středa 30. července 2008

Ukaž se, odvaž se

Warholovských patnáct minut slávy se smrsklo na dvanáct vteřin, ale nic jiného jsme v rychlém jednadvacátém století nemohli čekat. Tak jako blogy upozadil nástup internetového videa, zdá se, že mikroblogování (ano, zase ten Twitter) teď něco podobného velmi brzy čeká. Ve fázi „alfatestování“ je nový web nazvaný 12 vteřin.

Právě tolik času mají registrovaní uživatelé, aby něco natočili (nejspíše sami sebe) a pak to publikovali na webu. Jde o podobné omezení jako 140 znaků u Twitteru, byť je to přece jen o něco technicky náročnější. Ovšem přístroje umožňující natáčení videa dnes máme všichni, a jsou to převážně mobilní telefony či digitální fotoaparáty. Ty umějí pohyblivé obrázky zaznamenávat dokonce až překvapivě kvalitně. Z telefonu lze však zase video rovnou odeslat, a to na speciální emailovou adresu, kterou každý uživatel dostane.

Registrace je zatím omezena pouze pro pozvané, ale o pozvánku si můžete jednoduše zažádat. Stane se „dvanáctivteřinové sebevystavování“ velkým fenoménem, jak někteří blogeři předpovídají? Počkejme a uvidíme. Myšleno doslova.

Štítky: ,

Je nás pět: Paroubkovy handicapy

Zase trochu politického bulváru, či přímo pornografie. Po delší době dávám na blog nový díl Je nás pět ze Streamu.

Štítky: ,

Vypni kameru. Vstupuji do obrazu

Jistému Američanovi hrozí vězení za to, že ze své manželky udělal hvězdu internetové reality show. Tajně ji natáčel i fotografoval a vše zveřejňoval na webové stránce. Včetně velmi intimních momentů. Za přístup k nim museli zájemci platit. Ale dřív než mohl zbohatnout, jeho žena na to přišla, požádala o rozvod a ještě na něj podala žalobu.

Připomíná to film Truman Show z roku 1998, ve které hlavní hrdina postupně zjišťuje něco podobného. Že nežije skutečný život, ale je protagonistou televizní reality show. Vše má samozřejmě mnohem monstróznější rozměry, takže se ukáže, že celé malé městečko je jen kulisou televizního studia a všichni jeho obyvatelé zase najatí herci.

Že něco není v pořádku, Truman pochopí v momentě, když těsně vedle něj spadne z blankytně modrého nebe studiové světlo. Žena ze zmíněné webové stránky zase pojala podezření, když při nákupu v obchodě učinil prodavač narážku na její nedávné sexuální hrátky s manželem. Pak už si stačilo jen sednout k počítači, zapnout Google a zjistit zbytek.

Napadá mě, že díky moderním technologiím se ovšem dobrovolnými i nedobrovolnými aktéry reality show stáváme všichni. Na rozdíl od onoho podnikavého chytrolína nechceme své životní momentky zpeněžit, ale děláme to jen tak. Popisujeme na blozích své zážitky a publikujeme fotografie i videa. Ve vedlejších rolích s námi účinkují naši nebozí blízcí.

Nedávno jsem testoval novou webovou stránku, která umožňuje realizovat komukoliv živý videopřenos a vložit ho třeba na svůj blog. Fungovalo to výtečně. Nadšeně jsem to popsal své ženě. „Vypni webkameru, jdu tě políbit na dobrou noc,“ zavolala na mě ode dveří pracovny o něco později, když šla spát. Netouží po slávě.

Chudák! To ještě neví, že o ní stejně napíšu v tomto sloupku.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Štítky: ,

sobota 26. července 2008

Milión pro autora komixu? Slušný honorář i reklama

Jako spoluautor celkem populárního komixu Hana a Hana závidím svému neznámému kolegovi, který vytvořil pornokomix znázorňující pražského radního a bývalou miss. Taková popularita, a teď ještě vyhlídka na spoustu peněz! Oba protagonisté, lépe řečeno ti, které komix karikuje, vypsali na dopadení autora milión korun. Být na jeho místě, sám se jim přihlásím a peníze inkasuji.

Neznám ten komix a viděl jsem z něj jen to, co ochotně (a jistě i zlomyslně) zveřejnily „seriózní“ české zpravodajské servery, jak je v podobných kauzách jejich zvykem. Nedokáži posoudit umělecké kvality, ale jistě jde o dílo nevkusné, možná urážlivé. Dokážu pochopit pocity radního Richrtera i slečny Kuchařové, že se jich obsah komixu dotýká, že jim je jeho existence nepříjemná a že pan Richter chce dát jeho autorovi pěstí do nosu. To je však asi jediná nepříjemnost, která mu hrozí.

Ze zveřejněných ukázek vyplývá, že komix vznikl úpravou fotografií a jejich výtvarným ztvárněním. Zde také vidím jediný prostor pro případné právní problémy autora – totiž zda při práci nepoužil třeba autorsky chráněné fotografie. Ale jinak? Jde zjevně o fikci, lépe řečeno satiru. Ta přesně podle pravidel žánru zasazuje dvě veřejně známé osoby do nečekaných, vtipných nebo šokujících souvislostí. Je úplně lhostejné, jestli je to satira vkusná, anebo urážlivá, či jestli je chytrá, anebo hloupá. Není na soudu, aby toto řešil.

Pokud dojde k nějakému sporu, bude to v českých podmínkách asi kauza nejbližší slavnému, vlastně dnes už legendárnímu procesu s americkým vydavatelem časopisu Hustler. Jak víme mimo jiné i z filmu Lid versus Larry Flynt, i v něm šlo o pornografii a Nejvyšší soud tehdy dospěl k názoru, že ani šok a znechucení puritánské Ameriky nemají potřebnou sílu omezit ústavně danou svobodu slova. Tu nelze upírat nikomu – ani těm, kdo nemají nadání, talent a vkus.

Nelze si představit, že by v případném sporu o ochranu osobnosti Richter a Kuchařová uspěli. Tuto kauzu nelze srovnávat s případy, kdy se na veřejnost dostaly pornografické fotomontáže. Ty čest dotyčných ohrožovaly a poškozovaly, protože byly vydávány za skutečné snímky. Byly vytvořeny tak, aby ve většině lidí vyvolaly tento dojem. V případě komiksu je jasné, že jde o satiru.

Kdyby dal soud žalující straně za pravdu, rázem by byla ohrožena jakákoliv jiná satira: počínaje třeba fiktivními „objevy“ v MF Dnes a konče politickým komiksem Zelený Raoul v Reflexu. Že jde o díla nesrovnatelná a o několik tříd výše než zmíněný pornokomix? Pravděpodobně ano, ale žádný soud tu není od toho, aby zkoumal umělecké kvality a úroveň díla.

Jediným soudce je v tomto případě veřejnost, která může nevkusný a hloupý komiks odsoudit svým nezájmem. Paradoxně je to právě pan Richter se svým miliónovým humbukem, který zajišťuje onomu dílu zájem a popularitu. Jestli autora skutečně vypátrá a pokud k soudu dojde, nelze autorovi vyloučit dokonce mezinárodní slávu. Vždyť Kuchařová konec konců uspěla v světové soutěži krásy.

Z toho mi trochu škodolibě plyne, že největším rizikem dobré pověsti pana Richtera nejsou jeho karikatury, ale on sám. Zapadá mi to do obrazu, který jsem si o něm vytvořil jako povrchní a nezúčastněný pozorovatel jeho sporu s divadelníky. Nejde mi o podstatu sporu, které nerozumím, ale spíš jeho veřejné vystupování a mediální obraz.

Ale abych skončil stylově satiricky: radní Richter by si měl uvědomit, že není jediným „zneužitým“ v této kauze. Ozvat by se mohl pornoherec, jehož fotografie autor komixu musel také použít. Mohl by se cítit dotčen tím, že se na jeho těle objevila právě taková hlava.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Štítky: ,

pátek 25. července 2008

Re: poplatky

Reakce OSA na můj komentář ohledně poplatků.


Se zájmem jsme si přečetli Váš článek s názvem „Autorský poplatek je nesmysl“ v dnešním vydání E15 a rádi bychom osvětlili mýty, které ve Vašem textu uvádíte. Chápeme Vaše rozhořčení, které ale z velké části pramení z nedostatku informací.

Autorský poplatek neboli „preventivní pokutu“ v podobě tzv. náhradních odměn platí výrobci a dovozci již od roku 1991 z nenahraných nosičů a od roku 2000 z přístrojů sloužících k rozmnožování. Vyhláška ministerstva kultury přinesla v roce 2006 pouze několik změn, např. konkretizaci typů nenahraných nosičů a změnu způsobu určování náhradních odměn u nosičů z procentní sazby na paušální odměny.

Výběrem náhradních odměn je kromě OSA dále pověřen i kolektivní správce Intergram, který tyto náhradní odměny rozděluje mezi výkonné umělce (herce a zpěváky) a výrobce zvukových záznamů. OSA vybírá náhradní odměny pro všechny autory (tzn. skladatele, textaře, nakladatele, výtvarníky, režiséry, kameramany, mistry zvuku atd.). Příslušný podíl z vybrané celkové částky je povinen posílat ostatním kolektivním správcům - DILIA, OOA-S, kteří je pak rozdělí mezi své autory podle svých vnitřních pravidel.

Základní princip tohoto systému, který s jistými odchylkami funguje téměř po celém světě, spočívá v tom, že náš autorský zákon (č.121/2000 Sb.) ve svém § 30 dovoluje rozmnožování autorských děl pro osobní potřebu. To v praxi znamená, že každý si může pro vlastní potřebu např. okopírovat CD. Jako kompenzaci za tuto legální možnost rozmnožování a kopírování autorských děl, které se v dnešní době stává opravdu masovou záležitostí, stanovil zákon právě systém náhradních odměn. Nejde tedy o preventivní pokutu nebo pokutu za kopírování, ale o kompenzaci za zákonem dovolenou činnost. Jedním ze základních principů autorského práva je zásada, že se právo autora nevyčerpá jednorázově, jako například při prodeji brýlí nebo automobilu či jiného hmotného zboží. Z tohoto důvodu autorovi náleží odměna za každý druh užití jeho děl.

Systém náhradních odměn vidíme jako jediný spravedlivý. Není možné kontrolovat každý nosič nebo přístroj nebo požadovat po kupujících tohoto zboží, aby hlásili, resp. prokazovali jaký obsah si kopírují na zakoupené nosiče.

Na nově připravované vyhlášce, která by měla vejít v účinnost od 1.1.2009, se OSA velmi aktivně podílel a spolu s dovozci a výrobci, kteří jsou povinni k platbě náhradních odměn, a ministerstvem kultury vedl velmi korektní, seriozní a konstruktivní jednání. Výsledkem je podoba vyhlášky, která naprosto reflektuje technologický vývoj a stále rostoucí kapacity paměťových médií (došlo k razantnímu snížení těchto odměn), což OSA vnímá jako dobrý základ pro budoucí úspěšnou spolupráci s dotčenými partnery.

Závěrem je nutno podotknout, že ke snížení náhradních odměn došlo i navzdory tomu, že výše sazeb je jedna z nejnižších v celé Evropě. Průměrná autorská odměna v Evropě za jedno nepřepisovatelné CD činí 3,90Kč, zatímco v ČR je to pouze 40 haléřů.

Štítky: ,

Chcete si vytisknout fotografii? Zaplaťte autorům ... třeba populární hudby

Chcete si zvětšit ve velkém formátu fotografii z dovolené? V copycentru za to zaplatíte pár desítek korun. Když se pak podíváte na paragon, zjistíte, že na něm máte navíc položku nazvanou „autorský poplatek“. Je to zanedbatelný desetník, který už nemá ani svou minci. Ale tedy jde přece o princip: proč někomu platit autorský poplatek za dílo, které jste vytvořili sami?

Zdaleka nejde pouze o tento případ. Takzvané paušální autorské odměny platíme z lecčehos. Stanovuje je vyhláška ministerstva kultury, která byla přijata v listopadu 2006. Poplatky jakýmsi fiktivním autorům, reprezentovaným autorskými svazy, platíme při koupi počítačové tiskárny, paměťových karet nebo například prázdných cédéček či dévédéček.

Je to bizarní, nelogický a špatný systém. Asi jako kdyby každý řidič při zasednutí za volant platil preventivní pokutu, a policista by to vysvětloval tím, že předpisy přece porušují všichni. Nemohoucnost státu vymáhat určité zákony má vést k tomu, že se tyto zákony buď zruší, nebo změní. To by mělo platit i pro autorský zákon.

Lze rozumět tomu, že je to zákon důležitý a že by se bez něj zhroutil filmový a hudební, či obecně mediální byznys. Lze rozumět i tomu, že nové technologie tento byznys vážně narušují a ohrožují. Ale takový je objektivní vývoj a zúčastnění se mu musí přizpůsobit. Legitimizované násilí jménem „paušální autorské poplatky“ jsou nesystémovým a dlouhodobě neudržitelným řešením.

Nejsou pro autorské svazy ani významným zdrojem příjmů. když se podíváme na závěrečné zprávy sdružení OSA, které zastupuje autory hudebních děl, najdeme v příjmech za rok 2006 (to se poplatky nevybíraly, lépe řečeno vybíraly až od 10. listopadu) a rok 2007 rozdíl zhruba 34 miliónů korun. Tedy méně než pět procent celkových příjmů.

Někdo by měl provést studii, která by zjistila, jaké procento z vybraných peněz „najde“ v tomto systému skutečné autory děl, kteří byli nelegálním kopírováním poškozeni. Jinými slovy, kdy si majitel cédéčka, který zaplatil dopředu „pokutu za kopírování“, na toto cédéčko nahraje nelegálně hudební skladbu, jejíhož autora nějaký český autorský svaz zastupuje. Podle mého odhadu to bude zanedbatelný zlomek. Možná i méně než procento.

Poplatky tak ve skutečnosti nejsou ničím jiným než „daní z technického pokroku“. Máme ji platit? Ať to politici navrhnou a prosadí, a pak nechť ji platíme všichni. Ale nechávat to na libovůli úředníků ministerstva kultury je bláhové. Co zdaní příště? Brýle, protože těmi se na nelegální autorská díla můžeme dívat? Nebo pohovky, na kterých přitom sedíme?

Je to směšné? Jistě, ale ne o moc víc než třeba poplatek u paměťových karet, které v drtivé většině slouží jako médium do digitálních fotoaparátů. Ty přitom nikdy neobsahují nelegálně šířený autorský materiál – a za kartu s kapacitou 8 GB dnes zaplatí její majitel autorským svazům sto korun. Ministerstvo průmyslu a obchodu teď smlouvá s ministerstvem kultury o změně výše poplatků, údajně by právě u paměťových karet a harddisků měly klesnout. Nová vyhláška by měla být přijata do konce roku.

Špatně! Ty poplatky by se měly zrušit.

Štítky: ,

Nejsem nostalgik …

... ale někdy malé vzpomínání neuškodí. Zhruba před deseti lety jsem se stal klientem Expandia banky. Pamatuji se na tiskovou konferenci v jednom podniku, který je na střeše domu na Václavském náměstí a je z něj výhled na celé centrum Prahy. Nevím přesně, jestli jsem opřený o zábradlí pzoroval letně oblečené turistky, anebo žvýkal nějaký oschlý chlebíček, ale každopádně jsem se rozhodl, že tahle banka se mi líbí.

Psal se rok 1998 a Internet i mobily začínaly být „velkou věcí“. A právě jejich prostřednictvím umožnila nová banka (jejiž licence původně patřila paradoxně jakési moravské Agrobance) spravovat svým klientům účty. Přesně si pamatuji i to, když jsem prostřednictvím počítače zaplatil svou první složenku. Dnes to vypadá banálně, ale kdo si vzpomene na fronty na pobočkách České spořitelny, ten i s časovým odstupem pochopí mé nadšení. Expandia banka, později eBanka, se stala součástí mého života.

Nejen mého. Číslo za lomítkem „2400“ se stalo symbolem první generace internetových nadšenců. Měli jsme tam účty všichni. Když jsme si z nějakého důvodu vyměňovali jejich čísla, končili jsme u lomítka. Symbol banky jsme měli všichni stejný. Fascinovalo mě, že v té době měla moje banka pouhou jedinou pobočku, a to na Václavském náměstí. Byl jsem tam za deset let asi tak desetkrát. Jednou za dva roky jsem si chodil pro novou kartu a dvakrát jsem si nechal vyměnit baterii v bankovním klíči. Bylo mi skoro líto, že nechodím častěji, protože tam za přepážkami pracovaly hezké dívky.

Šly roky. Skupina Expandia prodala majoritní podíl v bance PPF, lépe řečeno České pojišťovně. Majetkové poměry se měnily, začaly také přibývat pobočky. Internetové služby se zároveň objevily v nabídce dalších bank. Co bylo původně extravagancí spřízněných internetových duší, se stalo běžnou součástí bankovních služeb.

Vyzkoušel jsem internetové bankovnictví hned několika bankovních domů. Některé bylo ve srovnání s tím „ebankovým“ amatérské, většina však srovnatelných. A jedno mi dokonce začalo vyhovovat víc. Tak jsem své hlavní účty před pár lety přesunul tam. Ale účet v eBance jsem si nechal. Dodnes mi tam chodí sem tam nějaké peníze, platím z něj pár trvalých příkazů. Internetovou aplikaci navštěvuji výjimečně.

Prodej eBanky, kde Česká pojišťovna mezitím získala celých 100 procent akcií, jsem v roce 2006 zaregistroval jen okrajově. Banka si zatím nechala svůj název, logo i bankovní číslo za lomítkem účtu, což jsou hlavní atributy, které jako uživatel vnímám. Překvapila mě cena, která činila 130 miliónů euro. To je za banku, o které se sice v jistých krutzích hodně mluvilo, ale která byla většinu své eistence silně ztrátová, je to vysoká suma. Raffeisenbank ji však byla ochotná zaplatit, takže o ničem jiném nemá cenu spekulovat.

V pondělí 7. července se fúze završila. Kód 2400 přestal existovat, internetová aplikace se přesunula na novou adresu. eBanka oficiálně přestala existovat. Spíše ze zvědavosti než z potřeby jsem se rozhodl se na svůj účet podívat. Ale aplikace byla nedostupná. Po pár desítkách vteřin mi prohlížeč oznámil, že zadaná adresa neexistuje. Jak jsem zjistil na Twitteru, podobný problém měli minimálně další tři lidé.

Objevil se na toto téma také článek na internetovém serveru Lupa. Reiffeisenbank se však proti těmto „pomluvám“ důrazně ohradila. Její zaměstnanec Jakub Puchalský, zřejmě dávný zimní král České televize, vydal k věci následující prohlášení: „Je možné, že mohlo dojít k delší době odezvy on-line služeb, nicméně delší dobu odezvy nelze chápat jako přerušení služeb.“

To jistě ne. Děkuji za dobré a přínosné vysvětlení. Samozřejmě, že s tou bankou nekončím. Nejsem hysterik, abych kvůli jednomu incidentu smazal deset pěkných let. Řekněme, že jsem zahájil období dlouhé odezvy bankovního klienta.

Štítky:

středa 23. července 2008

Nechcete něco připsat?

V posledním Notebooku v Reflexu jsem vyzval čtenáře, jestli - coby inteligentní dav - nechtějí napsat sloupek. Založil jsem pro ten účel wiki-stránku a předhodil ji zájemcům. Nevýhodou je, že psát a upravovat text můžou pouze autorizovaní uživatelé - zájemci mně proto musí nejdřív poslat mail. Ale je to několikaminutová operace. Celkem slušně se to rozjelo - jsem příjemně překvapen. Kdo chce, může se ještě zapojit, stačí mně poslat mail.

Štítky:

Google tě sleduje ...

"Je pozdě. Nepůjdeme do kina?" "Jasně!" "Jsou tady v okolí nějaká kina?" "Uvidíme. Pošlu Google SMS."

Štítky:

Slova? Jenom slova

Politiku často nejlépe charakterizují symboly. Nebo obyčejná slova. Jaké slovo zazní v daný konkrétní den nejčastěji při jednání amerického Kongresu? Odpověď na tuto otázku nabízí stránka nazvaná Capitolwords.org. Nejčastěji zmíněné slovo lze dohledat pro každý den, kdy se zasedalo, počínaje červnem 2000. Jednoduchá aplikace, zajímavý výsledek. Stačí se podívat na výsledky z letošního června a víme přesně, co teď zrovna Ameriku trápí. Z dvaceti pracovních dnů bylo osmkrát "vítězem" slovo energie a třikrát ropa. Všechna ostatní slova měla po jednom vítězství: například Bush, doprava, daně nebo nominace. Jaká slova by v podobné soutěží vítězila v české sněmovně? Můžeme se jen dohadovat. Radar, poplatky, demise. No a pak nadávky.

Štítky: ,

Nudíte se? Rozptýlí vás čtverce

Hledáte dvouminutové rozptýlení? Máte dvě možnosti. Buď si otevřete noviny a rozčílíte se nad kteroukoliv zprávou, anebo si zahrajete druhou verzi „Čtverců“. Jde o flashovou hru s jednoduchými pravidly: kurzorem ovládáte černý čtverec a vaším úkolem je vyhledávat srážky s ostatními černými čtverci, ale vyhýbat se červeným. Za každý černý čtverec máte body, černé kroužky představují bonus (body navíc, dočasnou „nesmrtelnost“ atd.). Když se srazíte s červeným čtvercem, hra končí. Ať se budete snažit jakkoliv, do dvou minut skončíte každopádně. A teprve pak začíná ta pravá hra: vrátíte s k práci, nebo si „střihnete“ ještě jednu hru? Případně dvě?

Štítky:

Můj počítač mě potřebuje

V sobotní příloze novin jsem četl, že některým činnostem věnujeme zdánlivě jen nepatrně času, ale když všechny ty malé kousky sečteme, dojdeme k hrozivým sumám. Například mě šokuje, že průměrný čtyřicetiletý muž proseděl už přes sedmdesát dní svého života na záchodě a třicet dní strávil holením.

Podobným nenápadným žroutem času stal můj počítač. Mám ho sice jen něco přes rok, ale má vrtochy předčasného starce. Potýká se s nedostatkem paměti, při vysokém výkonu se zadýchává a všechno mu trvá déle než dřív.

Každou chvíli se rozsvítí kontrolka pro harddisk a ozve se usilovné chroustání. Zapnutí se stalo zdánlivě nekonečným martýriem a otázku „Program ten a ten neodpovídá. Chcete ho ukončit?“ dostávám častěji než maily od čtenářů.

Ale zdaleka nejhorší je, že mě do svých problémů vtahuje. Dožaduje se mé asistence, která spočívá výhradně v tom, že ho nervózně sleduju a čekám. Snažil jsem se plonkového času nějak smysluplně využít, například tak, že jsem si na stůl připravil knížku nebo noviny. Ale nefunguje to.

Počítač mě nedovolí, abych se soustředil na něco jiného. Jakmile jen na chvilku odběhnu, trestá mě zbytečnými dotazy typu: „Opravdu chcete tento program ukončit?“, po jejichž položení ustane s jakoukoliv činností a jen mě potměšile pozoruje. Když ho odbydu, reaguje totálním zhroucením. Musím ho pak restartovat, což zabere další minuty.

Vylíčil jsem své problémy kamarádovi v hospodě. „Tohle přesně dělala moje bejvalá!“, vykřikl. Vypili jsme dvě piva a on mě přesvědčoval, že si musím koupit nový počítač. Tak jako on se rozvedl a znovu se oženil.

Chtěl jsem objednat třetí pivo, ale zarazil mě. „Promiň,“ řekl, „ale musím být do jedenácti doma. Když nejsem doma, nemůže moje nová žena usnout.“ A odešel. I tak jsem si to třetí pivo objednal. A v duchu se rozhodl, že s tou výměnou počítače ještě nebudu chvátat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Štítky: ,

úterý 22. července 2008

Nefotografujte blesky!

Včera vpodvečer jsem se chtěl projet na kole, ale když jsem viděl hrozivě černé mraky od Prahy, radši jsem se otočil a vrátil. Obvykle to nedělám, ale nemohl jsem z hlavy dostat video, které jsem viděl dopoledne. Natočila ho žena na balkóně svého bytu, když se rozhodla nafilmovat bouřku. Jeden z blesků ji zasáhl, údajně projel tělem od levé ruky, v které držela kameru, až po pravou ruku, kterou se držela za kovové zábradlí. Prý se jí nic nestalo. Nevypadá to jako podvod. Hrozné je zejména to zaječení na konci. Sakra, přece se ve čtyřiceti nezačnu bát bouřky?




Štítky:

Jak se kníže "vyčunkoval" ze svého slova

Mám rád Karla Schwarzenberga jako člověka i jako politika. Je dobře, že je ministr zahraničí. Je mužem státnických kvalit, jakých v Česku není mnoho. Má-li být ve vládě Jiří Čunek, pak je nepochybně lepší, když v té vládě bude také Karel Schwarzenberg.

Nikdy se mi nelíbila ta možnost „buď, anebo“, protože pragmaticky vzato znamenala, že splachovací Čunek zůstane a noblesní Schwarzenberg odejde. Jestliže jsme teď v situaci, že oba zůstávají, je to pro českou politiku dobré řešení. Pro mě osobně je to ale zklamání.

Nepřijímám ty řeči o tom, že se neprokázala Čunkova korupce, a tak důvod pro Schwarzenbergův odchod z vlády padl. To přijme jen ten, kdo má krátkou paměť anebo je líný se podívat do starých novin. Když Karel Schwarzenberg své hloupé ultimátum poprvé vyslovil, vůbec ho nekonkretizoval. Řekl jen, že jestli se Čunek vrátí do vlády, tak on odejde.

Na otázky novinářů, zda své slovo dodrží, se halasně divil, jak takový dotaz vůbec může být položen. „V jaké zemi to žijeme?“, pravil v jednom rozhovoru melodramaticky. Obávám se, že v té zemi, jejímž dobrým občanem je dnes i Karel Schwarzenberg.

Takzvaný audit – ve skutečnosti soukromé vyšetřování – byl první obezličkou z knížecího slova. Mnozí však říkali: Schwarzenberg je chytrý, protože takhle aspoň odkryje, jaký Čunek je. Pesimisté jim oponovali, že to je jen pirueta, aby ve vládě mohl zůstat. Měli pravdu.

Kdo není padlý na hlavu, rozumí tomu, co ze Schwarzenbergem zveřejněných informací plyne. Že Čunek asi nevzal jeden konkrétní úplatek, ale že je mnoho dalších okolností, které ho činí nevěrohodným a podezřelým. Sám Schwarzenberg to v rozhovorech s novináři dává najevo všemi nonverbálními i diplomatickými prostředky. Proto se mu také neomluví.

Někteří tomuto řešení zatleskají. Schwarzenberg nám dal nahlédnout do útrob Čunkovy politické minulosti, a dost možná odkryl i neuralgické momenty jeho vlastní strany v devadesátých letech. To je dobré, ne? Čunek zůstává zkompromitovaný a Schwarzenberg zůstává ve vládě.

Obávám se, že to je špatné. Schwarzenberg měl buď srazit své ručně šité boty a Čunkovi se omluvit, anebo z vlády odejít. Politika je v mnoha ohledech uměním kompromisů a domluvy. Ale i v politice jsou momenty, kdy se „správní chlapi“ musí rozhodnout pro jednu ze dvou cest.

Tohle byl podle mě takový moment. Nebyla to žádná past, kterou bychom mu nachystali my ostatní. Tak to chtěl on sám. Buď já, nebo Čunek, řekl Karel Schwarzenberg na začátku roku.

Česká moderní historie je poznamenaná hledáním třetích cest. Dokážu si živě představit, co říkali Schwarzenbergovi jeho přátelé: že politiku nelze nechat Čunkům a že by tedy ve vládě měl zůstat, protože když odejde, bude to ještě horší. V tom měli pravdu. Ale nelíbí se mi cena, kterou za to Schwarzenberg platí.

Mám kamaráda, kterého podobně koncem osmdesátých let přemlouvali ke vstupu do komunistické strany. Říkali mu: je přece lepší, když tam budou lidé slušní a chytří jako ty. A kromě toho ti to pomůže v kariéře. To jsou hned dva dobré důvody, proč to udělat.

Nechal se přemluvit. Už za rok věděl, že to byla největší chyba jeho života. Ale po bitvě není žádný um být chytrý. Každý děláme dnes a denně ústupky a kompromisy. Často pak přehlédneme ty momenty, kdy je důležité se rozhodnout mezi dvěma cestami. Vidíme je až zpětně, ale to nám je houby platné.

Jeden z komentátorů výsledek kauzy Čunek versus Schwarzenberg komentoval slovy: „Velbloud prošel uchem jehly“. Nebyla v nich ironie, nýbrž dokonce jistý respekt před knížecí „chytrostí“. Zní to dobře, ale je to jen slovní ekvilibristika. Velbloud uchem jehly prostě projít nemůže. To dá rozum.

Co je výsledkem téhle nepěkné kauzy? Bohužel konstatování, že politika semele každého. Mysleli jsme si, že Schwarzenberg je ideálním člověkem pro politiku, protože je vzdělaný, inteligentní a movitý. Není způsob, jak takového člověka korumpovat. Ale pravděpodobně jsme se mýlili.

Ve vysoké politice je jakási substance, kterou nelze vyvážit penězi, sebevědomím staletí trvajícího rodu ani kvalitním vzděláním. My všichni mimo politiku si říkáme: kdybychom byli na jejich místech, chovali bychom se jinak. Ale Schwarzenbergovo vycouvání z kauzy Čunek je přesvědčivým důkazem, že bychom byli stejní.

Karlu Schwarzenbergovi se líbí být ministrem zahraničí. Může to být povrchní láska k autu s majáčkem či ke stiskům ruky s nejmocnějšími lidmi světa. Ale může to být zrovna tak hluboký pocit odpovědnosti a služby národu. Bohužel, ve výsledku je to jedno.

První týden v lednu řekl Karel Schwarzenberg deníku MF Dnes: „Víte, já jsem velkou část života prožil v době, kdy co řekl chlap, platilo.“ Ta doba je pryč. Teď je Karel Schwarzenberg v politice. Přejme mu, aby svých rozhodnutí v budoucnu nelitoval.

(Psáno jako komentář pro LN).

Štítky: ,

neděle 20. července 2008

Pozor, letí Měsíc!

Jak vypadala Země letos 29. května ze vzdálenosti 50 miliónů kilometrů? Možná odpovíte, že stejně jako den předtím anebo den potom. Ano, to je pravda, ale tento den je zachycený na videu, který vytvořila NASA ze snímků pořízených sondou Deep Impact (ano, to je ta sonda, která vyslala "projektil", který se před třemi roky srazil s kometou Tempel 1). Je to fascinující video. A ano, ta koule, která záběrem prolétne, je opravdu Měsíc.

Štítky:

sobota 19. července 2008

Chyby dělali …

… nejen „soudruzi z NDR“, byť u jejich výrobků to bylo tak nějak častější než u těch odjinud. Ale férové je uznat, že chyby dělají výrobci stále. Známe to všichni. Ta nová konvice na kávu by byla skvělá, ovšem byla by ještě lepší, kdyby měla držadlo o centimetr výš, protože pak by vás při nalévání horké vody nespálila pára. A vaše nová navigace v autě je úplně úžasná, nebýt toho hloupě vymyšleného menu, v kterém musíte čtyřikrát kliknout, než konečně můžete naťukat adresu. Copak by to nešlo vymyslet jinak?

Ale samozřejmě, že šlo. Ovšem i výzkumníci, projektanti a technologové jsou jenom lidé. Nové nápady a obecně nové výrobky pracně vznikají nejdřív na papíře, pak existují v prototypech a před uvedením na trh se obvykle ještě testují na vybraných skupinách zákazníků. Ale ani to nestačí. Případné chyby a problémy se ukážou až při masovém používání. Tak jako třeba cesty na trávnících mezi obytnými domy. Architekti je mohou vymyslet a stavaři vyasfaltovat jakkoliv, ale ty nejkratší a nejpohodlnější nakonec lidé stejně sami vyšlapou po trávě.

V odborné terminologii se tomu říká „moudrost davu“ a funguje bezpečně. Jeden člověk se může mýlit, svůj názor může prosadit i v menších skupinách lidí, ale jakmile se do něčeho vloží opravdu velký dav, najde intuitivně vždy to nejlepší řešení (s výjimkou několika hloupých událostí ve dvacátém století, ale politiku do toho teď netahejme). Metoda zvaná „crowdsourcing“ neboli „tahání rozumů z davů“ je založena na zjevné, byť i tak překvapivé myšlence: Proč nějaký nový výrobek nenechat vymyslet dav?

Je to utopický nápad, někdy však i ty fungují (hleďme na Wikipedii). Internet nabízí pro práci s davem možnosti i nástroje. Existují první projekty, které to umožňují. Například na webové stránce Redesignme.com (volně přeloženo „předělej mě“) můžou výrobci představit svůj nápad či projekt nového výrobku a požádat registrované uživatele, aby se k němu vyjádřili, případně upozornili na chyby. Registrovaných uživatelů jsou tisíce. Proč to dělají? Jednak je to zábava a jednak za akceptované připomínky dostávají body. Ty pak v internetovém ovchodě mohou utratit jako peníze. Spokojeni jsou však především výrobci: tvrdí, že tohle internetové testování funguje mnohem lépe než tradiční marketingové průzkumy.

Jiný příklad: na stránce Namethis.com (přeloženo „pojmenuj to“) můžou výrobci hledat pro své produkty jméno. To je někdy důležitější než dokonalá funkce. Potřebujete najít jméno pro nový druh odšťavňovače, pro webovou stránku nebo pro celou firmu? Zaplatíte 99 dolarů, popíšete své zadání a publikujete ho na zmíněném webu. Celý proces trvá 48 hodin. Registrovaní uživatelé, kterých jsou opět tisíce, vymýšlejí jména a hodnotí zárveň jména vymyšlená ostatními.

Jakmile osmačtyřicet hodin vyprší, speciální algoritmus vše vyhodnotí a vybere první, druhé a třetí nejlepší navržené jméno. Ze zaplacených 99 dolarů si 19 dolarů nechají majitelé webu, zatímco osmdesát si rozdělí dav. Čtyřicet dolarů získá autor vítězného návrhu, deset dolarů si rozdělí ti, kteří pro něj hlasovali. Autor druhého nejlepšího nápadu dostane 16 dolarů (čtyři dolary pro hlasující) a třetí osm dolarů (dva dolary pro hlasující). Všichni jsou spokojení.

Samozřejmě to má svá úskalí. Dav – zvlášť ten anonymní – je spontánní a nepředvídatelný. Nelze vyloučit, že ve finále najde vždycky opravdu to nejlepší řešení. Ale než k němu dojde, může pošlapat spousty trávníků. Není vyloučeno, že to bude váš trávník.

Ale za experimentování to stojí. Napadá mě: uměl by malý dav mých čtenářů napsat místo mě sloupek? Pojďme to zkusit. Na adrese http://extrablog.pbwiki.com najdete titulek a první větu nového sloupku. Kdo se chce zapojit, nechť mi pošle mail a já ho obratem zařadím do autorského týmu. Čím víc nás bude, tím lépe. Jediné omezení je délka, která nesmí být více než 600 slov.

Každý může psát své vlastní věty i přepisovat věty ostatních. Včetně té mé první. Když se nám to povede, přečtete si „první davem napsaný sloupek“ v některém ze srpnových čísel Reflexu.

Štítky: ,

středa 16. července 2008

Hodina týdně na Internetu ... tak akorát

Prodám vám cokoliv. Jen mě děsí, že nic nebudete chtít ...

Prodej zážitků je už pár let dobrý byznys. Za příslušný poplatek si můžete koupit seskok padákem, raftování na divoké řece nebo třeba zápas v ringu s bývalým profesionálním boxerem. Nedávno se dokonce stánky se zážitky objevily i v supermarketech. Prodávají je tam mladé sympatické slečny.

Mám známého, který se jedné z nich zeptal, jestli by s ním nešla do kina. Mile se usmála: „To zatím nemáme v nabídce. Ale navrhnu to paní vedoucí.“ Můj známý z toho byl v šoku. Chtěl té dívce vysvětlit, že se ptal jaksi soukromě, ale její stoprocentně profesionální úsměv ho od další konverzace odradil.

Omezená nabídka zážitků je ovšem zjevně problém. Naštěstí máme Internet, a tak jako lze na aukčních stránkách vydražit kdejakou hloupost, rozrostla se i nabídka a poptávka po zážitcích. Vznikly webové stránky, kde je lze nejen nakupovat, ale také prodávat nebo směňovat za jiné. Jedna z nich sídlí v Londýně, jmenuje se Sweemo.com a jde o zkratku „sweet moments“, neboli „sladké chvíle“. Ale existují i další.

Koupíte na nich třeba večeři s britskou televizní hlasatelkou či vstupenku do VIP lože na blížící se rockový koncert. Nad některými zážitky zůstává rozum stát. Jistá žena například prodává za padesát liber projížďku po dálnici v autě řízeném svým manželem. Řídí prý tak špatně a nebezpečně, že seskok padákem je proti tomu nudná záležitost.

Čím dál víc lidí ale nabízí zcela běžné a obyčejné životní situace. K mání je večeře u čtyřčlenné rodiny na severu Londýna, oběd v kantýně bulvárního deníku nebo trénink ve vesnickém fotbalovém klubu. Jistý mladý muž popsal několika větami svůj běžný denní program a napsal: „Na prodej je úplně všechno. Napište, o co byste měli zájem.“

Ten kluk má odvahu! Rozstříhat svůj život na kousky a vystavit ho v pomyslném regálu. Nevím jak vy, ale já bych si netroufl. Co kdyby se neprodalo vůbec nic?

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Štítky: ,

Kdo je tady kokot? Podle slovenského týdeníku Týždeň politik Ján Slota. Tvrdí to "mezi řádky" ... vlastně na jejich začátcích

Nacionalista Ján Slota patří na Slovensku k nejkontroverznějším politikům, tisk ho často kritizuje. Naposledy v malé glose v časopise Týždeň, která ironicky komentovala některé jeho výroky.

Glosa končí povzdechnutím: „To už skutečně není co dodat.“ Jejímu autorovi se to ale povedlo. Krátký text lze totiž číst i jinak. Když vezmeme z každého řádku první písmeno, dostaneme dvě slova – „je kokot“. A když k tomu přidáme titulek, vychází nám z vodorovného a svislého čtení celkem jasný komentář: „Ján Slota je kokot.“

Byť toto slovo za normalizace v pondělních slovenských inscenacích většinou neznělo, vědí i neznalci slovenského jazyka, že jde o výraz značně silný a vulgární. Čtenáři si tvořivosti samozřejmě všimli a letní mediální kauzička hýbe slovenským internetem. Reakce většiny lidí je spíše příznivá. Je to vtipné a důmyslné. Ať už autor svůj vzkaz propašoval do tisku bez vědomí šéfredaktora, anebo s jeho tichým souhlasem, chce se mu zatleskat.

Na druhou stranu to nevypovídá nic hezkého o slovenských médiích, úrovni tamní společenské debaty a ani celkově o stavu demokracie. Slováci se sice mohou pyšnit brzkým zavedením eura, tento šprým má však hodně neevropské parametry.

Na hrubý pytel hrubá záplata. Ano, Ján Slota se chová často primitivně a nepřijatelně. Je takový a zároveň ví, že části voličů se to líbí. Demokratická média mohou dojít k legitimnímu názoru, že jediný relevantní a odpovídající komentář je ten, který si lze sestavit z prvních písmen dotyčného článku. Ale mají ho napsat a otisknout naplno.

Slovenská média jsou s vládnoucími politiky ve válce. Politikům se už povedlo zpřísnit tiskový zákon, ale pokud novináři budou psát pravdivě a chovat se nebojácně, nemůžou ten boj prohrát. V evropském prostoru je svoboda slova zaručena. Ale zároveň platí, že uplatňovat ji i na slova poskládaná podle tajnosnubných vzorců je klukovina.

Ne-li přímo kokotina.

Štítky: ,

(Možná) nejlepší automobilová honička všech dob. Teď na webu. Pamatujete na Bullita?

Čtyřicet let uplyne letos od premiéry filmu Bullitův případ s hercem Stevem McQueenem v hlavní roli. Jde o dobrou klasickou detektivku, která se však proslavila především zásluhou mnohaminutové automobilové honičky v ulicích San Franciska. Ta se natáčela na 1968. Dnešním divákům uvyklým na filmy se stamiliónovými rozpočty, které navíc využívají moderní technologie a dokonalé triky, možná přijdou záběry z Bullitova případu celkem fádní. Ale ve své době šlo o revoluční událost, která diváky v kinech doslova přibila k sedačkám.

Archívy navíc prozrazují zajímavé věci o tom, jak se honička natáčela. Především šlo o záběry, které do filmu režiséra Petera Yatese prosadil Steve McQeueen. Ten měl také původně v úmyslu všechny scény za volantem Mustanga GT „odřídit“ sám, nakonec se však – po několika drsnějších situacích a údajně i na naléhání své tehdejší manželky – přece jen nechal několikrát zastoupit kaskadérem. Scény se natáčely v San Francisku za běžného provozu, který pouze v potřebných momentech omezovali zaměstnanci štábu. Natáčení údajně asistovali všeho všudy dva policisté.

Honičky ve filmu můžeme sledovat ve stejné rychlosti, v jaké byly natočeny – žádné nejsou pro lepší efekt zrychlené, což se v té době často dělalo. Scény byly pečlivě připravené, ve filmu jsou však i kolizní situace, které byly opravdové a tedy neplánované. K žádné nehodě ani vážnějšímu incidentu však nedošlo.

Kromě zmíněného Mustanga „účinkoval“ v druhé hlavní roli ještě vůz Dodge Charger, rovněž model z roku 1968. Obě auta měli filmaři ve dvou exemplářích. Nedostali je od výrobce zadarmo, jak je zvykem dnes (doba tzv. „product placement“ ještě byla daleko), ale koupili je za plnou cenu od autoprodejce. Až když se ukázalo, že prodej Chargeru po úspěchu filmu výrazně stoupl, nabídla firma Crysler studiu Warner Brother´s pro další projekty výrazné slevy.

Dodnes má honička v Bullitově případu atmosféru a vnitřní napětí, které se jiným filmům nepodařilo vytvořit. Hodně lidí nejen ze San Franciska si ulice, kde se natáčelo, dodnes projíždí ve svých autech. Na webu si lze projížďku z filmu užít i virtuálně a díky tzv. geokódování sledovat nejen samotné video, ale zároveň i pohyb auta na satelitní mapě. Pozor na chodce!

Štítky:

pátek 11. července 2008

Něco nám uniká. Aha, informace ...

Jsou buď ochránci veřejného zájmu, anebo neloajálními práskači. Záleží na úhlu pohledu. Takzvaným whistle-blowers, neboli lidem, kteří většinou anonymně upozorňují na nekalosti zevnitř státních i soukromých institucí, však každopádně Internet nabízí netušené možnosti.

Každý zná Wikipedii, tedy internetovou encyklopedii, kterou vytvářejí sami uživatelé. Navzdory pochybám a předpovědím, že vše dobré na webu dřív nebo později zničí vandalové, prožívá Wikipedie ohromný úspěch. Lze ho zopakovat s podobnými projekty? To zatím není jisté. Jedním z aspirantů je web Wikileaks, který v únoru 2007 založili aktivisté jako prostor pro zveřejňování tajných či tajených informací.

Zúčastnit se může každý, kdo se k nějakému takovému dokumentu dostane. Za rok a půl se jich podařilo shromáždit už přes milión. Jde o tajné zprávy zpravodajských wlužeb, vnitrofiremní memoranda, elektronickou korespondenci či kopie obchodních smluv. Drtivá většina z nich je zveřejněna bez valného zájmu veřejnosti, některé však vzbudily mimořádný zájem a vyvolaly skandály.

Americký soudce dokonce letos v únoru nařídil, aby adresa Wikileaks.org byla vyřazena z registru adres a stala se tudíž nepřístupnou. Reagoval tak na žalobu švýcarské banky, která se cítila dotčená tím, že se na serveru objevily dokumenty poukazující na praní špinavých peněz, a to její pobočkou působící na Kajmanských ostrovech

Jenže rozhodnutí mělo přesně opačný efekt: internetoví aktivisté jednoduše zařídili, že obsah byl přístupný na jiných adresách, a dotyčné dokumenty tak nakonec vidělo mnohem víc lidí, než kdyby banka žalobu nepodala. Navíc se celosvětově zvedla kritika poukazující na ohrožení svobody slova. Soudce své rozhodnutí později změnil a i právníci banky od dalších kroků upustili.

Americký pokus „cenzurovat“ Wikileaks projektu samozřejmě neuškodil, ale naopak ho učinil známým. Ale je to sláva podložená také významnými sólokapry, které převzala světová média. Patří k nim například zveřejnění příručky pro dozorce amerického internačního tábora na Guantanámu či materiálu o korupci ve státní správě v Keni. To byl vůbec jeden z prvních zveřejněných dokumentů a vedl dokonce k ohrožení tamních voleb.

Projekt Wikileaks nemá žádného oficiálního majitele ani sídlo. Dlouho se nevědělo ani to, kdo za ním stojí. Magazín Wired v posledním čísle přinesl rozhovor s Julianem Assangem, který je jedním ze zakladatelů. Australský hacker a novinář žijící v Keni původně zamýšlel, že důležitost a především pravdivost dokumentů bude posuzovat armáda dobrovolníků. Proto dal také do názvu slůvko „wiki“, proslavené internetovou encyklopedií.

Ale ukázalo se, že to tak docela nefunguje. Praxe se proto změnila. Zaslané dokumenty dnes vyhodnocuje panel expertů, novinářů a specialistů včetně Assangeho. Do budoucna plánuje, že by se nejzajímavější dokumenty s předstihem poskytovaly investigativním novinářům, kteří je ve svých článcích dají do patřičných souvislostí a umožní také vyjádření dotčeným subjektům. Teprve pak dotyčné dokumenty zveřejní i Wikileaks.

Assagne nevyloučil v rozhovoru s časopisem Wired ani to, že by se server mohl stát placenou službou právě pro investigativní reportéry a média. Tedy jakousi exkluzivní „zpravodajskou agenturou“, disponující mimořádnými informacemi.

Mnozí samozřejmě koncept „internetových úniků“ kritizují. Tvrdí, že je to mocná zbraň pro ty, kteří ve skutečnosti nechtějí pomáhat dobré věci, ale naopak někoho poškodit, destabilizovat společnost a vnášet do chodu institucí chaos. To je nepochybně pravda, s úniky ostatně máme špatné zkušenosti i v Česku.

Obhájci Wikileaks ovšem říkají, že tato „institucializovaná“ forma úniků tajných informací je mnohem méně nebezpečná, než když se tak děje pokoutně. Když dokumenty poskytují novinářům „nejmenované zdroje“, je to často spojeno s nejrůznějšími podmínkami a protislužbami. Ale když jsou zveřejněny na Wikileaks, můžou být podrobeny analýze expertů i veřejné kritice. Možnost jejich dalšího zneužití je mnohem menší.

Státní instituce, ale i soukromé firmy se asi budou muset naučit žít s vědomím, že v éře Internetu a moderních technologií nelze utajit vůbec nic. Existují ostatně projekty, které už dnes umožňují nahlédnpout za donedávna pevně zavřené dveře. Například na webu Glassdoor (doslova přeloženo „skleněné dveře“) si lze přečíst o tom, jaké poměry panují uvnitř velkých světových frem. Jaké jsou vztahy mezi zaměstnanci, kde jsou jaké pracovní podmínky a dokonce kolik peněz dostávají lidé na konkrétních pozicích. Odkud to server ví? Tyto informace jim posílají sami zaměstnanci, a to výměnou za přístup do databáze. Jsou jich už desítky tisíc. Čím větší počet, tím přesnější informace.

A nemusí jít jen o kauzy smrtelně vážné a důležité, ale třeba jen úsměvné. Když třeba minulý týden šéfredaktor jednoho českého deníku požádal mailem své redaktory, aby chodili do práce slušně oblečení a upravení (otázka na okraj: viděl někdy někdo takového novináře?), koloval do několika hodin jeho dopis snad po všech pražských redakcích.

Bylo by příjemné mít internetový server, kde podobné věci najdeme „pod jednou střechou“. Tak kdopak ho založí?

Štítky: ,

Umělé, nebo ... ?

Toto je seriózní a slušný blog, ale když je pátek a horko, může autor trochu uvolnit mravy. Zde je legendární stránka FakeOrNot.com, na kterou jsem už úplně zapomněl, ale připomněl mi ji rozhovor s Wesem Cherrym, autorem asi nehranější počítačové hry světa (čtěte i vy na webu b3ta). Ten FakeOrNot zařadil mezi své tři nejoblíbenější stránky. Ano, jde o rychlost, postřeh a trénované oko hráče. Cílem je rozeznat co nejrychleji ... ehm ... chirurgicky upravené a pravé poprsí. Jaké dokážete skóre? Dotáhl jsem to blízko k 250, ale dál ani ťuk. Pozor, nevhodné pro firemní sítě se šmejdivými administrátory a úzkoprsou (he he) internetovou politikou.

Štítky:

Gorbačov!

Nejsem příznivec metalu, ale tohle video není špatné. Ruská historie v kostce. Zlotřilí zombie, týraný pracující lid (s velkými přednostmi!) a neohrožený Gorbačov. Západní požitky padají z nebe. Konec dobrý, všechno dobré.


GORBACHOV: THE MUSIC VIDEO - BIGGER AND RUSSIANER from Tom Stern on Vimeo.

Štítky: ,

Malí udavači …

… vylepšují své služby. Ano, řeč je o mobilních telefonech, které umí na „centrálu“ oznámit svou polohu, a tak jsou ideálním nástrojem pro špiclování. Policie téhle dovednosti už léta využívá při pátrání a vyšetřování.

Čím dál víc typů však začíná být vybaveno také satelitní navigací, takže polohu telefonu už lze určit nejen přibližně („sledovaný subjekt je v centru města v okolí Václavského náměstí“), ale s přesností na metry („stojí na rohu Vodičkové“). Analytici předpovídají, že GPS bude mít v dohledné době většina přístrojů sřední a vyšší cenové kategorie.

Ve spojení s telefonem je GPS ďábelským vynálezem. Zdaleka už nejde jen o to dát majiteli komfort dobré orientace. Ohromné možnosti má především sběr dat a jejich vyhodnocování. Dnes má tyto telefony ještě malý počet lidí, ale i tak existují aplikace, které data zpracovávají v reálném čase a za pomocí matematických modelů nabízejí překvapivé výsledky.

Jedna taková se jmenuje CitySense a je určena obyvatelům či návštěvníkům San Franciska, kteří vlastní telefon BlackBerry. Do něj si z webu můžou stáhnout aplikaci, která jim v kterémkoliv čase spočívá „teplotu“ města. Lépe řečeno jim dá vědět, kolik je teď zrovna v centru lidí. které ulice či konkrétní podniky jsou nejvíce zaplněny a jaké jsou trendy.

Příklad: sedíte večer doma a rozhodujete se, jestli vyrazit ven. Zapnete zmíněnou aplikaci a dozvíte se: ve městě je dnes rušno o 23 procent více než jindy, nejvíc lidí je v ulici Na Příkopech a v podnicích kolem Slovanského domu, kvůli koncertu na stadiónu Sparty je mimořádně husto na Letné.

Jaký to má háček? Stažením aplikace souhlasíte s tím, že se váš telefon stává součástí zkoumaného vzorku dat. Neboli i vy poskytujete informaci o tom, kde teď zrovna jste a co děláte. Provozovatelé samozřejmě ujišťují, že sběr dat je anonymní. Používání aplikace dokonce není podmíněnou žádnou registrací. Na druhou stranu je pro většinu lidí telefonní číslo bezpečným identifikátorem. Paranoikům se vlasy ježí hrůzou.

Možnosti jsou ovšem úžasné: takový špiclující telefon může být vybaven inteligentním budíkem, který čas probuzení upraví podle predikce intenzity dopravy. Ta může být vzhledem k množství dat, která takový systém má k dispozici, velmi přesná. A protože telefon samozřejmě ví, kudy do práce jezdíte, může vás nechat buď spát o dvacet minut déle, nebo naopak probudit o pět minut dřív.

Čím víc lidí bude součástí takového systému, tím přesnější a lepší budou výsledky. Bude moci dopravu plynule „rozdělovat“: polovinu lidí směřujících z jižního okraje města pošle do centra po magistrále, druhou polovinu po nábřěží. Nebude se moci stát, že se jedna cesta ucpe auty, zatímco druhá bude prázdná. To zní dobře a užitečně.

Ta nejdůležitější a vlastně jediná otázka ovšem zní: chcete takový telefon do kapsy? Zajímá mě to. Zatím se můžete rozhodnout, jestli mi svůj názor napíšete. Za pár let mi ho možná už automaticky pošle esemeskou váš mobil.

Štítky: ,

čtvrtek 10. července 2008

Směšné vysvětlení pana Antimonopola

Píšu články do novin, přednáším pro lidi a jsem i jinak veřejně činný. Celkem vytížený člověk. A víte co? Až dopíšu tenhle text, budu muset sednout do auta a jet šestnáct kilometrů do Říčan. Mám si tam vyzvednout nový občanský průkaz. Věřili byste tomu? Úřednice Městského úřadu mi ho odmítla přivézt.

Nemusela chodit až ke mně domů. Mohli jsme se sejít u benzínové pumpy. Koupil bych jí kávu z automatu. Státní zaměstnanci teď tuhle službu nabízejí. Aspoň ti vysoce postavení. Tak jako například šéf antimonopolního úřadu. Když ho média kritizovala za schůzku s Andrejem Babišem v jednom pražském autosalónu, řekl ironicky: „Jestli budou muset všichni podnikatelé ke mně do Brna, určitě budou nadšeni.“

Je tedy na čase ironii odložit. Vysvětlení Martina Peciny je nedostačující, arogantní a taky směšné. Zvlášť proto, že každý kontakt státní správy a byznysu je potenciálně problematický. Pecina má samozřejmě pravdu, že na setkávání s podnikateli není nic špatného. Na to si nemusí brát svědky z podobných úřadů v cizině.

Je ovšem důležité dodržovat rituály. A k těm patří, že místo schůzky dvou vysokých šéfů je kancelář a minimálně ten zastupující vlivný státní úřad by na sobě měl mít oblek s kravatou. Ale když je v rozhalené košili a sejdou se v autosalónu na okraji města, řekl by i hrdina laciné detektivky, že „tady něco smrdí“.

A když jsme u filmových scénářů, všimněme si, že když jejich autoři chtějí dát nějaké scénce punc levárny, vždycky se odehraje na místě nejak spojeném s auty. V podzemních garážích, u benzínové pumpy nebo na dálničním odpočívadle. Jestliže se Martin Pecina sešel s Andrejem Babišem v autosalónu, je buď přihlouplý, anebo si myslí, že mu projde všechno.

A pak je tu ta věc s „ježděním do Brna“. Dělá si z nás Martin Pecina legraci? Politici jednou rozhodli, že část významných institucí bude mimo Prahu. Udělali tak s vědomím, že symbolický význam tohoto rozhodnutí převýší jeho možnou nepraktičnost. Rozhodně však nezamýšleli, že se výkon těchto institucí obohatí o „donášku do domu“. Umístění institucí je třeba vzít jako realitu. Když Ústavní soud rozhodoval o stížnosti na reformu, premiér i ministři jeli také svědčit do Brna. Byť ti samozřejmě nejsou asi tak vytížení jako pan Babiš.

V atosalónu by se mohli sejít řadový úředník a řadový zaměstnanec soukromé firmy. Pak by možná obstálo vysvětlení, že jde o místo v blízkosti dálnice, takže to oběma ušetří čas. Ale nejde jen o lokalitu, ale také osoby. Martin Pecina měl o své schůzce přemýšlet o to víc, že nebyla s běžným manažerem či šéfem firmy, nýbrž s podnikatelem s kontroverzní pověstí. A než Andrej Babiš začne telefonovat svým právníkům, chci zdůraznit, že slovo kontroverzní nemá hanlivý obsah. Pouze znamená, že se o něm v posledních letech v médiích informovalo jak v pozitivních, tak i negativních souvislostech.

A konečně, asi nejvýznamnějším momentem setkání Pecina – Babiš je fakt, že jde právě o antimonopolní úřad. Je to instituce, která má chránit trh, ale zároveň na něm jménem státu páchá určité násilí. Najít přesnou hranici mezi agresivním podnikatelským a již monopolistickým chováním je obtížné, což dokazují například peripetie, které prožíval a prožívá americký Microsoft.

Úřad pro ochranu pro hospodářskou soutěž má velkou moc, která by měla být vyvážena odpovědností, citem pro spravedlnost a především zcela bezúhonnou pověstí. Monopolistické chování lze jen málokdy jasně a bezvýhradně prokázat. Rozhodnutí úřadu často vychází z vnějších indicií a z logiky věci. Máme právo se stejným metrem dívat také na dotyčný úřad a především jeho šéfa. A tento metr říká, že schůzka byla podezřelá a nepřípustná.

Dokazuje to i fakt, že z ní existuje záznam. Nepochází z žádné průmyslové kamery a ani ho nikdo nepořídil náhodou. Česká televize zdroj tají, údajně však záběry nezískala ani od policie, ani od zpravodajských služeb. Jinými slovy tedy buď někdo věděl, že vztahy pánů Peciny a Babiše přesahují běžný rámec, anebo vše připravil, aby úřad a jeho šéfa kompromitoval. Můžeme spekulovat, kdo a proč to chtěl udělat, ale to je celkem jedno. Cíle bylo každopádně dosaženo.

Každý děláme chyby. Může ji udělat i státní úředník. Kdyby Pecina řekl: „Špatně jsem to uvážil, se schůzkou jsem souhlasil v časovém tlaku a příště se něčeho podobného vyvaruji“, ještě by to bylo přijatelné. Ale místo toho jsme se dočkali arogantního výsměchu. Proto by se měl ze své funkce okamžitě klidit.

Ono to přesně zapadá to papalášsko-vekslácké postkomunistické bohorovnosti, ve které žijeme. Takový ten pocit, že všechno se dá uhrát. Ne proto, že jsme nějak zvlášť chytří, ale protože můžeme a protože to prochází. Počínaje vysvětleními typu „Neřídil jsem já, ale osoba mně blízká!“ a konče „To gesto znamenalo: Kalousku, jseš jednička!“. Je na čase přestat tohle akceptovat.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Štítky: ,

Nikdo nechce být ředitelem Radiožurnálu. Proč?

Vedení veřejnoprávního rozhlasu se povedl husarský kousek. Zatímco do výběrové komise pro konkurz na ředitele Radiožurnálu získalo skutečně „těžké váhy“ (současné i bývalé šéfy významných médií), tak do samotného konkurzu se nikdo nepřihlásil. Že se ho zúčastní bývalý a nyní pověřený ředitel Pícha, je logické. A že se přihlásila bývalá bulvární novinářka, je zase spíš úsměvné. Ale proč se nepřihlásil už nikdo další, je nepochopitelné a pro Český rozhlas také alarmující.

Radiožurnál je vlajkovou lodí veřejnoprávních médií. Nemá asi takový dopad a vliv jako večerní zprávy v televizi, ale má jiné kvality, které ho činí důležitým a nezastupitelným. Nabízí nesrovnatelně víc prostoru, kontinuální vysílání a flexibilitu. Mnohé v české politice se „odehrává“ právě v rozhlasovém éteru, a to v živých rozhovorech, diskusích a dalších publicistických pořadech. Český rozhlas tak do značné míry vytváří agendu ostatním médiím.

Navíc, vysílat i přijímat rozhlas je technicky mnohem méně náročné, což z něj činí médium, ke kterému se lidé obracejí v době nouze a potřeby informací. Nehledě na to, že podle výzkumu je Radiožurnál v Česku nejdůvěryhodnějším médiem. Řídit ho by proto mělo být pro manažery prestižní a lákavou možností. Proč není?

Důvody jsou různé. Jedním z nich by mohla být samotná podoba stanice, která nemá jasnou tvář ani styl. V mnoha ohledech ctí minulost více, než by bylo zdravé. Konzervatismus Radiožurnálu vede k tomu, že se vedle sebe ocitají špičkové pořady a jalová výplň. Příšerná je stále volba hudby, byť změna k lepšímu v posledním půlroce je patrná. To dobré v Radiožurnálu naznačuje, že stanice má velký potenciál, který je do velké míry nenaplněný. Nic z toho však není důvodem, aby se ambiciózní manažeři uvolněného postu šéfa báli. Ba naopak.

Logicky se tak dostáváme k jedinému možnému zdůvodnění: místo ředitele Radiožurnálu žádnou z výše uvedených možností zájemcům nenabízí. Problematická je už samotná funkce, která byla vytvořena v roce 2005 a od té doby byla vykonávána buď dočasně šéfredaktorem, anebo byla obsazena „neviditelným“ Miroslavem Konvalinou. „Havárie“ Barbory Tachecí ukázala, že když přijde někdo s jasnou představou a s energií, tak se mezi zaměstnanci stanice, jejími posluchači vedením Českého rozhlasu „umlátí“ sám.

Trh vždycky prozradí, jak se věci mají. Platí to i o trhu práce. Jestliže se na místo ředitele Radiožurnálu žádný seriózní kandidát nepřihlásil, znamená to, že tato funkce fakticky neexistuje, a je buď jen trafikou, anebo kolonkou ve výkazech pro rozhlasovou Radu. A že Radiožurnál neřídí žádná konkrétní osoba s odpovědností a respektem, nýbrž jakýsi skrytý a nejasný mechanismus s páčkami vyvedenými do kanceláře generálního ředitele. Tam také sedí největší problém této stanice. Jmenuje se Václav Kasík.

Štítky: , ,

Klidně mě vyfoťte. Hlavně ať vypadám hezky a chytře

Prázdniny jsou festivalem fotografování. I ti nejlínější fotoamatéři vyndavají ze šuplíků zaprášené kompakty nebo se aspoň začínají pídit po tom, jak se fotografuje s jejich mobilními telefony. Na výletech nebo na plážích pak zachycují panoramata i rodinné momentky.

Můj přítel M. je takový případ. Jezdí každý rok v červenci se svou rodinou do Itálie k moři. Má zvláštního koníčka, o kterém jeho manželka neví. Fotografuje ženy opalující se bez horního dílu plavek. Není úchyl (nebo aspoň nijak mimořádný), ale bere to jako sport. Jeho cílem je získat co nejvíc takových úlovků. Kvalifikuje se snímek každé ženy, na kterém je vidět aspoň jedno odhalené ňadro. Rekord činí zatím sedmatřicet obrázků.

Vždycky na dovolené mě to nutí přemýšlet nejen o fotografiích, které dělám sám, ale i o těch, které pořizují ostatní lidé. Na kolika z nich se náhodou objevím? A co tomu budou říkat jejich autoři? Budou mou přítomnost ignorovat, anebo přemýšlet, kde jsem se na fotografiích vzal?

Nejsem primitivní divoch, abych si myslel, že fotografování bere duši. Ale ta okolnost, že jsem nepochybně na stovkách snímků, které jsem nikdy neviděl, mě zvláštním způsobem zneklidňuje. Odborníci na vyhledávače slibují, že v dohledné době bude možnost hledat na Internetu lidi i podle jejich fotografií. Pátrání v internetových albech pak bude snazší. Pro mě, ale i pro ostatní. Co když existují fotografie, na kterých jsem v nějaké kompromitující situaci? Třeba jak jím BigMac na ulici v Mnichově a zírám do výkladní skříně sexshopu?

Někde jsem četl, že díky rostoucí oblibě digitálního fotografování je každý rok překonán rekord v počtu všech pořízených fotografií. Jejich počet se odhaduje na desítky miliard ročně. Taková masa! Ale nepřekvapuje mě to. Přítel M. mně esemeskou psal, že už překonal loňský rekord.

(Středeční sloupek pro slovenský deník Sme).

Štítky: ,

pondělí 7. července 2008

Miláčku, už ti psala ta mrcha? Ano, myslím svou váhu

Kterou technickou vymoženost nejvíc nenávidíte? Těžká otázka, tahle udělátka všichni už z principu více či méně nenávidíme všechna. To když jim nerozumíme (nebo ona nám), nechtějí správně fungovat nebo nám jinak komplikují život.

Podle jednoho výzkumu si drftivá většina lidí už nedolkáže představit život bez mobilního telefonu. Znamená to, že své mobily milujeme? nN tak docela. V jiném výzkumu dostali respondenti otázku, který předmět by nejradši škrtli ze svého života, a to za předpokladu, že by nikdy nebyl vynalezen. Opět zvítězil telefon.

Tyto otázky trápí také tajvanskou výtvarnici Alici Wangovou, podle ní je však nejnenáviděnějším předmětem na světě osobní váha. Ta týrá desítky miliónů žen informacemi o jejich hmotnosti. Umělkyně říká, že je to k váze nespravedlivé, a tak přišla s konceptem, který odpovědnost za „páchání zla“ přenáší na lidské bytosti.

Vymyslela dva nové prototypy. Ten první má displej na předním panelu, takže vážený člověk na něj nevidí. Musí se na něj podívat někdo další, nejčastěji manžel nebo partner. Ten se pak rozhodne, jestli řekne pravdu, anebo raději milosrdně zalže. A může samozřejmě i pár kkilogramů přidat, aby toho druhého potrápil.

Druhý prototyp je ještě rafinovanější. Má v sově zabudovaný mobilní telefon a údaj automaticky odesílá na zvolené číslo. Na úvaze jeho majitele pak záleží, jestli se svou blízkou osobou bude o její hmotnosti vůbec mluvit.

Váha je z toho venku, zloba za špatné zprávy („Miláčku, budeme si muset vážně promluvit!“) se přesouvá na partnera. Ale také na mobilní telefon, který funguje jako zlomyslný udavač. Na to Wangová nepomyslela! Telefon tak bude muset zachránit nějaký další umělec.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Štítky:

Skromný vánek Topolánek

Šikanují média Mirka Topolánka, když informují o tom, jakým způsobem cestuje na své soukromé či pracovní cesty? On sám si to myslí a přečetl proto žurnalistům ve středu na tiskové konferenci seznam všech výhod, na které má právo. Zároveň je upozornil, že z mnoha premiérských prebend využívá zhruba tak třetinu. Jak ohleduplné! Ale dříve, než se rozpláčeme dojetím, je na místě otázka: Proč je vlastně nevyužívá všechny?

Odpověď zní: protože česká politika trpí zvláštní kombinací vidláctví, populismu a pokrytectví. Není to vůbec specifikum Mirka Topolánka, byť ten je exemplární příklad. Ale pozorujeme tenhle jev už od počátku devadesátých let. Když se politici dostanou k moci, s kterou jsou spojena nějaká privilegia, konzumují je na počátku s demonstrativní neochotou. Jakoby chtěli ukázat, že nešli do politiky kvůli dobrému bydlení či autu s majáčkem, ale z vnitřní potřeby konat veřejné dobro.

Houby! Dříve nebo později si začnou všech svých výhod užívat, byť voličům to samozřejmě vysvětlí objektivními důvody: potřebami protokolu, bezpečnostními pravidly a tak dále. Neřeknou, že nebydlí v Kramářově vile proto, že je to – navzdory pohledu zvenčí či očima oficiální návštěvy – ve skutečnosti mizerné a skromné bydlení. Ne, oni to jako Topolánek budou prezentovat jako svou skromnost.

Chování politiků je určeno jednak zákony a jednak zvyklostmi. Zákony jsou v Česku velkorysé, což mimo jiné dokumentuje Topolánkem přečtený seznam. Zvykem je pak pokrytecky a populisticky tenhle seznam seškrtat, čímž se na odiv vystaví jejich skromnost. Podívejte, žijeme jako vy! Ale když se náhodou premiér trochu rozvášní a zaletí si na fotbal speciálem, vytáhne zákony. Podívejte, mám na to právo!

Jistě jsou země, kde zákony i zvyk říkají, že politika je civilní zaměstnání. Například v evropských severských zemích premiéři běžně bydlí ve svých bytech a jezdí někdy i do úřadu autobusem. Ale pak je mnoho zemí (pravděpodobně většina), kde má politika honosnou, někdy až monarchistickou formu. Je nemyslitelné, aby americký prezident bydlel jinde než v Bílém domě. A když si vrtulníkem s doprovodnými stíhačkami zaletí na golf do Camp Davidu, nikoho nenapadne o tom ani mluvit. Natož psát do novin.

Topolánek se mýlí, že novináři píší na objednávku. Ale to je hloupost, kterou říkal i jeho předchůdce Paroubek. Zprávami se stávají události podle své důležitosti, nezvyklosti či zajímavosti. Politici sami udělali ze své poživačnosti téma – tím, že když byli v opozici, tak své kolegy u moci kritizovali a svým voličům slibovali, že oni se budou chovat jinak. Nebudou.

Pamatuji se, jak jsem na jaře roku 1995 doprovázel jako novinář tehdejšího šéfa opozice Miloše Zemana na sjezd evropských socialistů do Lisabonu. Letěli jsme turistickou třídou a on mi vykládal, že až se stane premiérem, nebude nikdy cestovat žádnými speciály, ale pouze byznys třídou v běžných leteckých linkách.

Rozdíl mezi šéfem opozice a vlády se tak smrskl na pouhých třicet centimetrů, které má ten druhý v letadle víc na nohy. Ale jistěže Miloš Zeman tenhle svůj plán nedodržel. Dokonce se nechal při jedné příležitosti vozit po Česku vrtulníkem a pak vykládal, že ta letadla musejí létat stejně, takže je jedno, jestli vezou jeho, nebo pytel písku. Typická česká výmluva.

Dokud se politici budou trumfovat, jak málo svá privilegia využívají, ale zároveň se jich nikdy nevzdají, bude to pro média pokaždé zpráva. Vadí to Mirku Topolánkovi? Právě teď má unikátní možnost navrhnout a prosadit jejich zásadní omezení. Jsme mezinárodně bezvýznamnou zemí s politikou, která má u voličů extrémně špatnou pověst. Možná je legitimní začít se ptát, jestli by pro Česko nebyl vhodný minimalistický model.

Například: Opravdu musíme mít vládní letadla a ministři by nemohli létat linkovými spoji? Nebo: Potřebují státní funkcionáři auta s majáčky? Pro ty opravdu naléhavé případy můžou mít policejní doprovod. Pro všechny ostatní mohou ujezdit v běžném autě se šoférem. Rázem pak novináře přestane zajímat, jestli Mirek Topolánek spěchal na tenis dvěstekilometrovou rychlostí jako premiér, anebo soukromá osoba.

Stejně tak by se měl zjednodušit způsob odměňování zákonodárců. Nedávno se ukázalo, že vlastně nikdo netuší, kolik peněz berou. Systém náhrad, odměn a tu daněných a onde nedaněných částek je neúměrně složitý. Jenže to je právě účel! Ať raději každý poslanec dostane jednu danou sumu, třeba i hodně vysokou, a platí si z ní všechno. Ať si ji do halíře utratí podle svého. Chce raději golfové hole než špičkový notebook? Má je mít! Ale odpadnou vysilující a trapné skandály, že ten si platí jako asistenta manželku a ten druhý má zase kancelář v domě švagra.

Voliči nejsou primitivní závistivci. Chápou, že politika není levná a že nás její proponenti budou něco stát. Klíčem k dobrému pocitu není to, jestli politici konzumují hodně, nebo málo. To nedokážeme odhadnout. Klíčem je jednoduchý a tudíž transparentní systém. Jakmile bude zaveden, odpadne devadesát procent kauz podobných těm, které se v poslední době týkaly Topolánka. Souhlasím s ním, že jsou únavné a pitomé. Ale on je člověkem, který s tím může něco udělat. Na rozdíl od novinářů.

Nechci od premiéra slyšet, jestli požívá devadesát procent, anebo třetinu svých potenciálních privilegí daných zákonem. Ať využívá všechna. Já jen chci, aby ten zákon byl srozumitelný, rozumný a aby si ho politici dokázali obhájit. Chci mnoho?

(Psáno jako komentář pro LN).

Štítky: ,

Mýtus jménem "složka"

Někteří socialisté křičí jak poplašené husy, že se jejich vlastní strana chová jako tajná služba. Obavy některých z nich – samozřejmě nejmenovaných – zveřejnil v úterý deník Hospodářské noviny. Poslanec Wolf, který se za „anonymní zdroj“ už převlékat nemusí, dokonce řekl: „Slyšel jsem, že na mě existuje složka.“

Je to hezká představa, že někde v útrobách Lidového domu existují tajné místnosti, kde se mezi zaprášenými fascikly pohybují jako stíny bývalí rozvědčíci a čas od času mezi ně chodí pro rozumy Jiří Paroubek. O jeho posedlosti kompromitujícími informacemi jsem ostatně slyšel už v době, kdy byl premiérem, a kdy jsem se s ním jako spoluautor pořadu Bez obalu dostal do konfliktu. Získal jsem „zaručenou informaci“, že svou složku mají tehdy ve Strakově akademici také všichni novináři píšící o politici.

Ale je to pochopitelně hloupost, a to ještě hodně staromódní. Složku totiž dneska máme všichni. Jmenuje se Google (internetový vyhledavač), Newton (archiv českých médií) nebo prostě obyčejně Internet. Žijeme bohužel nebo bohudík v době, kdy se drtivá většina informací stává součástí veřejného prostoru, a díky moderním technologiím jsou rychle a snadno dohledatelné.

Určitě existují informace, které mají k dispozici pouze tajné služby či lidé jiných specializovaných profesí a které lze získat pouze klasickými technikami jako sledováním či odposlechy. Ale po pravdě řečeno si nemyslím, že jsou nějak zásadní nebo důležité. A když se podíváme na kauzy posledních let, tak zjistíme, že jejich hybateli byly prakticky vždy informace, které „ležely“ na veřejně přístupném místě. Pouze si jich do té doby nikdo nevšiml anebo si jejich důležitost neuvědomil.

Průměrně inteligentnímu člověku se zkušeností s prací s informacemi stačí půl hodina času, aby díky počítači připojenému k Internetu vytvořil onu mýtickou „složku“, s kterou slovně šermují poslanec Wolf a další. Podobná kauza byla ostatně loni na jaře ve Spojených státech, kdy se k novináři Fredu Vogelsteinovi dostala omylem do ruky zpráva vypracovaná PR agenturou. Byla určena pro manažery Microsoftu, s kterými měl dělat rozhovor. „Připadalo mi to jako složka FBI,“ napsal tehdy novinář na svém blogu. Omyl! Byl to pouze výsledek hodinové práce mladé zaměstnankyně agentury na počítači.

Své do jisté míry výlučné postavení ztrácíme i my novináři. V době před Internetem jsme měli konkurenční výhodu v přístupu k informacím například na různých úřadech či v jiných institucích. Ne že by k nim ostatní veřejnost přístup neměla, ale bylo to namáhavé a zdlouhavé. Mnohem důležitější byly i naše kontakty a vztahy. Dnes má každý člověk stejné možnosti jako novináři.

Chytrý člověk si dělá „složky“ na různé osoby i předměty každý den. Jdete si koupit novou věc? Podíváte se na web, co se o ní píše a jaké mají zkušenosti ostatní zákazníci. Budete přijímat nového zaměstnance? Jen hlupák by si takového člověka „neprogoogloval“ a nesnažil se o něm zjistit všechno, co je k dispozici. Že to samé dělá ČSSD? Pak je to chytřejší a rozumnější strana, než se zatím zdálo.

Dobře to ukázal Paroubek na svém blogu na serveru Aktuálně. Napsal, že věšechny informace o podezřelém a nemravném chování poslance Wolfa jlze najít do pěti vteřin po zadání příslušných slov do internetového vyhledávače. Je to logické vysvětlení. Je to blamáž pro novináře, kteří své rozhořčení nad zneužíváním dotací měli a mohli ventilovat už před rokem. Ale především je to průšvih ČSSD. Především oni si „problém Wolf“ měli vygooglovat a vyřešit už dávno.

Štítky: ,

čtvrtek 3. července 2008

Kde je Matt? Podívejte se.

Které důležité filmy měly světovou premiéru v červnu? Tak například kreslená pohádka Kung Fu Panda nebo napjatě očekávaný hollywoodský thriller Wanted ruského režiséra Bekmambetova. No a pak také nové internetové video Matta Hardinga nazvané: "Kde je zatraceně Matt?" To předešlé z roku 2006 vidělo jen na YouTube přes deset miliónů lidí.

Porovnávat velké studiové filmy s obyčejným videem je možná troufalost, ne ovšem v tomto případě. Harding ho natáčel čtrnáct měsíců ve 42 zemích. Účinkuje v něm v hlavní roli, kromě něj se však v obraze objeví stovky komprazistů. A ve výsledku je to skvělá práce. Jaký je obsah filmu? Jednoduchý. Harding tančí svůj typický tanec v různých světových lokalitách. Někdy sám, jindy s místními lidmi. Ale vždycky se nakažlivě usmívá a přímo vyzařuje pozitivní energií.

Harding je typickou internetovou celebritou. Stal se jí vlastně náhodou, když před pár lety pořídil kdosi první video, které zachycovalo, jak tancuje. Je to zvláštní druh tance, kdy zvedá střídavě kolena do výšky a mává rukama. Vypadá, asi jako kdyby šlapal zelí. Žádnou taneční soutěž by s těmito kreacemi nevyhrál, ale pohled na něj je pozoruhodným způsobem lerační a až nakažlivě optimistický. „Tancoval jsem takhle vždycky,“ řekl Harding deníku Los Angeles Times, když se už proslavil. „Takhle tancují děti ve dvou nebo ve třech letech. Většina z nich toho pak nechá, ale mně to zůstalo.“

První videa natočil Harding jen pro pobavení kamarádů a příbuzných. Natáčel se, jak tancuje v různých koutech světa, a později k závěrům domixoval hudbu. Když viděl, jaký mají videa úspěch, dal je ke stažení na Internet. Viděly je statisíce lidí ještě před boomem videa, který nastartoval portál YouTube. A když se amatérská videa stala módou, udělalo to Matta Hardinga vskutku celosvětovou celebritou.

Harding pracoval původně jako tvůrce počítačových her. Byl zaměstnanec australské firmy. Psát scénře a dialogy pro hry, kde se všichni navzájem střílejí, ho prý frustrovalo. Svým šéfům navrhl, aby cílem příští hry bylo postřílet všechny lidi na světě. Myslel to jako ironii, ale oni to vzali vážně, a tak dal výpověď. Od té doby cestuje. Natáčení úspěšných videí s milióny diváků mu umožnilo najít způsob, jak své cestování po světě finacovat. A ještě se přitom skvěle bavit.



Where the Hell is Matt? (2008) from Matthew Harding on Vimeo.

Štítky: , ,

Zamiloval jsem si Twitter ...

... což je služba, o které jsem se před časem zmínil jako o dobrém léku proti grafomanii. Nevím, jestli tak funguje, ale mně zatím nepomohla. Grafomanem jsem stále. Zato v seznamu mých psychických úchylek přibyla další. Twitterománie.

Připomenu, že Twiter umožňuje takzvané mikroblogování, neboli přeloženo do češtiny psaní krátkých textů, které se pak buď publikují na daném místě (například konkrétní webové stránce), anebo jen tak poletují éterem. Přistát pak můžou nejen na webu, ale třeba i v něčím emailu nebo mobilu.

Na Twitteru si založíte cosi jako svůj „kanál“, kde se objeví každý váš text. Nesmí být delší než 140 znaků. K odběru těchto zpráviček se pak může přihlásit kdokoliv další. Stane se tak člověkem, kterému se ve twitterovské terminologii říká „follower“, tedy cosi jako následovník nebo stoupenec. Obě tato slova mi znějí téměř nábožensky, podržím se tudíž nudnějšího, ale asi trefnějšího termínu „čtenář“.

Čtenáři všechny vaše nové texty dostávají ve formě, kterou si sami zvolí. Tou nejčastější je asi na twitterovskou stránku. Tedy že si v internetovém prohlížeči otevřou Twitter.com, a pokud zde jsou přihlášeni jako uživatelé, seřadí se jim chronologicky textíky všech „sledovaných“ lidí. Každý je zároveň autor i čtenář. Jednou z kouzel Twitteru je v tom, že funguje asymetricky. Tedy že můžete mít desítky či stovky čtenářů, a sami číst jen texty pár pečlivě vybraných lidí. Anebo naopak.

Já jsem jako člověk s podezřením na akutní grafomanii začal tím prvním způsobem. Díky sloupku a blogu jsem rychle získal pár desítek čtenářů, ale sám jsem se jako čtenář nepřihlásil u nikoho. My novináři jsme na to ostatně zvyklí: hodně toho namluvíme, posloucháme však už méně.

Samozřejmě mě zajímalo, co mí čtenáři (a v některých případech i mí známí a kolegové) na svých twitterovských kanálech píší, ale četl jsem jejich texty pokoutně a inkognito. Asi po dvou týdnech mě to přestalo bavit. Taky jsem se na nějakém blogu dočetl, že uživatelé Twitteru, kteří jen píší a nikoho nesledují, jsou v komunitě považováni za nafoukané egocentrické pitomce. Takovou pomluvu by mé ego nesneslo! A tak jsem rychle vpustil na svou domovskou stránku asi prvních dvacet lidí.

Bylo to něco podobného, jako když v novém bytě poprvé uspořádáte mejdan. Do uklizených, ale neútulně prázdných místností vtrhne horda lidí různého druhu. Sice jste je pozvali, ale ne ze všech jste nadšení. Jeden má zablácené boty, druhý je příliš hlučný a třetí zase vůbec mluví. Ale jak večírek pokračuje, pomalu si na všechny zvykáte a začínáte se s nimi cítit dobře.

Abych to zkrátil, dnes „odebírám“ textíky asi od devadesáti lidí, což je zhruba stejný počet, kolik jich čte ty moje. Nebo lépe řečeno nečte, protože prakticky nepíšu. Ne že by mně dělalo problémy naťukat párkrát denně 140 znaků. Ale nechce se mi. Nemám tu potřebu. Jednou za pár dní mě něco napadne, sem tam se nechám vtáhnout do nějaké diskuse. Ale držím se zpátky. Za zmíněných šest týdnů jsem nenapsal ani čtyřicet zpráv. Tomu říkáte grafoman? Pche.

Zato mě o to víc baví si textíky číst. Jsem teď v tom období, kdy je mejdan v nejlepším. Prožívám se svými twitterujícími přáteli jejich pozoruhodné zážitky a prozkoumávám jejich myšlenky. Se zvláštní oblibou sleduji jemná přediva konverzací, které vedou mezi sebou, a raduji se z toho, že sám mohu mlčet. To by na skutečném večírku neprošlo. Buď se zapoj, nebo přestaň poslouchat a zmiz! Ale takto je to příjemnější a pohodlnější.

Má twitterovská homepage se proměnila v téměř surreálný zpravodajský server. Dozvídám se tu o mnoha věcech, a to důležitých, i nedůležitých. Že je ke stažení nová verze známého prohlížeče a že česká premiéra iPhonu bude prý v srpnu. Nebo že XY potkal v centru právě známou zpěvačku, která měla průhlednou halenku bez podprsenky, případně že se YZ srazil na kole s chroustem a měl z toho na čele takovou díru, že mu ji museli zašít. Nevím, jestli je to všechno pravda, ale baví mě to.

Některým svým autorům vůbec nerozumím. Jejich texty nedávají smysl, ale když si je seřadím za sebou, zjistím, že se dají číst jako báseň. Úplně jim závidím tu volnost a nespoutanost! Jiným zase rozumím velmi dobře. Ano, někteří mi lezou na nervy, protože si stále nesundali ty zablácené boty, ale učím se toleranci.

Ještě jsem odběr textů od žádného autora nezrušil. Prý je to normální a běžné (všiml jsem si, že i mně počet čtenářů sem tam ubyde), ale mně by to přišlo brutální. Z večírku konec konců také vyhazujete lidi, až když vám pozvracejí koberec.

Nemyslím se, že se to stane.

Štítky: ,

úterý 1. července 2008

Pošlete za novináři tamtoho. Vypadá jako dítě, to by mohlo zabrat!

Jak má vypadat tiskový či tisková mluvčí? Má to být mladá pohledná slečna, jaké měl dříve tak rád Jiří Paroubek? Nebo spíš někdo interesantně hloubavý a zamračený, jaký byl dlouhá léta Klausův Hájek? Anebo by měl působit dětsky naivně a upřímně jako Martin Krafl, bývalý mluvčí například Václava Havla či České televize?

Podle časopisu Businessweek je správná ta třetí odpověď, ovšem to pouze v případě, že firma nebo instituce čelí obviněním z nečestného a podvodného jednání. V takovém případě má největší šanci na úspěch s mluvčím, jehož obličej má dětské rysy: velké oči, malý nos, vysoké čelo a malou bradu. Podle studie otištěné v časopise Journal of Consumer Research, kterou Businessweek citoval, si lidé tyto rysy v obličeji podvědomě spojují s nevinností. Je pak větší pravděpodobnost, že budou takovému člověku věřit.

Výzkumníci své hypotézy otestovali a prověřili na vzorku 500 studentů. Ovšem pozor, když naopak firma nebo instituce čelí obviněním z neschopnosti a nekompetentnosti, měl by mluvčí vypadat dospěle a vyzrále, protože takové rysy si lidé spojují s moudrostí a rozvážností. "Když si toto uvědomíte, můžete v pravé situaci nasadit toho pravého člověka," cituje Businessweek jednu z výzkumnic, Gitu Joharovou.

Ta představa, že by si třeba takoví politici vybírali mluvčí podle jejich tváře a jejich zjevem tak dopředu kompenzovali své slabiny, se mi líbí. Jen mám obavu, že Jiří Čunek by vzhledem k požadované míře nevinnosti musel angažovat minimálně novorozeně. A možná ani to by nepomohlo.

Štítky: