Je angažmá vicepremiéra Čunka ve věci Národní knihovny spíše sympatické, anebo rozčilující? Zdá se být především podezřelé, protože šéf lidovců má svých starostí dost a v dohledné době ho čeká závěrečné kolo v ringu s kolegou ministrem Schwarzenbergem.
Celá věc svádí k vtipkování, protože sehnat finance zde slibuje muž, který nemá jasno ani ve svých vlastních účtech. Navíc šéf lidovců potvrzuje svou pověst politika, kterého moc nebaví úřadování v jeho vlastním resortu, a tak fušuje do mediálně zajímavých témat. S cikány to moc nevyšlo, zkouší tedy štěstí s Kaplického knihovnou.
Lidoveckému předsedovi jsou asi celá knihovna i s architektem Kaplickým ukradení, ale chce voličům ukázat, že „to jsem prostě já, věčný potížista, který se nebojí nepříjemností“. Jsou to pořád lepší nálepky než „korupčník“ či „rasista“. No a taky je to další šance zašťourat si v ODS, s kterou vede zvláštní zákopovou válku.
Taktika těch, kteří stavbu na Letné nechtějí, je dobrá, ale nedůstojná. Nikdo nemá odvahu říct jasné slovo, a tak se hledají zástupné důvody, případně se vyčkává. Čas hraje proti stavbě. Je nepochybné, že Vlastimil Ježek udělal řadu formálních chyb a jeho postup má mnohé nedostatky. Ale každý, kdo někdy stavěl s povolením úřadů aspoň kadibudku, dobře ví, že formální pochybení lze najít vždy.
Vlastimil Ježek našel na pražských katastrálních plánech volný pozemek, získal pro stavbu knihovny finanční příslib a uspořádal architektonickou soutěž. To vše je na jednoho člověka úctyhodný výkon. Ježek je bezepsoru schopný organizátor, stratég a vlastně i politik. Ano, žádný z jeho kroků není neprůstřelný ani nezpochybnitelný, ale Ježek počítal s veličinou zvanou „dobrá vůle“. Kdyby ji městští úředníci či lépe řečeno politici měli, na Letné by se dnes už kopaly základy.
Celá ta věc se má poměrně jednoduše. Nesouvisí zas tak moc s potřebami knihovny a bezprizorními knihami. Kdyby to tak bylo, tak za peníze, které Ježek získal, dnes už možná stojí někde na kraji Prahy funkční a plně vyhovující, zároveň však zcela přehlédnutelná a průměrná stavba.
Když vidíme, jakým tempem zde rostou nejrůznější business centra a sídla firem, není to nereálná představa. A pravdu má prezidentský tajemník Jakl, který tento týden v rozhlasovém Pressklubu řekl, že dobrým místem pro knihovnu by byl třeba pražský Chodov. Je to dobrá adresa pro řadu prosperujících firem i poboček nadnárodních společností, slušela by tedy i knihovně.
Ale v kauze blob nehrají hlavní roli knihy, nýbrž nápad „zapsat se do dějin“, a to za veřejné peníze. Je to úžasná a neopakovatelná příležitost zejména pro architekta. Knihovna by byla jeho životním dílem, a uražené poštěkávání a řeči „knihovnu si vezmu a postavím jinde“ jsou hloupě dětinské. Architektovi by víc slušela pokora, i když je zřejmé, že by na vývoji kauzy nic nezměnila.
Ale nejde jen o architekta, ale i ředitele knihovny (byl by pro mnoho následujících desítek let „tím ředitelem“), a také politiky, kteří by poskytli výše zmíněnou dobrou vůli a po dokončení stavby přestřihli pásku, aby pak byli „těmi politiky“. A konec konců i my ostatní bychom se mohli cítit „tou generací“, v jejíž éře vznikla v Praze další, ve své době sice kontroverzní, ale z dlouhodobé perspektivy nepochybně pozoruhodná a významná stavba.
Od Ježka to byl dobrý plán a měl naději fungovat, což dokazuje i to, že pražský primátor na hozenou návnadu skočil (byl by přece „tím primátorem“!), ale pak se něco stalo, návnadu rychle vyplivnul, a všechno se zadrhlo. Proč se tak stalo? To nevíme. Jsou spiklenecké teorie, že pražští politici jsou zainteresováni na jiných projektech, které by na Letné mohly vzniknout.
Bývalý minisrtr Jandák v rozhlase koncem dubna v Radiožurnálu tvrdil, že mu kdosi do sněmovny přinesl plány, na kterých byl „jsou namalovány jeden stadion vedle druhého stadionu, takže nezlobte se, ta knihovna by byla ošklivá a vadila by stadionům“. Ale věřte bavičovi!
Možná je to však mnohem jednodušší a bylo to tak, že na sebe zase jako už mnohokrát narazily dvě party, z nichž jedna jsou ti „kapitalističtí pragmatici“, zatímco druhá „ušlechtilí intelektuálové“. A protože ta druhá objala ideu Kaplického knihovny celou svou širokou náručí a té druhé nenechala mnoho místa, rozhodli se to hoši z ODS zatípnout. Protože když můžou, tak proč by to neudělali.
Že by stavba extravagantní knihovny byla pro Prahu přínosem, není pochyb. Ale zůstává otázka, zda má extravaganci platit stát. V západním světě je to častěji tak, že stát takovým projektům pomáhá, ale hlavní investoři jsou soukromí. Ale zrovna tak vznikají i stavby financované výhradně z veřejných peněz, viz třeba nová londýnská radnice.
Pragmatický pohled podložený zkušenostmi i Parkinsonovými zákony je takový, že zmíněné tři, ale i šest miliard jsou ve státním rozpočtu nevýznamné, a že když se za ně nepostaví knihovna, tak se stejně utratí za nějaké pitomosti. Je proto lepší investovat do věcí, které jsou trvalé.
Ale pak je samozřejmě pohled principiální, který říká, že role státu je jiná a že utrácet miliardy, když se prosazují úsporné reformy a mluví se o třicetikorunových poplatcích, je nemravné. A že jestli se někdo chce zapsat do dějin, ať si sežene soukromé investory. Ale to se v Česku zatím nenosí, vždyť i jediný český zástupce na žebříčcích světových boháčů staví na Pankráci pro svou firmu jen další průměrnou a nevýraznou budovu.
Líbilo by se mi, kdyby politici ODS řekli, že jejich důvody proti stavbě jsou právě ty principiální, že jejich programem je přece prosazovat malý, efektivní a téměř neviditelný stát. A k tomu nepatří extravagance a výstřelky. Bylo by to stokrát lepší než to současné trapné sřečkování. Čunkův vklad by mohl být v tom, že je k tomu pohne.
(Psáno jako komentář pro LN)
Štítky: ln, politika
