Někdo si věří i v krizi

Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko? Tímto heslem se řídí společnost Hewlett-Packard, která analytikům a investorům vystresovaným globalní finanční krizí nalila trochu optimismu do žil.

Šéf Mark Hurd ohlásil v úterý, že firma očekává pro nadcházející finanční rok (začínající 1. listopadu) příjmy ve výši 127,5 až 130 miliard dolarů. To je sice o pět miliard dolarů méně, než byla dlouhodobě plánováno, ale v současné ekonomické situaci je to i tak mimořádně optimistický výhled.

Hewlwtt-Packard má zhruba třetinu příjmů ze služeb a softwarových licencí, které zajišťují celkem spolehlivý tok peněz i v době krize. To samé se dá říct o prodeji náplní do tiskáren. Lidé sice nebudou kupovat nové, ale ty staré budou samozřejmě stále v provozu. A jak poznamenal list New York Times, pokles prodeje samotných tiskáren znamená pro Hewlett-Packard lepší příjmy, protože tiskárny jsou levné a prodávají se fakticky se ztrátiou. Hlavní příjem představují náplně.

Miliarda sem, miliarda tam ... aneb jakou cenovku vidí investoři na Twitteru?

Jakou cenu má Twiter? Pro uživatele této mikroblogovací služby nepochybně velkou. Psychologové už dokonce zavedli do svého slovníku termín „twitterový syndrom“, který popisují jako závislost na psaní a čtení krátkých textů svých virtuálních přátel. Ale jakou cenu má Twitter pro případné investory? Toť otázka.

Jde sice o mimořádně populární službu, zatím však není jasné, jaké by mohla generovat pro svého provozovatele příjmy. Na stránkách Twiteru není reklama a služba je bezplatná. Proto překvapila informace, že zájem o koupi Twitteru projevila firma Facebook, kterán provozuje stejnojmenný komunitní portál, a že na stole byla údajně suma 500 miliónů dolarů. Ta se však nakonec zdála pro facebook moc vysoká a z obchodu sešlo. Ani jedna ze stran informace nevyvrátil ani nepotvrdila.

Předpokládá se, že Facebook nabídl investorům Twitteru za jeho převzetí 3,33 procent svých akcií. I jejich hodnota je ovšem zcela virtuální. Papírová hodnota Facebooku je 15 miliard dolarů, ale to ovšem vycházíme ze sumy, kterou za malý balík akcií zaplatil před časem Microsoft. Analytici uvádějí, že skutečná cena Facebooku bude minimálně o řád menší. To by papírovou cenu Twitteru „srazilo“ někam k desítkám miliónů dolarů.

Biftek Wellington

Jak se dělá ...



... a jak chutná:



Naprostý úspěch!

Na nás nemají!

Že prý počítače překonají v inteligenci nás lidi nejpozději do třiceti let. Také jste to slyšeli? Pche! Ne že bych svému počítači nepřál svěžího ducha. A rozhodně si nemyslím, že by byl nějaký zaostalý pitomec. Ale na nás lidi nemají.

Pokusy tu jsou. Jistá společnost sídlící v Seattlu představila novou aplikaci pro módní telefon iPhone. Jmenuje se Last Call neboli „poslední hovor“. Podle reklamy činí z vašeho telefonu toho nejspolehlivějšího společníka pro divoký večer.

Funguje jednoduše. Do aplikace zadáváte množství a druh alkoholu, který během večera pijete. Například: velké pivo, malé pivo, dvě deci vína, panák whisky. Telefon samozřejmě zná váš věk, pohlaví i hmotnost, takže umí spočítat, kdy lidově řečeno „máte dost“. V tom případě vás upozorní předem zvoleným signálem (může to být něžné zavibrování, ale i protivné ženské zaječení).

Pokud signál ignorujete, telefon se o vás i tak postará. Sám přivolá taxíka. A pokud náhodou něco provedete (například dáte neodbytnému taxikáři pěstí do nosu), doporučí vám dobrého advokáta. Aplikaci totiž vytvořila firma, která se specializuje na právní poradenství.

První zkušenosti s telefony vybavenými touto aplikací jsou však rozpačité. „Buzerují vás kvůli každé skleničcce, v nejlepším chtějí jít domů a nakonec vytáhnou seznam právníků. Děkuji, nechci. Tuhle věc už jednu mám a říká se jí manželka,“ napsal jeden z blogerů.

Pro umělou inteligenci je to devastující vysvědčení.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Topolánkovi vadí vyprázdněnost politiky. Přeloženo: Topolánkovi vadí Topolánek

Je celkem drzost, když zrovna Mirek Topolánek obviňuje „média i politology“ z podílu na vyprázdnění politiky. Zaútočil i na část své vlastní strany a co nevidět zřejmě vypeskuje také voliče. Všichni jsme se spikli a kazíme Topolánkovi jeho vizi politiky.

Měl by začít u sebe. Nejdřív nedokázal vyhrát volby tak, aby mohl vládnout aspoň s lidovci a zelenými. Musel vykšeftovat přízeň přeběhlíků. Co přesně bylo obsahem těchto obchodů, dodnes nevíme. Ale bezpečně vidíme, že Topolánek a ODS sice vládnou, ale z reformního programu této strany neprosadili prakticky nic. Jestli tohle není vyprázdnění politiky, tak potom co tedy?

Jediný výsostně politický souboj o jediný prokazatelný reformní krok Topolánek prohrál. Řeč je o poplatcích ve zdravotnictví. Ty se podařilo prosadit a zjevně fungovaly, ale vláda ani ODS o nich nedokázaly přesvědčit voliče. Naopak sociální demokraté udělali z téhož volební téma, které voličům prodali perfektně. Postupovali populisticky? Jistě. Ale i souboj s populismem a demagogií je běžnou součástí politiky.

Topolánek jej – na rozdíl od kuloárního nakupování přeběhlíků – naprosto nezvládl. A teď nás bude školit o vyprazdňování politiky? Nejspíš si z nás dělá legraci. Své předkongresové „zamyšlení“ o budoucnosti politiky i ODS chytře prošpikoval narážkami na Klause i Béma. Ale to je málo. Bohužel ani trochu nenaznačil, jakou vlastně politiku chce dělat.

Řekl, že má být „s reálným obsahem“ a dále „sebevědomá, euroatlantická, občanská“. To jsou hezké přívlastky, protože je lze stěží vyprázdnit. Žádný „reálný obsah“ nemají. Nebo nám ho Topolánek aspoň neřekl. Ovšem ví, že taková politika může zajistit ODS a dalším středovým stranám vládnutí. A dokonce donutit k vnitřní přeměně ČSSD. Vskutku nemalé cíle!

Lídr strany, který obhajuje svůj post, má i po jednom volebním neúspěchu solidní pozici. Může odkázat na to, co prosadil a co udělal. Bohužel, za Mirkem Topolánkem jsou spíše seznamy toho, co neudělal. Ano, opět platí, že známe objektivní důvody, proč to tak bylo. A můžeme respektovat i Topolánkovy volební triumfy, kterých bylo víc než proher. Jenže nerealizoval téměř nic z toho, co voličům slíbil. Proto k posledním volbám nepřišli. A když se ODS nepromění, nepřijdou ani příště.

Vymezit se vůči Klausovi a Bémovi je málo. Může to zabrat, pro mnoho voličů představují tato dvě jména tu méně přátelskou a přijatelnou část ODS. Chápeme Topolánkovu kritiku klausovského období ODS, které by se s Bémem mohlo vrátit. Rozumíme i důvodům „otevřených příkopů mezi Hradem a Strakovou akademií“. Ale máme-li paměť, pak také víme, že žádný příkop být nemusel, kdyby právě Mirek Topolánek – jako své poslední stranické vítězství – nevybojoval Václavu Klausovi znovuzvolení.

Myšlenkové schéma, ale i slovník a styl Topolánkova projevu až příliš připomínají článek, který o týden dřív publikoval Topolánkův přítel Marek Dalík v Hospodářských novinách. I ten kritizuje „populistickou politiku bez obsahu“, kterou si krajští politici ODS údajně prohráli volby.

Ta posedlost „obsahem“ je u obou souputníků až fascinující. Dalík dokonce uzavírá svůj článek tím, že Topolánek dal ODS „obsah století jednadvacátého“. Ale jaký obsah to je, se ani od něj nedozvíme. Upnutí k nepojmenovanému obsahu kontrastuje s démonizováním „obalu“.

Topolánek i Dalík si uvědomují, že princip politiky tkví ve schopnosti svůj program voličům prodat. Ale nevědí jak. A tak Topolánek na jedné straně píše o „vyprázdněném marketingu paroubkovské ČSSD“, zatímco Dalík zase o tom, že reformy je třeba nabídnout „v přijatelném marketingovém balení“. Kde je rozdíl mezi „přijatelným“ a „vyprázdněným“?

Když se politik dostane do úzkých a nemůže se vykázat minulými výsledky, přibere do svého repertoáru osudovost. A tak se i od Topolánka dozvídáme o tom, že nadcházející kongres ODS je důležitější než předešlé. Straně hrozí buď doktrinářská, anebo populistická cesta a Topolánek je podle svých slov člověk, který se nenechá svést ani na jednu.

Jsou to iritující řeči. Nadcházející kongres je důležitý tak možná pro Topolánka nebo pro Béma. Ale ve skutečnosti jen určí muže, který stranu dovede téměř jistě k prohře ve volbách do sněmovny a pak k dalšímu kongresu. I před ním bude tvrdit, že je klíčový, osudový a zlomový. Ale snad se na něm utká s politikem, který místo řečí nabídne ten tolik kýžený obsah.

Jsou "tam", na facebooku i jinde. Prostě na webu. Proč je nikdo nechce?

Pět procent voličských hlasů je úctyhodné číslo. Pokud by je získala nová politická strana, stačilo by jí to na vstup do parlamentu. Pokud by po nich sáhla buď ODS, nebo ČSSD, zajistilo by jim to volební vítězství. Proč o tom píšu? Odhaduji, že právě takový je nevyužitý voličský potenciál, který lze „sebrat“ na českém Internetu.

Ukrývá se v silné generaci dvacátníků a třicátníků, kteří v posledním roce začali osídlovat Facebook a využívat další podobné služby. Zatím jen malé procento z nich, pochopitelně. Ale brzy přijdou další. Přesně podle modelu internetových sociálních sítí spolu navazují kontakty, vytvářejí zájmové skupiny a jejich virtuální život se prolíná s tím reálným. Jejich vliv a význam jsou proto vyšší, než by odpovídalo prostému počtu.

Angažmá na webu představuje nový typ občanské společnosti. Ta klasická v Česku nikdy pořádně nevznikla. Navzdory havlovské masáži (nebo možná kvůli ní?) získala pověst něčeho nudného a mírně podezřelého. Aktivitu a zájem o veřejné věci nelze naordinovat, musí vzniknout z nějaké potřeby. Tu teď zřejmě dnešní dvacátníci a třicátníci cítí. Důkaz? Třeba téměř dva tisíce uživatelů, kteří virtuálně „demonstrují“ na podporu Rádia Wave.

Nezajímají se o politiku, ale jen v tom tradičním významu. Chtěli by veřejný život ovlivňovat. Své názory umějí formulovat, prosazovat a získávat pro ně spojence. Ale mnozí paradoxně ani nechodí k volbám. Politický systém považují za něco, co svým hlasem těžko ovlivní a co existuje mimo jejich svět. Proto jsou ideálním „materiálem“ pro politika či stranu, kteří jejich světy propojí.

Nedávné americké volby mimo jiné ukázaly, jak to lze udělat. Obama určitě nevyhrál kvůli Internetu, ale Internet byl prostor, který opanoval a kde vyhrál ještě před samotnými volbami. A možná v některých státech znamenal rozhodující výhodu. Potvrdilo se, že virtuální svět je pro klasickou politickou kampaň ideálním prostředím.

Kolika lidem může politik jako Obama potřást na mítincích během kampaně rukou? Budou to tisíce, maximálně desetitisíce. Ve virtuálním světě je ekvivalentem stisknutí ruky „virtuální přátelství“. Nabízí přímou, téměř intimní vazbu mezi vámi a politikem. A jen na Facebooku měl Obama v den voleb dva a půl miliónu takových „virtuálních přátel“.

Web poháněný aktivitou uživatelů (nazývaný marketingově „webem 2.0“) umožňuje nejen získávat a mobilizovat příznivce, ale také mít silnou a bezprostřední zpětnou vazbu. Kdo umí číst ve virtuálním světě (a není to žádná alchymie), dozví se z něj možná víc než z nákladných a často nepřesných průzkumů.

Stačí vzít třeba mikroblogovací systém Twitter. Uživatelům nabízí prostor 140 znaků (tedy zhruba dvou vět), aby napsali, co dělají, případně co si myslí nebo co cítí. Velmi často se to týká politiky. Obamova stránka na Twitteru měla v den voleb přes 110 tisíc „následovníků“, kteří jsou jakousi obdobou „virtuálních přátel“. To je úctyhodný vzorek potenciálních voličů.

Nevím, jestli nějaký český politik má na Twitteru účet. Pochybuji o tom. A přitom například po nedávných krajských volbách to bylo právě na českém Twitteru velmi poučné čtení. Reflexi výsledků, ale i důvody, proč a jak kdo volil, případně proč k volbám nešel. Pro politického konzultanta materiál k nezaplacení.

Na Facebooku vím o pěti profilech českých politiků. Vyčnívají z nich dva, o kterých nedávno napsaly Hospodářské noviny: zelený ministr Ondřej Liška a sociální demokrat Jahn Hamáček. Ale i tihle dva sociální síť zatím jen oťukávají a využívají spíš pro soukromé, než politické účely.
Pár politiků píše na své blogy, například Paroubek, Langer nebo Bém. Ale to je dnes málo.

Internet není skladiště textů, které politikům neotiskly noviny, nýbrž fascinující komunikační prostředí s ohromnými možnostmi. Ale formu je třeba přizpůsobit tomu, jak dnes web funguje. Klasické osobní stránky jsou stejně užitečné jako nástěnka na stranickém ústředí.

Imaginární „pětiprocentní potenciál“, který jsem zmínil na začátku, není snadnou kořistí. Ale existuje, o tom jsem přesvědčen. Například mně by se osobně líbilo, kdyby se právě tady začala odehrávat nevyhnutelná renovace ODS. Je to strana, jejíž současné problémy jsou příliš velké, než aby se mohly vyřešit na sekretariátech nebo i na kongresu. A zároveň je to strana, jejíž papírový program rezonuje s nezanedbatelnou částí „facebookové“ generace. Proč toho nevyužít?

Pro chytrého politika je to šance. Ale nebude trvat věčně.

Američtí prezidenti ... techničtí analfabeti. Až na toho Obamu

V Bílém domě bude od ledna nejen poprvé v historii černoch, ale také člověk, kterého neděsí moderní technologie. Jeho předchůdce proslul výrokem, že používá „internety“ a že si na Googlu rád prohlíží satelitní fotografie svého ranče. George W. Bush měl také hudební přehrávač iPod, ale už se moc nemluvilo o tom, že mu ho musí zapnout a vypnout asistentka.

O moc lepší to nebylo ani s Billem Clintonem, který sice působil mladistvě a moderně, ale to bylo jenom zdání. Moc nepomohlo ani to, že jeho viceprezidentem byl Al Gore, známý příznivce a podporovatel moderních technologií (někdy nepravdivě obviňován z toho, že sám sebe nazýval „vynálezcem Internetu“). Za celou prezidentskou kariéru napsal pouhé dva emaily (z toho jeden byl testovací) a první textovou zprávu z mobilu poslal dokonce až v roce 2007. Bylo to blahopřání Hillary k narozeninám.

Budoucí prezident Obama je úplně jiný případ. Přes Internet vedl značnou část své kampaně a jeho prostřednictvím také získal spousty individuálních finančních příspěvků. Na server Facebook „nasbíral“ do voleb dva a půl miliónnu přátel a jejich počet stále stoupá. Minulý týden oznámil, že pravidelné prezidentské projevy nebude vysílat pouze rádio, ale že budou k dispozici také na YouTube. Obama má laptop Apple a podle nálepky na jeho víku je také příznivcem hry PacMan. Problém určitě nemá ani s emaily či textovými zprávami, protože používá mobil BlackBerry.

Jaký to bude mít vliv na obor moderních technologií, je ptázka. Až nevídaně prosperovaly, byť v Bílem domě seděli techničtí ignoranti. Snad přežijí, když teď bude nejmocnějším mužem světa jejich fanoušek.

Kam až?

Kam až doletí nudle? Toť pikantní otázka. Jemně uchopte nudli u nosu kurzorem myši, pěkně ji roztočte ... a vší silou hoďte. Jestli nedoletí aspoň tisíc metrů, jste fakt žabaři. Někdy mě trochu děsí intelektuální úroveň flashových her, které jsem schopen hrát.

Vlček prý nelpí na postu šéfa sněmovny kvůli penězům. Ale proč tedy vlastně?

Jak je smutné kvičení prasátka, kterého odstrkují od korýtka! Mediální hysterčení předsedy sněmovny je takovým úsměvným koloritem dnešní podivné politické situace.

Novinářům řekl: „Můžu vás ubezpečit, že kvůli penězům na své funkci nelpím.“ Dobrý výrok! Miloslav Vlček v něm mimoděk přiznává, že na své funkci lpí. Ale už nevysvětlil, z jakého důvodu. Když to není kvůli vysokému platu, případně hezké kanceláři či dalším prebendám, tak proč vlastně? Toť záhada.

Politici v takové situaci obvykle říkají, že chtějí dokončit rozdělanou práci, splnit předvolební sliby nebo realizovat své politické vize. Nic z toho však pro Miloslava Vlčka neplatí. Řekněme si to na rovinu: tenhle politik je chodící anekdotou. Není ničím jiným než špatně fungujícím strojem na řízení sněmovny. Ve své straně nereprezentuje žádný mocenský a už vůbec ne myšlenkový proud.

Má možná dobrou vůli vykonávat svou funkci svědomitě a dobře, ale zoufale mu k tomu chybí intelektuální kapacita i potřebné charisma. To se mnohokrát ukázalo, a nejvýrazněji asi při prezidentské volbě. Jeho nemohoucnost a nepřipravenost byly k smíchu. Tehdy i při mnoha jiných příležitostech. Ale když ten smích v jednacím sále zazněl, bral to Miloslav Vlček jako nevděk a nespravedlnost. Jednou dokonce přímo řekl: „Zkuste si to sami.“

Možná sám uvěřil tomu, že dělá něco záslužného a zároveň nevděčného. Není to tak! Předseda sněmovny je vysokým státnickým postem s velkou symbolikou, ale i nezanedbatelnými ústavními pravomocemi. Jistě, může být trafikou i platidlem v politických obchodech. Ale v každé zemi zrcadlí obsazení křesla šéfa komory parlamentu nějak danou politickou situaci. Měl by v něm sedět někdo důstojný a vlivný.

Miloslava Vlčka do něj katapultovalo povolební jednání, a to původně na velmi omezený čas. Jiří Paroubek si dal velkou práci, aby vybral někoho opravdu nicotného. Nechtěl opakovat chybu Stanislava Grosse, který v podobné situaci „vystrčil“ za sebe na premiérský post právě Paroubka. Nemohl tušit, že nastartuje buldozer, který převálcuje všechno a ze všeho nejdřív jeho samotného.

Sázka na Vlčka šéfovi ČSSD vyšla. Jestli pozice předsedy sněmovny skýtá nějaké možnosti na vytvoření politického vlivu či mocenské pozice, tak je Miloslav Vlček naprosto nevyužil. Nemá jediný argument, kterým by mohl obhajovat své setrvání v čele sněmovny. A nemá ani žádné politické spojence.

Svým způsobem je Miloslav Vlček nechtěným symbolem české politiky posledních dvou let. I ta se totiž odehrává ve znamení provizornosti, nekompetentnosti a rezignace na jakékoliv ideály. Politici degradovali sami sebe na konzumenty funkcí, ve kterých je drží ani ne tak vůle voličů, jako podivné a málo srozumitelné dohody.

Je mi nepříjemná představa Jiřího Paroubka v jakékoliv vysoké státní funkci, protože mi je ten člověk protivný a považuji ho za nebezpečného. Ale jeho instalace do čela sněmovny může být aspoň částečným návratem k přehlednější a normálnější politice.

Taky vám chodí nabídky přátelství z Facebooku?

Flickr oslavil miliardové výročí

Mohla to být nějaká velká americká kára, blondýna v minisukni v barvách americké vlajky nebo aspoň manhattanský mrakodrap. Ale jsou to jen šedivé zašpérované dveře domu, kde nejspíš nikdo nebydlí. Že by baráček s nesplácenou hypotékou? I to je možné.

Fotka s pořadovým číslem 3000000000 každopádně nenabízí nic velkolepého ani povzbudivého. Tedy kromě samotného faktu, že má tak vysoké číslo. Ano, právě tolik uživatelé nahráli fotografií na server Flickr Je to o miliardu víc než zhruba před rokem, což odpovídá víc než slušnému neziročnímu padesátiprocentnímu růstu.

Flickr patří do portfolia vyhledávače Yahoo, který byl hvězdou prvního internetového boomu v druhé polovině devadesátých let, ale teď je už jen "chudým příbuzným" bohatého a dominantního Googlu. Flickr je oblíbenou službou, kterou většina lidí používá jako webov fotoalbum. Zdaleka však už není největším "úložištěm" fotografií. Tím se stal populární Facebook, který se sice na fotografie nespecializuje, ale minulý měsíc oznámil, že jeho uživatelé si ve svýcg profilech uložili už deset miliard obrázků.

Umělá inteligence a názor na Paroubka

Anglický profesor kybernetiky Kevin Warwick už v polovině devadesátých let napsal, že počítače převezmou vládu nad světem v roce 2045. Stanou se nadřazenými nad lidmi. Jak přesně se to projeví, není známo. Ale protože má Kevin Warwick za manželku Češku, přepodkládám, že o nadřazenosti a podřízenosti ví svoje.

Osobně mám pocit, že mé pécéčko je mi nadřazené už roky. Pravidelně ho opečovávám, přizpůsobuji svůj pracovní rytmus jeho vrtochům a nikdy o něm nemluvím ošklivě v jeho přítomnosti. Kdybych si své první pécéčko nekoupil až několik měsíců po svatbě v roce 1991, určitě bych s ním konzultoval i tu. Netroufám si tvrdit, kdo z nás je inteligentnější. A protože na něm teď píšu i tenhle sloupek, tak vám ani nenapíšu, co si myslím.

Za jakési populární měřítko inteligence je pokládán slavný Turingův test. Jmenuje se podle britského matematika Alana Turinga, který za druhé světové války luštil nepřátelské šifry a později se zabýval umělou inteligencí. V roce 1950 napsal, že až člověk nepozná, zda konverzuje s jiným člověkem, anebo počítačem, tak pak bude možné říct, že onen počítač „přemýšlí“.

Vždycky mě bavilo si představovat, jak takový test probíhá. V místnosti je skupina seriózně vyhlížejících vědců v bílých pláštích, kteří ťukají na klávesnici zapeklité otázky. Za plentou je buď spiklenecky se usmívající jejich kolega, anebo poblikávající počítač. Vědci se pak podle odpovědí snaží určit, kdo tam je.

Nechme teď stranou, že většina vědců jsou popletená trdla, takže by sami žádným Turingovým testem neprošli. Ale pak je tu ta naléhavá otázka, nakolik lze z běžné konverzace poznat, že váš partner přemýšlí. Minimálně my ženatí muži máme perfektně zvládnuté techniky, jak se svými ženami konverzovat celé hodiny, a přitom být duchem úplně někde jinde.

Myslím, že přesně tyto triky využívají programátoři, kteří „vdechují“ prostřednictvím svého softwaru ducha neživým počítačům. Ale zatímco odměnou nebohých manželů je pouhých pár momentů klidu, úspěšné tvůrce umělé inteligence čeká něco mnohem lepšího. Totiž sto tisíc dolarů a zlatá medaile. Tolik obnáší takzvaná Loebnerova cena, která je určena tvůrcům softwaru, který projde Turingovým testem.

Založil ji Hugh Loebner v roce 1990 a zlatá medaile – která bude opravdu zlatá, na rozdíl od olympijských zlatých, které jsou podle Loebnera ve skutečnosti z pozlaceného stříbra – čeká na svého držitele. Loebner je v článcích obvykle popisován jako „americký vynálezce“, skutečnost je však mnohem barvitější.

Podnikatel z New Yorku má slabost nejen pro umělou inzeligenci, ale také pro prostituci. Stal se známým jako aktivista, který bojuje proti tomu, aby zákony kriminalizovaly zákazníky prostitutek. V roce 1994 napsal na toto téma otevřený dopis zveřejněný deníkem New York Times a v roce 1996 byl spoluautorem Manifestu sexuální svobody. Ostatní Američany v něm vyzval k sexuální občanské neposlušnosti, pro kterou stanovil datum 6/9/96. Proč jde o datum tvořené zrovna těmito číslovkami, netřeba nikomu obdařenému aspoň špetkou přirozené inteligence vysvětlovat.

Letošní ročník finále Loebnerovy ceny se konal v září v Británii. Pravidla byla jednoduchá. Každý soutěžící software musel pět minut odpovídat na otázky skupiny dobrovolníků tvořené především vědci a novináři. Ti pak měli rozhodnout, jestli mluvili s ppočítačem, anebo živým člověkem. Pokud by počítač s daným softwarem „přelstil“ aspoň třicet procent porotců, zíkslai by jeho tvůrci kýženou cenu. Letos byl výsledek obzvlášť těsný. Vítězný program dosáhl pětadvaceti procent.

Jmenuje se Elbot a můžete si s nim popovídat. Osobně tyhle konverzace miluju. Už v devadesátých letech jsem trávil celé hodiny debatami s Alicí, což je asi nejslavnější (a asi i nejstarší) program tohoto typu na Internetu. Většinu času jsem se jí pokoušel svést nebo aspoň svléknout, což bylo zvlášť pikantní, protože program měl pouze textový výstup. Ale k mé úplné spokojenosti by stačila věta: „Teď si svlékám svou krajkovou podprsenku, ty můj ďáblíku.“ Alice, ta softwarová potvora, ji však nikdy nevyslovila.

Elbot je již podle jména mužského pohlaví (a navíc je graficky znázorněn jako nevzhledený robot!), takže sexuální hrátky byly pro mě tím pádem mimodiskusi. Jako téma jsem tedy zvolil politiku. „Co si myslíš o Paroubkovi?“odpověď na sebe nenechala čekat ani pár vteřin. „A co si o Paroubkovi myslíš ty?“ Dost laciné, pomyslil jsem si. „Myslím, že je divný,“ naťukal jsem.

„Doufejme, že neděláš chybu,“ odpověděl Elbot. Ptám se: „Jakou chybu myslíš?“ Počítač okamžitě reaguje: „Jak definuješ chybu? Třeba to, že by se to mohl dozvědět Paroubek?“
V ten moment jsem se zarazil. Nemám zrovna žádnou zlatou medaili ani volných sto tisíc dolarů. To víte, finanční krize. Ale můžu dát jako cenu svou prošlou novinářskou legitimaci z roku 1993. Elbot má inteligenci českého typu.

„Paroubek je fajn člověk,“ řekl jsem Elbotovi.

Nedorozumění jménem Obama

Je Amerika s nálepkou „Obama“ lepší, než byla Amerika s visačkou „Bush“? Složili tamní voliči cosi jako reparát pošramoceného „amerického snu“? Hlouposti. Je to stále stejná Amerika a stejný sen. Obama jen přinesl iluzi, že ho zase bude snadné milovat.

Spojené státy nejsou jen obyčejná země nebo velmoc. Byly minimálně celé dvacáté století symbolem svobody, prosperity a šancí. Milovat Ameriku neznamená zbožňovat její obyvatele, jejich kulturu ani přírodní krásy, ale upnout se právě k výše zmíněným hodnotám. Jsou univerzálně platné a činí svět lepším.

Nebo minimálně učinily lepším Ameriku. Ta se stala laboratoří, která prokázala, že důsledné lpění na těchto hodnotách může přinést prosperitu. Proto je antiamerikanismus tak nepohodlný a navíc přináší paradoxy. Většina těch, kteří proti Americe protestují, zároveň touží po americkém standardu a způsobu života. I teroristé často pijí kolu a mají oblíbené hollwoodské filmy.

Antiamerikanismus vyrůstal v minulosti z komplexů, zloby a ideologické omezenosti. Až za Bushovy vlády byl vytažen z nízkých pater lidské povahy do vysokých pater politiky. Evropa, a to zejména ta západní, se stala antiamerickou. Ale důvodem nebyl Bush, nýbrž zjednodušeně řečeno rozpad bipolárního světa a globalizace. Obojí velmi rychle „vyexportovalo“ americké hodnoty do světa. Ovšem ukázalo se, že bez Američanů tak nějak nefungují. Lépe řečeno, že nefungují bez jejich pracovitosti, disciplíny a odvahy.

Žít americký sen je mnohem obtížnější než ho jen snít. Také proto, že není vždy fungujícím a samospasitelným receptem. Dokazují to například vojenské neúspěchy v Iráku či právě probíhající finanční krize. Je těžké z toho vinit americké hodnoty či odmítnout americký životní styl. Vždyť je tak pohodlný! A tak si svět našel náhradního viníka v nesympaztickém a osobnostně komplikovaném Georgi Bushovi.

Historie nejspíš prokáže, že byl dobrým nebo minimálně průměrným prezidentem ve výjimečně obtížných časech. A že právě americké hodnoty reprezentoval velmi jasně a pevně. Výroky Jiřího Paroubka o „světovém četníkovi“ či Lubomíra Zaorálka o „sametové revoluci“, která snad smetla jakousi totalitu, nejsou jen prázdným blábolením. Odhalují způsob myšlení, z kterého nejdřív vyrostl antiamerikanismus, a když jeho nositelé zjistili, že je to ideologie v současném světě bezvýchodná a nepraktická, tak z něj také vyrostla láska k Obamovi. Nemá žádné jiné kořeny.

Barack Obama je nepochybně mimořádně charismatickým a úspěšným politikem. Ale to se bavíme o formě, nikoliv obsahu. Kromě černých či hispánských voličů a kromě příznivců levicového liberalismu rozhodli o jeho zvolení ti voliči, kteří chtějí, aby Ameriku svět zase miloval. A vyšli tak vstříct nám, kteří Ameriku milovat chceme. Jen mám strach, že tohle nedorozumění může skončit velkým zklamáním.





(Prodavač "kondomů Obama" v New Yorku několik dní po volbách).

NY Knicks vs. Utah Jazz

Americká hymna před zápasem Knicks s Jazzem v Madison Square Garden v neděli odpoledne. Hezká atmosféra, před halou prodavači nabízeli trička a kondomy s Obamou. Knicjs nakonec vyhráli a Utah odjel s první porážkou v letošním ročníku NBA. Ne že bych tomu rozuměl, ale psali to druhý den v novinách.

Obama je nejmocnější muž světa. A taky Internetu

Byly to první americké volby na webu. Že jste tu větu slyšeli už dříve? V letech 2004 a 2000, případně dokonce i v roce 1996? To je možné. Ale Barack Obama jako vůbec první kandidát využil plně vlastnosti webu k tomu, aby své příznivce mobilizoval a umožnil jim se kampaně zúčastnit. Web poprvé nebyl jen pouhým médiem nebo marketingovým nástrojem, ale skutečným prostředím, kde se kampaň odehrála.

Jak Obamovi poradci na webu postupovali a co dělali, bude nepochybně v budoucích učebnicích politologie. A možná i marketingu. Které nástroje a služby použili?

Facebook: Kde jste, přátelé?

Server Facebook založil v únoru 2004 tehdejší student Harvardovy univerzity Mark Zuckerberg, dnes patří mezi nejpopulárnější tzv. sociální sítě. Odhaduje se, že má celosvětově 110 miliónů uživatelů. Ti si na Facebooku založili svůj "profil", kde mohou publikovat texty, fotografie a videa, ale především komunikovat s ostatními. Každý uživatel si vytváří komunitu svých "přátel", kteří mají přístup k obsahu na jeho profilové stránce.

Facebook byl původně určen pouze studentům Harvardu, později i dalších amerických vysokých a následně i sředních škol. V zářá 2006 se pak otevřel veřejnosti. V posledních dvou letech se několikrát spekulovalo o tom, že Facebook koupí nějaká silná webová firma (například Google), ale to se nestalo. Papírově se hodnota firmy odhaduje až na dvě miliardy dolarů. V říjnu 2007 koupil Microsoft 1,6 procent akcií, za které zaplatil 246 miliónů dolarů.

Facebook je efektivní nástroj pro udržování a budování kontaktů. Platí to pro jednotlivé uživatele, ale může to platit i pro firmy. Nepochybně to pochopil i Obamův tým, který počátkem roku 2007 najal jako šéfa "webových operací" Chrise Hughese. Ten je bývalý Zuckerbergův spolužák a jeden ze spoluzakladatelů Facebooku. Předpokládá se, že jeho nápadem bylo vytvořit pro Obamu cosi jako vlastní sociální síť, a to na adrese my.BarrackObama.com. Ale prezidentský kandidát si pochopitelně založil i profil přímo na Facebooku. Až do volebního dnes se mu podařilo získat téměř 2,5 miliónu virtuálních přátel. Je to zhruba čtyřikrát víc, než má jeho konkurent John McCain.

Na jaře byl Obamův náskok ještě větší. McCainův tým to zpočátku nebral jako nevýhodu. "Počet příznivců na Facebooku pro nás není relevantní," řekl deníku Washington Post jeden z manažerů kampaně Mark Soohoo. "Uživatelé Internetu či konkrétně tohoto druhu služeb nejsou typicky našimi voliči." Měl pravdu, aspoň statisticky. Profil na Facebooku má podle jednoho z výzkumů 38 procent demokratů, ale jen 21 procent republikánů. Jenže se ukázalo, že svirtuální podpora přináší zřetelné výsledky i v reálném světě. A tak se v létě a hlavně těsně před volbami pustili i McCainovi lidé do "lovu přátel". Jenže to už bylo pozdě.

YouTube: skoro stejně mocné jako TV

Obamův tým samozřejmě využíval i další služby, například YouTube. Server založený v únoru roku 2005 je nejrychleji rostoucím webovým projektem v historii. Odhaduje se, že zde každou minutu uživatelé nahrají třináct hodin videozáznamu. V létě 2008 dosáhl počet klipů 100 miliónů. YouTube dnes vlastní společnost Google, od zakladatelů ji koupila v září 2006 za 1,7 miliardy dolarů.

Obamův tým YouTube doslova "zaplavil" vlastními videoklipy. Jejich počet šel v kampani do stovek. Byly mezi nimi velmi populární, jako třeba záznam Obamova projevu na rasové téma z jara 2008. Ten viděly milióny lidí. Další klipy tak populární nebyly, ale oslovovaly nobvykle vždy nějaké konkrétní publikum. Snažily se voliče přesvědčit, aby k volbám přišli, a dávaly jim instrukce, jak postupovat a čemu se vyvarovat.

Nejsledovanější videa nebyly ovšem přímo dílem volebních štábů. Hitem se stala Obama Girl, kterou si v klipu zahrála sexy modelka Amber Lee Ettingerová a hlas jí propůjčila studentka Leah Kaufmanová. Zpívá o tom, jak Obamu miluje a že udělá všechno pro jeho zvolení. Sledovalo ji přes deset miliónů diváků.

Ještě víc jich však vidělo klip nazvaný "Milý pane Obamo," jehož protagonista naopak podporuje McCaina. Je jím voják po návratu z Iráku, který polemizuje s Obamovým tvrzením, že válka v Iráku byla chybou. Dvouminutové video neobsahuje chytlavou hudbu ani erotické motivy, ale má překvapivou emocionální sílu. "Když nazýváte válku v Iráku chybou, projevujete neúctu každému, kdo v ní zemřel. A protože nerozumíte nebo odmítáte tyto principy, pane, podporuji senátora Johna McCaina," říká muž do kamery. Video vidělo téměř dvanáct miliónů lidí.

Twitter: Propaganda ve 140 znacích

Prezidentská kampaň 2008 byla také ve znamení mikroblogování. Server Twitter byl oficiálně spuštěn v říjnu 2006, po několikaměsíčním interním testování. Autor konceptu Jack Dorsey ho založil na jednoduchém nápadu: umožnit uživatelům psát a šířit po webu texty, jejichž délka nepřekročí 140 znaků. Twitter je platforma, která to umožňuje.

Klíčová je pro Twitter schopnost dodat vaše texty lidem, kteří si to objednají. Jde o obdobů virtuálních přátel z Facebooku, na Twitteru se jim pouze říká "followeři". Texty mohou číst na Twitteru, nechat si je posílat na blog nebo i esemeskou do mobilu. Existuje mnoho služeb, které Twitter kopírují či napodobují. Sám Twitter má pak přes tři milióny registrovaných uživatelů.

Twitter je účinný komunikační kanál. Obama ho využíval především pro informace o mítincích či organizačních záležitostech. Svůj profil na Twitteru měl také McCain, bral ho však spíše jako názorovou platformu: polemizoval s Obamu, útočil na údajně zaujatá média či novináře. Obama byl ovšem úspěšnější v počtu "followerů"? získal jich zhruba 110 tisíc, což je dvacetkrát víc než McCain. Částečně to nepochybně bylo i pro to, že byl jako uživatel aktivnější. Napsal (buď osobně, ale spíš jeho poradci) zhruba 250 "tweetů", zatímco McCain asi desetkrát méně.

A dál?

Mnozí si kladou otázku: co se sociální infrastrukturou, kterou Obama v rámci kampaně vybudoval, bude teď? Jistě, předvolební kampaň je účelovým politickým "vehiklem" na jedno použití. Nic není staršího a zbytečnějšího než kampaň po volbách. V tomto případě by to ovšem byla škoda. Už kvůli těm několika miliónům "virtuálních přátel". Obamovi se můžou hodit, i když z předvolebníhon autobusu přesedne do Bílého domu.

Jsem informace z Wikipedie. Ozbrojená a nebezpečná

Za mých mladých let naivkové říkali: „Přece to musí být pravda! Psali to v novinách,“ kdežto teď se nechávají slyšet: „Bylo to na Wikipedii“. Obojí má srovnatelně anekdotický rozměr.

Známá internetová encyklopedie se dostala na mediální výsluní před pár týdny, když Rada Českého rozhlasu „dala za uši“ rozhlasové stanici Wave za údajnou propagaci fašismu. Důvodem bylo vysílání písně Swastika Eyes, kterou analytik najatý Radou označil za „kontroverzní a radikální“. Vycházel přitom mimo jiné právě z údajů na Wikipedii, což novinářům řekl člen Rady Antonín Zelenka.

Připomeňme, že jde o jeden z nejúchvatnějších webových projektů poslední doby. Encyklopedii vytvořili internetoví uživatelé a co do kvantity uř překonala všechny své papírové konkurty. Ani z hlediska kvality si nevede špatně. Před časem šokoval jeden vědecký časopis svým průzkumem, podle kterého je Wikipedie v zásadě srovnatelná s renomovanou Britannikou.

Wikipedie je dnes pravděpodobně nejpoužívanějším zdrojem informací, což dokazuje i to, že odkazy na články na tomto webu jsou vždy na jednom z prvních míst ve výsledcích internetového hledání. Mnoho lidí včetně novinářů se základní informace o čemkoliv dozvídá právě z Wikipedie. Články na ní jsou přehledné, srozumitelné a bez reklamy.

Informacím z Wikipedie lze v zásadě věřit. Jak známo, autorem textů může být libovolný uživatel. A kdokoliv může v již napsaném textu dělat změny. Do každého článku se tak lehce mohou dostat hlouposti. Systém je však nastaven tak, že autoři se hlídají navzájem a na ně ještě dohlížejí dobrovolní editoři. Tenhle encyklopedický komunismus někdy vede k podivným šarvátkám a bojům (psal o nich v minulosti i Reflex), kupodivu však plus mínus funguje.

Znamená to, že Wikipedie může být v médiích či dokonce akademických pracech citovaným zdorjem? To je úplně jiná otázka. A odpověď zní: Nikoliv. Jednoduše proto, že se články na Wikipedii proměňují. Odkazovat lze jen na zdroje, které jsou jednou provždy dané a neměnné.

Wikipedia je při jakémkoliv průzkumu či hledání informací dobrým odrazovým můstkem. Tak to říkám svým kolegům, studentům i sám sobě. Pro základní informaci a představu je Wikipedie nejlepší. Navíc zde najdete odkazy na další, často již solidní a uznávané zdroje. Pro pečlivou „vyzdrojovanou“ práci se Wikipedie nehodí.

Když se expert bve svém hodnocení obsahu písně či jejích interpretů odvolává na Wikipedii, je to důkaz jeho lenosti, případně omezenosti. Ale totéž platí třeba i pro redaktory ČTK, kteří Wikipedii citovali v říjnu ve zprávě o tom, kdo a za co dostal letošní Nobelovu cenu z chemii.

Nelze zastírat, že se Wikipedie v redakčních newsroomech používá, a to možná víc než kterýkoliv jiný web. Dokazují to i průzkumy, které některé profesní organizace dělaly například v amerických redakcích. Ale s informacemi z Wikipedie je potřeba zacházet poučeně a obezřetně.

Pěkný kousek se podařil letos v září internetovému šprýmaři, který na Wikipedii do článku o kyperském klubu AC Omonia umístil několik zajímavých „špeků“. Například napsal, že se fanouškům přezdívá „kašpaři“ a že nosí „speciální klobouky vyrobené ze starých bot“.

Nic z toho nebyla pravda. Ale bylo to těsně před zápasem tohoto klubu s Manchesterem United a šlo o to, který z britských žurnalistů se „chytí“. Tím nebožákem byl nakonec sportovní redaktor bulvárního deníku Daily Mirror. Byla z toho internetová ostuda.

Mimochodem, píše se na ní samozřejmě i na Wikipedii. Ale přísahám, že jsem informace do tohoto sloupku ověřil i jinde.

Zemřel Michael Crichton

Proslavil se jako autor Jurského parku, ale byl výjimečným spisovatelem s mimořádným talentem a darem vyprávět příběhy. Těšil jsem se na každou jeho novou knihu, protože to byl ten druh čtení, které vás pohltí a nedovolí myslet na nic jiného. A každá Crichtonova nová kniha otevírala i nové téma, o kterém se pak dalo další týdny přemýšlet. Je mi to líto.

Obama!

Píšu tenhle sloupek dva dni před americkými volbami. Vyjde ve středu ráno, kdy budou s největší pravděpodobností známy výsledky. Tedy pokud se nebude opakovat situace před osmi lety, kdy se ještě mnoho dní a vlastně i týdnů přepočítávaly hlasy na Floridě. Ale pokud vše půjde jakž takž normálně, víte jako čtenáři v tuto chvíli mnohem víc než já.

Je to jedno z traumat novináře píšícího pro papírové médium. Diktát uzávěrek mu o některých událostech neumožní psát, ani kdyby se rozkrájel. Když pět minut po půlnoci přistanou Marťani, v zítřejších novinách to zkrátka nebude. A v týdeníku možná ještě ani za týden.

U voleb je to ještě pikantnější v tom, že víte, že proběhnou. Ale pouze neznáte výsledek. Máte na výběr mezi dvěma možnostmi. Buď psát o něčem úplně jiném, i když víte, že ten den budou lidi nejvíc zajímat právě volby. Anebo z nepříjemné situace nějak vybruslit neurčitým textíkem. Ještě je tu jedna, velmi nedoporučovaná varianta. Výsledek prostě tipnete a článek píšete tak, jako byste ho znali.

Tuhle cestu zvolil autor populárního novinového komixu Doonesberry, který tisnou desítky deníků v celé Americe. Jejich redakce už o víkendu dostali strip, který má vyjít stejně jako tento sloupek ve středu a ve kterém se píše o Obamově vítězství. „Nejsem si jistý, že to tak dopadne,“ řekl autor Garry Trudeau deníku Washinton Post. Ale nechtěl prý přijít o možnost vyjádřit se k tak důležitá a vlastně i převratné historické události. Obamovo vítězství navíc předpovídají všechny průzkumy. „Když nevyhraje, bude to takové převapení a mediální rozruch, že se na jeden špatně předpovězený výsledek v komixu lehce zapomene,“ řekl Trudeau.

Je to handcap papírových novin, ale vlastně i jejich skryté kouzlo. Shodou okolností se v posledních dnech stále častěji mluví o tom, že by vydavatelé měli papírové noviny prostě přestat tisknout. V posledním týdnu redakce propustily tisíce novinářů a první významný deník – Christian Science Monitor – oznámil, že od příštího dubna přechází na výhradně internetovou verzi.

Bude mi to líto. Bylo by hezké papírové noviny zachránit. Už kvůli tomu vzrušení, kdy dva dny před volbami píšu text, který vyjde po volbách. A končí větou: je skvělé mít sloupek v novinách zrovna v den, kdy byl poprvé zvolen americkým prezidentem černoch.

(Psáno jako pravidelný středeční sloupek pro deník Sme).

Poslanci zakázali zveřejňování odposlechů. Špatné! To si měla zakázat sama média

Úniky z policejních spisů jsou chronickou a neléčenou nemocí české demokracie. Není pochyb, že v minulých letech napáchaly víc škody než užitku. Jen výjimečně sloužily veřejnému zájmu. Spíše partikulárním politickým i ekonomickým zájmům, a pak také pobavení mediálních kozumentů. Zprostředkovaně pak novinářským egům i peněženkám.

To ovšem nemění nic na tom, že rozhodnutí poslanců postavit zveřejňování policejních odposlechů mimo zákon je špatné a hloupé. Stát se zbavuje odpovědnosti za svou nemohoucnost tím, že svazuje nesmyslným paragrafem novináře. Jakoby tajnůstkářství, uzavřenosti a neochoty sdělovat o sobě jakékoliv informace nebylo v českých veřejných institucích už tak dost.

Není divu, že pro tento zákon hlasovala v dojemné jednotě téměř celá sněmovna. Poslanci vždycky zapomenou na rozpory i chuť dělat si naschvály, když jde o jejich vlastní prospěch. V tomto případě je to evidentní, protože zveřejněné odposlechy se vždy týkají veřejně známých lidí, tedy také poslanců.

Je jen poněkud nevkusné, když motivy vysvětluje Marek Benda, člen vládní ODS. Ten popisuje situaci, kdy policisté neschopni vyřešit případ „podstrkují“ odposlechy novinářům, jako neúnosnou. Ale není to právě ODS, která má odpovědnost za ministerstvo vnitra, tedy i policii?

Poslanci by se měli stydět i za to, že zákaz zveřejňování odposlechů zanesli do zákona v podstatě pokoutně a bez veřejné diskuse. Ale mentalita české politiky je: „my vládneme a vám do toho nic není“. Kdyby to bylo na politicích, dají nálepku „státní tajemství“ na vše, co dělají a o čem rozhodují.

Pro běžného občana i novináře je prakticky nemožné se dozvědět i zcela základní věci. Před pár lety jsem se studenty žurnalistiky dělal takový pokus. Dali vybraným poslancům jednoduchou otázku, kolik vydělávají včetně všech náhrad a jak vysoká je jejich související režie. Nikdo neodpověděl. Všichni odkázali jen na příslušné paragrafy, které výši platu i náhrad určují.

Mentalita státem placených úřdníků a politiků by měla být přesně opačná. Měli by být transparentní a otevření ve všem, co dělají. V Americe si může kdokoliv vyžádat třeba i elektronickou poštu, kterou politik ve funkci poslal či obdržel prostřednictvím pracovního počítače. V Česku může být člověk rád, když na jakýkoliv dotaz aspoň obdrží zamítavou odpověď.

Ale co chcete od lidí, kteří mluví jako primitivové i na chodbách parlamentu, a pak se teatrálně rozčilují na televizní štáby, že je „odposlouchávají“. Co čekali? Že novináři mají své kamery a diktafony jen proto, aby je politikovi podrželi u úst, když chce pronést připravené prohlášení?

Prostor, který stát chrání před zraky veřejnost, by měl být minimální. Patří do něj zejména informace týkající se národní bezpečnosti. Rozhodně ne obsah policejních odposlechů. Přitom je to tak jednoduché! Jestliže policisté nejsou schopni informace o soukromí ostatních lidí uhlídat, neměli by mít pravomoc odposlechy vůbec provádět.

Částečně ovšem vinu nesou i média. Doba úniků trvá už mnoho let, v podstatě od doby, kdy byl vládcem ministerstva vnitra Stanislav Gross. A za celou tu dobu nebyli novináři ani jejich zaměstnavatelé schopni se dohodnout, jaký postoj k vytékající české policejní žumpě zaujmou. Nebyly toho schopny ani jednotlivé redakce, ani profesní organizace.

Přitom by stačilo naordinovat si dietu a zveřejňovat opravdu jen ty informace, které souvisejí s veřejným zájmem. Cílem novinářské práce je zveřejňovat pravdu o tom, co je důležité. Nikoliv čtenáře nebo diváky bavit. Přesně to byl účel například přepisů odposlechů fotbalových rozhodčí. Dokazuje to ostatně i to, že pánové Lábus a Čtvrtníček postavili výhradně na těchto textech mimořádně zábavnou divadelní hru.

Příkladů zjevné škodolibosti či snaze pobavit bychom našli víc, třeba několik let starý rozhovor šéfa ODS Topolánka se svým poradcem Dalíkem. Nebylo v něm nic, co by mělo v nějaké konkrétní kauze zpravodajskou hodnotu. A že si z jednoho obsáhlého policejního spisu udělal reportér celostátního deníku úspěšný soukromý byznys a zásobuje s ním na pokračování knihkupectví, je jen ozdůbka na páchnoucím mediálním dortu.

Přesto platí, že zakázat zveřejňování policejních odposlechů je komické a v éře Internetu také značně neefektivní řešení. Nevíme, kdo bude úniky odhalovat a postihovat. Ta samá policie, která je dosud jejich původcem? A i kdyby to byla nějaká jiná, lepší policie, těžko to bude k něčemu doré. Pouze jí zbyde méně času na skutečné kauzy.

Nikomu to neříkejte!

Vyšla knížka, kterou jsem loni vydal "partyzánsky" na webovém serveru Lulu.com a napsal jsem o tom samozřejmě i na tomto blogu. Obsahuje stovku podle mého názoru nejlepších sloupků, které mjsem napsal pro Reflex v letech 1997 až 2007. Na Lulu si lze knížku stále koupit, stojí 15 euro a učinilo tak asi třicet lidí.

Letos jsem knížku doplnil o další texty, trochu pozměnil formát a vydal podruhé. Tentokrát již ve větším nákladu. Možná jste ji již viděli v knihkupectvích: je to drobná knížečka s kresbou Miloše Gašparce na obálce. Čtenářům blogu ji nabízím za speciální cenu 100 Kč včetně poštovného. Napište mi objednávku, obratem vám odpovím, jak zaplatit zmíněnou stovku na můj účet. Pražáci si rovněž mohou knížku přijít koupit do kanceláře Extra Média, ovšem po dohodě.

Knížku mají distributoři a mám k dsipozici jen omezené množství, tak neváhejte. A radši to nikomu neříkejte.

"Jen idiot může napsat ..."

Rozhlasoví moderátoři napálili Sarah Palinovou. Předstírali, že volá Sarkozy

Rozhlasoví moderátoři Marc-Antione Audette a Sebastian Trudel, kteří v mimulosti "napálili" falešnými telefonáty řadu celebrit, si za svou poslední oběť vybrali aljašskou guvernérku Sarah Palinovou. Ta kandiduje na viceprezidentku v kampani republikánského kandidáta Johna McCaina. Volby amerického prezidenta se konají už toto úterý.

Falešný Sarkozy se v rozhovoru s Palinovou dopustil řady kontroverzních či indiskrétních narážek, zůstal však neodhalen až do konce rozhovoru. Například guvernérce navrhl, že by si spolu v budoucnu mohli jít zastřílet zvěř z helikoptéry (řekl: "Hmmm, zabíjet je taková legrace"), řekl, že jeho žena je velmi vášnivá v posteli a že žárlila, když jí řekl, že s Palinovou bude telefonovat, a nakonec Palinové zalichotil, že by sama byla dobrou prezidentkou (odpověděla: "Možná za osm let!").

Telefonický rozhovor odvysílala montrealská rozhlasová stanice a záznam se vzápětí objevil také na YouTube. O incidentu, který je pro Palinovou poměrně trapný (na všechny nevhodné Sarkozyho poznámky reagovala pobaveným smíchem či přitakáváním), guvernérčin štáb sám informoval novináře.

(Psáno pro Médiář).