Házeli vajíčkem, teď se trochu stydí ... a mají šanci rozhodnout volby

Že to někdo organizuje? Ale samozřejmě. Když Jiří Paroubek, jeho spolustraníci i někteří politologové tvrdí, že vajíčková patálie vykazuje vysoký stupeň organizovanosti, mají pravdu. Aby člověk došel k takovému závěru, nemusí být nějaký extra odborník. Ale v žádném případě vajíčkiádu neorganizovala ODS.

Skoro se mi chce napsat: "Bohužel!" Nejsem příznivec pouličních scén, jakýkoliv větší dav ve mně vzbuzuje úzkost a z veřejných projevů emocí mám pocit trapnosti. Ne, určitě bych sám vejce neházel a ani se takového mítinku dobrovolně nezúčastnil. Ale nesdílím zodpovědný postoj většiny komentátorů i politiků, kteří tvrdí, že nás vajíčková aféra zavádí na scestí politického násilí a křiklounství.

Je to přesně naopak. Ano, dostat vajíčkem je nepříjemné a potupné, a rozumím negativním emocím i rozladění Jiřího Paroubka. Dokonce s ním v jistém smyslu sympatizuji. Ale on i ostatní se už umyli a žádné jiné reálné škody nezaznamenali. Měli by přestat hystericky kvílet a zkusit na dotyčných událostech najít pro sebe to dobré, případně výhodné.

Tvrdím, že vajíčkiáda bude pro českou společnost prospěšná a svým způsobem očistná. "Objevuje" totiž politiku pro generaci teeanegrů a dvacátníků, kteří se o ni až dosud víceméně nezajímali a v drtivé většině ani nechodili k volbám. Ale jestli zatuchlou a v patu uvízlou českou politiku může něco zachránit, pak jsou to oni. Představují možná až dva milióny potenciálních voličů. To je přesně ta síla, která rozhodne příští i další volby.

Jistě zdaleka ne všichni používají Internet, ale já jim říkám "facebooková generace". Facebook je takzvaná sociální síť, tedy internetová stránka, kde můžete komunikovat s ostatními, sdílet s nimi své názory, ale i další obsah (třeba fotografie nebo videa). A především, kde můžete diskutovat, případně přesvědčovat ostatní. Je to moderní obdoba tradičních míst, na kterých vždycky probíhal veřejný život - ať už to byly hospody, kavárny nebo náměstí. A právě především na Facebooku vzniklo ono "hnutí vajíčkového odporu". To je ten tajemný organizátor, o kterém všichni mluví.

Ne, neexistuje žádná ústřední postava nebo "mozek", který by celou operaci vymyslel a řídil. Vlastností sociálních sítí je, že se v nich překvapivé a chytlavé nápady šíří samovolně. Startovacím impulsem byla náhoda - prostě někdo na nějakém mítinku hodil vajíčko na Jiřího Paroubka a on na to zareagoval arogantním, nesympatickým způsobem.

Vznikla ne jedna, ale desítky skupin, které téma nějak "řešily". Některé jen vtipkováním, jiné vymýšlením prográmků "virtuálních vajec", která začali - rovněž virtuálně - po sobě házet. A část se domluvila, že bude na dalších mítincích v házení vejci po Paroubkovi pokračovat.

Šéf ČSSD je pověstný svou posedlostí veřejným míněním. Každý svůj postoj i tah si nechává "proměřovat" drahými výzkumy. Je tedy s podivem, že zcela pominul to, co se nabízí a co je pro moderní politiku dnes už esenciální. Totiž že se nezaměřil také na internetové sociální sítě, které jsou tím nejlepším a také nejpřesnějším barometrem nálad a postojů facebookové generace. Připomínám, že čítající ke dvěma miliónům voličů.

Kdyby to udělal nebo tím někoho pověřil, mohl se o pocitech a "agendě" vrhačů vajíček vše dozvědět dopředu. Mohl se na nepříjemné události lépe připravit, případně působené škody minimalizovat.

Facebooková generace není tupý dav, který se nechá manipuilovat. Srovnávání s fašistickými bojůvkami je sprosté, ale hlavně neinformované. Vrhačí vajíček a jejich sympatizanti jsou ve velké většině inteligentní, vzdělaní a přemýšlející mladí lidé. Na začátku byla recese a chuť vymezit se proti politickému stylu, který pro tuto generaci symbolizuje Jiří Paroubek. Ale pozor, on ho symbolizuje nejlépe, ovšem mohl to být i někdo z jeho politických soupeřů, třeba i Mirek Topolánek nebo Jiří Čunek.

Házení vajíček se stalo celonárodním happeningem, svými měřítky se však nepochybně vymklo představám všech zúčastněných. Převládajícím pocitem facebookové generace, původně oslněné a pobavené vajíčky rozprsklými na Jiřím Paroubkovi, je teď zhruba tohle: ano, možná jsme to tak trochu přehnali a asi bude dobré toho nechat. Pojďme říct svůj názor jinak. Třeba ve volbách.

To je podle mého hlubokého přesvědčení katarze vajíčkové války. Vsadím všechny letošní honoráře z Lidových novin na to, že účast lidí mezi osmnácti a pětatřiceti - tedy těch, kterých je dnes pouze na Facebooku kolem čtvrt miliónu - bude v přístích volbách výrazně vyšší než v předešlých. Většina z nich totiž ví, že házet vajíčky se nemá a že je to vlastně pitomost. A tak svou "občanskou povinnost" budou brát jako možná pokání, možná logické pokračování tohoto happeningu.

A to je šance pro politiky, nebo ne? Jenže oni to neslyší a melou si svou. Jiří Paroubek o tom, že vše zorganizovala ODS. Topolánek to obrací úplně a prohlašuje, že si vše zorganizovala sama ČSSD. Už se úplně pomátl? Chce být dalším terčem na řadě?

Ať se zeptá svého kandidáta do Evropského parlamentu Eduarda Kožušníka, který v sociálních sítích vede výbornou a efektivní kampaň. Teď mají velké i malé politické strany unikátní šanci. Buď se facebookové generaci otevřou a přizvou ji do politiky. Nebo ji defitivně ztratí.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Měl jsem sen ... jmenoval se Internet

Tohle je bomba. Hodný čtenář mi poslal oskenovaný článek z Reflexu z roku 1995. Tehdy jsem "objevil" web a napsal o něm první článek. Trochu pitomé a trochu roztomilé, musím říct.

Telefonovat ani esemeskovat se s tím nedá ... no ale jinak je to geniální věc

Jistě, řeč je o iPhonu. Slabý příjem signálu, nepohodlné psaní zpráv, vysoký počet promeškaných hovorů (když je telefon stále zapnutý) - to všechno jsou důvody, proč jsem iPhone "degradoval" na svůj telefon s číslem dvě. Ale jinak? Vynikající Internet, instantní přístup k mailu a hlavně nepolevující lavina aplikací. Mnohé překvapí, některé i berou dech. Případně to, co umějí nebo co s nimi umějí jiní lidé.

Výtvarník Jorge Colombe na iPhonu "nakreslil" obálku nového čísla časopisu New Yorker. Jak říká, má telefon od února a díky aplikaci Brushes ho používá ke kreslení. Zmiňuje dvě hlavní výhody: protože je displej podsvícený, může kreslit i v šeru nebo ve tmě, což předtím prý šlo pouze s "hornickou čelovkou". A za druhé: může kreslit na ulici, aniž budí pozornost, protože si většina lidí myslí, že pouze kontroluje došlé maily. Zmíněnou obálku časopisu nakreslil za hodinu na newyorském náměstí Times Square.

Na Internetu se nečte ... protože je to zadarmo?

Když jsem v devadesátých letech objevil Internet, zamiloval jsem si ho jako obrovskou trafiku. Našel jsem v ní všechny ty oblíbené zahraniční noviny a časopisy, které se mi předtím jen občas dostaly do ruky. Ale postupem času jsem s překvapením zjistil, že je čtu čím dál méně.¨

Virtuálně jimi listuji, přelétávám očima titulky, sem tam zabrousím i do textu. Lidé pro tenhle způsob čtení používají výraz „skenování“. Má to evokovat rychlost, ale v principu je to nepřípadné. Zatímco oskenované texty se kopírují do paměti počítače, lidé si z takto přečtených textů napamatují skoro nic.

Ale v poslední době jsem zjistil, že čtu zase víc. Koupil jsem si elektronickou čtečku Kindle a stahuju si do ní své oblíbené časopisy, třeba americký New Yorker. A většinu článků čtu tím pozapomenutým, staromódním způsobem „slovo od slova“.

Taková čtečka má dvě výhody. Nosím ji všude s sebou, takže můžu číst i tam, kde je to s počítačem nepohodlné či nemožné. V tramvaji, čekárně u zubaře nebo ve vaně. Druhou výhodou je, že za ty stažené časopisy platím. Mnohem méně, než kdybych si je se zpožděním koupil v pražské trafice. Ale jsou nekonečně dražší, než kdybych si je přečetl na webu. Tam jsou totiž zadarmo.

Vidím nevěřícné nebo skeptické kroucení hlavou: "To že je výhoda? Platit za něco, co je jinde zadarmo?" Zní to divně, ale mám to prakticky odzkoušené. Jakoby zaplacení za text zvýšilo jeho hodnotu. Samozřejmě jen relativně, v mých očích. Může v tom být i docela obyčejné hamounství: přece to jen nepřelétnu očima, když za to platím Ale ať tak či onak, počtu si víc své oblíbené články.

I proto se na rozdíl od mnohých nebojím, co by se stalo, kdyby vydavatelé splnili své hrozby a rozhodli se část webového obsahu zpoplatnit. Šíření informací to nezastaví. Blogy a sociální sítě budou dál nabízet informační „fastfood“, tedy texty upravené a optimalizované pro skenování očima.

Ale co by takový krok mohl paradoxně zachránit, je to, čemu v hojnosti bezplatného obsahu stejně holdoval málokdo. Mám na mysli „dobré čtení“.

Pane řidiči?!

Nejpitomější otázka, kterou můžete dostat na dálnici mezi Bratislavou a Brnem: "Pane řidiči, jestlipak víte, proč jsme vás zastavili?" A nejpitomější odpověď, kterou na tuhle otázku můžete dát: "To asi tuším. Ale nevím, proč jste zastavili zrovna mě, když rychle jedou všichni."

Policista se usměje a řekne s téměř starostlivým výrazem: "Ale vy byste asi nechtěl, abychom chytili každého a vždycky, když udělá nějaký přestupek?" "No tak teď zrovna by mně to nevadilo," odpovídám v duchu, ale hned si sám sobě odporuju: "Ale je fakt, že by to byl hrozný svět."

A když o tom přemýšlím, bojím se, že je jen otázkou času, kdy se ta vize stane realitou. Každý vyfasuje svého osobního policistu, který ho bude nevzrušeným hlasem - podobně jako dnes satelitní navigace - informovat. Místo "Za dvě stě kilometrů zahnete doprava" se dozvíme: "Právě jsme vám v centrální databázi odečetli dva body za rychlou jízdu," případně: "Prosím zajeďte ke krajnici, roztrhejte svůj řidičský průkaz a pokračujte v další cestě městskou hromadnou dopravou."

Takové systémy už dnes existují. Údajně nejdražší osobní vůz světa, kterým je Bugatti Veyron za 1,1 miliónu Euro, ho má v sobě zabudovaný. Když některý z jeho majitelů (od roku 2006 se jich prodalo asi 200 kusů) nasedne a nastartuje, technici v řídícím centru v německém Molsheimu se to okamžitě dozvědí. A nejen to. Prostřednictvím satelitního spojení mohou monitorovat všechny technické funkce vozu, znají jeho polohu i rychlost. Když třeba v některé z pneumatik poklesne tlak, mohou zvednout telefon a řidiči zavolat. Je to příjemnější a osobnější, než když se jen na palubní desce rozsvítí varovná kontrolka.

Zní vám to nepříjemně? Výstřední boháči vlastnící Veyron mohou systém deaktivovat, nikdo z nich to však prý ještě neudělal. Až budou jednou dávat elektronické policisty všem, nikdo se nás na souhlas ptát nebude. A budeme se pak bát každého zazvonění telefonu, v kterém se možná ozve: "Pane řidiči, jestlipak víte, proč vám voláme?"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Celebrity se nazývají menšinou? To přece nemůžou myslet vážně

Jakkoliv jsou čtenost či sledovanost bulvárních médií vysoké, tak přesto platí, že většina lidí v této zemi je ignoruje. Nezajímá se o ně a jejich svět se s pseudosvětem celebrit nijak neprotíná. Na rozdíl od těch, kteří teď s bulvárem a jejich konzumenty vytáhli do halasného boje. Všichni se však v minulosti s bulvárem sami zapletli, a tak teď potřebují pomyslné tranpsarenty, aby dali najevo, že bulvár nečtou a že jím pohrdají.

I proto je jejich tažení tak teatrální, podivné a legrační.

Není pravda, jak tvrdí spisovatel Michal Viewegh, že špatný je bulvár všude na světě. Ano, anglosaský tradiční bulvár je stejně tvrdý, bezohledný a možná i lživý. Ale navzdory tomu všemu má v sobě zakořeněný určitý morální princip. Ten spočívá v tom, že bulvár je "zlý" na ty, kteří to z různých důvodů "unesou", tedy na bohaté, slavné a mocné.

Pýchou tradičního bulváru je, že stojí na straně slabších. To bylo to první a základní pravidlo, na kterém první bulvární listy v druhé polovině devatenáctého století vznikly. Mimochodem ho formuloval Joseph Pulitzer, vydavatel bezskrupulózního a sprostého plátku, který si později "vykoupil" černé svědomí tím, že veškerý majetek odkázal na založení první novinářské školy a také prestižní žurnalistické ceny.

Na těchto principech bulvár dodnes funguje, a to i v Česku. Žije na okraji společnosti, není však mimo ni. Nabízí lacinou a dostupnou zábavu masám. Pro městského intelektuála střední či mladé generace je snadné opovrhovat těmi, kteří si bulvár každé ráno v trafice kupují. Ale nemyslím si, že by měli právo je za to peskovat či morálně popotahovat.

Bulvár je nevkusný a neetický. Spisovatel Viewegh se však plete zásadně v tom, když ho dělí na "tvrdý" a "měkký". Ten druhý celebrity fotografuje v jejich hezky zařízených bytech a nechává je tlachat hlouposti. Rozumíme, proč se to právě celebritám líbí. Ale pardon, tenhle druh žurnalistiky je přece stejně nepravdivý a lživý jako ten, který do života známých lidí vsunuje neexistující milostné aféry či jiné skandály.

Z čistě profesního, novinářského hlediska je obojí podvod. Ten druhý se od prvního liší jen tím, že je takzvaným celebritám nepříjemný.

Je vrcholem drzosti, vydávají-li se celebrity slovy svých mluvčích v inzerátu za jakousi "menšinu", jejíž lidská práva jsou porušována "za asistence státu". Je to výsměch problémům skutečných menšin a skuečnému porušování lidských práv.

Z textu petice i ze všech rozhovorů, které její iniciátoři poskytli, plyne jediné: oni neprotestuji proti bulváru jako principu. Oni chtějí mít bulvár zkrocený a ochočený, který bude zastupovat jejich zájmy. Jsou jako politici, kteří dělí média na dobrá a špatná, ale tím jediným kritériem pro ně je, jak právě o nich píší.

Skoro všichni, kteří zatím petici podepsali, si s tím zlým bulvárem v minulosti více či méně "zadali". A teď chtějí hodnověrně přemlouvat společnost, aby ten samý bulvár začala bojkotovat a vytlačovat jako nepřijatelný? To přece nemůže fungovat. A rozhodně nejde o dobrý způsob, jak česká média kultivovat. A že by to bylo třeba! Ovšem tohle je tak nějak laciné, průhledné ... a poněkud bulvární.

(Psáno jako polemika pro LN).

Zapálené pšouky, Boží existence ... a klíče od zahrádky

Na webu bude už prý brzy celá suma lidského vědění. Blíží se k 99 procentům a chybí jen informace z okrajových oborů. Jak se takové vědění definuje? Určitě to není suma všech informací, které lidé shromáždili a stále shromažďují na Internetu. Například do "vědění" nepochybně nepatří videozáběry lidí, kteří zkoušejí zapalovat své pšouky. Ale jestli jsou hořlavé? To asi do sumy důležitých znalostí shromážděných lidstvem za tisíciletí jeho existence patří.

Teoreticky to znamená, že by pak web měl mít odpověď na každou naši otázku. Už dnes ji často má. Jen vzpomeňte, kdy se vám naposledy stalo, že jste něco potřebovali vědět ... a nenašli jste to na Googlu. Jsem na googlování stále víc závislý. Někdy se přistihnu, že se s někým bavím, on použije nějaké slovo, které neznám ... a já úplně trím tím, že si jeho význam či další podrobnosti nemůžu okamžitě najít. Jsou chvíle, kdy bych chtěl mít Google v hlavě.

Teď v květnu by měla mít premiéru další velká věc, prý jednou možná tak velká, jako je dnes Google. Vyhledávač Wolfram Alpha nebude nabízet internetové odkazy, ale rovnou odpovídat na otázky. Nová služba (zatím zahalená tajemným očekáváním) je dítětem někdejšího dětského génia: Stephen Wolfram absolvoval v sedmnácti Oxford, ve stejné době začal publikovat, o tři roky později získal doktorát v Americe. Pak se věnoval mnohému včetně softwarového byznysu. A teď se coby padesátiletý génius středního věku opět vrací do středu zájmu.

Jak to bude fungovat? Místo klíčových slov napíšete do vyhledávacího řádku přímo otázku. Bud-li jasná a srozumitelná, dostanete na ni odpověď. Je příliš brzy odhadnout, jestli se z takto pojaté služby může stát opravdu užitečný či nepostradatelný nástroj, anebo jen takové orákulum pro pobavení.

Už vidím, jak tisíce chytrolínů budou ťukat lišácké otázky typu: "Jak vznikl vesmír?", případně "Existuje Bůh?", a snažit se tak Wolframův stroj na vědění zavařit. Na to kašlu. Já osobně nutně potřebuju vědět, kam jsem dal klíče od zahrádky na autě. Rád bych ji už konečně odmontoval.

Úsměv, prosím

Usmála se na mě. Byla to krásná dívka s dlouhými vlasy. Stál jsem u regálu s kuchyňskými roboty a samozřejmě znervózněl. Každý muž středního věku znervózní, když se na něj usměje tak krásná, o dvacet let mladší dívka. A je celkem jedno, že se to stane v obchodě s elektrotechnikou v obchodní zóně.

Usmála se znovu. A pak ještě jednou. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že těsně za mnou nestojí nějaký mladý svalovec, a nestal jsem se tak obětí jednoho z nejstarších a nejužívanějších filmových gagů. Ale nikdo takový v okolí nebyl. Snad jedině dvě starší dámy u regálu s DVD novinkami, ale ty v tomto ohledu nepředstavovaly žádné nebezpečí.

Ta dívka se musela smát na mě! Už už jsem byl rozhodnutý ji oslovit, ale pak zavrtěla hlavou a na vysokých podpatcích rychle odkráčela pryč. Až u regálu s digitálními fotoaparáty, kde předtím stála, jsem pochopil svůj omyl. Byl tam vystaven jeden z těch přístrojů, které umějí najít v záběru obličej a vyfotografují ho přesně v monetě, kdy se na něm objeví úsměv. Zaměstnanci obchodu ho tam připravili tak, aby si ho každý mohl vyzkoušet.

Prostě se postavíte před objektiv a svůj obličej pozorujete na displeji. A když se usmějete, přístroj vás vyblejskne. Zamračil jsem se, abych té vymoženosti dal najevo svůj odstup. Vsadil bych se, že jinak se na to nachytá skoro každý. Ale nic to není proti tomu, co přijde. Technici promýšlejí další a další neuvěřitelné funkce. Například jedna umí lidem „namalovat“ na tvářích úsměv, i když se nesmějí. A četl jsem o funkci, která naopak lidem „vygumuje“ jejich oblečení. Na fotce jsou pak nazí.

Napadlo mě, jestli pak i takový fotoaparát vystaví v obchodě. A jak jsem o tom přemýšlel a v uších mi dozníval klapot podpatků té dívky, ozvalo se cvaknutí. Ten přístroj mě vyfotografoval! Na displeji se objevila má tvář s přihlouplým úsměvem.

(Sloupek pro deník Sme).

Nejsem žádný "twitteroman", držím se zpátky

Na Twiteru si víc čtu, než píšu. Tolik k častým obviněním, že jsem grafoman, blogoman, facebookoman či twitteroman. Jak ukazuje graf, netwiteruji zdaleka ani jednou denně. Dosud se nestalo, aby počet tweetu za měsíc překročil počet dní. Namále to bylo v dubnu, kdy se obě čísla vyrovnala, tedy 30 tweetů. Z dalších údajů (via Tweetstats): nejčastěji píšu ve tři odpoledne (to je právě teď!), v úterý a ve čtvrtek. Nejmíň v sobotu. Reakce na jiné tweety tvoří necelou třetinu všech mých tweetů a nejčastěji reaguji na Adama Javůrka, Petra Koubského a Martina Pánka. Co z toho plyne, není jasné.

Ale no tak, pánové?!

Dvě zvláštní shody okolností.

První: Ve 12:52 jsem na tomto blogu uveřejnil odkaz na článek na webu NY Times o projektu Romana Galla. Ve 13:56 se na blogu Česká média objevila "vlastní zpráva ČM a NY Times" (není to hezké, spolupracovat na "vlastní zprávě" se světovým deníkem?), která rovněž přináší tento odkaz.

Druhá shoda okolností: můj odkaz je zvláštní tím, že za zkratkou html obsahuje ještě otazník a další symboly, které ukazují, jak jsem se k článku na dotyčné adrese propracoval (tedy ze sekce Technologie, kterou mám v oblíbených adresách). Česká média mají stejný odkaz jako já ve svém zápisku na blogu, což znamená, že ho a) buď převzaly ode mě, anebo b) dostaly se k němu stejnou, poměrně složitou cestou.

Můj závěr: redaktor Českých médií si vzal můj zápisek a udělal z něj "vlastní zprávu". Nevadí mi to, slušnost a zaběhnutá tradice však říkají, že uvádím zdroj, odkud něco beru.

Česká média hojně publikují mé texty, které vycházejí na mém blogu či jinde. Ani to mi nevadí, ba naopak. Bývá za nimi douška, že tak činí s "laskavým svolením autora". Tímto jim vzkazuji, že výše citované právě vypršelo.

O novém projektu Romana Galla (pro PPF) napsaly v neděli New York Times

Nový mediální projekt Romana Galla (mimo jiné bývalý šéfredaktor Hospodářských novin či duchovní otec zpravodajského serveru Aktuálně) kombinuje lokální a tzv. občanskou žurnalistiku, svým pojetím je však zajímavým a hlavně novátorským experimentem. Poutá i pozornost zahraničních médií - v neděli o něm vyšel článek na webu New York Times, pravděpodobně se také objevil v papírovém vydání International Herald Tribune.

Text upozorňuje na to, že jde o pokus o tzv. hyperlokální žurnalistiku, tedy novinařinu, která se zaměřuje na zpravodajství či obecně informace z nejbližšího okolí svých konzumentů. Slovy článku v NYT, "pokusí se znovu spojit noviny se svými čtenáři a inzerenty, a to tím, že se zaměří na to, co lidi zajímá v jejich nejbližším okolí: bavíme se o termínech odvozu odpadků, nikoliv o diplomacií zemí ze skupiny G7". V této souvislosti je zajímavé, že s hyperlokální žurnalistikou experimentuje také vydavatel New York Times. V minulých měsících spustil několik takových projektů v New Yorku.

Projekt Romana Galla, který financuje investorská skupina PPF (její další mediální aktivitou je vydávání časopisu Euro), předpokládá otevření kaváren, které budou zároveň redakcemi lokálních novin. Návštěvníci si v kavárnách budou moci dát kávu, ale také surfovat na Internetu, debatovat s redaktory nebo sami do novin přispívat. V první fázi budou tato média spuštěna v Olomouci, Ústí nad Labem, Teplicích a Kroměříži. Podle NYT investuje PPF do nového projektu zatím 10 miliónů Euro. Gallo řekl, že na novém projektu zatím pracuje asi 90 novinářů, z nichž většina z nich je mladších 30 let.

Blogováním se živí víc lidí než programováním? Něco tu nehraje

Je blogování novou lukrativní profesí, která se vynořuje z temných vod takzvané globální krize? V deníku Wall Street Journal to ve svém sloupku napsal Mark Penn, šéf velké reklamní agentury a autor bestselleru Mikrotrendy (o relativně málo početných, ale vlivných skupinách ve společnosti). Podle něj je dnes psaní na web hlavním zdrojem příjmů pro skoro půl miliónu blogerů. Je to jen o málo méně, než je v Americe právníků, a více než například hasičů nebo počítačových programátorů.

Na rozdíl od těchto povolání však blogování nevyžaduje žádné velké znalosti ani schopnosti. Blogerům stačí "mít názor" nebo si "něco myslet", no a pak to několika kliknutími publikovat. Penn poznamenává, že blogování mění Ameriku na "nejnázorovitější" zemi světa a blogy jsou jejím "pátým stavem", to podle toho, že média bývají nazývána "čtvrtým stavem".

Růst počtu blogerů je v protikladu s úbytkem novinářů. V posledních několika letech snižují zpravodajská média zaměstnanecké stavy až o desítky procent. Zachrání blogování žurnslismus? To těžko. Blogerům chybí vzdělání, redakční zázemí a smysl pro základní profesní standardy. Ale především, blogeři v drtivé většině nepřinášeji zpravodajství, nýbrž ho pouze komentují a analyzují. Nevíme, jestli blogy krizi klasických médií zhoršují, takže je máme považovat za parazity, anebo spíše žijí ve vzájemné symbióze. Ale pokud bude tato krize pokračovat, doplatí na to také blogy. Protože jim "vyschne" zdroj informací.

Pennův článek vyvolal poměrně bouřlivou (a očekávanou) reakci v blogosféře. Většina blogerů publikovaná čísla rozporuje a považuje za přehnaná. Zdroje se neshodují ani na tom, kolik lidí dnes v Americe pravidelně bloguje - něco mezi 10 a 22 milióny. Aby blog mohl vydělat ročně aspoň 75 tisíc dolarů z reklamy, musí mít návštěvnost přes 100 tisíc unikátních návštěvníků měsičně. Každopádně se však pohled na blogování mění: z podivné záliby či téměř úchylky se stává běžná profese.

V Česku bychom asi počet těch, kterým blogování vydělá aspoň průměrný český plat, spočítali na prstech ruky. To je ten problém malého trhu. Platí pro něj, co napsal výtvarník Lore Sjorberg: "Tvořit vlastní blog je zhruba stejně těžké jako tvořit svou moč. A je zhruba stejně pravděpodobné, že najdete někoho, koho to bude zajímat." Dodejme: a kdo vám za to zaplatí.

Chrochty chrocht ... a dobrou chuť, pokud zrovna obědváte

Co mají společného česká televize Nova a americký fastfoodový řetězec Domino´s Pizza? Jejich zaměstnanci chtěli ostatní nechat nahlédnout "pod pokličku" ... a tak trochu podcenili, jak v éře sociálních sítí funguje Internet.

Zaměstnankyně pizzerie natočila před dvěma týdny svého kolegu, jak si při přípravě pizzy strká některé ingredience do nosu, případně předvádí, jak na ně pšouká. Byla dost hloupá na to, aby toto video publikovala na YouTube. Už půlhodinu poté se začali ozývat rozezlení zákazníci, ještě týž den večer byli oba zaměstnanci bez místa. Nepomohlo ani to, že se oba dušovali, že šlo pouze o legraci a že se takto "připravené" jídlo nikdy nedostalo k zákazníkům.

Ředitel společnosti se - rovněž na Internetu - o dva dni později veřejně omluvil, podle odborníků to však napáchanou škodu na dobré pověsti stejně napravit nestačilo. Odborníci na marketing teď se zájmem sledují, jestli pokles počtu zákazníků a příjmů zmíněného řetězce bude jen krátkodobý, anebo firmě nakonec způsobí závažnější potíže.

Redaktor Novy Jiří Dlabaja zase natočil své kolegy v redakci, jak chrochtáním dávají najevo, že pracují na tzv. prasečí chřipce (přejmenované posléze v rámci politické korektnosti na "novou"). Video prý pobouřilo některé diváky, slavným ho však učinil až deník Blesk. Ten se pohoršil nad tím, že zaměstnanci nejsledovanější televize mohou zlehčovat nemoc, která ohrožuje svět. Jak šokující! Reportér se na blogu omluvil a video stáhl, mezitím se však „zabydlelo“ na YouTube i Facebooku.

Pro mnoho profesí platí staré známé pravidlo pro továrny na párky. Totiž kdo má tuhle pochutinu rád a nechce si ji zošklivit, neměl by nikdy vidět, jak se vyrábějí. Platí to pro kuchaře z restaurací i reportéry z televize. Co se mě týče, samozřejmě tento sloupek píšu v obleku a s motýlkem. Na YouTube to ale neuvidíte.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Prasečí chřipka na Nově:


Odpověď šéfa Domino´s Pizza:


Televizní klip o videu:

Hey Jude

Ford chce podpořit prodej svých aut. Zavedl blogovné

Slovem roku 2004 byl blog, v roce 2005 si stejný titul odnesl podcasting. V roce 2009 by to to bezpochyby mělo být šrotovné, aspoň v Evropě. Termín označující příspěvek státu na koupi nového auta (a sešrotování toho starého) se nejen omílá v politickém zpravodajství, ale proniká do jazyka v celé paletě nových významů. Taky do reklamy, například ČEZ zavedl bílé šrotovné, neboli příspěvek na ledničky a pračky. I když to nic není proti ceduli jedné povltavské hospody, jejíž fotka koluje na webu. Na ceduli je naškrábáno: "Nabízíme šrotovné! Kdo u nás bude na šrot, dostane zadarmo kafe."

Čeští politici váhají, konec konců našemu průmyslu už dostatečně pomohlo šrotovné zavedené v okolních zemích. Naproti tomu v Obamalandu se se šrotovným nikdo nezdržoval a tamní automobilky dostaly peníze rovnou od státu. Ale dolarovod z Washingtonu nepoteče věčně, a tak kapitáni průmyslu přemýšlejí, co dělat pak. Jednou z cest je nabídnout vlastní modely do segmentu malých vozů, který byl doteď spíše přehlížený a kralovali v něm zahraniční výrobci. Konkrétně Ford uvede počátkem příštího roku na americkém rhu Fiestu.

Už tento měsíc ovšem začímá reklamní a marketingová kampaň. A nelze jí upřít originalitu: Ford vyhlásil soutěž mezi uživateli Internetu, tedy těmi, kteří sami vytvářejí nějaký obsah. Nabídka je víc než slušná: půjčíme vám na šest měsíců auto, zaplatíme pojistné i benzín ... a vy na oplátku budete o Fisetě blogovat, natáčet videa na YouTube a psát na Facebooku. Zájem projevilo přes čtyři tisíce lidí, šanci jich dostane rovná stovka. Podle reklamních expertů je to potenciálně velmi efektivní, ale zároveň riskantní cesta. Ford samozřejmě nebude mít žádnou možnost obsah kontrolovat, takže když blogeři nebudou s Fiestami spokojení, dají nám o tom vědět.

Tím spíš se mi to líbí a tleskám. Mám i název pro tento druh stimulu. Samozřejmě … blogovné.