Jak vnést do politiky ... trochu té lidskosti

Provokace a dobrý nápad, které způsobí skandál. To je, zdá se, dnes asi nejjistější umělecká metoda ve výtvarném umění. Zeptejte se na to třeba Davida Černého. Čtyřiadvacetiletá americká malířka Justine Lai ze San Franciska poutá pozornost svou sérií olejů na plátně, kde realisticky zachytila sama sebe při sexu s bývalými americkým prezidenty.

Absolventa Stanfordu na svém webu tvrdí, že si uvědomuje, jak je jednoduché je označit tento cyklus nálepkou pornografie, ale že ve skutečnosti chtěla udělat "něco hravého, choulostivého a možná i trochu mnohoznačného". No, upřímně řečeno, ty obrázky vypadají hodně jednoznačně, ale každopádně zajímavě. Češti exprezidenti mohou jen závidět.

Výrok týdne

V sobotním rozhovoru Mirka Topolánka s Lidovými novinami mi úplně unikla věta, ve které zmiňuje úspěchy své vlády při evropském předsednictví. Povšiml si jí pozorný Miroslav Macek na svém blogu. Topolánek řekl: "Vyřešili jsme skutečně mnoho problémů, o kterých nikdo ani neví a netuší je." Není to geniální?

V Londýně se v pátek rozdávaly "falešné" Financial Times

V pátek ráno se v Londýně rozdával známý ekonomický deník Financial Times zadarmo. Že by vydavatel změnil obchodní model? Nikoliv, nejednalo se o skutečné Financial Times, ale jejich pouhou napodobeninu.

Dvanáctistránkové vydání o nákladu několika deítek tisíc kusů je součástí protestu proti bankám a také proti roli, kterou v současné ekonomické krizi sehrávají média. Články, titulky i celkový vzhled parodují skutečné Financial Times. Noviny tak pobavily své náhodné čtenáře, ale zároveň doslova způsobily nadšení u levicových komentátorů. "Jsou to ty nejlepší falešné noviny, které kdy nejspíš uvidíte," napsal například v Guardianu známý George Monbiot.

Šéfem projektu byl Raoul Djukanovic, který předtím pracoval jako novinář například v New York Times či c agentuře Reuters. Deníku Guardian řekl, že on a jeho spolupracovníci články napsali ve volném čase. Zda celá kauza skončí u soudu, zatím není známo. Skutečné Financial Times vydaly prohlášení, že se soustředí na zpravodajství a analýzy summitu G20, který se v Londýně uskuteční přístí týden. Obsah falešných novin si lze přečíst také na webu.

Červená karkulka

Slagsmålsklubben - Sponsored by destiny from Tomas Nilsson on Vimeo.

Vítejte v Praze

Prague's Franz Kafka International Named World's Most Alienating Airport

Všechno, co napíšete, může být a nejspíš bude použito proti vám. Řeč je o mailu

Mladoboleslavská Škoda podle médií propustí desítky, možná stovky lidí. Důvodem nebo možná záminkou je přeposílání pornografického videa pořízeného mobilním telefonem. Policie dokonce vyšetřovala, zda se nejedná o nezletilou školačku z místní základní školy, ale to se nepotvrdilo. Vedení firmy však trvá na tom, že jde o porušení pracovního řádu a etického kodexu.

Výpověď za přeposlání videa emailem je tvrdý trest. A nespravedlivý v tom smyslu, že něco podobného čas od času dělá většina českých zaměstnanců. Aspoň tedy z domácích firem a institucí, včetně těch státních. Pro ně je tedy aféra jakousi léčbou šokem. V zahraničí už podobné nkauzy proběhly před deseti i více lety. Zejména v amerických a britských společnostech je vztah zaměstnanců k služebnímu mailu až úzkostlivě opatrný. Jeho prostřednictvím si většinou ani nevyřizují žádné soukromé záležitosti.

Mnohé firmy maily svých zaměstnanců monitorují. Existuje software, který jejich obsah automaticky "pročesává" a dokáže odhalit například maily obsahující vulgarismy, zmínky o sexu či jiná "podezřelá" témata. Objevují se častěji, než si většina lidí myslí. Už téměř klasickým příkladem jsou maily zaměstnanců zkrachovalé firmy Enron, které v rámci vyšetřování zveřejnila v roce 2003 americká Federální komise pro energetickou regulaci. Jednalo se o zruba 1,5 miliónu jednotlivých mailů od 176 zaměstnanců včetně managementu. Jejich databáze je od té doby volně přístupná na Internetu. Dodnes je to dobrý materiál pro průzkum toho, k čemu se vlastně maily ve velkých společnostech používají.

Jistěže k práci, ale také k přeposílání vtipů, domlouvání večírků nebo flirtování. Firma Inboxer, která vyvíjí software pro monitoring emailů, zanalyzovala půlmiliónový vzorek a zjistila že více než 10 tisíc mailů obsahuje vulgarismy a více než 70 tisíc mailů nějaký obsah se sexuálním podtextem. Analyzovat se však dá nejen obsah, ale i to, jak a od koho ke komu maily ve firmách proudí. Specialisté tvrdí, že tak lze odhalit, jaká je ve firmě skutečná hierarchie a kdo má v týmech klíčovou roli, a to bez ohledu na formální postavení či funkce.

Šmírování vlastních zaměstnanců se nám může zdát neetické a nevkusné. Právníci dokonce mohou namítat, že je zároveň nelegální, protože představuje porušování listovního tajemství. Ale faktem je, že to firmy dělají a pragmaticky řečeno by byly hloupé, kdyby tento "materiál" nevyužily.

Skandál ve Škodovce bude zřejmě pro české zaměstnance podobným "budíčkem", jako bylo zveřejnění mailů Enronu. Neboli že do mailu, a obzvláště toho služebního, nepatří nic, co by nemohlo být v budoucnu zveřejněno. A že se to kdykoliv může stát. Nejspíš teď v našich mailboxech ubydou všechny ty přeposílané maily s hloupostmi v přílohách. I proto je ta škodovácká lapálie vlastně užitečná.

Složité věci dělají dojem ... ale v jednoduchosti je krása

Nedávno jsem na jakési stránce našel odkaz „Jak vylepšit televizní ovladač“. Zaujalo mě to. Už jsem v minulosti slyšel spousty fantasmagorií, počínaje televizory ovládanými lidským hlasem a konče těmi, které samy poznají, na jaký program se chcete dívat.

Klikl jsem … a v první chvíli se neubránil určitému zklamání. Odkaz vedl na fotku nejobyčejnějšího ovladače omotaného izolepou. V ní byla vystříhaná okénka pro talčítka zapni/vypni, ovládání hlasitosti a měnění kanálů.

Ale vzápětí mi došlo, že je to geniální! Schválně nechte čtení a běžte se podívat, kolik tlačítek má váš televizní ovladač. Tipuju mezi dvaceti a třiceti. A kolik jich používáte? Vsadím se, že také jen ty, které na onom vylepšeném ovladači vykukovaly z izolepy. Ano, někteří z nás jednou nebo dvakrát za dobu životnosti televize použijí také čudlíky k ladění kanálů či jiné pikantnosti. Ale proč je máme mačkat stokrát ročně omylem, když chceme jen přepnout kanál nebo ztlumit zvuk?

Myslím, že to je cesta, kterou by se měly ubírat nové technologie. Jednoduchost a "odstřižení" pitomostí. Jedním z nejúspěšnějších přístrojů posledních let se v Americe stala videokamerka Flip, která umí nahrát hodinu videa optimalizovaného pro prohlížení na počítači nebo na Internetu. Nepotřebujete žádné propojovací kabely ani instalační CD a kamerka se v zásadě ovkládá jedním červeným tlačítkem. Po jeho zmáčknutí začne nahrávat.

Někde jsem četl, že všechny ty desítky přístrojů v kokpitech moderních letadel jsou prakticky zbytečné a jejich počet i složitost mají jen uklidňovat cestující, kteří náhodně nahlédnou dovnitř. To je dobrý důvod, uznávám. K televizi mi však stačí ovoladač se třemi čudlíky. Sousedy se pokusím ohromit jinak.

Na co to je? Na nic. No není to paráda?

Máte v kapse monstrum. Jmenuje se mobilní telefon. Ta věc umí ale také fotit, ukazovat čas, pouštět hudbu i video, natáčet video, provádět výpočty, ukazovat cestu posílat emaily nebo pouštět počítačové hry. Určitě to není úplný seznam. Ale jak napsal konzultant Tomi Ahonen ve své fascinující přednášce "Digitální konvergence", skoro ve všem jsou mobilní telefony úspěšnější než specializované přístroje.

Ahonen píše o "desetiletí Nokie" a tvrdí, že tato značka poráží všechny konkurenty, a to nejen mezi výrobci telefonů. Prodala víc telefonů ukazujících čas než firma Timex prodala za celou svou historii hodinek a víc mobilů s kalkulátorem než firma Casio počítaček. Totéž platí o trhu digitálních fotoaparátů, videokamer, satelitních navigací či herních konzolí. Když vezmeme v úvahu jen modely takzvaných chytrých telefonů, které lze považovat za jednoduché počítače, poráží Nokia i všechny výrobce pécéček.

Jistěže většina lidí nevyužívá zdaleka všechny funkce. Ale dospěli jsme do stádia, kdy i levnější mobily telefonů umí skoro všechno, na co si vzpomenete. A naopak je těžké vzpomenout si na nějakou funkci, kterou by výrobci ještě mohli přidat. Co bude dál? Nikdo neví, ani Ahonen. Ale ,ožná vývoj vezme opačný směr.

Už v posledních letech zaznamenaly úspěch jednoduché, hezké a specializované přístroje. Příkladem může být třeba "krabička na emaily" Peek nebo videokamerka Flip. Zvládají jedinou funkci, zato perfektně. A kupodivu se skvěle prodávají, byť nabízejí jen to, co už umí mobilní telefon v zákazníkově kapse.

Ale proč nejít ještě dál. Těším se, až mi v supermarketu padne do oka věcička, která bude opravu sexy a přitom levná. Vy baste odolali? Zeptám se prodavače, co umí. "Vůbec nic," odpoví. "Panebože," řeknu užasle. "Vezmu si tři kusy."

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Politici nechtějí, aby je televize natáčely v kuloárech? A co takhle je nenatáčet vůbec?

Vztah politiků k novinářům je vyšinutý a je na čase, aby se vrátil do normálu. Začíná to být neúnosné. Všude na světě existuje v této oblasti určité tření a napětí. Ale co se v Česku děje v posledních měsících, ohrožuje důstojnost a důvěryhodnost, a to obou stran.

Dobrým příkladem je vystrčení kameramanů z kuloáru sněmovního sálu. Nejde o samotné opatření, které by mohlo mít své důvody a logiku. Ale to by kancléř sněmovny či členové komise, kteří ve čtyřčlenném složení opatření prosadili, museli nějaké sdělit. Jenže oni se ani nenamáhali.

Zákaz natáčení v kuloárech postrádá hodnověrnou záminku. Ovšem i skutečný důvod. Kuloáry se nestanou pohodlnějšími a politici se otázkám stejně nevyhnou. Takže se zdá, že jde opravdu jen o to lidem z televizí zkomplikovat život. Trochu dětinské.

Stejně se však chovají sami televizní novináři, když o té kauze hned začnou sami točit. Vděčně dělají rozhovor s každým politikem, který o opatření buď nevěděl, anebo s ním nesouhlasí. Dokonce poskytují vyjádření sami sobě, takže jsme nnapříklad ve veřejnorpávní televizi mohli vyslechnout názor reportéra Novy. To se přece nedělá! Televize jsou v téhle věci zaujaté, zpravodajství měly nechat jiným médiím.

Součástí normálního vztahu mezi novinářem a politikem je z novinářovy strany určitá míra cynismu a z politikovy strany zase přiměřená přezíravost. V Česku to však došlo do té míry, že to neumožňuje základní a normální komunikaci. Jenže média jsou od toho, aby za občany tuto komunikaci vedla.

Premiér Topolánek už není schopen dát jediné veřejné prohlášení, aniž by se otřel o nechopnost a zaujatost médií. Paroubek si na ústrky on novinářů stěžuje v plamenných projevech. Ale dívejte se na oba, když jde o konflikt s médii toho druhého. To hned přispěchají a ventilují své obavy o nezávislost tisku. A novináři jim ochotně drží mikrofony.

Premiér nemá pro média slušné slovo, prý je nepotřebuje. Ale z nějakého důvodu cítí potřebu "pomáhat s médii" přeběhlému Wolfovi. A koho pošle? Dalíka. Tu bosou kobylu a slona v mediálním porcelánu, který kde se objeví, tak působí Topolánkovi problémy.

Jenže v čem je jádro problému? Že Dalík je virtuální monstrum, které jsme stvořili sami my novináři. Že se s ním scházíme, že mu nasloucháme a že ho vůbec bereme vážně. V normální zemi by takový přítel premiéra byl bizarní figurkou na okraji zájmu. Zde se s ním všichni ti Kmentové, Bártkové a další scházejí. Ne proto, že by od něj snad mohli získat exkluzivní informace, ale protože vědí, že zase plácne nějakou pitomost. V tom je podstata celého toho kraválu o ovlivňování médií v kauze Wolf.

Média mají vliv a moc do té míry, kdy se zabývají důležitými věcmi a ignorují banality. A zde je řešení i takzvané poslanecké šikany televizních štábů. Sněmovna je právě teď v jednom z těch období prázdné žvanivosti a exhibicionismu. Vyvrcholí to příští týden hlasováním o odvolání vlády. Důležitý bude výsledek, všechno ostatní bude jen trapný cirkus.

Politici ukázali televizím ramena. Navrhuji jejich šéfům jednoduchou věc: ať své kamery nestěhují o patro níž, ale prostě je vypnou a ze sněmovny odvezou. Solidárně by se mohla přidat i další média. Zpravodajství ze sněmovny by se minimálně v příštích dvou týdnech mohlo každý den odbýt několika větami. Hlasovalo se o tom a o tom, dopadlo to tak. Nic víc. Přišli bychom o něco důležitého, utrpěl by veřejný zájem? Kdepak.

A viděli bychom, jak rychle by to sami politici vyřešili. Klidně si ty své kamery zase do kuloárů dejte, hlavně nás zase začnětě natáčet. Odtud je jen kousek ke zdravému novinářekému sebevědomí: Ale jistě, jen co začnete zase dělat něco důležitého.

(Psáno jako komentář pro LN).

Panebože, co když mě ta ženská natáčí?

Američtí lékaři nechtějí, aby o nich jejich pacienti psali na svých blozích nebo jinde na Internetu. Dávají jim v tomto smyslu podpisovat závazné prohlášení. Znáte právníky, jsou jako mor. Bojím se, abychom takové prohlášení nemuseli brzy podepisovat všude. Přijdete do restaurace, číšník se na vás usměje a řekne: „Než si objednáte, tak nám tady prosím podepište, že z nás neuděláte pitomce na Facebooku.“

Do jisté míry pro to mám pochopení. Internet nás všechny proměnil v tikající mediální bomby. A zároveň je každý potenciální mediální hvězdou. Stropíte scénu s protivnou servírkou, šikovně uklouznete po banánové slupce nebo jen usnete s legrační grimasou v tramvaji - a druhý den je z toho hit na YouTube.

Byl jsem svědkem scénky, kdy mladík v tramvaji natáčel debatu revizora s černým pasažérem. Oba to velmi rozčílilo a žádali, aby video okamžitě smazal. Málem to skončilo rvačkou. Spravedlivé rozhořčení revizora a jeho oběť tak spojilo, že na placení pokuty nejspíš ani nedošlo.

Posedlost publikováním a jeho snadnost dělá vrásky mnoha lidem. Odhaduje se, že na koncertech natáčí zpěváky či hudebníky průměrně každý desátý divák. Pořadatelé to sice zakazují, ale nedá se to uhlídat. Telefony s kamerkami šermují nespokojení zákazníci v obchodech i hosté v restauracích. Z videí natočených žáky jsou nešťastní učitelé. Za zveřejňování natočených videí prý padly už první dvojky z chování.

Chápu obavy o soukromí. Vlezlost amatérských zuřivých reportérů musí mít svou míru. Ale na druhou stranu bychom se přece aspoň na veřejnosti měli všichni chovat tak, aby to případné zveřejnění uneslo. Internet z nás tak paradoxně může udělat slušnější a zdvořilejší lidi.

Třeba ze mě dneska. Jel jsem do práce a jeden řidič mi nedal přednost na křižovatce. Už už jsem stahoval okénko, chtěl začít ječet a šermovat vztyčeným ukazovákem. Ale pak jsem si všiml, že jeho spolujezdkyně má v ruce telefon. Asi psala esemesku. Ale co kdyby měla zapnutou kameru? Tak jsem se jen džentlmensky pousmál a dal mu ladným gestem přednost. A víte co? Ten zatracený idiot mi ani neodpověděl.

Počítače v nás nic temného neprobouzejí. Pouze si to na nás pamatují

Bojím se, že udělám něco ošklivého a policie prohledá můj počítač. V novinách se pak objeví zpráva: "Hrál takzvané střílecí hry, navazoval kontakty prostřednictvím sociálních sítí. Policisté dokonce na jeho harddisku objevili fotografie nahých žen." Ale mám pocit, že něco takového by bylo možné napsat skoro o všech majitelích počítačů.

Tragédie v německém Winnendenu, kde sedmnáctiletý mladík postřílel patnáct lidí a nakonec zabil i sám sebe, prý opět oživí debatu o vlivu Internetu či hraní počítačových her na psychiku člověka. Dokážu si to celkem dobře představit.

Mladík údajně hrál předešlý večer téměř dvě hodiny jakousi akční hru, na počítači pak měl nainstalovány ještě další dvě. Kromě toho tam měl ještě pornografické snímky a ukázalo se, že se pod různými přezdávkami zúčastňoval internetových diskusí. Jestliže právě tyto informace média zdůrazňují a přinášejí jako novinky v celé kauze, je jasné, co mají evokovat: totiž že používání počítače má s šíleným činem nějakou souvislost.

Jasné je přitom jen jedno: totiž že dotyčný mladík byl magor a měl se léčit, ale rodiče, škola či obecně jeho okolí selhali v tom, aby se tak stalo. Není důležité, co dělal nebo nedělal na počítači. Před dvaceti lety by se pravděpodobně díval na filmy v televizi (což by rozlítilo aktivisty bojující proti násilí na obrazovce) a před padesáti lety by si listoval komiksy obsahujícími násilí. Před sto lety by možná četl některou z knih, které dnes označujeme za klasické.

Noviny a editoři by už konečně opustit to klišé, které představuje vytváření souvislosti mezi používáním počítače a kriminálním chováním. Každý z nás dělá v soukromí spousty věcí, kterými se nechlubíme a nemluvíme o nich veřejně. Čteme divné knihy, prohlížíme si pornografii, masturbujeme, vydáváme se za někoho jiného nebo třeba trháme mouchám nožičky. Počítače do toho vnesly jedinou novou věc. Totiž že si na nás tohle všechno pamatují a lze to z jejich paměti zpětně zjistit.

A tak víme, jakou hru hrál šílený vrah z Winnendenu večer před svým činem. Můžeme říct, že vrazi, násilníci a sexuální maniaci hrají počítačové hry obsahující násilí? Nepochybně. Stejně jako mnozí neurochirurgové, právníci nebo politici. Ale platí zároveň, že hraní násilných her vede k duševním poruchám nebo dokonce ke kriminalitě? Nikoliv, to ještě žádná studie neprokázala.

Vezměme si jiný příklad, kterým je dětská pornografie a pedofilie. Obojí jsou s Internetem spojeny. Každou chvíli čteme, že policisté dopadli díky Internetu nějakého pedofila nebo "rozbili" internetovou síť s dětskou pornografií. Znamená to, že děti používající Internet jsou více ohroženi? Samozřejmě to tak vypadá. Ale studie jasně ukazují, že počet zločinů páchaných na dětech vinou Internetu nijak nepřibyl. Jinak řečeno, že je celkem jedno, jestli pedofilové lákají své oběti na bonbóny před školou, anebo v diskusních serverech.

Tragédie jako ta ve Winnendenu jsou důsledkem lhostejnosti, selhání společnosti a obecně úpadku hodnot. Počítače ani Internet se na tomto úpadku však nepodílejí, jsou spíše jeho pečlivými kronikáři. Můžeme se na ně za to zlobit, ale nic tím nevyřešíme.

Nikomu neříkejte, kdy jste vydělali první milión

Můj kamarád je úspěšný podnnikatel. Investuje do internetových projektů a daří se mu dobře. Bude teď vystupovat dokonce v jednom televizním pořadu. Na internetových stránkách televize jsem v jeho profilu našel větu, že "první milión vydělal už na vysoké škole".

Zatelefonoval jsem mu, že se to nehodí. V devadesátých letech byla zmínka o prvním vydělaném miliónu jedním z poznávacích znamení raného veksláckého kapitalismu. Stejně jako nagelované vlasy a ojetý vůz Opel Vectra. "Jasně, že by bylo lepší napsat, kdy jsem vydělal první milardu," řekl můj kamarád. "Ale tu jsem ještě nevydělal," dodal smutně.

S miliardáři je to těžké, aspoň tedy s těmi dolarovými. V minulém roce jich podle časopisu Forbes ubylo nejvíc v historii. Je jich dnes na světě sotva osm set. Jejich celkový majetek se smrskl téměř na polovinu a tvoří dnes asi 2,4 biliónu dolarů.

Amerika se s úbytkem miliardářů vyrovnává po svém. Četl jsem, že chudnutí se stalo novou módou. Milionáři a miliardáři se demonstrativně uskrovňují. Jídlo v luxusních restauracích si zatím neodepřeli, ale objednávají si k němu vodu z kohoutku. Při jejím usrkávání se trumfují, kdo prodělal vinou krize víc peněz.

Jak to jde dohromady s americkou mentalitou adorující naopak úspěch? Prý celkem dobře. Když se totiž někdo veřejně chlubí, že přišel o pořádný balík, znamená to, že ještě větší balík musel původně mít. A jestliže o tom takto veřejně mluví, tak to zároveň znamená, že mu ještě nějaké peníze zbyly. Aspoň na kaviár, šampaňské a soukromé letadlo.

Minimálně jsem přišel na to, jak vyřešit problém mého kamaráda. Psát o prvním vydělaném miliónu je tak předpotopní! Zavolám mu, ať do svého profilu napíše, kdy svůj první milión prodělal. Půjde s dobou a udělá dojem.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"I´ve got to twitter about this!" aneb co je Twitter

Odpočívejte v pokoji

Nikdo nepochybuje, že se blíží konec novin. Může za něj několik desítek let trvající úpadek zájmu čtenářů, uspíšený v posledních deseti letech nástupem Internetu a kombinovaný navíc ztrátou inzerce způsobenou ekonomickou recesí.

Deník Boston Globe uveřenil nedávno fotoseriál nazvaný "Obrázky z krize", který mimo jiné ukazuje i sanfranciské "pohřebiště" pouličních automatů na prodej novin. Fotografie rozlítostnila mnoho blogerů, kteří ji převzali, mimo jiné i známý blog BoingBoing.net.

Ukázalo se však, že v tomhle případě - ostatně jako v mnoha dalších - je v tom krize nevinně. Novinové automaty opustily ulice už před několika lety, kdy je zakázala radnice. No vida!

Obyvatelé Legerovy po desetiletém "boji" vyhráli jeden pruh magistrály. Proč se, sakra, raději už dávno neodstěhovali?

Říkají tomu "experiment", ale není jasné, co chtějí vyzkoumat. Magistrát povolil Praze 2, aby zúžila v Legerově ulici magistrálu ze čtyř na tři pruhy. Důvodem je snaha zlepšit životní podmínky lidí bydlících kolem magistrály. Podle médií je to přibližně 1200 lidí. Už dopředu je ovšem jasné, že to lepší mít nebudou. Stejně jako to, že pro mnohem ví lidí bude tenhle experiment znamenat komplikace.

Nikdo nezpochybňuje, že takzvaná magistrála je v úseku mezi Nuselským a Hlávkovým mostem perverzní stavbou. Hloupý byl už samotný nápad vést jednu z hlavních komunikací téměř centrem města, vrcholem pak bylo "odříznutí" Muzea od Václavského náměstí. Magistrála byla původně prý dočasné řešení, jako mnoho takových z dob minulého režimu se však změnila v řešení trvalé. A ani po změně režimu s tím nikdo nic neudělal.

Bydlení kolem magistrály nestojí za nic. Zvlášť v bytech s okny do ulice. Je tu hluk, prach a smrad. Kvůli tomu nelze otevírat okna, a to ani v horkých letních dnech. Není divu, že jsou obyvatelé naštvaní. Za zúžení čtyřproudé komunikace v Legerově ulici o jeden, příépadně dva pruhy prý bojovali přes deset let. Dokonce založili občanské sdružení. Teď si konečně vybojovali experiment.

Špatná zpráva pro ně zní, že nezískají vůbec nic. Zácpy v Legerově budou mít stejnou intenzitu, jen pravděpodobně budou trvat déle. Na kvalitě vzduchu se to neprojeví. Stejně na hlučnosti. Jedna z obyvatelek si v rozhlasovém pořadu v souvislosti se zúžením stěžovala na to, že v noci jezdí Legerovou ulicí více než stokilometrovou rychlostí. Ale to bude trvat dál, i když bude mít komunikace tři pruhy. Jestli je tohle opravdu problém, pak stačí dát do Legerovy označený měřící radar.

Odebrání jednoho pruhu prodlouží zácpy směrem ven z města. Dnes v ranní špičce začínají zhruba na úrovni Pankráce. Zúžení Legerovy ulice může prodloužit kolony až na Spořilov, Chodov či podle katastrofických scénářů až směrem k Průhonicím. To se prý ukáže v provozu. Dopravní provoz lze matematicky modelovat, ale je to obtížné a nespolehlivé. Na tom, jak se změní denodenní provoz, bude mít vliv rozhodování řidičů a samozřejmě i dopravní nehody.

Začne-li doprava na magistrále opravdu kolabovat, je možné, že to část řidičů odradí od používání auta a zvolí raději hromadnou dopravu. Ale bude to jen malé procento. Objízdné trasy volit nebudou, protože alternativa k jízdě po magistrále buď není, anebo jsou i tyto komunikace už dnes přetížené. To podstatné je následující: na bydlení 1200 lidí v Legerově se nic nezmění, ale kvalita života desetitisíců jiných lidí se prokazatelně zhorší. Jde tedy mnohem více o expeeriment sociální než dopravní.

Lidé z občanského sdružení mluví po zatarasení jednoho pruhu o satisfakci. Lze tomu rozumět, vždyť teď "zatopili" těm bezohledným řidičům, kteří celé ty roky stojí s nastartovanými auty v zácpě v jejich ulici. Je to ovšem pouze pomsta, ne řešení. Spíš nerozumím jiné věci. Jestliže je bydlení v Legerově takovým hororem, proč se už dávno neodstěhovali. Ano, Legerova kdysi byla dobrou adresou, kterou zničilo hloupé urbanistické rozhodnutí. Je lepší to přijmout a hledat pro nemovitosti kolem rušné silnice jiné využití než pro slušné bydlení. Boj s počtem aut je bojem s větrnými mlýny.

Praha musí nepochybně množství aut v centru regulovat. Centrum lze pro auta zcela uzavřít, ale to by vyžadovalo vybudování zcela jiné infrastruktury a také velkou politickou odvahu. Ale pořád je to schůdnější a racionálnější projekt než například plánování olympiády.

Méně drastickou a prokazatelně fungující cestou je zavedení mýtného. Peněženka je tím nejlepším regulátorem i policajtem. Ale nápad zatarasit jízdní pruh na důležité komunikaci je výplod chorého mozku a lokálního populismu. To nejzajímavější na celé věci je, jak tohle mohl někdo schválit.

Oko, do duše okno ... nebo taky kamera

Jednooký je podle českého rčení králem mezi slepými, může být však také pozoruhodným režisérem a zároveň kameramanem dokumentů. Kanaďan Rob Spence bude točit film o ztrátě soukromí a invazi bezpečnostních i jiných kamer do moderního světa.

Bude natáčet rozhovory skrytou kamerou, a to skrytou opravdu dokonale. Nechá si ji totiž voperovat do svého umělého oka. Jak informovala agentura AP, Spence přišel o oko při nehodě v dětství a před třemi roky mu ho lékaři nahradili okem umělým. Pak však dostal nápad, že by do něj bylo možné umístit kamerou podobnou té, které dnes má například většina mobilních telefonů.

Experti mu nakonec doporučili speciální lékařskou kameru, která se používá při interních vyšetřeních pacientů. Bude vybavena baterií a malým vysílačem pro bezdrátový přenos. Spence představil svůj projekt na tiskové konferenci v Bruselu a očekává se, že k implantaci "kamerového oka" dojde zhruba do měsíce. Hned pak začne natáčet, a to v tomto případě opravdu "na vlastní oči". Lépe řečeno na vlastní oko.

"S lítostí oznamujeme, že všichni lidé na palubě včetně pěti členů posádky a dvou idiotských blogerů zahynuli"

Irským nízkorozpočtovým aerolinkám Ryanair se podařilo rozdráždit blogery. V oficiálním prohlášení je nazvaly "idioty" a "šílenci". Stalo se tak po výměně názorů mezi jedním blogerem a zaměstnanci firemní centrály. "Je součástí politiky Ryanairu neztrácet čas ani energii konverzacemi s idiotskými blogery. Ryanair může potvrdit, že se to už nebude opakovat," stálo v prohlášení, které posléze citovaly i britské deníky.

Nezdá se, že by to byla zoufalá snaha o mediální pozornost. Na její nedostatek si zrovna Rynair nemůže stěžovat. Kontroverzní šéf firmy Michael O´Leary už loni na tiskové konferenci v Německu sliboval letenky z Evropy do Ameriky za deset euro. Příjmy měly kompenzovat naopak velmi drahé letenky do byznys třídy. Co za ně měli pasažéři dostat? "Beds and blowjobs," odpověděl rozšafně O´Leary. Ponechávám to bez překladu, stejně jako rdící se německá tlumočnice.

Ryanair je dobrým příkladem firmy, která si může dovolit špatnou publicitu. Či lépe řečeno je to možná promyšlený kalkul. Než žehlit stovky stížností na špatné jídlo, nepříjemný perzonál či pooplatek za kufr, je možná lepší dát najevo, že je to firmě ukradené. Má v rukávu totiž něco, kvůli čemu se zákazníci vracejí. Velmi levné letenky. Minulý týden kromě blogerské epizody upoutala pozornost také informací, že na palubách svých letadel bude účtovat poplatek za použití toalet.

Nemám nic proti tomu. Cestování letadly bývalo možná kdysi dávno nóbl událostí, ale co já si pamatuju, byla to vždycky navoněná bídla. Krásné letušky s dlouhýma nohama znám jen z filmů a co se týče bezplatného jnídla, tak i to v rámci krize rád oželím. Zvyknu si i na hajzlíky na mince.
Jen se bojím chvíle, kdy před letem přijde do kabiny kapitán s chlápkem v montérkách a řekne: "Tohle je údržbář z hangáru. Když dáte dohromady tak plus mínus tisícovku, mrkne se nám před letem na motor a na brzdy. Ale jestli ne, tak za pět minut odlétáme."

Byl na začátku revoluce. Spoluzaložil Apple. Teď ze sebe dělá kašpara

Steve Wozniak v americkém televizním pořadu Dancing with the Stars.

Nohy mi nesmrdí zas tak moc

Písničkář Karel Kryl kdysi o Miloš Zemanovi řekl, že by kvůli bonmotu prodal vlastní babičku, já mám zase pocit, že jsem za pointu prodal své vlastní nohy.

Ve sloupku pro iDnes nazvaném "Nepoužívejte Facebook, budou vám smrdět nohy" jsem minulý týden napsal o tom, jak má žena zašpičkovala o mých nohou. Čí nohy také po dlouhém a povinostmi zaplněném dni voní, ne? Odezva je strašlivá.

Mám pocit, že i lidé, kteří mě mijejí na ulici a nemají nejmenší ponětí o tom, že jsem nějaký takový blábol napsal, znepokojeně krčí nosy. Když někam přijdu na návštěvu, hostitelé mě v předsíni přemlouvají, abych se hlavně nezouval.

Nic proti tomu, teta vždycky říkala, že zouvání hostů do ponožek je bolševický zvyk, ale nemohu se zbavit dojmu, že náhlá benevolence hostitelů nemá s politikou nic společného.

Chci vydat jasné a jednoznačné prohlášení: Mé nohy jsou naprosto v pořádku!

Jo, konkurence nám trošku utekla, ale ... děláme na tom!

Co si můžete koupit, když se váš tatínek jmenuje Bill Gates? Všechno, co chcete ... ehm ... tedy s výjimkou iPhonu.

Manželka zakladatele Microsoftu v rozhovoru s americkým časopisem Vogue řekla, že módní telefon a také přehrávač iPod od firmy Apple patří mezi málo věcí, které svým dětem nemůže dopřát. Připustila, že svým kamarádkám občas iPhone závidí.

Ne všude je ovšem taková disciplína jako u Gatesů doma. Mnohé velké firmy a instituce mají sice smlouvy podepsané s Microsoftem, jejich zákazníci však čím dál častěji na pracovištích „kazí atmosféru“ svými soukromými iPhony a podobnými přístroji. A tak se minulý týden na konferenci amerických IT manažerů ve státním a vzdělávacím sektorům mnozí ptali Gatesova nástupce Steva Ballmera: Co s tím máme dělat, respektive co s tím děláte vy?

Odpověď: Děláme, co můžeme. Letos představíme novou verzi Windows Mobile 6.5, ale ta nenabídne ještě úplně všechno, co zákazníci od chytrých telefonů chtějí. To bude až ve verzi Windows Mobile 7 napřesrok.

Překlad: Nějak to nestíháme a od všech důležitých konkurentů, hlavně od Applu a Googlu, dostáváme na frak. Co oni nabízejí dneska, dáme my našim zákazníkům příští rok. Pak všechny doženeme, předeženeme a porazíme. Tedy pokud oni budou celou tu dobu čekat s rukama v kapsách.

Nebyla to zrovna slova, která by se u zákazníků setkala s příznivou odezvou. Reakci Billových dětí se do uzávěrky nepodařilo získat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tady něco nehraje. Proč zrovna teď křičí Právo, že ho vydírají politici?

Šéfredaktor deníku Právo vyvolal rozruch svým obviněním, že mu "různá místa" vyhrožují ztrátou inzerce, pokud bude "pokračovat v dosavadním, údajně nepříznivém způsobu psaní o sociální demokracii". Nic konkrétního neuvedl, a to ani poté, co byl dotázán dalšími médii. Prý mu šlo o "veřejné pojmenování problému".

Když tohle ptydepe přeložíme, vypadá to tak, že Zdeněk Porybný komentářem ve svém listu (který zároveň vlastní) požádal o solidaritu a pomoc. Asi hlavně ostatní média a také konkurenční politiky, protože kdyby měl o popsaném vydírání hmatatelné důkazy, asi by se rovnou obrátil například na orgány činné v trestním řízení. Ale nic konkrétního nemá, a tak se spoléhá na to, že ve vypjaté politické situaci nezůstane jeho nářek nevyslyšen. Od ODS, konkrétně Jana Zahradila, se mu už podpory dostalo. Ale jde opravdu o "svobodu slova"? Instinkt a zdravý rozum vybízejí k opatrnosti.

Fakt jedna: Právo má k ČSSD jako jediný levicový deník mezi novinami nejblíže. O sociální demokracii píše konzistentně, ve stylu ani tónu k žádnému posunu v poslední době nedošlo. Fakt dvě: ČSSD je s tím, jak o ní Právo referuje, rovněž dlouhodobě nespokojená. Minimálně za celou dobu, co stranu řídí Jiří Paroubek (sám Právo už víckrát kritizoval). Je v tom určitý paradox, ale ne nepochopitelný. ODS za Topolánka zrovna tak kritizuje Lidové noviny a MF Dnes, které jsou zase blízké jí. Fakt tři: Jediné, co se v poslední době změnilo, je stav ekonomiky. Recese a krize nepřejí těm segmentům trhu, jejichž obchodní model stojí a padá s inzercí. Z toho plyne, že většina médií se potýká s úbytkem reklamy a tedy i příjmů.

Co z toho plyne? Vše nasvědčuje tomu, že jestliže má Právo nyní existenční problémy, pak jsou původu ekonomického, nikoliv politického. Spíše se ptejme, proč stejná varování nedostala také ostatní média. Anebo ještě jinak. Není vyloučeno, že firmy polovlastněné státem opravdu mohou k podobným metodám sahat. Ale pak se ptejme, proč to zkoušejí zrovna v Právu. Nezvykly si například, že obsah a inzerce jsou v tomto deníku propojeny těsněji než jinde?

Právo je novinářsky slušný a kvalitní deník. Má dobré zpravodajství a zajímavé komentáře. Obchodně však představuje dlouhou dobu záhadu, která je právě v osobě Zdeňka Porybného a jeho dvojjediné roli šéfredaktora i vydavatele. Vždycky si svůj byznys dělal po svém a dával najevo, že k tomu nikoho dalšího nepořebuje. Proč tedy teď?

A pak, všichni víme, jak čeští politici všechno "házejí" na média. O narážkách na "mediální virtuální realitu" se neobejde snad žádné prohlášení Mirka Topolánka a Jiří Paroubek zase chrlí aspoň jeden článek týdně o pravicovém mediálním spiknutí. Pan Porybný to teď zkouší opačně a obviňuje bez důkazů politiky. Zdá se mi to nevkusné.

Média a blogy. Našly už společnou řeč?

Příští středu 11. března pořádáme v pražském Klubu Lávka (nedaleko Karlova mostu) společně s Adamem Javůrkem konferenci s názvem: Média a Blogy. Našly už společnou řeč?

Pozvali jsme zástupce zpravodajských serverů, které blogovací systémy provozují, aby promluvili o svých zkušenostech. Je to skoro tři roky, co profesionální média a blogy žijí v takto těsné blízkosti, a je tedy na čase udělat nějakou bilanci. Program konference najdete na webu http://www.cpom.cz. Připravil ho Adam Javůrek.

Přijede mimo jiné také Tomáš Bella ze slovenského deníku SME. Ten je nejen československým, ale možná i evropským průkopníkem v aplikaci moderních forem nových médií. SME má také s blogováním svých čtenářů nejdelší zkušenost. Těším se na Tomášovu prezentaci, je to zajímavý člověk, který dělá zajímavé věci.

Program začne ve 14:00, po 17:00 pak vyvrcholí panelovou diskusí. V ní se setkají špičkoví novináři s těmi, kteří mají největší zkušenost využívat blogy jako nový komunikační kanál: tedy s politiky. Složení panelu zveřejníme těsně po víkendu, ale už teď je jasné, že to budou opravdu zajímavá jména. Představíme také blogera Respektu Ivana Derera, který z textů na svém blogu právě vydává svou knihu.

Srdečně vás zvu. Ale protože nemáme bohatého sponzora (krize, bla bla bla), vybíráme od účastníků poplatek (490,- Kč). Zájem o účast je slušný, zbývá asi dvacet volných míst. Zvažte, jestli by taková konference pro vás nebyla zajímavá. Více podrobností zde.

(Konec reklamního hlášení).

Tři přání

Chlápek vytáhne zlatou rybku z jezera. Jak by se dalo čekat, rybka škemrá, aby ji pustil. Že mu splní tři přání. "Například?", zeptá se chlápek. "Například tě můžu udělat boháčem. Anebo zařídit, aby se do tebe zamilovaly nejhezčí ženy světa."

Jenže náš chlápek je idealista, navíc dobře zajištěný (inu, restituent!) a pohledný, takže ho mnoho žen už beztak miluje. "A uměla bys zařídit," říká, "aby ze světa zmizela všechna chudoba?"

Rybka se zakaboní, protože to je požadavek, který nečekala. Umí vykouzlit nový vůz značky Bentley, exotickou dovolenou v Karibiku i permanentku do nejlepšího hodinového hotelu v Hamburku. Ovšem odstranit světovou chudobu?

Ale nakonec mrskne ploutví, párkrát zahýbe ocasem a řekne: "No tak dobrá, jak si přeješ." A chlápek vidí, jak si po cestě kolem jezera vykračuje muž, kterého předtím viděl žebrat na autobusovém nádraží. Kouří doutník a na sobě má elegantní oblek.

"Dobré!", pochválí rybku chlápek. "A tvé druhé přání?", zeptá se rybka. Už dřív mezi kunšofty nějaké idealisty měla, a dobře tedy ví, že druhé přání je vždycky Bentley anebo milionářská vila. Jenže chlápek zase překvapí. "Šlo by nějak udělat, aby se usmířili Židi a Palestinci?"

Prokristapána, pomyslí si rybka, "takovýho exota jsem ti ještě neměla." Ale protože je trpělivá, tak zase mrskne ploutví a zahýbe ocasem. A chlápek v odrazu na hladině vidí, jak se kolem mešit i synagog srocují davy. Do vzduchu létají jarmulky i turbany a všichni se objímají.

"Neuvěřitelné!", řekne chlápek. A zlatá rybka jen pokrčí ploutvemi, jakože to je normální."A třetí přání?", zeptá se. Chlápek cítí důležitost okamžiku. Nakloní se k rybce a své třetí přání jí zašeptá. Jenže ouha! Rybka vytřeští oči, zavrtí hlavou a rozhořčeně vyskočí nad hladinu. "Ty ses snad zbláznil?", vykřikne.

"Je to moje přání," řekne tvrdohlavě chlápek, ale rybka ho už stejně nesposlouchá. Její kozla jsou pryč. Z muže s doutníkem je zase bezdomovec a kolem synagog i mešit propukají bitky. "Umím dělat zázraky," říká každému, kdo to chce se slyšet. "Ale všechno má své meze."

Toť pravdivý příběh na okraj informace, že se výrobci elektroniky domluvili, že všechny mobilní telefony budou mít jeden typ nabíječky.

Proč je ekonomická krize horší než rozvod?

Protože kvůli ní sice taky přijdete o všechny peníze, ale navíc vám ještě zůstane manželka.

To je podle mě zatím nejlepší vtip o krizi, který jsem četl nebo slyšel. Druhý: "Jak se definuje optimista? Odpověď: Je to bankéř, který si v neděli žehlí pět košil."

Znáte další? Napište je, prosím, do komentářů. Rozhodl jsem se je sbírat. Když už tu krzi máme, tak ať nás aspoň pobaví.

"Právě jsem se vrátil z Hradu," napsal Klement Gottwald na svém blogu

Šli jsme horským městečkem a hledali místo, kde se navečeříme. "Támhle je podnik, kde výborně vaří," ukázal náš průvodce. "A támhle vaří průměrně, ale zato mají bezdrátové připojení k Internetu." Z té první se ozýval běžný veselý hluk, v té druhé seděli hosté sklonění na chytrými telefony a notebooky. Ale nabité k prasknutí byly obě.

Je to dobrý test, jak moc si ceníme své virtuální existence. Netlačeni k rozhodnutí máme všichni sklon tvrdit, že vydržet hodinu-den-týden-měsíc (nehodící se škrtněte) bez internetového spojení není žádný problém. Ale když je na jedné misce vah šťavnatý stejk a na druhé padesát nepřečtených mailů (a k nim flaksa tuhého hovězího), je to najednou vážné dilema. A to ani nemluvě o osiřelém blogu a profilu na Facebooku.

Četl jsem, že když se uživatelé z celého světa nemohli před pár dny dostat několik hodin ke svým mailovým účtům na Gmailu a nefungovaly ani online googlovské aplikace, způsobilo to mnoha lidem vážné problémy. Myšleno zdravotní. Podle londýnských deníků byly v nemocnicích zaznamenány i případy nervového zhroucení.

Elektronický komfort nás činí zhýčkanými a zranitelnými. Americká média referovala minulý týden o studentských protestech na New York University. Rozzlobení studenti se zabarikádovali v jídelně a odmítali opustit budovu do splnění poždavaků. Ale jak napsal na webu magazín Columbia Journalism Review, protesty rychle ustaly poté, co univerzita studentům vypnula internetové připojení a elektřinu.

Škoda, že nebyl Internet vynalezen dřív. Velký Říjen, Vítězný Únor a další historické nepříjemnosti mohly být veřešeny rychle a bezproblémově ... odstřihnutím od sítě. Všechny příští revoluce se už bez blogů neobejdou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Když umírají noviny, jejich reportéři ... si dělají poznámky

Co budou dělat novináři, až začne konec světa? Ti američtí si - bez ohledu na všechny diktafony, telefony s fotoaparáty či malé kamerky - vytáhnou ze saka malé bloky a začnou si dělat poznámky. Bylo to tak i v momentě, kdy vedení amerického deníku Rocky Mountains News v redakci oznámilo, že deník přestává vycházet. Ukazuje to video, které je až dojemným dokumentem éry, která právě končí.


Final Edition from Matthew Roberts on Vimeo.