátora Kubery, že i on je mimozemšťan.
• "Opravdu jsem řekl kvintilión? No vidíte, jak šálivá může být statistika," řekne v rozhovoru s MF Dnes Jiří Grygar.
• Předseda vlády Jan Fischer na to reaguje slovy, že statistika šálivá není, ale že se jako premiér nepolitické vlády nebude s nikým hádat.
• "JSEM NA TENISE S DALIKEM. MIMOZEMSTANI JSOU MI U PRDELE." (SMS odeslaná Mirkem Topolánkem redaktoru Lidových novin píšícímu pod zkratkou -pdk).
• Na krátké schůzce na letadlové lodi Memphis se sejdou Barack Obama a Nicolas Sarkozy. Mikrofony televize Fox News zachytí větu pronesenou v angličtině s francouzským akcentem: "Ti idioti to zase zbabrali". Není ovšem jisté, zda byli míněni palubní kuchaři, anebo obyvatelé Česka. Oba státníci to odmítnou komentovat.
• Obama a Sarkozy vystoupí se společným prohlášením, ve kterém oznámí přijetí akčního plánu "ve věci neidentifikovaného předmětu na území střední Evropy". EU a USA se domluví na společném a bezokladném postupu.
• Ráno následujícího dne hasičí zjistí, že mimozemšťani odletěli.