Prďárna

Utratil jsem dolar za aplikaci do svého iPhonu. Obvykle to nedělám, protože je dost široká nabídka mezi aplikacemi zadarmo. Ale tohle byl jiný případ. Večer jsem to řekl ženě. „A k čemu ta věc je?“, zeptala se. To byla moje chvíle, kvůli které jsem dolar utratil. „Na prd,“ řekl jsem. „Úplně na prd.“

Možná už víte, kam mířím. Aplikace iFart neboli volně přeloženo iPrd či iPšouk byla letos několik týdnů vůbec nejúspěšnějším produktem v obchodě iTunes App Store. Prodalo se jí téměř čtyři sta tisíc kusů, což při ceně 99 centů znamená velmi slušný příjem. Co aplikace umí? Nespisovně řečeno "prdět", literárně opsáno pak "pouštět větry", případně "pouštět zlé duchy". Angličané v takovém případě používají frází "zatahat za prst", neboli "pull the finger".

Stručně řečeno je celý ten zázrak založen na tom, že na telefonu zmáčknete tlačítko ... a ozve se známý zvuk. Vybírat můžete z několika desítek nahrávek, které onen zvuk nabízejí v různé délce, razanci i tónovém provedení. Aplikace může fungovat také jako originální alarm (spustí se vždy, když telefon detekuje pohyb), případně připraví ostatním překvápko s časově nastavenou prodlevou. Proč je tahle pitomost tak populární? Ptejte se těch, kteří se smějí, když se hlasitý pšouk ve společnosti ozve. A smějí se skoro všichni.

Nejde však jen o jednu úspěšnou aplikaci. V pšoukovém segmentu je na trhu tvrdý boj, v obchodě iTunes je prý kolem sedmdesáti konkurenčních produktů. A dokonce se povede soudní spor. Když jsem ve zprávách poprvé slyšel, že producent iFart čelí žalobě za porušení autorských práv, myslel jsem si, že někdo v jedné z nahrávek jaksi ... ehm ... poznal své dílo.

To by byla pikantní pře, která by do soudní síně jistě přilákala média z celého světa. Zvlášť prokazování autorství by bylo zajímavé. Ale není to tak! Spor se vede o zmíněnou frázi "pull the finger", kterou v reklamních materiálech používá výrobce iFart, ale zároveň se tak jmenuje konkurenční aplikace. Její výrobce žádá náhradu škody ve výši padesáti tisíc dolarů.

A pak že z prdu nejde udělat kuličku.

Dokonalé zdraví je mýtus, každý si na webu může najít svou nemoc. Aneb diagnóza zvaná "googlóza"

Mám známého, který je hypochondr. Už spoustu let. Dřív trpěl takovými těmi běžnými potížemi, jako jsou rakovina nebo srdeční infarkt. Ale co objevil Internet, dostala se jeho posedlnost na úplně novou úroveň. Onemocněl akutní googlózou. Ťuká své příznaky do internetového vyhledávače a udivuje své okolí stále novými chorobami. Jeho život dostal úplně novou kvalitu.

Není sám. Jistý Američan se soudí se svými lékaři, protože nechtějí uznat, že onemocněl chorobou, kterou si vygoogloval. Nepřesvědčili ho ani tím, že jde o nemoc, která byla zaznamenána naposledy na konci devatenáctého století ve střední Africe. Pacient nežádá žádné odškodné. Chce mít jen soudně potvrzené, že dotyčnou nemoc opravdu má.

Googlu to však nestačí. Chce, aby nás měl jeho všemocný algoritmus přečtené stejně spolehlivě jako webové stránky. Proto společně s IBM vyvíjí aplikaci, která umožní zdraví uživatelů průběžně sledovat a data ukládat na Internet. Dnes je primárně určena dlouhodobě nemocným, například cukrovkou nebo srdečními chorobami. Jejich stav mohou na dálku kontrolovat jejich příbuzní i ošetřující lékaři.

Ale věřím, že jakmile bude taková aplikace hotová, najde si cestu i do životů nás ostatních. Nemusíte být ani hypochondři. Příklad: ráno se probudíte a než vyřídíte první ranní telefonát, změří mobil jen tak mimochodem vaši teplotu. Počítačová myš zjistí při hraní hry váš tep a sonda v toaletě zase zanalyzuje vaši stolici. Všechna data se bezdrátově odešlou do počítače a odtud na Internet.

Až po snídani zapnete počítač, nedá se vyloučit, že se otevře okno s decentním doporučením návštěvy lékaře. Lehkovážně ji odkliknete, nejste přece žádní hypochondři. Spustíte si internetový prohlížeč a začnete pracovat. Přijde vám legrační, že se v kontextové reklamě stále objevuje odkaz: „Notářské ověřování poslední vůle.“

Zvoní telefon. Je to vaše manželka. „Miláčku, ten spamový filtr, který jsi mi nainstaloval, už zase nefunguje. Od rána mně chodí samé divné nabídky od pohřební služby.“

(Psáno jako pravidelný sloupek pro deník Sme)

Máte pocit, že ceny všeho jsou moc vysoké? Stanovte si lepší!

"Věnujte pozornost následujícímu hlášení. Vzhledem k ekonomické krizi bude přerušeno vydávání obědů zdarma. Prosím připravte si peněženky. S úctou vaše ředitelství Internetu."

Ach ano, mnohé z nových služeb, které se s fanfárami hlásily o slovo v minulých letech, dnes v tichosti zanikají. Peníze od investorů i z reklamy se zadrhly. Dokonce i bohatý gigant jako Google zavírá některé z bezplatných služeb, naposledy třeba Google Notebook.

Ale hodně toho zadarmo na webu i nadále zůstane. Potvrzuje se totiž, že bezplatný obsah je v některých případech tím nejlepším marketingem. Už loni jsem psal, jak se zvýšil prodej knížky, jejíž digitální verzi jsem dal ke stažení na svůj web. je tam dodnes a stále se prodává.

Ještě výrazněji se o tom přesvědčili legendární britští komici Monty Pythons, když své scénky bezplatně zveřejnili na YouTube. Prodej dévédéček v internetovém Amazonu prakticky vzápětí stoupl o neuvěřitelných 23000 procent. Na žebříčku všech filmů a televizních pořadů se vyšplhala na druhé místo.

Jinou taktikou je prodej typu "sám si stanov cenu". Takto třeba nabízela na Internetu své album skupina Radiohead, experimentuje se však i v reálném světě. Existují restaurace, kde vás vrchní po večeři vyzve, ať si účet napíšete sami. Pokud máte hroší kůži, můžete mu na stůl hodit mincí. Ale zkušenost ukazuje, že hosté většinou zaplatí zhruba stejně, jako když jsou ceny na jídelním lístku.

Něteří psycholové a odborníci na marketing se tímhle fenoménem zabývající dokonce vědecky. Časopis Journal of Marketing zveřejnil studii, založenou na experimentálním provozu tří podniků v okolí německéhoF rankfurtu. Ukázalo se, že zákazníci vidí cenu v průměru o pětinu nižší než majitelé. Ale pokles příjmu je bohatě vyrovnán zvýšeným zájmem. Obrat totiž vzrostl v průměru o třetinu.

Můžete přemýšlet, kolik byste byli ochotni zaplatit za Reflex.

Jak se pozná ksicht?

Napsal to "ksicht", anebo "někdo s funkcí"? Tak se mě ptali před lety v novinách, když jsem jako šéf názorové rubriky nabízel nějaký článek. "S funkcí" byl člověk, jehož autorita se odvíjela od instituce, ve které byl zaměstnán. "Ksicht" byl sám o sobě dostatečně známý, aby mohl mít vlastní názor.

V éře Internetu je být "ksichtem" mnohem jednodušší. Navíc každý na tom může pracovat. Dokonce na to téma vycházejí články nebo i celé knihy. Říká se tomu "selfbranding" neboli způsob, jak sám sebe udělat známou značku. "Ksichti" to mají jednodušší v kariéře i v životě.

Jak poznáte, jestli jste už "ksicht"? Podle jednoho amerického sociologa nejlépe na Googlu. Zadáte své jméno a kliknete. Za prvé: první výsledek musí být odkaz na stránku, která má něco společného právě s vámi. Za druhé: mezi prvními třemi odkazy musí být vaše heslo ve Wikipedii. A za třetí: v první desítce výsledků musí být odkaz na stránku, kterou jste sami vytvořili. Počítá se vlastní web, blog nebo i profil v sociální síti.

Nechci se chlubit, ale já už "ksicht" jsem. Jen v televizi to ještě nevědí. Byl jsme tam minulý týden v nějakém pořadu a zeptali se mě, co mají napsat do titulku. "Nestačí moje jméno?", zeptal jsem se se sebevědomí "ksichta". Podívali se na sebe a nic neřekli. V titulku pak bylo: "publicista".

I já jsem v novinách čas od času odevzdal článek, jehož autora jsme podepsali jako publicistu. Zní to dobře. Ale znamenalo to, že je bez ksichtu i bez funkce.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Simpsonovi jsou od víkendu v HD. A změnili znělku (podruhé v historii)

"Lex Kmenta" je hloupý zákon, ale svobodu slova neohrozí. Prospěje třeba už tím, že si ji uvědomíme

Pokřik kolem "Lex Kmenta" je zbytečně hlasitý a hysterický. Stejně jako řeči o náhubcích, Bělorusku a konci svoboda slova. Nic takového se neděje. Podíváme-li se na novinářskou praxi posledních osmnácti let, přinese kriminalizace zveřejňování policejních odspolechů jen dílčí komplikace. Rozhodně neznamená konec investigativní žurnalistiky. Ten se sice rovněž blíží, ale z jiných důvodů.

Ano, je pravda, že nápad Marka Bendy prosazený poslanci není dobrý. Přesunutí odpovědnosti za úniky policejních odposlechů je pokrytecké a zbabělé. Když stát neumí šmírování vlastních občanů uhlídat, neměl by jej tedy vůbec povolovat. Tak prosté to je. Systémovou chybou je nespolehlivost policistů, nikoliv ochota novinářů uniklé informace zveřejnit. "Lex Kmenta" je typickým příkladem, kdy se léčí symptomy, nikoliv příčiny choroby.

Ale zmenšuje to svobodu slova? Vůbec ne. Ta je v Česku velká, téměř neomezená. Není to jen subjektivní dojem komentátora. Stačí se podívat na polistopadovou historii žurnalistiky. Jestli v ní něco chybí, pak je to odpovědnost, nikoliv svoboda. Zaznamenali jsme snad jedinou kauzu, kdyby byl novinář popotahován, souzen nebo dokonce potrestám za svou práci? Žádný takový není.

Žurnalistika je profese založená do značné míry na idealismu. Věříme v to, že máme patent na to, jak učinit svět lepším. Je to víra sympatická, ale zároveň nebezpečná. Novinářský idealismus se i v zavedených a dobrých demokraciích střetává se zákony. Je to právě tahle kolize, která činí žurnalistiku úctyhodnou a ušlechtilou profesí. Svoboda tisku není institucí "s ručením omezeným". Je třeba za ni ručit osobně. Tak jako desítky novinářů například v Americe, kteří byli ve vězení kvůli neochotě oprozradit svůj zdroj informací.

Nepřeju si, aby Bendův paragraf začal platit, ale na druhou stranu tvrdím, že až se tak stane a až bude obžalován první novináíř, bude to možná klíčový moment české polistopadové žurnalistiky. Konečně se dozvíme, jaký je obsah onoho slavného "veřejného zájmu". A dozvíme se to určitě, protože to nebude v rámci nějakého akademického plkání. V sázce bude konkrétní lidský osud.
Dej Bůh, ať to bude kauza, ve které bude profesionálmní reportér na stopě prokazatelné špatnosti. A kterou dostane k rozsouzení moudrý soudce. Pak tvrdím, že "Lex Kmenta" svobodu slova v Česku paradoxně upevní, nikoliv zmenší.

Co dělat do té doby? Je dobré, že se šestnáct českých šéfredaktorů dokázalo domluvit a podepsat dopis prezidentovi. Ale je to málo. Už před několika měsíci jsem napsal, že po úspěšném lobbingu v senátu mají šéfredaktoči sepsat cosi jako džentlmenskou dohodu se společností. V ní by se zavázali, jak budou do budoucna s odposlechy uniklými od policie nakládat a za jakých podmínek je případně budou uveřejňovat. Ale nic takového se nestalo.

Šéfredaktoři jsou v pozoru zase až teď, kdy sněmovna prosadila svoje. Než případně "Lex Kmenta" dostane na stůl Ústavní soud, mají znovu stejný úkol. Udělat vstřícný krok, kterým mimo jiné uznají, že dosavadní praxe zveřejňování odposlechů nebyla dobrá. Ale myslím, že toho nejsou schopni. Nikde v seriózním tisku jsem nezaznamenal kritiku mediálního lynče, kterému vystavili bulvární deníky Blesk a Aha poslance Bendu. Jeden ho nazval idiotem, druhý mu zase na svých stránkách zaslal výhrůžku, že ho bude podrobně sledovat. Jakoby tenhle druh tisku byl schopen sledovat něco jiného než večírky a avantýry rádoby celebrit. Nezastávám se Marka Bendy, který je odpudivým typem novodobého politického papaláše. Ale způsob, jakým o něm psaly ty dva deníky, byl nechutný a zavrženíhodný.

Seberegulace médií je základním pilířem jejich existence. Noviny s náhubkem nasazeným státem jsou k ničemu. Ale zrovna tak k ničemu jsou noviny vymknuté společenské kontrole, protože ty ztrácejí vliv. To je náš dnešní případ. Je komické, jak média najednou citují negativní stanoviska nejrůznějších mezinárodních i domácích institucí. Jako by si najednou vzpomněla na jejich existenci, například na tuzemský Syndikát novinářů.

Zajímalo by mě, kolik z šestnácti šéfredaktorů podepsaných pod peticí prezidentovi je jeho členem. Syndikát je institucí sdružující juniory a seniory, ale nikoliv aktivní novináře. Jeho předseda Jelínek je moudrý a vynikající člověk, ale je generálem bez vojska. Jestli tohle "Lex Kmenta" aspoň trochu změní, pak - znovu - díky za ni.

Proč vlastně média tak bojují za právo zveřejňovat odposlechy? Tvrdí, že v mnoha případech to může být jediný způsob, jak nepravosti politiků a dalších veřejných osob zveřejnit. Myslím, že to není pravda. Nejsem právník, ale novela nezakazuje novinářům, aby s materiály získanými - například - od svých zdrojů u policie pracovali. Nemohou je zveřejnit, ale mohou je použít jak zdroj informací, které pak ověří jinde.

Mediální mýtus říká, že média jsou pro poctivé policisty poslední instancí, jak dát průchod spravedlnosti, když jí nejde dojít jinak. To je snadno řešitelný problém. Stačí založit webovou stránku (umístěnou na počítačích mimo Českou republiku), kde budou moci policisté tyto informace zveřejňovat. Sami, anonymně a na vlastní riziko. Aspoň se pozná, jestli to dělají hnáni vyšším principem ... anebo kvůli honoráři.

Dopraváci nám vyhlásili válku. Už zase ... a zase to k ničemu nebude

České dopravní policii "došla trpělivost" a "výrazně přitvrdí", takzvaným pirátům silnic dokonce "vyhlásila válku". To jsou jen vybrané formulace z novinových titulků. Kolikrát jsme je slyšeli a četli? Mockrát. Bez valného výsledku. Proč je slyšíme znovu? Protože se nový policejní ředitel po sto dnech ve funkci chce zviditelnit.

Ono je to ošidné. Už samotý termín "silniční pirát" je tak nějak bez obsahu. Rozumíme mu intuitivně tak, že je to ten druh řidiče, který jezdí agresivně, bezohledně a proti předpisům. Kdo řídí, tak každý den na silnici nějaké potká. Jsou to ti idioti, co nás z dálky problikávají na dálnicích, nebezpečně předjíždějí a zácpy objížději po tramvajových kolejích nebo odstavnými pruhy.

Iritují nás, o tom není sporu. Jiná otázka je, zda způsobují dopravní nehody. Obvykle jsou to zkušení řidiči za volanty dobrých aut, kteří se na řízení stprocentně soustředí, protože stupidní závodění na silnice je pro ně zdrojem adrenalinu. Ale není vyloučeno, že častějšími příčinami dopravních nehod jsou naopak nepozornost, nezkušenost, únava nebo špatný technický stav aut. Ve statistikách odpověď nenajdeme, protože styl jízdy policisté vyšetřující dopravní nehody nezkoumají. Ani to nejde.

Také proto se mi zdá posedlost policie "piráty silnic" poněkud kontraproduktivní. Obvykle to znamená, že policisté budou více měřit rychlost. A to je druhá věc, kterou vám každý řidič řekne. Totiž že v policejních sítích končí mnohem častěji ti, kteří jen trochu víc sešlápli plyn na bezpečném a přehledném úseku silnice (tak vhodném pro měření a zastavování vozidel), než ti, kteří jeli riskantně a nebezpečně.

Jalovost policejní služby, navíc vyzbrojené "superautem" Volkswagen Passat R36, ukázala reportáž v Lidových novinách. Její autor strávil několik hodin s dálniční policií a s až dětinským nadšením popsal, jak hlídka "dohnala tři piráty silnic". Realita? Dva z nich, kteří zaplatili vysoké pokuty, jeli rychlostí 145, respektive 152 kilometrů v hodině. Na velmi moderní a nové dálnici D5 to opravdu nejsou nebezpečné rychlosti. Třetím pirátem byl řidič jedoucí přes 200 kilometrů v hodině. Ale to už zase bylo příliš moc, aby jeho rychlost dokázala hlídka změřit. A tak ho hrdinové reportáže nakonec pouze pokárali.

Tohle je ta válka? Vezměme drahý vůz vyzbrojený špičkovou technikou a jeho speciálně vyškolenou posádku, několik hodin v akci. To jsou "výdaje". A na straně "příjmů" máme dva potrestané smolaře a jednoho nepotrestaného piráta, který se utvrdil, že když bude jezdit opravdu rychle, tak mu to projde. Efekt na ostatní řidiče také nic moc. Neoznačené auto se po dálnici prohání nepovolenou rychlostí, protože jinak by bylo "nápadné“, jak řekl novináři jeho řidič. Takže se dá spíš čekat, že ostatní k rychlejší jízdě vyprovokuje.

Asi dobrá zábava pro policisty, ale jinak velmi nákladná a neefektivní činnost. Proč místo toho nevidíme na té samé dálnici mnohem víc obyčejných, označených policejních aut? Stará známá pravda říká, že to umravní řidiče nejlépe. Ale zase to nesplňuje kritéria „nelítostné války“.

Hana a Hana o vědeckém pokroku

Pokrok se nedá zastavit. Vědci prý vymysleli způsob, jak cokoliv vyrobit z molekul. Ty jo, čtěte nový strip na iDnesu.

Kdopak to mluví?

Říkají "tedy", "vlastně" nebo "éééé". Někdy se zakoktají, ztratí niť nebo dokonce zapomenou, o čem mluvili. Když jsou rozčílení nebo zamilovaní, tak používají příliš mnoho citoslovců. O kom je řeč? Přece o lidech.

No a pak jsou tu ti, kteří mluví bez chyb. Mají stále stejnou barvu i tón hlasu a jejich věty mají správnou stavbu. Jsou zkrátka dokonalí. I když správně bychom měli napsat, že jsou dokonalé. Ano, řeč je o strojích, konkrétně generátorech lidské řeči.

Podle časopisu Businessweek si firma IBM patentovala software, který umí vkládat do strojové řeči přeřeknutí, náhlé odmlky či projevy emocí. Jinak řečeno, který umí zařídit, aby počítače a další digitální přístroje mluvily více lidsky.

Není to pouze patolízalství vůči novému americkému prezidentovi, jehož inaugurační řeč i prezidentský slib byly takových chyb plné. Ukauje se, že opravdu platí staré známé, že "chybovat je lidské". Ono je to někdy dokonce také užitečné. Lidská mysl totiž není na vnímání dokonale strojového hlasu tak úplně uzpůsobena.

Klasickým příkladem je letecké neštěstí v roce 2002, kdy se nad jižním Německem srazila dvě letadla. Zatímco palubní navigace radila jednomu z pilotů, aby se srážce vyhnul otočkou doleva, letecký dispečer na pilota křičel, že musí udělat manévr přesně opačný. Emoce byly v danou chvíli mnohem více uvěřitelné než chladný nezúčastněný hlas. jenže počítače na rozdíl od lidí nechybují. Katastrofu nikdo nepřežil.

Software lépe napodobující skutečnou lidskou řeč pochopitelně využijí firmy, které provozují automatizované zákaznické či informační linky. Ale využití najde i jinde. Na příklad v autonavigacích. To jsou asi přístroje, kde se většina z nás setkává s nevzrušenými pokyny nejčastěji.

Už se na to těším. Představuju si ženský hlas, který vám včas oznámí: "Za sto metrů odbočte doprava", pak se zachichotá a těsně před křižovatkou se opraví: "Vlastně doleva!", a když odbočíte, tak vám řekne: "No, upřímně řečeno jste taky mohli jet rovně, ale to už teď máte jedno. Leda byste se při nejbližší příležitosti otočili a jeli zpátky. Hi hi."

A ty nejdražší modely zvládnou i hysterický záchvat.

Pěkně sprosté cvrdlikání

Jak známo, "to twitter" znamená anglicky cvrdlikat (někdo píše "cvrlikat", ale mně se to s "d" líbí víc), takže známá služba dostala jméno právě takto. Ale i cvrdlikat se dá pěkně sprostě. Dokazuje to vtipná a zcela zbytečná aplikace, postavená na Twitteru a pojmenovaná Cursebird neboli "klející pták". Jde o online monitoring všech tweetů, ve kterých se objeví některé z předdefinovaných slov.

Koho zajímá statistika, ten nechť je uklidněn informací, že nejpoužívanější anglické nadávky jsou - nikoliv překvapivě - "fuck", "shit" a "bitch". Pokrývají 95 procent všech tweetů, ve kterých se nějaké sprosté slovo objeví. Cursebird umí také "oznámkovat" vybraného uživatele, podle toho, jak často sprostá slova používá. Protože však vychází pouze z anglických nadávek, nepřikládejte případné nálepce "nudný slušňák" valnou důležitost.

Někdo by mohl něco podobného naprogramovat v češtině. Celkem jednoduše lze ovšem už nyní monitorovat neslušná slova jednotlivě - a je to překvapivě zábavné, byť trochu absurdní čtení. Divili byste se, v jakých souvislostech a významových odstínech lze použít třeba tkové "hovno". Vlastně co byste se divili, mrkněte se sami.

Kamaráde, je ti pod psa ... prozradil vám váš mobil

Odposlechnuto ráno v tramvaji. Mladý pár, nejspíš manželé. "Proč jsi smutnej?" "Já nejsem smutnej." "Jen neříkej. Přece poznám, že jsi smutnej." "A jak to asi poznáš?" "Prostě to poznám."

Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když jsem četl o tom, že jedna firma vyvíjí novou aplikaci pro mobilní telefony. Ta bude moci poznat vaši náladu. Trik je v tom, že ji to sami naučíte. Několikrát denně se vás váš telefon zeptá, jak se v danou chvíli cítíte. Vyplníte číslo od jedničky do desítky. Aplikace bude získané hodnoty porovnávat s vaší další aktivitou. Jak často voláte, kolik dopstáváte esemesek nebo zda surfujete po Internetu. Psychologové tvrdí, že už za dva týdny bude umět velmi přesně odhadnout vaši momentální náladu.

Možná se ptáte, k čemu je to dobré. Copak každý nepoznáme, jak nám zrovna je? A potřebujeme snad nějaký pitomý telefon, aby nám to řekl? Ne nutně. Ale tvůrci aplikace tvrdí, že se nabízí celá řada velmi praktických využití. Například filtrování hovorů pro různé skupiny z telefonního seznamu. Je zrovna hodnota vaší nálady čtyři a méně? pak se vám nikde ze skupiny "tchýně a spol" nedovolá. Bylo by to příliš riskantní!

Ono by to mohlo fungovat i naopak. Než zavoláte svému šéfovi, pošlete "výzkumnou" esemesku jeho telefonu, jak na tom zrovna je. A když ne moc dobře, radši žádost o zvýšení platu odložíte.

Zbystřili také reklamní agentury a marketingoví experti. Nálada uživatele by mohla být jedním z faktorů, podle kterého budou reklamní systémy "cílit" inzerci. Jak přesně, bohužel nevím. Je třeba ještě vybádat, jestli si věci kupují lidé spíš smutní, anebo veselí. Jisté je, že nakupování má na naše pocity vliv. Viz pokračování rozhovoru z tramvaje.

"Hele, jestli se takhle tváříš kvůli těm novejm botám, tak je to trapný." Pár minut pauza. "Ty jsi naštvaná?" "Nejsem." "Jen neříkej. Přece poznám, když jsi naštvaná." Pak už jsem musel vystoupit.

(Sloupek pro slovenský deník SME)

Vonda Shepard v Praze (neděle, 9. února)

Sony Releases Brand New Stupid Piece Of Shit

Sony Releases New Stupid Piece Of Shit That Doesn't Fucking Work

(Někteří) doktoři vám dají křídla

Je zábavné sledovat, jaká videa se na YouTube stávají hity. Jedním z posledních jsou například záběry sedmiletého kluka, kterého "zfetoval" zubař kvůli trhání zubu. Video vidělo přes šest miliónu lidí, a další přibývají.

Připomíná mi to můj vlastní zážitek před třemi lety, kdy mě anesteziolog podobně oblažil před operací zlomeniny. Zvolil jsem variantu bez narkózy, se spinální anestezí dolní poloviny těla. A udělal jsem dobře (byť bych si to po druhé asi rozmyslel). Připadal jsem si jako vystřelený na oběžnou dráhu. Říkal jsem si, jak skvělý zážitek taková operace je a že mě vlastně nic lepšího než otevřená zlomenina kotníku nemohlo potkat.

Ležel jsem přikrytý prostěradlem na sále, flirtoval se sestřičkami a nahlas uvažoval o msyslu života. Zastavila mě až věta doktora Čecha, který řekl: "Mohl byste být prosím chvilku zticha? Budu teď muset operovat."

Proč mít rád Facebook ... a proč se ho bát

Pět let je v internetové historii celá věčnost, tento týden pětiletý Facebook je však stále mladík. Zvlášť v Česku, které teď prožívá cosi jako módní facebookovou vlnu. Jen za posledních deset dní se počet uživatelů zvýšil o patnáct procent. Těch, kteří se na Facebooku "přiznali" k české národnosti, je podle oficiální statistiky zhruba 210 tisíc. Jejich počet ovšem roste tempem pět tisíc nových uživatelů za den.

Znamená to, že se demografie dynamicky mění, ale teď zrovna je úžasně mladá. Ze zmíněných 210 tisíc je jich téměř 200 tisíc ve věku do 35 let. Další detaily je třeba už odhadovat, ale lze očekávat, že jsou to většinou středoškoláci a vysokoškoláci, z větších měst. Odpovídají tomu i jejich názory, které lze zase odhadovat ze skupin, které tvoři či podporují. A tak jsou například často pro placení poplatků ve zdravotnictví i pro americký radar, nemají rádi Paroubka, líbí se jim Kaplického blob. Celkem příjemná společnost, chce se říct.

Momentální móda, pětileté výročí a také několik souvisejících událostí ve zpravodajství vedlo k tomu, že se českému Facebooku možná poprvé věnovala významněji také tradiční média. Včetně České televize. A protože jsem sám o Facebooku v posledních měsících víckrát psal, dostal jsem hned od několika novinářů otázku: Proč se z těch stovek či tisíců zajímavých internetových služeb, které vznikly po roce 2000, stal zrovna Facebook takovým hitem?

Ta odpověď by mohla znít zhruba následovně: Protože Facebook je esencí toho, co nás na webu bavilo a baví. Je to především komunikační nástroj. Umožňuje poznávat nové lidi a se známými být v kontaktu. Je prostorem, kde můžete publikovat texty, fotky nebo videa. Ale navíc vám dává do ruky mocný nástroj. Můžete si vybrat, v jaké společnosti se budete pohybovat.

To je důležité. Web si od svého vzniku v první polovině devadesátých let získal pověst poněkud nepřehledné džungle. Od samého začátku v něm bylo mnoho pornografie a dalších podezřelých zákoutích. Čteme o internetové šikaně, obtěžování či finančních podvodech. Facebook vám umožňuje si vybrat, s kým se budete stýkat a kdo bude mít přístup k vašim datům. Je to ten často ironizovaný institut "přátel", tedy lidí, kterým udělíte právo vstoupit do vašeho virtuálního světa. A oni to samé umožní vám.

Samozřejmě nejde o skutečné "přátele", to je jen více či méně vhodně vybraný termín. A hlavně mu každý může dát takový obsah, jaký potřebuje. Když se živíte jako herec nebo politik, může pro vás být výhodné mít stovky nebo i tisíce "přátel". Ale můžete se rozhodnout, že se i virtuálně obklopíte jen svými blízkými, a pak už to jsou přátelé bez uvozovek. Ale tuhle druhou možnost volí jen menšina. Když vezmeme v úvahu všech zhruba 150 miliónů světových uživatelů, je průměrný počet "přátel" 120.

Facebook má samozřejmě i své kritiky. Ne ledajaké. Minulý týden před ním například varoval papež (ale ten ho zároveň pochválil za to, že zesnadňuje komunikaci mezi lidmi), na rizika upozornil před pár dny také viceprezident Evropské komise. Na nejrůznější doporučení či direktivy eurobyrokratů a politiků jsme zvyklí se dívat skrz prsty. V tomto případě bychom však neměli. Varování se týkalo ohrožení našeho soukromí.

Může to znít pokrytecky, vždyť jsou to především státy a instituce, včetně EU, které nás soukromí zbavují. NIkdy v minulosti nás nesledovalo tolik kamer na ulicích, nikdy jsme toho o sobě nemuseli tolik prozrazovat a nikdy nebylo třeba tak často i při různých příležitostech prokazovat svou identitu. To vše se děje bez ohledu na to, jestli stím souhlasíme. Na Internetu se však svého soukromí zbavujeme dobrovolně.

To je ta základní a vážná výhrada proti Facebooku. Ne to, že by vytvářel nějaký alternativní virtuální prostor, který by lidi odtrhoval od reality. To tvrdí jen někteří psychologové, kteří Facebook ve skutečnosti neznají. Únikem byly virtuální světy jako SecondLife či diskusní fóra, kam uživatelé prchali pod vymyšlenými nebo anonymními identitami. Byly to výlety jakoby do jiných vesmírů. Naproti tomu Facebook je pevnou a nedílnou součástí reality.

V tom je to riziko. Mnozí zde ze svého soukromí prozrazují příliš. Detaily o svých zážitcích, citech i názorech. Kdyby se na nás někdo na tyto věci ptal v nějakém dotazníku, budeme to brát jako vlezlost a nepřístojnost. Ale na webu to děláme s naprostou lehkomyslností. Nepřemýšlíme o tom, jaké to může mít důsledky. Jsou známy příklady, kdy zaměstnanec přišel o místo, protože se omluvil pro nemoc, ale šéf z jeho profilu na Facebooku zjistil, že byl na horách. A to ani nemluvě o bezpočtu vyzrazených manželských nevěr. Ale to jsou jen takové anekdoty.

Stejně lehkomyslně se chováme i k soukromí svého okolí. Tento týden nás zpravodajství informovala o dvou událostech, která sice s Facebookem nesouvisí, ale jde přesně o tentýž princip. Sebevraždu spáchal bývalý ředitel školy, jehož výbuch hněvu a facku uštědřenou žákovi - natočené na video na mobilní telefon - publikovali jiní žáci na Internetu. A jiné internetové video "pouze" zničilo kariéru učitelce ze Znojma, která dala výpověď kvůli údajně pornografickým záběrům.

Facebookové profily jsou nepochybně plné potenciálně výbušného materiálu. Problém je v tom, že digitální realita je nezničitelná, nelze ji vzít zpátky a co do ní ze svého soukromí vložíme, bude nás pravděpodobně pronásledovat do svého života. Kdykoliv zmíněná učitelka ze Znojma vloží do internetového vyhledávače své jméno, vrátí se jí ve výsledcích její jeden nepovedený večer. Lépe řečeno pár minut z něj. Za pět, deset, možná i dvacet let.

Je třeba o tom mluvit a přemýšlet. Neexistuje způsob, jak by nás mohli ochránit politici nebo úředníci. Facebook lze jen těžko zakázat nebo účinně regulovat. Co stát může, je vzdělávat a vysvětlovat. S nadsázkou řečeno by se měl Facebook stát součástí školních osnov i vysmívaných „vážných rodičovských pohovorů“. Našim dětem musí někdo říct, že to nejzajímavější v jejich životě prožijí ve svém soukromí.

Když ho pověsí na Facebook, nebudou mít kde své životy žít.

(Psáno pro LN).

NERV je jako lékařské konsílium Václava Havla. Hodně publicity, žádná odpovědnost

Kdy jsem přestal věřit, že takzvaný NERV nějak významně pomůže k vyřešení krize? Když jsem se dozvěděl, že má své logo. Ano, ten modrý kříž s bílými písmeny. Nevím, kdo ho nakreslil, kdo jeho vytvoření zadal ani kolik (či zda vůbec) za to zaplatil. Nebudu po tom ani pátrat. Ale ten samotný fakt je pro mě alarmující.

Logo mají instituce, které potřebují veřejnou známost a záleží jim na tom, jak je společnost vnímá. NERV je naproti tomu orgánem vzniklým účelově, v nouzi a k okamžité práci. jistěže mají své logo například hasiči nebo záchranáři. Ale když půjdete kolem rybníku, kde se bude topit člověk, tak rovněž nebudete nejdřív přemýšlet o logu a webové stránce.

NERV je týmem bez výjimky impresivních osobností. Ale na můj vkus je v tomhle ansámblu příliš mnoho ekonomických analytiků a expertů. Ano, to jsou ti lidé, které my novináři milujeme a kteří se vždy ochotně podělí o svůj názor. Třeba že - namátkou - hodnota dolaru nikdy nespadne pod dvacet korun, že cena barelu nafty se bude blížit 200 dolarům nebo že stát nikdy neprodá Telecom za víc než padesát miliard.

Já vím, mýlit se je lidské, sám se pletu častěji, než bych chtěl. U těchhle lidí mě ale zaráží jejich jistota a sebevědomí. Ekonomie je společenská věda. Často používá vysokou matematiku a mnohé v ní lze opravdu spočítat. Řada dějů je přesně popsaných a má své zákonitosti, konec konců se za to uděluje Nobelova cena. Ale pak jsou tu veličiny nebo neznámé, do kterých přesná numera dosadit nelze. Jako třeba strach, panika nebo naděje. Obávám se, že v mechanismu krize a receptu na její případné řešení vystupují zejména právě tyto veličiny.

NERV mi trochu připomíná to savné konsílium lékařů, které několik týdnů pečovalo o bývalého prezdienta Havla. Jistě i v něm byli ti nejlepší odborníci. Byly v něm reprezentativně zastoupeny mnohé renomované lékařské instituce i obory. Ti lidé vypadali moc dobře na tiskových konferencích, když líčili, jakou má bývalý prezident teplotu nebo které celebrity ho obtěžovaly. Ale jak řekl v novinách jeden známý chirurg, když je třeba zachránit život radikálním zákrokem, je konsilium na obtíž. Musí se najít konkrétní špičkový lékař, který na sebe vezme odpovědnost a zákrok provede.

Proto si myslím, že ekonomičtí experti lék na krizi nenajdou. Oni ji do značné míry pomohli způsobit, nevím tedy, proč k nim upínat naději při hledání řešení. Možná už ten samotný termín je nepřesný a krize je víc společenská či psychologická než ekonomická.

Stát v krizi potřebuje v čele charismatického a odvážného politika s manažerskými schopnostmi. Topolánek by takovým politikem mohl být, protože se už několikrát ukázalo, že je mnohem přesvědčivější v dobách nepohody a problémů než běžného vládnutí. Jistěže to nejhorší v krizi je ztratit nervy. Ale ten NERV, který si Topolánek vymyslel a teď ho strká před sebe, mu nepomůže.

Google vás bude sledovat na mapě, lépe řečeno to umožní ostatním

Nejlivnější internetová firma světa představila novou aplikaci, která se jmenuje Latitude. Je určena pro mobilní telefony s modulem GPS, který umožňuje určit přesnou polohu. A o to právě jde: zobrazit vaší aktuální polohu na mapě.

K čemu nebo komu je to dobré? Například vaší rodině nebo přátelům, kteří chtějí vědět, kde zrovna jste. Obavy ze ztráty soukromí by měla rozptýlit možnost určit ty, kteří k vašim datům budou mít přístup. A pak, aplikace je natolik chytrá, že umožňuje "lhát". okud například chcete oblafnout manželku nebo šéfa, můžete "ručně" nastavit svou polohu na daný čas v kanceláři.

Dobrá zpráva pro české uživatele zní, že Česko je mezi 27 zeměmi, které uvedenou službu umožňují používat. Špatnou zprávu poslal Google kupodivu majitelům telefonů iPhone, které by pro tuto aplikaci byly jako stvořené. Zatím ji však používat nemůžou, jsou v kategorii "již brzy". Podle některých hloupé marketingové opomenutí, podle jiných úmysl. Aneb další šťouchanec v konkurenční strkanci mezi iPhonem a googlovským telefonem G1?

Kresba Obamy byla ikonou loňské kampaně, dnes se kvůli ní výtvarník a agentura AP hádají o peníze

Je to asi nejslavnější obrázek Baracka Obamy, který se stal ikonou loňské předvolební kampaně i oslav po Obamově zvolení. Kresba Sheparda Faireyho byla na plakátech, samolepkách i billboardech. Objevila se dokonce na obálce časopisu Time, a to v čísle, které Obamu vyhlásilo mužem roku. Kopie podepsané Faireym se na aukčním serveru eBay prodávaly za tisíce dolarů.

Autor nikdy nepopíral, že obrázek vznikl jen úpravou fotografie, pořízené původně fotografkou Manny Garciovou pro agenturu AP v dubnu 2006. Zmíněná fotografka už pro AP dávno nepracuje, autorská práva však stále patří agentuře. A ta se teď ozvala. Chce jednak přiznání autoŕských práv, ale také finanční kompenzaci.

Fairey prý původně nevěděl, že fotografie je z archívu AP. Snímek našel prostřednictvím vyhledávače Google. Jeho právníci zároveň tvrdí, že fotografii umělecky zpracoval a přetvořil, takže výsledné dílo autorská práva neporušuje. Jinými slovy že "pop-artově" upravený fotografie s nápisem "Hope" je už svébytným autorským dílem.

Samotný Obamův štáb Faireyho kresbu nikdy oficiálně nepoužil, objevovala se pouze na materiálech vyrobených voliči a fanoušky. Sám Fairy tvrdí, že žádné peníze na svém díle nevydělal. Všechny podle svých slov v rozhovoru s rozhlasovou stanicí NPR investoval do další výroby plakátů, případně je věnoval na kampaň.

Osmadvacetiletý Fairy je výtvarník a ilustrátor, žije v Los Angeles. Muzeum současného umění v Bostonu ho označuje za nejznámějšího a nejvlivnějšího "pouličního umělce". Začínal jako autor vzorů či kreseb pro trička a skateboardy. často cituje či parafrázuje (někdo říká, že kopíruje) cizí díla. Jeho práce jsou však dnes mimo jiné ve washingtonské galerii Smithsonian, v Muzeu moderního umění (MOMA) v New Yorku i v Muzeu Victorie a Alberta v Londýně.

Pokud se obě strany nedohoudnou, bude muset o autorství i případném finančním vyrovnání rozhodnout soud.

Ty jo, co je to ten Facebook?

Facebook oslavil pětileté výročí, na módní vlně je teď i v Česku. Chcete důkaz? Kecají o něm Hana a Hana v posledním stripu. Mrkněte na ně na iDnesu.

Obama byl "zkrachovalec", stejně jako Bush. Ale jen pár hodin

Je to prý větší tajemství než receptura na výrobu Coca-Coly. Algoritmus vyhledávače Google je odpovědný za to, které stránky se ve výsledcích objeví na předních místech, když zadáte nějaký dotaz. Cílem je, aby fungoval skvěle a hledal doslova to, co nám uživatelům vidí na očích. Často to tak je.

Ale ten slavný algoritmus má i své mouchy. Lépe řečeno je stále pouze algoritmem, a ne věšteckou koulí. Rozlousknout, jak přesně pracuje, se snaží davy programátorů i marketingových specialistů. "Oblafnout" algoritmus a zařídit, aby nějaká stránka vykazovala lepší výsledky než ostatní, může mít cenu miliónů dolartů. Nebo víc.

Anebo to může být legrace. Jako bylo před pár lety známé "googlovské bombardování". To využilo faktu, že agoritmus upřednosňuje stránky, na které často odkazují jiné weby. Odkazované slovo přitom nemusí mít s obsahem webu nic společného. Díky tomu se podařil nejslavnější kousek v roce 2003, kdy se po naťukání slova "failure", neboli "zkrachovalec", objevila na prvním místě mezi výsledky oficiální stránka George Bushe.

Pět let se tuhle bombu nedařilo zneškodnit, navzdory snaze Bílého domu i tvrzení Google, že několikrát bupravil algoritmus tak, aby ho pro zmíněné bombardování nešlo používat. Nic. A když minulý týden nastoupil do úřadu Barack Obama a jeho tým převzal kromě reálného Bílého domu i ten internetový (Whitehouse.org), dostal s ním i zmíněnou bombu.

Jak napsal a ukázal na svém blogu známý expert na vyhledávání Danny Sullivan, kdo den po Obamově inauguraci napsal do vyhledávače Google slovo "failure", dostal jako první odpověď oficiální stránku Baracka Obamy. Není to smůla být zkrachovalec, když sotva začal?

Není! Už po několika hodinách bylo všechno jinak. Když totéž zadáte do Googlu dnes, po Obamovi ani památky. No ano. Ten chlápek má buť opravdu konexe tam nahoře ... anebo prostě někdo v Googlu se po pěti letech rozpomněl, kam je třeba sáhnout do algoritmu.

"Oběd zadarmo" neexistuje, uvažují (opět) manažeři New York Times. Trápí je krize

Deník New York Times by mohl zpoplatnit přístup na své webové stránky. Podle agentury Bloomberg to připustil šéfredaktor Bill Keller v online diskusi v úterý 3. února. Nebylo by to poprvé, New York Times s placeným přístupem experimentovaly už v minulosti. Za web museli platit například už v devadesátých letech zahraniční uživatelé, později přesunuly noviny za "předplatitelskou zeď" některé komentáře a další články. Tento typ předplatného (zvaný Times Select) byl zrušen v roce 2007.

Podle Kellera se o zpoplatnění webu vede "smrtelně vážná diskuse". Vede k ní mimo jiné přesvědčení, že za exkluzivní, důležité a ověřené informace by konzumenti měli platit. A hlavně k tomu budou ochotni. Úvahy však nepochybně souvisejí také se špatnou finanční situací většiny amerických médií, New York Times nevyjímaje. Firma ohlásila pokles 48 procent zisku za poslední čtvrtletí a potýká se s nedostatkem hotovosti. Hledá proto kupce jak pro klub Boston Red Sox, který vlastní, tak i pro část své nové budovy v New Yorku.

Dosavadní zkušenosti tvrdí, že modely založené na zpoplatnění webového obsahu jsou neúspěšné (až na výjimky, jako je například pornografie nebo finanční informace). To však může krize médií změnit. Vydavatelé se dnes potýkají s přesunem publika od tradičních k internetovým médiím. Ta však zatím negenerují patřičný příjem z inzerce. Zavedení předplatného tak může být jedním ze způsobů, jak si velké mediální firmy zajistí přežití. Každopádně to však bude riskantní cesta s nejistým výsledkem.

Nevěry v digitálním věku

Před pár lety mě fascinoval příběh muže, který se rozvedl se svou ženou, protože měla poměr s jiným mužem. Že takových příběhu jsou na světě milióny a není na nich nic fascinujícího?

Obvykle nikoliv. Ale v tomto případě byl milencem nevěrné manželky ... sám manžel.

Možná tušíte, že k něčemu takovému může dojít jen ve virtuálním světě. Přesně tak. Konkrétně šlo o svět zvaný Second Life, ve kterém oba manželé trávili spousty hodin. Každý pod jinou, vymyšlenou identitou. Tak se seznámili, postupně se sblížili a prožili spolu skoro půlroční vášnivý románek. Jen přes Internet, pochopitelně. Pak dostali ten hloupý nápad, že se setkají i v reálném světě, a vzájemně si tak odhalili nevěru.

Ti dva prý žili dlouhé roky v nepodařeném, nenaplňujícím manželství. Až když odložili své skutečné životy a začali žít ty virtuální, tak v sobě vzájemně našli spřízněné duše. Kdyby to nebylo tak bizarní a smutné, mohl by to být vlastně optimistický příběh.

Psychologové tehdy varovali, že vytváření virtuálních identit, často tak odlišných od těch reálných, je temnou budoucností mezilidských vztahů. Ale asi se mýlili. Obliba virtuálních světů klesá, módou se naopak stávají taktvané sociální sítě. Lidé v nich vystupují sami za sebe, nikoliv chráněni anonymními avatary.

Nedávno jsem četl o muži, který se rozvedl se svou ženou, protože měla poměr s jiným mužem. Nebyl jím on sám, ale jeho nejlepší přítel. Prozradily je jejich společné fotografie, které mužův přítel publikoval na svém profilu na Facebooku.

Vypadalo, že se Internet stane místem, kde mnozí z nás budou žít své paralelní životy. Místo toho je dnes nástěnkou, kam jsme dobrovolně pověsili ten svůj jediný, skutečný. Otázka zní, co je lepší.

(Sloupek pro deník Sme).

Noviny v počítači? Panebože, takové novoty

"Představte si, že sedíte u své ranní kávy a zapnete si domácí počítač, abyste si ... přečetli čerstvé noviny! Ve skutečnosti to není tak přitažené za vlasy, jak to zní. Oba sanfranciské deníky investují spousty peněz, aby se pokusily právě takovou službu spustit. A jak zjistil náš vědecký reportér Steve Newman, jeden člověk už tento nový systém používá!"

Těmito slovy uvedla hlasatelka jedné americké televize reportáž o experimentech s elektronickým vydáváním novin. Je z roku 1981, kdy některé americké deníky investovaly peníze i energii do tzv. videotexových či online služeb. Ty umožňovaly připojit první osobní počítače prostřednictvím telefonních linek k velkým počítačům, z kterých bylo možné stahovat data, a to včetně obsahu novin.

Reportáž končí záběrem na prodavače novin, který podle hlasatelky "hned tak o práci nepřijde". Stažení celého obsahu deníku totiž v roce 1981 trvalo dvě hodiny, přičemž za hodinu připojení si tehdy poskytovatelé služeb účtovali pět dolarů. Líbí se mi ta laskavá ironie, kterou je celá reportáž podaná. Ano, hlasatelka měla pravdu, kameloti ani reportéři se hned tak o práci bát nemuseli. Trvalo to přesně osmadvacet let.

Hi, Mirek, I am in the middle of something. Could you call me later?

Každému se to někdy stalo (mně například, když jsem byl za svědka na svatbě), takže ten pocit všicni známe. Trapas a ostuda! Ano, pokud jste trdla a nevypnete si (nebo aspoň neztlumíte) mobilní telefon, může vám klidně zazvonit ve velmi nevhodnou dobu. Jako třeba britskému premiérovi Gordonu Brownovi během projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Na otázku ze sálu, kdo volal, odpověděl: "To vám neřeknu." Ale klidně to mohl být český premiér Topolánek. Jak od něj víme, ten si volá a esemeskuje se všemi důležitými lidmi světa.