Paroubek sází na krizi. Pomůže mu vyhrát příští volby

Předsednictví EU jakoby české vládě vdechlo vyšší smysl. Ne snad, že by čeští politici něco opravdu důležitého dělali nebo o něčem rozhodovali. Ale svou pouhou formální účastí získávají aspoň opticky na důležitosti. Že to tak je, dokazují bezdůvodně stoupající preference ODS i osobní rating Mirka Topolánka.

Ať už vládní politici rostou jen zdánlivě nebo doopravdy, v každém případě přitom o to víc vyniká malost české politiky. Dobrým příkladem je tahanice kolem výroku Davida Ratha o Hitlerovi a jeho řešení hospodářské krize. Ten pronesl v novinovém rozhovoru a opanoval tím domácí scénu.

Je zřejmé, že Rath není žádným obdivovatelem nacismu. Ano, je arogantním a možná i nebezpečným politickým grázlíkem. A všemi mastmi mazaným. Není jisté, jestli jeho hitlerovská reminiscence byla jen uřeknutím, anebo spíš kalkulem, jak vládní politiky stáhnout z evropských výšin do českého rochniště. Ale to se podařilo.

Jenže v české společnosti dnes není poptávka po vzájemném urážení, poštěkávání a naschválech. Mediálně zajímavé je to chvilku a občas, ale my to už sledujeme déle než půl volebního období. Setrvávající obliba prezidentského majestátu či teď preferencemi oceněná úcta voličů k předsednictví ukazují, že v Česku je naopak poptávka po důstojném a klidném vládnutí. Jsme švejkovský národ, ale zároveň se v nás mísí německá úcta k autoritě a slovanská příchylnost k pevné ruce.

Paroubek má rád dvě věci: průzkumy veřejného mínění a vyhrané bitvy. Taková byla jeho taktika v případě zdravotnických poplatků, jejichž debakl vedl až k mocnému volebnímu vítězství. Teď je novým koněm ekonomická krize. Není třeba žádného veleducha, abychom viděli, že bude mimořádně tvrdá a strastiplná. Právě proto se dnes Paroubek zabetonovává v pozici kritika vládních kroků.

Je to laciné a populistické, protože každý ví, že kvalita života skoro každého z nás se v příštích měsících zhorší. Ani ta nejgeniálnější vláda s tím nic neudělá. Jistě lze diskutovat o tom, jakými kroky a dílčími opatřeními potíže lidí zmírnit. Ale paktovat se dopředu s krizí v zájmu budoucího volebního vítězství je nestoudné.

Slyšeli jsme, že od pondělí začne přednáškové turné sociálně-demokratických expertů. "Naše preference klesají. ODS se dostává nepřiměřené pozornosti," vysvětlil s až dojemně pitomou otevřeností důvody kampaně Jaroslav Tvrdík. Ano, ten Tvrdík, kterého když Grossova parta vystřelila z politiky do byznysu, tak málem přivedl na mizinu aerolinie. A to prosím bylo v dobách ekonomického růstu.

Předsednictví a krize jsou v zásadě dva vnější vlivy. Jeden táhne preference voličů nahoru a druhý naopak dolů. Na předsednictví nelze nic extra pokazit a krizi zase není v českých silách vyřešit. Bylo by moudré a férové, kdyby se opozice a koalice v obojím spojily. Že to nedokážou, je smutný důkaz jejich omezenosti.

Proč nemanifestuji na Facebooku?

Už už jsem se chystal kliknout myší. Ale pak jsem kurzorem myši z příslušného tlačítka rychle ucukl. Ano, bylo lákavé stát se členem facebookové skupiny "Hnutí za více soulože". Určitě bych si tam našel nové kamarády a dozvěděl se nové věci. Ale porušil bych svou zásadu nepodepisovat petice, nedemonstrovat a nemanifestovat.

Není to zásada ušlechtilá, nýbrž účelová. V osmdesátých letech jsem se jako student příliš bál podepisovat nejrůznější petice proti komunistickému režimu. A když se to v devadesátých letech začalo "smět" a najednou každý podepisoval všechno, připadal bych si sám sobě srandovně.

Doba se hnula a peticí ubylo. Až teď s nástupem Facebooku slaví něco jako comeback. Je to hotová lavina. Každý den mě bombardují nabídky, abych vstoupil do nějaké virtuální skupiny, která něco nebo někoho podporuje, případně s tím bojuje. Stačí doslova hodiny, aby se nějaké horké veřejné téma aspoň částečně zhmotnilo do podoby facebookové skupiny. Entropa, Kaplický, ruský plyn, zdravotnické poplatky ... na co si vzpomenete.

Držím se své staré zásady, i když už nejsem tak rigidní jako zamlada. Například jsem vstoupil do svého vlastního fanklubu. Mých fanoušků není tolik, abych si mohl dovolit plýtvat vlastním podpisem. Jsem také členem skupiny "Podporovatelů Evy a Jakeše", jejímž účelem je shromáždit pět tisíc členů. Pak se Eva s Jakešem vyspí. Podle fotografie soudím, že Jakeš nemá žádnou jinou šanci, a tak získal i můj hlas.

Ale vyhýbám se všemu, co zavání peticí, agitací nebo hnutím. A hlavně tomu, co by mohlo být byť vzdáleně bráno vážně. Snadnost bojovat ve sirtuálních sítích s kýmkoliv za cokoliv bavuje naše hlasy váhy a důležtosti. Emoce a vášně překotně vybublají, aby se vzápětí zase stejně rychly zklidnily. Před rokem 1989 měl takový podpis váhu lidského osudu.

Dnes váží ... jako to kliknutí myši. Skoro nic.

Psal jsem s pistolí u hlavu. Ne doslova, byla to jen zlá webová stránka

Zná to každý, kdo se živí psaním. Někdy ze sebe prostě nevymáčknete ani slovo. Sedíte nad prázdným papírem či bíle rozzářeným monitorem ... a nic. Američané z toho dokonce udělali regulérní nemoc. Říkají jí "spisovatelský blok" a chodí s ní k psychiatrovi.

Možná opravněně, stačí se podívat, co tahle nesnáz udělala s nebohým Jackem Torrancem v Kingově románu Osvícení. V Kubrickově filmu ho skvěle zahrál Jack Nicolson a moment, kdy se diváci dozví, že na svém psacím stroji píše stále dokola jednu větu, patří k nejpůsobivějším. Má to tu nevýhodu, že když se živíte psaním, už s vámi žádná rozumná manželka ani přítelkyně nepojede do opuštěného horského hotelu.

Co proti "spisovatelskému bloku" dělat? Amatérské metody zahrnují hryzání tužky, výlet do ledničky nebo hraní flashových her, ale žádná příliš nepomáhá. Naštěstí máme Internet. Objevil jsem webovou stránku s eufemistickým názvem "spisovatelská laboratoř" a realističtějším podtitulem "Piš, nebo zemřeš!". Není to špatná zkušenost.

Stručně řečeno vás stránka ohlídá, abyste pouze psali. Zadáte počet slov, která musíte odevzdat (tenhle sloupek jich má mít 250) a čas, jaký jste si na psaní vyhradili. Když píšete, je vše v pohodě. Ale jakmile přestanete, bílá stránka nejdřív znachoví, pak jedovatě zčervená a nakonec začne vyluzovat strašlivé zvuky. Když se znovu rozepíšete, hned přestane.

Můžete stejně jako Jack Torrance opakovat stále jednu větu, ale já se rozhodl nepodvádět. Napsal jsem na tom webu tenhle sloupek. Statečně jsem překonal pár trestných zaječení a sledoval, jak na počítadle utěšeně naskakují slova. Kýžených 250 jich bylo … no někdy právě teď. Program mě odměnil slavnostní fanfárou.

Píšu dál a s jistým napětím čekám, co bude počítač dělat. Bude stejně přísně trestat i nadbytečná slova? Ne! A přitom by měl. Již z ohledů k editorům, kteří musí naše rozbujelé texty vtěsnat do svých rubrik. Je to takový druhý pól našich autorských psychických obtíží. Mohli bychom mu říkat třeba … spisovatelský průjem.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co mají společného pornografie a internetové sázení? Partyzány v Senátu

Čeští zákonodárci jsou úspěšnými pašeráky. Pochopili, že přesná znění novel zákonů nikdo nečte, protože se nakonec ve sněmovně i senátu "odmávají" tak nějak stranicky. Nedělají to sami poslanci či senátoři, ale ani média, která by je měla kontrolovat. A tak se filutové naučili propašovávat do textů novel paragrafy, které s jejich původním obsahem nijak nesouvisí.

Naposledy se tímto způsobem dostal do senátem schválené novely zákona o loteriích zákaz pornografie, lépe řečeno nařízení, aby poskytovatelé Internet přístup k pornostránkám zablokovali. Zjevně o tom nikdo neměl tušení a i samotní předkladatelé novely prý nevědí, jak se tenhle revoluční paragraf do textu dostal. Upozornil na to až server technet.cz.

Jeden z autorů zákona v Lidových novinách řekl, že jde o okrajovou věc. Nemá pravdu. Pokud by Česko přijalo takový zákon, stalo by se mezi západními demokratickými zeměmi asi první, která k něčemu takovému přistoupila. Navíc by to aspoň zpočátku bylo velmi těžko proveditelné. Technicky lze samozřejmě blokovat jakékoliv stránky poměrně jednoduše. Ale je otázka, jak by se zjišťovalo, které konkrétně pornografii obsahují. Nehledě na to, že nemáme ani přesnou definici to, co pornografie vlastně je.

Z dlouhodobé perspektivy však tenhle partyzánský pokus zapadá do trendu, který lze pozorovat v poslední době i jinde ve světě. Loni v prosinci například jeden z poslanců britských vládních labouristů přišel s návrhem, aby webové stránky - podobně jako třeba filmy - povinně obsahovaly označení toho, jak jsou vhodné pro děti a dospívající. Pak by bylo filtrování jednoduché. A poskytovatelé obsahu i připojení by k němu rádi přistoupili, aby se nezbavovali části publika, navíc inzertně zajímavého.

Souvisí to s tím, jak se Internet stává mainstreamovým médiem. V polovině devadesátých let patřila pornografie do stereotypu internetového utživatele, podobně jako nemyté vlasy, tlusté brýle, krabice od pizzy a vypité plechovky coca-coly. Dnes je průměrný uživatel Internetu k nerozeznání od diváka televize. A ani ta běžně nevysílá pornografii odpoledne. Určitá regulace internetového obsahu je proto asi nevyhnutelná.

Bylo by dobré, kdyby se to obešlo bez "násilí" zákonů a restriktivních opatření státu. Pornografie je součástí života a je nesmysl ji zakazovat. Ani by to ani nešlo. Ale ať existuje ve vymezeném prostoru, kde nešokuje a neuráží ty, kteří pornografii ve svém životě mít nechtějí (anebo to aspoň veřejně tvrdí). Určité dobrovolné "čištění" webového obsahu už probíhá. Například provozovatelé portálu YouTube začali poměrně masivně v minulých týdnech mazat pornografická videa a provozovatelé populárního Facebooku zase mažou fotografie, na kterých jsou ženské bradavky. "Nechtěnými ztrátami" jsou bradavky kojících žen, které proti tomu napsaly petici.

Pornografie je neřestí, které aspoň muži holdují v drtivé většině, ale na veřejnosti se o tom nemluví. Je v tom částečně pokrytectví a částečně zdravé vědomí toho, že některé věci lze dělat, ale nemusí se to nutně veřejně rozebírat. Slušné firmy, a je jedno, jestli mediální, nebo technologické, nechtějí mít s pornografií nic společného. Samozřejmě jsou výjimky, například minulý týden deník Sme napsal o pornografické stránce, kterou prostřednictvím dceřinné společnosti provozuje přímo Slovak Telekom. Jeho mluvčí to vysvětlil bizarní výmluvou, že pornostránkou chtěli uživatele "ochránit", aby nevhodný obsah nehledali jinde.

Volání po zákazu pornografie je projevem slabosti. Ti, kteří tak činí, se bojí, že před negativními dopady pornografie nedokážou sami sebe ani své děti ochránit. Proto si myslí, že jim pomůže zákon. Ale mýlí se. Ta první linie našeho potýkání se s pornografií vede v našem soukromí. Dát svým dětem zdravou morálku je naším úkolem, nikoliv státu. I proto je pornografie do určité míry lakmusovým papírkem nejen demokracie, ale celkového fungování společnosti.

U nás asi tak úplně nefunguje. Pak bychom nemohli být svědky paradoxu, že zákonodárcí chtějí zakazovat internetovoui pornografii, a přitom už skoro dvacet let máme právě pornografii vystavenu na těch nejviditelnějších místech v každé trafice i benzinové pumpě. Nebylo by lepší začít tam?

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

V Americe budou vycházet nové noviny. Bezplatné a tvořené výhradně texty z blogů

Mnohé americké deníky vytlačuje krize na web, pohyb lze však překvapivě zaznamenat i v opačném směru. V úterý vyjde první číslo (zatím) týdeníku s názvem The Printed Blog. Dvanácti až šestnáctistránkové noviny budou vycházet v Chicagu a San Francisku. Jejich obsah budou tvořit texty z blogů, komentáře jejich čtenářů a fotografie z internetových alb. Jinak řečeno půjde o webový obsah tvořený uživateli, z drtivé většiny amatéry.

Zakladatel a vydavatel Joshua Karp je přesvědčen, že pro takový titul existuje na trhu místo. Noviny budou distribuovány bezplatně, veškeré příjmy by měli uhradit inzerenti. Těmi budou až na výjimku lokální firmy a podnikatelé, které krize a omezování výdajů postihne méně než velké korporace.

Jak napsal deník New York Times, Karp chce prodat zhruba 200 inzerátů v každém čísle. Cena bude od 5 do 10 dolarů za řádkovou inzerci a od 15 do 25 dolarů za komerční reklamu, a to na předpokládaných 1000 čtenářů. Pokud bude náklad vyšší, cena za inzerci poroste.

Karp zatím uzavřel smlouvy se zhruba 300 blogery. Noviny samozřejmě mají i webovou stránku, kde budou moci sami čtenáři rozhodovat, z kterých konkrétních blogů bude tištěná verze brát texty. Postupem času by se z týdeníku mohl stát deník a mohlo by také vzniknout více vydání. Čím víc budou lokální, tím by mohly mít u čtenářů i inzerentů větší úspěch. Ve městě velikosti Chicaga by podle Karpa mohlo existovat až kolem padesáti vydání.

Mediální experti se na nový titul dívají s rozpaky, v každém případě jde však o zajímavý experiment. Joshua Karp zase tolik neriskuje. Do firmy vložil pouhých 15 tisíc dolarů a redakci tvoří deset dobrovolníků, kteří pracují na vlastních laptopech. Prostory poskytla bezplatně Illinois Technology Association. V prvním čísle si už reklamy koupili první inzerenti, například obchod s květinami.

Moje oblíbené "novinářské" filmy. Máte je taky rádi, případně některé další?

Noviny (The Paper, 1994)

Možná nejlepší film o novinářské profesi. Popisuje jeden den šéfa zpravodajství newyorského bulvárního deníku (Michael Keaton). Musí se rozhodnout, jak psát o kontroverzním případu, kdy byli - zřejmě neprávem - obviněni dva mladí černoši z vraždy. Zároveň se musí rozhodnout, jestli nastoupí do deníku The New York Sentinel (zjevně New York Times) a nastoupí tak kariéru "seriózního" novináře. Do toho musí být kolem své velmi těhotné ženy a absolvovat společně s ní večeři s rodiči. Je to film nesmírně vtipný, ale zároveň dojemný, který s až neuvěřitelnou přesností popisuje tu zvláštní kombinaci cynismu a idealismu, ktgerou zná každý novinář, který svou profesi bere vážně.

Všichni prezidentovi muži (All The President´s Men, 1976)

Legendární novinářský film o aféře Watergate. Reportéři Bob Woodward (Robert Redford) a Carl Bernstein (Dustin Hoffman) se od zpravodajství o vloupání do sídla Demokratické strany dostanou k největší kauze své kariéry, ale asi i dějin moderní žurnalistiky. Pečlivě získávaná a ověřovaná fakta vedou k politické krizi a posléze i k rezignaci prezidenta Nixona. Aféra a nepochybně i samotný film změnily to, jak se veřejnost dívá na novináře, ale i jak novináři hledí sami na svou profesi. Nastartovaly módu investigativní žurnalistiky se všemi pozitivními i negativními dopady.

Muž, který věděl příliš mnoho (The Insider, 1999)

Film natočený podle skutečné události vypráví příběh bývalého manažera tabákové firmy (Russel Crowe), který se rozhodne promluvit o tom, jak tabákový průmysl tajil data o negativních důsledcích kouření. Navazuje složitý vztah s producentem známého televizního pořadu 60 minut Lowellem Bergmanem (Al Pacino). Nakonec souhlasí s rozhovorem, ale televize se rozhodne natočený materiál neodvysílat. V pozadí jsou komerční zájmy a obava ze ztráty vlivných inzerentů. Bergman z televize odchází a jeho největším zklamáním je, že respektovaný a slavný moderátor pořadu (jde o Mika Wallace) se s postojem televize smíří.

Rozbité sklo (Shattered Glass, 2003)

Přelom století byl ve znamení kauz, které otřásly důvěrou v renomovaná média. Deník New York Times musel odhalit svého vlastního reportéra Jaysona Blaira, který si v letech 2000 až 2003 vymýšlel fiktivní zdroje i citáty do svých článků. Skandál vedl nejen k jeho výpovědi, ale i rezignaci šéfredaktora a jeho zástupce. ve stejném roce měl premiéru film Shattered Glass, který popisoval méně známou, ale podobnou kauzu reportéra Stephena Glasse z časopisu New York Republic. Vyšetřování ukázhalo, že si vymýšlel nejméně ve 27 ze 41 článků publikovaných v letech 1995 až 1998. často postupoval velmi rafinovaně a snažil se vytvářet důkazy, který by se kryl.

Intimní detaily (Up Close and Personal, 1996)

Film isnpirovaný osudem reportérky NBC Jessiky Savitchové. Ta měla ovšem problémy s alkoholem i drogami a byla lesbické orientace, což se ovšem příliš nehodilo pro romatický film. Vznikla tak fiktivní mladá reportérka (Sally Atwaterová), která se televiznímu řemeslu učí u zkušeného reportéra a novináře Warrena Justice (Robert Redford). Samozřejmě se do něj zamiluje. Film pršpikovaný romantickým balastem nebyl příjat příliš pozitivně kritiky, nabízí však realistický a zajímavý pohled na americkou televizní žurnalitiku.

Bez zlého úmyslu (Absence of malice, 1981)

Úniky informací jsou pro novináře požehnáním i rizikem. Někdy se média mohou stát součástí hry, které nerozumějí. Přesně to se stane mladé ambiciózní reportérce (Sally Fieldová), která od agneta FBI získá informaci, že obchodník s alkoholem a syn dávno mrtvého mafiánského bosse Michael Gallagher (Paul Newman) je vyšetřován jako podezřelý z vraždy odborářského šéfa. Není to pravda, agent FBI si od toho však slibuje, že tím obchodníka přiměje ke spolupráci. Článek má však mnohem větší dopad: nejenže ohrozí Gallagherovu bezúhonnou kariéru, ale vede nepřímo i k sebevraždě jedné dívky. Je to složitý příběh novinářských ambicí, důvěry ke zdroji i touhy zjistit pravdu.

Capote (2006)

Brutální vražda v Kansasu zaujme v listopadu 1959 spisovatele Trumana Capoteho (Philip Seymour Hoffman), který se již proslavil jako autor knížky Snídaně u Tiffanyho. Tentokrát se však pouští do literatury faktu a postupně si získává exkluzivní přístup k usvědčeným vrahům Perrymu Smithovi a Dicku Hickokovi. Touha napsat velký příběh a blízký vztah k jeho aktérům nastolují otázku, zda existuje objektivita a jaký má tento tradiční novinářský termín vlastně obsah. Film popisuje sedmileté období od vraždy po vydání knížky Chladnokrevně (1966), která Capoteho proslaví, ale zároveň i zničí.

Interview (2007)

Někdejší politický reportér se zkaženou pověstí (Steve Buscemi) je vyslán šéfredaktorem, aby udělal rozhovor ze seriálovou herečkou (Sienna Millerová). Je to práce, kterou dělá jen s největším sebezapřením, a když ho navíc nechá příliš dlouho čekat v restauraci, dá jí to najevo. K interview však nakonec přece jen dojde, a to u herečky v bytě. Novinář je nepřipravený, ona psychicky nestabilní. V komorním prostředí se rozehrává velká hra na pravdu a důvěru, která má překvapivé rozuzlení. Film je americkým remakem filmu zavražděného nizozemského režiséra Theo van Gogha z roku 2003.

Vrtěti psem (Wag the Dog, 1998)

Satira o politice, showbyznysu a médiích ukazuje, jak je snadné manipulovat veřejné mínění. Nenabízí pohled do zákulisí novinářské profese, nýbrž vysoké politiky. Zkušený poradce (Robert De Niro) najme úspěšného hollywoodského producenta (Dustin Hoffman) a společně s prezidentovou poradkyní (Anne Hecheová) hledají způsob, jak před volbami odvrátit pozornost médií od prezidentova sexuálního skandálu. Vymyslí proto válku v Albánii, kterou však "rozpoutají" jen ve filmových studiích a přeneseně pak na televizních obrazovkách a stránkách novin.

Napište mi tipy na další (plus proč je máte rádi) do komentářů. Rád seznam rozšířím, tohle byly nejlepší, na které jsem si vzpomněl.

Soud rozhodoval spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Rozhodl dobře

Máme za sebou první soudní spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Jeden druhého vulgárně urazil a soudkyně rozhodla, že se mu musí neveřejně omluvit. Náklady soudu hradí každý sám. Je to dobrý, ba přímo vynikající rozsudek. Nechápu blogery ani novinové komentátory, kteří ho kritizují.

Například Zbyněk Petráček v Lidových novinách píše, že by soudce "měl vědět, jak se na webových fórech argumentuje, osočuje a uráží". Je to hloupá argumentace, kterou bychom mohli smést ze stolu jakékoliv justiční rozhodnutí. Jsou nepochybně místa, kde se hodně násilňuje, nadprůměrně vraždí nebo vulgárně uráží. Ale to neznamená, že se to stane normou.

Urazil bloger svého čtenářem právem, protože mu jeho názory připadaly samy urážlivé a nepřijatelné? Toť jiná otázka. Osobně bych to možná udělal taky. A když se tak stalo, měl dotyčný čtenář dávat na blogeru žalobu? Zase jiná otázka. Být v jeho kůži, určitě to neudělám, a většina lidí asi taky ne. Buď by nad vulgární argumentací mávli rukou, anebo by si to se sprsťákem sami vyříkali. Zatěžovat takovou malicherností beztak přetížené soudy je nerozum. Ale je to právo, které máme každý a nelze ho upírat.

Soudkyně zdůvodnila svůj rozsudek srozumitelně a správně. Mnohé komentáře jejího verdiktu se točí kolem výrazu "puncovaný blbec", který je prý v daném kontextu "málem něžné označení", jak napsal opět Petráček. Ano, samotný termín má možná určitou poetiku, ale právě v kontextu celého příspěvku (který komentátor asi nečetl) je nepochybně urážlivý.

"Vyblití" nebo "sračky" nejsou slova z běžné diskutérského slovníku. Je dobré to vědět a není špatné to mít potvrzené i soudním rozsudkem. Zkrátka proto, že slušnost či vkus jsou relativní pojmy, které sami nastavujeme svým každodenním jednáním. Byla by hloupost laťku dobrovolně snížit.

Pokud se blogeři rozčilují nad tím, že běžné slovo "blbec" je teď trestné, pak se také mýlí. Tohle nebyla trestní kauza, ale civilní spor. Rozsudek nikomu nebere svobodu slova ani právo nadávat. Jen připomíná stejně důležité právo na ochranu cti. Někdo si ho vymůže dvěma fackami před hospodou, jiný k tomu potřebuje soud.

Mnozí poukazují na to, že se v internetových diskusích dějí mnohem horší věci. Ano, to je pravda, neexistuje odpudivější a smrdutější místo než čtenářské diskuse na zpravodajských serverech. Člověk dbající aspoň základní duševní hygieny je zásadně nenavštěvuje. Ale ani pak se nevyhne rozčílení, když třeba pod článkem o smrti architekta či nemoci bývalého prezidenta čte alibistické prohlášení vydavatele, že diskusi zrušil. Přiliš pozdě, neměl ji vůbec umožnit!

Urážet a nadávat, když je chráněn nicneříkající přezdívkou či lacinou virtuální identitou, umí každý zbabělec. Stát si za svým názorem, byť třeba urážlivým, je v tomto kontextu spíše hodno obdivu. I proto je mírný rozsudek rozumný a nastavuje přijatelná pravidla. Ale jen pro slušné servery.

Nekritizujme soud za to, že odmítl "rozvolnt" mravy kvůli katastrofální úrovni internetových naopak. Naopak vystupňujme tlak na respektované zpravodajské servery, aby ty anonymní žumpy už konečně a definitivně zrušily.

(Psáno pro e15).

Hana a Hana o Entropě

Skutečný umění musí být provokativní, to je jasný. Ví to Hana (ta s modrými vlasy) i Hana (ta s většími prsy). Ale být provokativní je těžký! Čtěte nový díl komiksu.

Milé noviny ... můžete mi to odpustit?

Stalo se to ve čtvrtek minulý týden. Zastavil jsem se u trafiky, sáhl do kapsy pro drobné ... a pak jsem na několik vteřin zaváhal. Co kdybych si dnes noviny nekoupil? V první chvíli jsem se té myšlenky až polekal. Asi bych si to ještě rozmyslel, ale ukázalo se, že překážím v cestě dalším zákazníkům. "Stojíte ve frontě?", zeptal se mě nervózním hlasem spěchající muž. "Ne, prosím," ukročil jsem stranou, strčil mince zpátky do kapsy a šel pryč.

Bylo to poprvé, kdy jsem neměl chuť si noviny koupit. Úmyslně nepíše potřebu, protože tu už nemá léta. Většinu zpráv znám ještě dřív, než si je v trafice koupím. Z televize, z rádia nebo z Internetu. Teď v poslední době je čtu ráno na záchodě nebo při snídani na displeji mobilního telefonu. Má úhlopříčku téměř devět centimetrů. S novinami se to ještě nedá srovnat, ale už je to dostatečně pohodlné. Potěšila mě zpráva, že Apple by měl ještě letos začít prodávat nový iPod s displejem ještě dvakrát větším.

I tak papírové noviny miluju. Kupuju je celý dospělý život. Jsou příjemnější nejen na čtení, ale i na dotek. Jejich stránky jsou pro mě přátelským a intimně poznaným prostředím. Nemusím noviny číst, ale stačí mi je prolistovat, abych se dozvěděl, co se vlastně předešlý den ve světě stalo. Na internetových stránkách můžu strávit hodiny, a tenhle pocit stejně nemám.

Proto mě tak překvapila ta vzpoura před trafikou. V pátek jsem si koupil kromě svého oblíbeného deníku ještě i další, ale výčitky svědomí nezmizely. Je mi čtyřicet a patřím možná k poslední generaci, která má k novinám tenhle vztah. Jak jsem je mohl zradit? Ale až se mě někdo zeptá, kdy pro mě osobně začal konec papírových novin, aspoň budu vědět. Minulý týden ve čtvrtek.

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Pracovní nabídky, zn. velmi dobré

Žere vám Internet moc času? Asi to není žádný objev, zvlášť v době Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí. Existuje dokonce prográmek, který si můžete stáhnout a který bude čas strávený používáním těchto služeb monitorovat. Rekordmani prý dosáhnout až deseti protwitterovaných a profacebookovaných hodin denně. A pokud máte slabou vůli, můžete dokonce nastavit počítač tak, aby vás po vyčerpání "povoleného" limitu na tyhle služby už nepustil.

Je tu ještě záložní řešení, vlastně dvě. Můžete si na zvládání své virtuální existence najmout člověka. Celebrity to tak dělají, například Brintey Spearsová. Ta minulý týden zveřejnila inzerát na volnou pozici "2.0 Media Manažer".

V době ekonomické recese je to jistě lákavá nabídka, zvlášť když požadavky na uchazeče obsahují bonbónky typu "závislost na sociálních sítích jako Facebook nebo MySpace", případně "vášeň pro vytváření a udržování vztahů". To má každý, kdo se s tímhle zákeřným sociálním světem nějak zapletl. A asi jen málokoho napadlo, že by za svou neřest mohl být někdy placený.

Britney ovšemže nechce žádného pitomce, a tak se nabídka zatím objevila jen na webové nástěnce s pracovními příležitostmi pro absolventy Harvardu. K čemu je potřeba diplom z prestižní univerzity, není přesně známo. Dá se čekat, že vybraný uchazeč bude většinu pracovní doby odpovídat fanynkám, aktualizovat zpěvaččin blog nebo hledat nápad pro online hry, které by s Britney Spearsovou mohli mít něco společného (přímo se nabízí třeba akční flashovka „rychlý sestřih dohola“, případně pátračka s názvem „Kde má Britney kalhotky“).

Není divu, že blogeři vyhlásili tuhle nabídku za „džob roku“, ne však nadlouho. O víkendu přišla jistá australská turistická agentura ještě s něčím lepším. Hledá blogera, který by strávil půl roku na ostrově v Pacifiku, a jeho jedinou pracovní náplní bude … blogování o tom, jak se tam má dobře.

Tomuhle říkáte krize?

Přestávka pro reklamu

(via BoingBoing.net).

Literární noviny mění barvu, ze zelené na oranžovou. Chtějí mít socialismus na papíře

Není nic znervózňujícího na tom, že ČSSD chce "ovládnout" Literární noviny. Máme-li věřit publikovaným informacím, děje se to přesně tak, jak by mělo.

Časopis nebude vydávat přímo strana, ale sdružení, které založil a řídí její vlivný člen a bývalý ministr. Pro vztah mezi médiem a stranou se bude užívat eufemismus, že jsou "názorově blízké". A protože ČSSD bude dříve nebo později vládní stranou, nepochybně se najdou "názorově blízcí" sponzoři, kteří vydávání podpoří.

Pochopitelně může jít o pouhou převodovou páku mezi ekonomickým a politickým vlivem. Ale to se zdá být nepraktické, protože na to je časopis příliš na očích. Aby uvedená symbióza fungovala, bylo by lepší, kdyby byl zároveň úspěšný a našel si čtenáře.

Deník Právo ve svém zpravodajství zmínil, že jednou z alternativ je přeměna Literárních novin na významný "společensko-kulturní žurnál". Tak to řekl Zbyněk Fiala, muž s novinářskými zkušenostmi z bývalého i tohoto režimu, který je údajně jedním z kandidátů na šéfredaktora. Je to nepochybně dobrý plán.

Co se týče názorově vyhraněné, levicové žurnalistiky, je na českém trhu dostatečná nabídka i poptávka. A také svým způsobem díra na trhu. Levicový časopis by se mohl stát určitým protipólem liberálně-pravicového Respektu. I ten vydával a dotoval Karel Schwarzenberg, a to i v době, kdy už byl senátorem.

Na ideové vyhraněnosti není u časopisů nic špatného. Například na britském časopiseckém trhu úspěšně fungují časopisy Spectator a New Statesman, které mají "názorově blízko" ke konzervativcům, respektive labouristům. Šéfredaktorem Spectatoru byl donedávna Boris Johnoson, současný londýnský starosta.

Sociální demokracie a jmenovitě Jiří Paroubek trpí dlouhodobě mindrákem intelektuální nedoceněnosti. Proto tak touží po médiu, kde by mohl nejen publikovat, ale zařadit se do určitého myšlenkového a intelektuálního kontextu. Vlastně si to zaslouží, protože je jedním z mála českých politiků, kteří hodně a někdy i docela dobře píší.

Je otázka, jestli ČSSD nebude chybět velkorysost, jakou třeba projevoval coby vydavatel Karel Schwarzenberg. "Názorová blízkost" nebrání originalitě a provokativnosti, tedy čtenářské zajímavosti. "Stranickost" médium naopak může zabít, protože do něj přenese partajní nudu a nesrozumitelnost. ČSSD a Paroubek musí být dostatečně chytří, aby navzdory tomu, že pomohou sehnat peníze, nechali časopis žít vlastním životem.

Má-li být nová kapitola Literárních novin úspěšná, musí nový vydavatel začít prakticky od nuly. Podle slov odcházejícéího šéfredaktora Jakuba Patočky sice přebírá redakci i čtenáře, ale z pohledu nových ambicí má jedinou cenu značka a tradice. Příklon k ČSSD budou mnozí v této souvislosti vnímat jako nepatřičnost, protože Literární noviny se v šedesátých letech proslavily právě svým bojem za novinářskou nezávislost a svobodu. Ale od téhle tradice se Literární noviny odstřihly už dávno.

To už je o něco větším paradoxem to, že ČSSD dnes přebírá noviny, které sponzorským darem zachránil v devadesátých letech Michael Kocáb - a použil k tomu peněz z kontroverzního prodeje investičního fondu Trend. Za to ho prpávě ČSSD a jmenovitě opět Jiří Paroubek v minulosti kritizovali.

Ale nic z toho není pro budoucnost Literárních novin důležité. Podstatná je jiná věc. Totiž jestli si nastupující vydavatel uvědomuje, o jak velkou investici půjde. Respekt potřeboval miliardáře Zdeňka Bakalu, aby se mohl proměnit v moderní magazín a aby zvýšil prodej o deset tisíc kusů. A to měl mnohem výhodnější startovací podmínky, tedy víc čtenářů a výrazně kvalitnější redakci. Odhaduji, že na "znovuzrození" Literárních novin by bylo potřeba minimálně sto miliónů korun.

A zároveň tvrdím: dávat tyto peníze na počátku roku 2009 do časopisu je bláznovství. Papírová média čeká dříve nebo později úpadek. Lidé pod třicet už je podle výzkumů prakzicky vůbec nečtou. Jiří Paroubek by rád oslovil střední třídu, mladší vzdělané lidi, takzvané městské liberály. Tam má nyní ČSSD největší deficit a tedy i potenciál. Ale přesně to je cílová skupina, kterou papírový časopis už nikdy nebude zajímat.

Za zlomek této sumy lze vytvořit silné názorové médium na Internetu. Mimochodem, právě v těchto dnech startují britští labouristé "nezávislý" blogovací portál LabourList. Jde o nápad bývalého eurokomisaře a současného ministra Petera Mandelsona, a také o součást širší strategie britských socialistů "opanovat" do voleb dnes tak populární nová média a sociální sítě. Tam se budou odehrávat budoucí relevantní politické bitvy. Ukázaly to ostatně i loňské prezidentské volby v USA a jejich vítěz Obama.

Čeští socialisté se soustředí na papír. Jestliže i tam zůstane celý jejich socialismus, je to pro mě osobně dobrá zpráva.

(Psáno jako Úhel pohledu pro Lidové noviny).

Časopis Newsweek se promění. Bude více názorový, méně zpravodajský

Časopis Newsweek, který je v USA tradiční konkurencí týdeníku Time, se letos pravděpodobně výrazně obmění. Píší o tom New York Times. Newsweek se chce věnovat spíše názorové žurnalistice. Jde o další důkaz trendu, který se dotýká všech tradičních zpravodajských médií, tedy zejména papírových novin a časopisů. Lidé si je nekupují proto, aby se dozvěděli nové informace, ale aby si o nich přečetli komentáře a analýzy. Newsweek by tak napříště konkuroval spíše britskému týdeníku Economist.

Celý časopisecký segment má za sebou špatný rok, počet stránek s reklamou poklesl téměř o dvanáct procent. Citelně to dopadlo zejména na Time a Newsweek, které v roce 2008 měly o třetinu méně inzertních stran než v roce 2004. A výhled na rok 2009 je ještě horší, protože nejvýznamnější inzerenti (výrobci aut, farmaceutické společnosti, finanční služby) se potýkají s ekonomickou krizí.

Navzdory zmíněným potížím to neznamená, že časopisy začnou hromadně krachovat. Podle mediálních expertů mají více šancí než deníky, musí se ale proměnit. Což se ostatně už děje. Za poslední roky mění týdeníky obsah, ale především výrazně omezují náklady. Jak podotýkají New York Times, zpravodajské časopisy mají nyní početně poloviční redakce než v devadesátých letech. Byla také zrušena většina zahraničních kanceláří.

(Další zprávy o českých i zahraničních médiích čtěte na Médiáři.)

O předsednictví

Jsme teď "hrozně důležitý". Jako my, Česká republika. Říkal to otec Hany (té s modrými vlasy). A otec Hildy není moc chytrý. Čtěte nový strip na iDnesu.

Přátelství, ta nádherná a hluboká věc. Jakou má cenu? Tak asi ... čtyřicet centů

Prosím, zamyslete se a zkuste odpovědět na následující otázku: Jakou cenu má přátelství?

Ne, nemusíte mít strach, že tohle je další z mnoha sloupků na hluboce lidská témata. Nebudu vás unavovat filsofujícími moudry o tom, že cenu přátelství vyčíslit nelze. Ba naopak, řeč bude o reklamě, hamburgerech a dalších symbolech komerce.

Přátelství má ostatně svou cenu už přesně vyčíslenou. Podle jednoho blogera na serveru New York Times je to přesně 37 centů. Nevíme, jak s cenou zahýbá ekonomická krize či pohybující se měnové kurzy, ale v tuto chvíli je to tak. Vychází to z kampaně fastfoodového řetězce Burger King.

Ten nabízí uživatelům sociální sítě Facebook ďábelský obchod. Zbaví se deseti ze svých virtuálních přátel a dostanou za to poštou poukázku na bezplatný hamburger zvaný Angry Whopper. A protože ten se v restauracích zmíněného řetězce prodává za 3,69 dolarů, vychází cena jednoho přítele na zmíněný obnos v centech.

Proces „odpřátelení“ zařídí aplikace, kterou si můžete nahrát. A pak už jen vybrat ze seznam přátel deset těch, které se za kus žvance rozhodnete obětovat. Není to snadné zejména proto, že dotyční dostanou tuto informaci emailem.

Nebude to příliš šokující, že je některý z jejich přátel vyměnil za kus housky s karbanátkem? Možná. Na druhou stranu není zas tak úplně špatné se dozvědět, že pro někoho máte cenu aspoň jednoho sousta hanburgeru.

Tleskám tomu, je to počátek zhodnocení přátelství jako takového. Jakmile se začnou přátelé prodávat, stane se i uzavírání virtuálních vztahů striktně obchodním aktem. Na své profily vyvěsíme ceníky, takže zároveň s nabídkou přátelství nám mailem budou chodit informace o převodu patřičné sumy na náš účet.-

Je hezké žít v době, která mezilidské vztahy bude umět opravdu ocenit.

(Sloupek pro slovenské noviny Sme).

Co by si politici počali bez esemesek? A můžeme se těšit na jejich "sebrané spisy"?

Doby červených telefonů jsou pryč. Když si dnes potřebují politici nebo dokonce státníci něco důležitého domluvit, pošlou si esemesku.

Aspoň Mirek Topolánek to tak dělá. Jak řekl v rozhovoru s Lidovými novinami, například s německou kancléřkou Merkelovou si píše každý den. „Mám takhle mobily na kdekoho,“ trochu se pochlubil a také vyzdvihl rychlý i neformální způsob komunikace, který posílání textových zpráv představuje.

Není samozřejmě sám. Kdo pozoruje českou politiku, musí získat pocit, že vše důležité se odehrává tímto způsobem. Namátkou třeba v posledních dnech rekonstrukce vlády. Prostřednictvím esemesek nabízí premiér ministerská křesla a stávající ministři zase vyvracejí či potvrzují informace o svém odvolání. V mobilním éteru se řeší i vnitrostranické spory.

Téměř v každém novinovém článku o domácí politice najdeme vyjádření některého politika, které reportér získal esemeskou. Případně čteme konstatování, že ten či onen politik „nebral telefony a neodpovídal ani na SMS“.

Je to praktické a efektivní. Když politik chce a má zapnutý telefon, tak na dotaz novináře z důležitého média odpoví vždy. Všimněme si, jak z médií i veřejného života zmizeli tiskoví mluvčí. Až na výjimky je prakticky neznáme. Novináři je nepotřebují, protože můžou s jejich šéfy komunikovat přímo. Mluvčí se tak stali ještě smutnějšími figurami než dřív. To měli aspoň nějakou důležitost, protože představovali bránu k politikům. Dnes jsou už jen rozesílači tiskových zpráv a zametači průšvihů.

Mezi jednotlivými politiky, ale také mezi politiky a novináři vytvořily mobilní telefony těsnější vazbu. Seznam kontaktů v mobilním telefonu je nejen praktickou pomůckou, ale i určitým symbolem statutu. Počet důležitých lidí v našem mobilu částečně zrcadlí i naši vlastní důležitost.

A ještě víc o ní vypovídá fakt, kteří lidé mají naopak ve svém seznamu kontaktu naše číslo.
Vůbec to neznamená, že telefonním seznamu má člověk jen ty, kterých si váží nebo je má rád. Ale tím, že někoho „pustíme“ do svého mobilu, jako bychom uznali jeho existenci. A to má samozřejmě svůj význam. Věděl to i prezident Klaus, když svým někdejším spolustraníkům loni v prosinci teatrálně oznamoval, že si je „maže“ z mobilu.

Esemeskování komunikaci zdánlivě zjednodušuje. Politici se můžou vzájemně rychle a operativně domluvit. Když něco politik napíše novináři, nemusí se bát, že to někdo další zkomolí nebo zkreslí. Může taky sám novináře oslovit, případně mu „vynadat“, když se mu jeho článek nelíbí. Mnozí politici to v Česku dělají.

Mezi redakcemi a kancelářemi politiků dnes lítají stovky esemesek denně, ale nějakým vylepšením mediální nebo politické kultury se to paradoxně nijak neprojevilo. Pokud tedy nebudeme za zlepšení považovat to, že se politický reportér může večer v baru chlubit esemeskami od premiéra nebo primátora.

Vysoký český politik řekl o víkendu redaktorovi Lidových novin, že si nedokáže představit, jak by české předsednictví „vůbec nefungovalo bez Blackberry“. To je značka mobilu, který umožňuje právě snadnou komunikaci prostřednictvím SMS a mailů. Je to hloupost, pochopitelně. Vysoká politika fungovala bez Blackberry v minulosti a jistě by fungovala i teď. Jen trochu jinak.

Esemeskování usnadňuje komunikaci, protože ji zbavuje rituálů. Jenže ty k politice odjakživa patří. Nedokážu posoudit, jestli je pro domluvu české a německé vlády lepších deset esemesek, anebo dopředu domluvený a připravený telefonický rozhovor, případně schůzka.

Ale celkem jistě vím, že psaní esemesek nedokáže nahradit staromódní novinářský rozhovor. Politici se svými mobily naučili „odpinkávat“ otázky novinářů jako pingpongové míčky, ale jen málokdy mají jejich odpovědi skutečný obsah a váhu. Redakce renomovaných západních médií ostatně esemesky doporučují používat svým zaměstnancům jen výjimečně.

Elektronická komunikace má svá úskalí. Týká se to obsahu, ale i formy. Velká jsou například bezpečnostní rizika. Lze ji snadno „odposlouchávat“. A pak také nikdy stoprocentně nevíme, s kým komunikujeme.

Například loni jeden chorvatský šprýmař zničil kariéru tamního renomovaného politického žurnalisty. Začal s ním komunikovast jako předseda vlády. Nejprve mu poslal přání k novému roku, pak pár poznámek k jeho článkům. Nakonec mu poskytl rozhovor. Až pak se ukázalo, že jde o třiadvacetiletého mladíka.

Bezpečnostní rizika lze jistě eliminovat. Testem bude nástup nového amerického prezidenta do úřadu, který si chce i poté ponechat právě své oblíbené Blackberry. Pokud mu to experti na bezpečnost povolí, stane se tak Barack Obama prvním nejmocnějším mužem světa, který bude vládnout také pomocí esemesek a mailů. Světová politika tak definitivně vstoupí do elektronické éry.

Tak jako ztatili důležitost tiskoví mluvčí, ji mohou pozbýt i sama média. Politici přece budou moci komunikovat s voliči přímo. Právě Obama například o volbě svého kandidáta na viceprezidenta informoval své příznivce textovou zprávou. Odešla na téměř tři milióny telefonů. A loni těsně před vánoci se zase na thajské občany obránil tamní nově zvolený premiér. Rovněž esemeskou.

Ale ta komunikace funguje i opačně. Když dnes z mobilu běžně ovládáme své bankovní účty, proč bychom nemohli volit? Například Estonsko zvažuje, že by tento způsob vyzkoušelo už v roce 2011. A pokud bude fungovat, je jen kousek k tomu, aby se telefony a esemesky staly jakýmisi nástroji přímé demokracie. Mohou pak do určité míry nahradit i politiky.

Zní to jako sci-fi, ale to ve světě moderních technologí všechno. Jaké to bude mít důsledky, neumíme dnes odhadnout. A tak se prozatím můžeme aspoň těšit na první svazky sebraných esemesek od významných státníků. Doufejme, že je Topolánek a spol. nemažou.

(Psáno pro LN).

Agónie papírových novin pokračuje. Dalšímu velkému americkému deníku hrozí zánik

Vydavatelství Hearst v pátek oznámilo, že deník Post-Intelligencer je na prodej. Začala běžet šedesátidenní lhůta, během které bude firma hledat pro noviny nového vlastníka. Pokud neuspěje, bude po jejím uplynutí zvažovat další možnosti. Mezi ně patří přechod na plně digitální verzi, anebo úplně zavření novin. V žádném případě však nebude pokračovat ve vydávání deníku.

Post-Intelligencer vychází v Seattlu a patří k renomovaným úspěšným novinám. Má za sebou úctyhodnou, 146 let dlouhou historii. Od roku 2000 je však ve finanční ztrátě, která jen v roce 2008 činila 14 miliónů dolarů. Redaktorům a dalším zaměstnancům zprávu oznámil Steven Swartz, prezident novinové divize Hearst Corp (viz video na redakčním blogu).

Evropa bez bariér ... na bariérách

Blogeři jsou nadšení z loga českého předsednictví "Evropa bez bariér", které se objevuje ... na bariérách. "Jestli to není podvrh, pak je to asi letos má nejoblíbenější fotka," napsal Mark Frauenfelder na populárním blogu Boingboing.net.

Buďte v kontaktu se svou celebritou. Čtěte její "tweety"

Pravé, nebo falešné? Tak v hanbatých online hrách zní otázka, kterou dostanete při pohledu na poprsí některé celebrity. Tentokrát však není řeč o ňadrech, nýbrž účtech na mikroblogovací službě Twitter. Najdete mezi nimi čím dál víc profilů známých osobností. Zdaleka ne všechny jsou skutečné. Ale Jack Schofield v britském Guardianu sestavil seznam těch, o nichž si myslí, že je skutečně píše dotyčné osoby nebo aspoň jejich spolupracovníci.

"Alan Carr @AlanCarr Comedian
Andy Murray @andymurray Tennis player
Arnold Schwarzenegger @schwarzenegger Actor/politician
Barack Obama @barackobama US President
Brea Grant @breagrant American actress, Heroes
Britney Spears @britneyspears Pop singer
David Mitchell @ADavidMitchell British comedy actor
Elijah Wood @elijahwood Hollywood actor
Felicia Day @feliciaday American actress, Web video maven
Graham Linehan @glinner TV director (Father Ted, IT Crowd etc)
Greg Grunberg @greggrunberg Matt in Heroes
James Kyson Lee @jameskysonlee Korean American actor, Heroes
Jimmy Carr @jimmycarr Comedian
Jimmy Fallon @jimmyfallon American comedian, actor etc, SNL
John Cleese @johncleese Python etc
John Hodgman @hodgman Actor etc; PC in TV ads
Jonathon Ross @wossy Broadcaster
Kevin Smith @ThatKevinSmith Movie maker etc
Kerry Rhodes @kerryrhodes NFL defenceman
Lance Armstrong @lancearmstrong cyclist
Levar Burton @levarburton Star Trek actor
Luke Wilson @LukeWilson American actor
MC Hammer @MCHammer Rapper
Natalie Gulbis @natalie_gulbis Golfer
Neil Gaiman @neilhimself English author
Penn Jillette @pennjillette Magician
Peter Serafinowicz @serafinowicz British actor, etc
Richard Branson @richardbranson Virgin
Robert Llewellyn @bobbyllew English actor, Red Dwarf etc
Seth MacFarlane @SethMacFarlane Family Guy creator
Shaquille O'Neal @THE_REAL_SHAQ basketball player, rapper etc
Snoop Dogg @snoopdogg Rapper etc
Stephen Fry @stephenfry British actor and geek
Will Carling @willcarling Rugby player
Wil Wheaton @wilw Writer, Star Trek actor etc
Yoko Ono @yokoono Japanese artist"

(Jack Schofield, Celebrities on Twitter, Guardian, 11/1/2009).

Jak Václav Klaus zacvičil s Českou televizí

Letos uběhne čtvrtstoletí od momentu, kdy si americký prezident Ronald Reagan odkašlal a pronesl do rozhlasových mikrofonů: "Američtí spoluobčané, mám to potěšení vám sdělit, že jsem dnes podepsal legislativu, kterou jsem jednou provždy postavil Rusko mimo zákon. Začneme bombardovat za pět minut."

Psal se rok 1984 a vrcholila studená válka. Proč toto prohlášení neodstartovalo skutečný konflikt? Protože bylo proneseno v žertu a nebylo určeno veřejnosti. Americký prezident pouze na požádání techniků testoval mikrofon. A protože měl rád legraci (a ne vždy znal míru), pronesl místo obvyklého "raz, dva, tři" poněkud nevhodný politický vtípek.

Nebylo to ostatně poprvé, už v roce 1982 se Reagan "rozcvičoval" před projevem v témže rádiu slovy: "Včera učinila polská vláda, ta banda nedobrých všiváckých poserů, další dalekosáhlý krok v utlačování vlastního lidu." Ani to samozřejmě nezůstalo nepovšimnuto.

Nekomerční rádio NPR Reaganův výrok z roku 1984 neodvysílalo, na veřejnost se však pochopitelně tak jako tak dostal. Bylo to ve volebním roce a byť nakonec Reagan nad protikandidátem Walterem Mondalem zvítězil, způsobil "rozhlasový incident" měřitelný a poměrně výrazný pokles jeho preferencí.

Co se nám dnes zdá jako chlapácký vtípek, vadilo většině Američanů jako zbytečná a nedomyšlená provokace nevyzpytatelných Rusů. Ostatně nejčtenější japonský deník o několik měsíců později informoval, že některé divize sovětské armády byly po publikování Reaganova výroku uvedeny do nejvyšší bojové pohotovosti, ve které setrvaly desítky minut. S trochou smůly tak mohl jeden vtip vyvolat i třetí světovou válku.

Reaganovo faux pas se od té doby dává na mediálních trénincích jako příklad toho, že mikrofon a kamera jsou nepřáteli politiků. Aneb když je v okolí novinář, není nic "off the record". Můžeme vést debaty o novinářské etice třeba do aleluja, ale pravda je taková, že když v blízkosti zapnuté kamery či mikrofonu uděláte cokoliv zajímavého, publikováno to bude vždycky. Zvlášť v éře Internetu. Pochopit by to měl i průměrně chytrý politik.

Václav Klaus je inteligentní nadprůměrně, trpí však pocitem vlastní božzkosti. A tak má pocit, že mu svět visí na rtech a čeká na jeho protievropské či ekologické provokace, ale když zrovna ze sebe budělá kašpárka - ať už pro pobavení televizního štábu, nebo kvůli své vlastní nervozitě před přečtením projevu - tak tentýž svět cudně zavře oči.

Na rozdíl od Ronalda Reagana neudělal Václav Klaus nic vtipného ani hloupého. Jen chvíli mával rukama, vesele se šklebil a udělal chabý pokus o dřep, což média poněkud velkoryse interpretovala jako "rozcvičku". A co udělala Česká televize? Odvysílala několikasekundový záběr podkreslený hudbou a doprovozený lehce ironickým komentářem. Vkus a smysl pro humor máme každý nastavené jinak, osobně bych však neřekl, že to bylo něco nevkusného nebo neetického.

Když Václav Klaus druhý den odmítl téže České televizi odpovědět kvůli odvysílání těchto záběrů na otázky při tiskové konferenci, byla to přehnaná, neadekvátní reakce. Stejně jako blábolivá slova prezidentova mluvčího o "neetické hře na skrytou kameru".

Bylo by hezké, kdyby se Václav Klaus začal chovat tak nějak normálně a příjemně, ale vzhledem k jeho věku a povaze to asi nelze čekat. Stejně jako to, že by se snad mohl poučit, zvlášť třeba proto, že jeden z jeho nejznámějších výroků (o novinářích jako "největších nepřátelích lidstva") také údajně zazněl "mimo záznam". Ale na druhou stranu je pravda, že nemluvit s médii či konkrétním novináři je právo každého člověka, včetně prezidenta.

Nutno připustit i možnost, že je to od chytrého Klause jen jeden z dalších konzistentních kroků, kterými buduje úspěšnou a známou mediální značku Klaus. Přesně v tom duchu, jak o tom pro německý časopis Cicero mluvil ministr Schwarzenberg. Mimochodem, i na něj se Kaus teatrálně a legračně "zlobí".

Kdo chytrý není, je Česká televize, respektive její vedení. To hned přispěchalo s omluvou (za co vlastně?), a aby toho nebylo málo, i s příslibem potrestání dramaturga pořadu. Nevíme, jestli bude muset udělat sto Klausových dřepů, anebo něco jiného, a je to vcelku jedno. Jen je to škoda. Ale když chce ČT udělat z vlastní dústojnosti papírovou vlaštovku a hodit ji z Kavčíc hor směrem na Hradčana, ať to klidně udělá. Ona stejně nedoletí a skončí ve Vltavě.

Jinou kapitolou je "vystřižení" dotyčných záběrů z internetového archívu. Nebylo to poprvé a jistě ani naposled. To se opravdu nedělá, právě tohle je za hranicí sice nepsané, ale platné internetové etiky. Média všude na světě dělají chyby, ale ne tak, že je zkrátka vyzmizíkují, vystřihnou nebo opraví. Byť je to na Internetu opravdu jednoduché. Slušná média se k tomu však postaví důstojně: chybu přiznají, uvedou na pravou míru a případně se omluví.

Opravovaný archív přestává být archívem. A jak víme, kdo zpětně mění minulost, škodí hlavně své budoucnosti.

(Psáno pro jako Úhel pohledu pro LN).

UPŘESNĚNÍ: Česká televize "vystřižené" záběry do archívu vrátila.

REAKCE: Bude rozcvička příště naživo? (Reakce mluvčího prezidenta v LN)

Hany se přestěhovaly. Hledejte je na iDnesu

Hana (ta s modrými vlasy) i Hana (ta s většími prsy) skončily v Reflexu. Neodcházejí dobrovolně, ale ani "svinským krokem". Jsou v pohodě, hlavně proto, že mají nepotvrzené zprávy, že by se Dýdžej mohl rozejít s Hildou.

Že nebudou na papíře? To je jim jedno. Důležité pro ně je, aby byly stále slavné, protože pak je budou balit kluci a budou si moci kupovat nové věci v obchodním centru.

"Matčin přítel říkal, že papírový noviny jsou stejně v krizi," řekla dokonce Hana (ta s modrými vlasy).

"To jako ten taxikář?", zeptala se Hana (ta s většími prsy).

"Ale ne," zavrtěla hlavou Hana (ta s modrými vlasy). "S tím taxikářem už matka nežije. Teď se k nám nastěhoval jadernej fyzik."

"A ten jako rozumím novinám?", zeptala se nevěřícně Hana (ta s většími prsy).

Hana (ta s modrými vlasy) pokrčila rameny. "Matka říkala, že je děsně chytrej. Ale možná není úplně objektivní, protože má od něj slíbený, že nám úplně předělá koupelny."

"Aha," odpověděla Hana (ta s většími prsy).

Ale to jsme odbočili. Proč Hany v Reflexu skončily? To je jednoduché. Protože se tak v redakci rozhodli. Samozřejmě, tyhle věci jsou často osobní. Nedá se vyloučit, že například Hana (ta s modrými vlasy) nepozdravila dostatečně slušně a uctivě Zeleného Raoula, anebo že Hana (ta s většími prsy) je příliš sexy, takže šéfredaktor dospěl k závěru, že příliš rozptyluje redaktory od pilné a plodné práce. Ale to bychom spekulovali, a to se nemá.

Každopádně teď každý čtvrtek hledejte nový strip na iDnes. Hany (ta s modrými vlasy i s většími prsy) zde mají zřízenu speciální stránku, kde by se časem mohl objevit celý archív a další zajímavé věci. Záleží na tom, jak se jim bude dařit. Do té doby můžete archiválie, ale i další zajímavosti "lovit" ve fanklubu na Facebooku. Už má přes 700 členů, takže si myslím, že tisícovku se nakonec podaří pokořit.

Miloš (ten větší), což jsem shodou okolností já, byl v iDnesu na chatu. Všichni tam na mě byli milí, dostal jsem kávu a vodu s bublinkami. Odpověděl jsem na něco mezi dvaceti a třiceti dotazy. Prý byly na běžné poměry nadprůměrně inteligentní. To mě z jedné strany těší, protože to znamená, že komiks má chytré čtenáře. Na druhou stranu ... vyvolává to ve mně pocit nejistoty, jestli jsem je svými hloupými odpověďmi neotrávil.

Ale co, intelekt není všechno, nejdůležitější věcí na světě je vzhled. Aspoň ve světě, ve kterém žijí naše kreslené hrdinky. A v tomto ohledu jsem na tom dobře, protože Miloš Gašparec mě nakreslil krásného a charismatického.

Zrodil se novinář - aktivista. A Facebooku vzkazuje: na bradavkách není nic obscénního!

Neměl jsem nejmenší ponětí, že na Facebooku jsou zakázány bradavky. Ano, řeč je o té milé části ženského těla, která na vás vykoukne nejen v létě na každé pláži, ale obvykle i při prolistování libovolného časopisu. Včetně těch pro dospívající děti.

Provozovatelé známé sociální sítě (a zároveň největšího webového fotoalba, které loni v listopadu překročilo hranici deseti miliard publikovaných snímků) mažou všechny fotografie, na kterých se ženské bradavky objeví. Jestli na jejich vyhledávání a potírání najímají speciální bradavkové detektivy (jsou ještě volná místa?), anebo to obstarají softwaroví roboti, není známo.

Jisté je, že tyto fotografie z Facebooku mizí. Jejich autoři či protagonisté s tím nemohou nic dělat, protože ve smluvních podmínkách pro používání Facebooku je závazek, že nebudou publikovat nic obscénního.

Provozovatelé mažou i fotky, na kterých matky kojí své děti. Když to zjistily, vyvolalo to velké pozdvižení. Vznikla stránka nazvaná: „Hej, Facebooku, na kojení není nic obscénního.“ Podepsalo ji už přes sedmdesát tisíc lidí a vzhledem k mediální publicitě bude jejich počet jistě stoupat. Předminulou sobotu se dokonce před sídlem firmy v kalifornském Palo Alto uskutečnila „kojící“ demonstrace, které se zúčastnily desítky žen.

Matky chtějí pro své bradavky výjimku, Facebook se zatím k protestům nevyjádřil. Jakkoliv je mi protivný aktivismus, rozhodl jsem se tentokrát stanout na pomyslné barikádě. Třeba i v palebné linii! Budu bojovat s kojícími ženami. A zároveň jim roztomilým dvojmyslem vzkazuji: Nebuďte úzkoprsé!

Proč bojovat jednu bitvu, když můžeme vyhrát celou válku? Nic obscénního přece není jen na kojení, ale ani na samotných bradavkách. Spojme svoje síly. Můžeme založit protestní skupinu, vyloučena není ani demonstrace, na které to cenzorům z Facebooku všechno ukážeme. Tedy … některé z nás.

Dobrovolnice nechť se mi laskavě hlásí.

Česká televize "čistí" svůj archív, teď například vystřihla kritizované záběry prezidenta Klause

Česká televize si posypala hlavu popelem, slíbila potrestat své vlastní zaměstnance a ještě "udělala pořádek" ve vlastním archívu. Co udělala tak strašného? Dovolila si odvysílat pár vteřin záběrů Václava Klause, který máváním rukama a náznaky dřepů bojoval s nervozitou před natáčením novoročního prezidentského projevu.

Ať si veřejnoprávní televize udělá ze své vlastní důstojnosti třeba papírovou vlaštovku a hodí ji z Kavčích hor do Vltavy, to je celkem fuk. Ale zpětně upravený internetový archív přestává být archívem. Jistěže může médium dojít k tomu, že něco neučinilo správně. Ale chyby se nezmizíkují ani nevystřihují. Slušné modium to řeší tak, že pouze doplní omluvu či na chybu upozorní.

V éře blogů a internetového videa je to ostatně tak jako tak boj s větrnými mlýny, o čemž se lze snadno přesvědčit na YouTube.

Taky jste to četli? Že by polovina žen dala přednost Internetu před sexem?

Nejmenovaná technologická firma atakovala loni koncem roku média svým průzkumem mezi uživateli Internetu. A to celkem úspěšně, zvlášť vzhledem k jednomu z výsledků, podle kterého téměř polovina žen dává přednost Internetu před sexem.

Dostalo se to dokonce do zpravodajství komerční televize. Dobrá práce! Tvrzení mě stejně jako řadu jiných lidí zaujalo, a to nejen kvůli rozdílu, který se opět ukázal mezi ženami a muži. Těch by totiž upřednostila Internet před sexem pouze třetina.

Respondenti dostali otázku zhruba v tom smyslu, jestli by se raději vzdali sexu, anebo přístupu k Internetu. Nezdá se vám to divné? Chápu, že sex je pro prezentaci výsledků lepší než třeba „konzumace šlehačkových dortů“. Ale jak k čertu tyhle dvě věci souvisejí?

Existuje dobrý sex a špatný sex, stejně jako zajímavé a nudné webové stránky. Můžeme mít sex na Internetu a také surfovat po Internetu po sexu, případně před sexem. Ale proč by měl k čertu někdo volit mezi jedním, nebo druhým? Sex jako fyziologickou potřebu nelze ze života vytěsnit. To se mohli rovnou zeptat, jestli by respondetky raději přestali používat Internet, anebo se potit.

Zajímalo by mě, co ta polovina dotázaných žen, které by sex raději vypustily, na Internetu dělají. Vsadím se, že stejně většinu času tlachají s kamarádkami o šatech, botách a chlapech. Rozuměj o tom, co nějak souvisí se sexem. O zmíněné třetině mužů nemluvě, ti rovnou surfují po pornostránkách.

Taky nevím, jak zmíněný průzkum probíhal. Kdysi mě v centru Prahy zastavila studentka s dlouhými umaštěnými vlasy a otráveným obličejem. Chtěla vědět, jaký mám vztah k jogurtovým musli tyčinkám. Nic proti nim nemám, ale vzhledem k okolnostem jsem jen odsekl, že musli tyčinky nesnáším. Jestli na Internet a sex najali někoho podobného, pak výsledky chápu.

Mimochodem, podle dosud nepublikovaného průzkumu dává 37 Slovenek přednost čtení tohoto sloupku před líbáním s tmavovlasými muži.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Novoroční projev prezidenta Klause

(vytvořeno ve Wordle.net)

Hana a Hana ... aneb jaké to bylo v Brně

Video z autogramiády kalendáře Hana a Hana 2009, která se uskutečnila 17. prosince 2009 v knihkupectví Barvič a Novotný. Kalendáře jsou částečně vyprodány a částečně neprodejné, protože je už leden. Fanoušci Hany a Hany si můžou objednat některý z asi 30 zbývajících kousků, a to za cenu 100 Kč plus poštovné (případně si kalendář vyzvednout v kanceláři v centru Prahy). Pokud máte zájem, pište.

Jak jsem odmítl bulvární reportérku ... a získal víc fanoušků na Facebooku, než má obložený chlebíček

Zavolala mě redaktorka ženského společenského magazínu. „Píšu článek o lidech, kteří nic zvláštního nedokázali, ale přesto se na Internetu stali celebritami.“

Chtěl jsem říct nějakou jedovatost o tom, že pracuje v časopise, který má na psaní o těchto lidech založený byznys, ale zdvořile jsem to opominul. Proč bych mladé reportérce srážel sebevědomí. Jednou jsem se etabloval jako znalec moderních technologií, takže jsem připraven méně znalým kolegům pomáhat.

„Ale jistě,“ odpověděl jsem, „to je celkem známý fenomén internetových komunitních sítí. Takových lidí, o kterých mluvíte, jsou spousty. Jestli chcete, můžu vám na některé z nich dát tipy.“

Novinářka si odkašlala. Tedy … to si asi nerozumíme,“ řekla.

Asi bude opravdu mladá a nezkušená, pomyslel jsem si. Řekl jsem téměř otcovsky: „Víte, měla byste si s někým z nich promluvit. Někteří jsou opravdu bizarní. Budete se divit, co někdy k takové internetové slávě stačí.“

„Právě proto vám volám,“ řekla. A aby to bylo úplně jasné, dodala: „Jako jednomu z těch lidí.“

Úplně mně tím vyrazila dech. Vzala to jako signál, že má pokračovat. „Dívala jsem se na váš profil na Facebooku. Píšete o neskutečných hloupostech. Třeba ten krátký článek, jak jste jel s taxikářkou, která … ehm … pouštěla větry.“

„Práce s banalitou je starý literární trik,“ učinil jsem poslední pokus získat zpět ztracenou převahu. „Určitě jste zaznamenala, že mám na webu také řadu zásadních textů, třeba o politice."

Ale to ji nezajímalo. Řekla: „Nejvíc mě fascinuje, jak ty vaše hlouposti lidé čtou a reagujou na ně. Víte, že máte na Facebooku dokonce svůj fanklub? A že má stejně členů jako Klub přátel obloženého chlebíčku?“

Položil jsem telefon. Bulvární žurnalistika je vážně špinavost. Styděl bych se pracovat jako ta holka. Navíc si úplně jednoduše mohla zjistit, že mých fanoušků je už aspoň o dvacet víc než těch legračních chlebíčkářů.

Rok 2008 je pryč. Jaký byl? Byl to "rok Twitteru"

Kdyby to byl katastrofický film, jmenoval by se „Záznam č. 157“. Ale o předvánoční nehodě dopravního letadla na letišti v Denveru nejspíš žádný film nevznikne, protože v rámci možností dopadla dobře. Boeing při startu z blíže neuvedených důvodů sjel z dráhy, havaroval a začal hořet. Ale nikdo nezemřel a všichni pasažéři vyvázli bez větších zranění.

Požár letadla bez obětí na životech je málo na film, ale dost na celosvětovou zprávu tiskových agentur. Ty ji vyťukaly pár desítek minut po incidentu. To už u letadla byli hasiči a evakuovali do bezpečí pasažéry. Také toho, který těsně po nehodě publikoval na mikroblogovací službě Twitter krátkou zprávu se zněním: „Holy fucking shit I wasbjust in a plane crash.“ Překlep uprostřed věty mu snad vzhledem k okolnostem lze prominout.

Napsat, že se „svět“ dozvěděl o nehodě z Twitteru, by asi bylo přeháněním. Pasažér Mike Wilson alias „2drinksbehind“ měl jako twitterovský začátečník v době nehody jen pár desítek čtenářů. Většinou asi kamarády a kolegy. Nepsal na Twitter dlouho, dotyčná zpráva měla pořadové číslo 157.

Ale na rozdíl od profesionálních novinářů dokázal popsat průběh incidentu i to, co následovalo. Včetně toho, že společnost Continental nebyla schopná zajistit otřeseným pasažérům ani nápoje. Pak mu došla v telefonu baterka, takže v blogování pokračoval zase až po návratu domů.

Během čtyřiadvaceti hodin se stal twitterovskou celebritou. Počet čtenářů jeho mikroblogu přibýval po stovkách, ozvala se také profesionální média. Wilsonovy záznamy se však čtou lépe než jakýkoliv článek. Dozvídáme se o jeho pocitech, když druhý den letěl domů náhradním spojem (seděl samozřejmě co nejblíže únikovému východu) a také když poskytoval své vůbec první interview v životě pro televizi Fox News.

Je tohle budoucnost médií? V prolnutí soukromé a veřejné komunikace ve spleti sociálních sítí? Mohli jsme to loni pozorovat hned několikrát, třeba při listopadových teroristických útzocích v Bombaji. Svět se na Twitteru zrcadlil ve své důležitosti i banalitách. Když se Mike Wilson vypořádával se svým traumatickým zážitkem, napsal jsem já na Twitter o tom, že se v mém autě probudila ze zimního spánku beruška.

Byl to pozoruhodný rok Twitteru.

(Psáno jako sloupek pro deník Sme).