Kladivem na ně

Tahle flashovka zabere vskutku jen mžik času, déle než dvě nebo tři minuty může bavit jen opravdového imbecila. Ale právě ty dvě nebo tři minuty jsou krásným vytržením z pracovního dne.

Velmi, velmi netypické "sezónní" logo Googlu

Můj počítač je asi zločinec

Sedím u svého notebooku a podezřívavě ho pozoruju. Tolik jsme toho spolu prožili! Napsal jsem na něm za poslední dva roky desítky, možná stovky textů. Odeslal tisíce emailů, navštívil desetitisíce webových stránek. Mnohokrát nás prohledali na letišti. Dvakrát jsem ho polil kávou a jednou mi do klávesnice spadl kousek oříškové sušenky. Abych ho vyndal, musel jsem demontovat klávesy J, K, L a I. Ta poslední má od té doby někdy špatný kontakt.

Věci, s kterými strávíme určitý čas, získávají duši. U počítačů je to o to jednodušší, že jsou už nadány umělou inteligencí, takže jsou svého druhu osobnostmi automaticky. Mluvím na svůj notebook často jako na živého člověka. Když dlouho startuje, tak ho povzbuzuju: "Pohni člověče, nebudu přece čekat věčnost," a když se kousne a musím ho restartovat, tak vyčítavě říkám: "No to snad nemyslíš vážně, víš, kolik jsem měl v tom ztraceném souboru uloženo práce?". Někdy mu také nadávám a posílám ho ke všem čertům (i jinam), ale on ví, že to nemyslím tak úplně vážně.

Zkrátka mám se svým notebookem vztah. Není nijak intimní, protože nejsem magor, ale není také ani úplně odtažitý, protože spolu trávíme hodně času. V mnoha ohledech mu důvěřuju. Konec konců o mně ví věci, které o sobě člověk na veřejnosti běžně nevytrubuje. Tím spíš jsem teď v šoku, když tak docela nevím, jestli on je vůbec on. Jestli se jen netváří jako můj parťák a kámoš, ale ve skutečnosti je členem organizovaného gangu, podvodníkem nebo docela obyčejným parchantem.

Ano, mluvím o nebezpečí, které na naše mašinky číhá v divoké džungli Internetu. Jistěže mám nainstalovaný firewall, aktualizovaný antivirus a jeho harddisk pravidelně pročesávám odvšivovacím hřebenem. Ale teď si na zpravodajských serverech čtu, že i ten nejlepší software umí odhalit a zlikvidovat sotva pětinu virů či jiných rizik. Deník New York Times uveřejnil minulý týden fascinující článek o tom, jak automatizované zločinné systémy (tzv. botnety) „unášejí“ jednotlivá pécéčka. Ta ovládnou a využívají pak ke zločinnému jednání: počínaje rozesíláním spamů a konče pátráním po finančních informacích.

Článek napsal reportér John Markoff, shodou okolností stejný novinář, který přesně před patnácti lety – na podzim roku 1993 – napsal asi vůbec první článek o internetovém obsahu, zveřejněný ve významných novinách. Byl o prvním komerčním webovém prohlížeči Mosaic (později Netscape) a vizionářsky pěl chválu o tom, jak úžasný svět prohlížeče Internetu uživatelům otevřou. Měl pravdu. Ale teď čtenářům nabízí mnohem pochmurnější vizi o tom, jaká nebezpečí na nás naopak na Internetu čekají.

Markoff popisuje, jak se nechráněné pécéčko se starší verzí operačního systému Windows stane snadnou kořistí softwarových robotů, které tyto počítače vyhledávají a přebírají pod svou kontrolu. Trvá to pouhých třicet vteřin! Ale ani moderní stroj s aktualizovanou ochranou nemá šanci vzdorovat moc dlouho. Možná i vaše pécéčko doma v obýváku nebo v ložnici je zombie.

Není to děsivé? Trochu to připomíná horory ve stylu Vymítače ďábla. I v nich jsou postavy nevinných děťátek, které jsou ve skutečnosti ztělesněním zla. Filmy se nedoporučují ke koukání mladým rodičům. A zrovna tak nelze Markoffův článek označit jako bezpečnou četbu pro majitele pécéček. Přečtete ho … a už ke svému elektronickému mazlíkovi nebudete mít nikdy ten vztah jako dřív.

Přeháním, jistě. Ale je to každopádně úžasné čtení. Jednotlivé viry spolu údajně soupeří, takže když váš počítač přemůžou, tak automaticky nainstalují vlastní antivir, který zlikviduje případné konkurenty. Zvítězí ten nejchytřejší a nejsilnější. Některé prý dokonce umějí změnit nastavení Windows tak, aby se ostatní viry do počítače už nedostaly. S nadsázkou řečeno tak udělají to, co jste zanedbali vy. Ale pro vás je to už pozdě, protože váš počítač se změnil ve zločince.

Sedím u svého notebooku a podezřívavě ho pozoruju. Těch zkažených jsou prý desítky miliónů! Proč by ten můj měl být výjimka? Tváří se, jako že ho zajímá můj text, ale ve skutečnosti třeba právě teď vylupuje banku v Argentině nebo rozesílá deset miliónů mailů s nabídkou extrasilné Viagry. Znepokojuje mě to. Představuju si, že každou chvíli může na dveře zaťukat policie. Vniknou dovnitř, mě povalí na zem a notebook odpojí od Internetu. Pak ho odnesou.

Ta hanba, až půjdu na stanici, v ruce budu mačkat čepici a detektiva v černých brýlích se úslužně zeptám: „Pěkne prosím, mohli byste mi vrátit aspoň můj poslední sloupek do Reflexu? A pak taky … mou pornosbírku. Nechal jsem v ní kus života, víte?“

Osmadvacet

Je prý vědecky prokázáno, že ženy řeknou za den zhruba dvakrát víc slov než muži. Nevím, jestli je to pravda, ale každopádně jsou na tohle téma na webu spousty vtipů. Od vulgárních (ne, opravdu nemůžu žádný citovat!), až po feministicky otočené (ženy musí nám mužům všechno zopakovat, abychom to pochopili).

Bráno z tohot úhlu pohledu je domovská stránka Googlu nepochybně mužského pohlaví. Slovy šetří. Zakladatelé firmy Brinn a Page prý stanovil limit 28 slov, který není možné překročit. Dozvěděl jsem se to z technologického blogu deníku New York Times, jehož autor se rozčiloval, že propagováním telefonu G1 (s operačním systémem Android právě od Googlu) byl limit přetažen o celých jedenáct slov. Skandál! Z tiskového oddělení mu odpověděli, že propagace gé-jedničky je mimořádná věc a že brzy zase bude všechno v pořádku. Už je!

Zaujalo mě to. Na blogu Googlu jsem našel vysvětlení od firemní viceprezidentky, která potvrzuje, že šéfové na dodržování limitu skutečně lpějí. Když před pár měsíci musel Google na svou homepage přidat odkaz právnické bla-bla (tedy minimálně jedno slovo navíc), trvali zakladatelé firmy na tom, že jiné slovo musí jít pryč. Nakonec to vyřešilo slovo Google v copyrightu. Místo „© 2008 Google“ je dnes ve spodní části stránky „© 2008 Privacy“, kde slovo „Privacy“ vede právě na zmíněné právnické nesmysly.

Osmadvacetislovní limit se vztahuje na základní stránku v americké verzi, a to v případě, že vás Google bere jako anonymního uživatele. Přepočítal jsem to, a je to přesně tak. Jakmile se přihlásíte, počet se zvýší. Limit také nedodržují lokalizované verze, takže česká a slovenská má hodně přes třicet slov (ono je to těžké, když už jen zmíněné slovo „Privacy“ nabobtná v češtině na „Právní informace“).

Je to hezké pravidlo, které Googlu udržuje čistý a jednoduchý vzhled. A to nic není proti úplným začátkům, kdy na úvodní stránce bylo jen třináct slov. A pak že je to nešťastné číslo. Tenhle sloupek s 329 slovy se může jít zahrabat. Nikdy to k miliardovým ziskům nedotáhnu.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Možná je na čase "ušpinit se" politikou

Povolební či spíše mezivolební týden přinesl do Česka zvláštně emotivní atmosféru. Kdyby to neznělo jako klišé, dalo by se napsat, že probudil zájem lidí o politiku. Dlouho se mi nestalo, že by se mnou tolik lidí chtělo debatovat o tom, co se v politice děje a co by to mohlo znamenat. To je jistě dobré.

Převládajícím postojem však zůstávají nedůvěra a zhnusení. Rozumím tomu, také obojí cítím. Je to svým způsobem normální, i v demokracii se lidé obvykle vymezují proti „těm nahoře“. Nesmí to však přerůst v nihilismus, který nemá řešení. Lidé dnes začínají mít pocit, že tím nejčestnějším je odmítnout politiku jako celek. Ale to není čestné, nýbrž jednoduché, možná i zbabělé.

Podle agentury Median pro deník MF Dnes nepovažuje šedesát procent lidí žádného českého politika za čestného a slušného. Bohužel to není důkaz vysokého morálního standardu české společnosti, nýbrž spíše její pohodlné rozhodnutí se politikou nešpinit. A to dobré není.

V Americe šéf dominantní internetové firmy Google Eric Schmidt počátkem týdne oznámil, že podpoří jako kandidáta Baracka Obamu. Vystoupil také na jednom z jeho mítinků. Je to rozhodnutí problematické, protože Google figuruje hned v několika sporech, které řeší či budou řešit americké úřady. Politické angažmá generálního ředitele se tak může obrátit proti němu, byť Schmidt zdůraznil, že samotná firma zůstává „politicky neutrální“.

Není to ojedinělý případ, pro Obamu, ale i McCaina se vyjádřila celá řada dalších byznysmenů. Děje se tak ve větším měřítku než jindy, protože tyto prezidentské volby jsou považovány za důležité a svým způsobem zlomové.

Proč neslyšíme hlas žádných českých manažerů a podnikatelů? Znám jejich argumenty. Ještě je akceptuji u firem, které mají státní účast nebo se ucházejí o velké státní zakázky. Tam by politické angažmá mohlo jejich budoucí fungováni problematizovat. Ale lidé z byznysu vám řeknou, že své politické sympatie tají, aby jimi neodradili své zákazníky či obchodní partnery. A to už je alibismus a přitakání názoru lidu, že politika – jakákoli politika – je svinstvo.

Obě velké strany jsou přitom v situaci, kdy by pro ně taková veřejná podpora byla důležitá. Vítězná ČSSD je ve stále větší izolaci svého populismu a apelu na neúspěšné. Prohrávající ODS je zase ve vnitřním nepořádku a rozvratu. Obojí se přenáší na politiku jako celek. Řešení není vně těchto stran a už vůbec ne vně politiky. Strany nepotřebují kolem sebe šedé zóny propachtované „kočky“, „ďuričky“ a jim podobnými. Potřebují veřejnou podporu důvěryhodných, schopných a úspěšných lidí.

Podobně alibisticky se chovají česká média. V Americe se už 160 deníků vyjádřilo k prezidentským volbám, a to tak, že přímo podpořily jednoho ze dvou kandidátů. A to je stále deset dní do voleb. Mnozí tato tzv. endorsments, jak se komentářům podporujícím kandidáty říká, kritizují. Noviny jimi prý ohrožují svou nezávislost a vyváženost.

Souhlasím s tím, co k tomu napsal šéf názorové strany deníku Chicago Tribune: Noviny celý rok v komentářích říkají, co považují za morální a nemorální, rozdělují mezi dobrým a špatným. Politika takovou jasnou volbu většinou neumožňuje. Ale právě proto je prospěšné a důležité, když ji noviny jednou ročně veřejně udělají.

To však české deníky nechtějí. Stále z úst politiků slyšíme rozdělování na „pravicové“ a „levicové“ deníky, připadně žurnalisty. Většinou však tyto sympatie čteme mezi řádky, navíc zakódované do mnohoznančných floskulí. Napsal jsem v jednom komentáři, že jsem volil ODS, a dostalo se mi za to mnoha námitek i posměchu. Ale přijde mi to poctivé.

Bojí se komentátoři a šéfredaktoři, že takovým jednoznačným, byť výjimečným prohlášením ztrácí svou obvyklou morální přesilu? Možná. Ale ve stejné situaci jsou voliči. Ani ti nemají na volebním lístku kolonky, do kterých by mohli napsat, co se jim na kandidujících stranách či politicích nelíbí. Musí se pro některou či některého rozhodnout.

Volby jsou tajným aktem a většina voličů jej bere jako cosi intimního. Ale pro zdravou demokracii je důležitá i ta menšina, která naopak svou přízeň dává najevo. V mnoha zemích včetně zmíněné Ameriky je běžné, že někteří voliči podporují své favority nálepkou na okně domu nebo nárazníku auta. V Česku by se to dnes bralo jako charakterová vada. Odstup od politiky je považován za projev osobní hygieny. Ale to časem dospějeme do stavu, kdy hygienické bude vůbec nevolit.

Politika je často špinavá. Mluvme o tom a klidně to říkejme. Ale nebojme se čas od času také sami „ušpinit“.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Talir Kombinace, Wachau, Durnstein

Talir Kombinace, Wachau, Durnstein
Originally uploaded by miloscermak

Londýn, 1904

Ptákovina

Je lepší mít mobil v pivu, anebo pivo v mobilu? Obojí jsem vyzkoušel a mohu doporučit spíš to druhé. V pivu se jeden z mých telefonů ocitl asi před pěti lety. Bylo to v restrauraci nižší cenové skupiny, kde mně hodil mobil do půllitru jeden z podroušených spolustolovníků.

Předpokládám, že to udělal na protest proti přetechnizovanému světu, ale jistě to nevím. Záhy poté spadl pod stůl a usnul. Pro záchranu telefonu jsem udělal maximum. Vyndal ho z piva, vyjmul z něj baterii a nechal ho pečlivě usušit. Kupodivu fungoval, a to téměř ještě půl roku. Pak definitivně skonal, pravděpodobně na cirhózu tištěných spojů.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem si asi před dvěma měsíci pořídil do iPhonu naprosto okouzlující aplikaci. Když ji spustíte, displej telefonu se zdánlivě zaplní žlutou kapalinou s pěnou. Vypadá jako pivo! A když pak horní okraj telefonu přiložíte ke rtům a začněte naklánět, působí to velmi realisticky tak, jako byste pivo skutečně pili.

Je to přesně ten kus softwaru, kterému se říká „killer application“. Když se někdo zajímá o iPhone, je to první věc, kterou mu ukážu. A vždycky slavím úspěchy! Několikrát jsem v hospodě dostal jako odměnu opravdové pivo.

Virtuální pivo do telefonu je k mání hned ve dvou provedeních. Jednou jako bezplatná aplikace, která propaguje pivo jisté značky. A v druhém případě jako běžná komerční aplikace za tři dolary. Mezi výrobci se teď rozhořel spor, kdo od koho nápad okopíroval. Výrobce placené aplikace si stěžuje na ušlý zisk a soudně žádá kompenzaci 12,5 miliónu dolarů. Konkurenční bezplatnou aplikaci si jen od července do září stáhlo šest miliónů lidí.

Spor začal minulý týden a těžko říct, jak dopadne. Ale ta miliónová čísla se mi zdají úžasná. Dokazují, že nejlepší byznys je s ptákovinami.

Proč jsou všechny mé nápady tak proklatě seriózní?

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Je dneska pátek?

Je pět druhů pracovních dní. Jeden je katastrofální (ano, řeč je o pondělí), tři stojí za houby a pouze ten pátý celkem ujde. V pátek zbývají do víkendu užn jen hodiny. Jak zjistit, že je konečně pátek? Máte dvě možnosti. Buď se podíváte do kalendáře, anebo naťukáte do prohlížeče adresu webu „Is It Friday?“. Dostanete odpověď … a nebuďte naštvaní, jestliže zní ne. Zkuste to zítra.

13 x 21 ... a rychle!

Google je ředitelství Internetu. Mám důkaz. Před rokem a půl jsem na tomto místě napsal sloupek, který začínal oslovením "Vážené ředitelství Internetu!". Byl poníženou suplikou zoufalého člověka, který pozdě v noci svému šéfovi napsal, že je hňup ... ovšem do rána si to tak nějak rozmyslel.

Jistěže to byla smyšlená příhoda (přece bych si něco takového nemohl o žádném šéfredaktorovi na světě myslet!), ale s racionálním jádrem. A tím byla žádost, aby každý den mezi desátou večer a šestou ráno bylo přerušeno doručování elektronické pošty. Důvod je zřejmý, mnozí z nás … ehm … nejsou v tuto noční hodinu ve stoprocentní intelektuální formě.

A už je to tady! Minulý týden média nadšeně informovala o službě, kterou si lze zprovoznit v poštovní schránce googlovského účtu Gmail a která znemožní právě noční odesílání emailů. Sice jen z pátku na sobotu a ze soboty na neděli, ale to jsou právě nejrizikovější dny.

Roztomilý nástroj vytvořil programátor Jon Perlow, který o tom na blogu Googlu napsal: "Někdy pošlu dopis, který jsem poslat neměl. Jako třeba když jsem jedné dívce poslal esemesku, že jsem do ní zamilovaný. Nebo když jsem pozdě v noci zamailoval své bývalé dívce, že bychom se zase měli dát dohromady." Kdo by to neznal?

Možná se ptáte, co dělat, když jste perfektně při smyslech a potřebujete zrovna v dotyčnou dobu poslat důležitý mail. Osobně tuhle vysepkulovanou výhradu neberu, protože dle mého názoru je každý slušný člověk po desáté večer buď v posteli, anebo pod vlivem alkoholu. Ale Jon Perlow myslí i na ty zoufalce, kteří třeba - jakkoliv se to nám obyčejným smrtelníkům může zdát neuvěřitelné - po nocích pracují.

Pro ně nabízí jednoduchou alkoholovou zkoušku. Nikoliv, nemusíte dýchat do zdířky pro USB konektor (a pokud se pro to přece rozhodnete, pak vězte, že další testování je zbytečné), nýbrž počítat. Na obrazovce se totiž objeví okno s pěti aritmetickými příklady. Máte minutu na to, abyste je spočítali. Když se to nepodaří, na mailování zapomeňte. Jak jednoduché a geniální!

Mám jen jednu malou výhradu, a tou je značná jednoduchost zadávaných příkladů. Jsem celkem dobrý počtář, takže v promptním vynásobením dvouciferných čísel mně nezabrání ani dvě promile alkoholu v krvi. Prosil bych něco o trochu těžšího, případně nějakou geometrii, protože na tu jsem byl vždy spíše blbý. Nerad bych, abych kvůli příliš lehké aritmetice zrušil nedělní oběd u kamaráda a tchýni poslal tip na nově objevenou pornostránku.

Napadla mě však ještě jiná věc. Totiž že takové malé otestování duchapřítomnosti by se mohlo nebo dokonce mělo využívat i jindy. Jsou přece ještě mnohem důležitější věci, v jejichž konání by opilcům a především pitomcům mělo být zabráněno. Třeba takové volby. Všeobecné volební právo? Ne, jsem proti, přece nedává smysl, aby vzdělaný a inteligentní volič měl hlas se stejnou vahou jako omezený idiot.

Hezky bych do všech volebních místnost dal ke vchodu počítač s krátkým testíkem. Nic přehnaně těžkého. Nějaký ten příkládek a pár otázek na všeobecný rozhled. Nikdo nechce, aby volili jen Einsteini, ale je jaksi ve veřejném zájmu, aby k volbám nechodili úplní magoři. Nedosáhneš potřebný počet bodů? Je nám líto, dneska se to obejde bez tebe. Můžeš jít rovnou hospody a začít tam nadávat. Stejně bys tam i tak skončil.

Ať mi nikdo neříká, že by volební výsledky vypadaly tak, jak vypadaly!

Spasibo ... děkuju

Wanted!

Hledám šikovného programátora nebo webdesignera, který by uměl vytvořit aplikaci pro iPhone, případně další smartphony. Nabízím placenou spolupráci na zajímavém projektu, možná i s delší perspektivou. Napište, případně pošlete krátkou informaci o sobě a svých schopnostech. Společnosti Extra Média a Cyberfox hledají rovněž nového kolegu pro práci na zajímavých projektech. Přesnější požadavky a podrobnosti najdete na serveru Médiář.

Jedna facka nebude stačit

Když nějaký rodinný konflikt přeroste v tragédii, říkají tomu policisté „domácí zabíjačka“. A přesně to se stalo v ODS ve víkendových krajských volbách. ČSSD vyhráli samozřejmě volby její voliči. Ale byli to voliči ODS, kteří této straně připravili ostudnou porážku.

Volil jsem ODS, s velkým sebezapřením. Můj protest se smrskl na to, že jsem zakroužkoval poslední čtyři jména na středočeské kandidátce. Ale mnohem víc voličů ODS protestovalo tím, že k volbám nešli anebo dokonce volili jinou stranu.

Za co jsme ODS trestali? Za špatný výkon i umělecký dojem. Nic se nezměnilo na motivech, proč jsme ODS volili v předešlých volbách. Stále jsme pro takovou politiku, která přinese relativně malý a efektivní stát, nízké daně a motivující společenskou atmosféru. Změnilo se to, že jsme přestali věřit, že současná ODS je tím správným vehiklem pro tenhle program.

Reálné výsledky jsou slabé. A pak je tu ten zmíněný umělecký dojem. Myslím tím všechny ty drobnosti počínaje Topolánkovým hulvátstvím a konče Bémovým vnitrostranickým záškodnictvím. Tak se nechovají politici strany, k jejíž podpoře by se člověk rád a dobrovolně přiznal na večírku s přáteli.

V tom to hodně vězí. Každý žijeme v nějakých sociálních vazbách a souvislostech. Pohybuji se většinu času ve společnosti, kde lidé jako Jiří Paroubek či David Rath budí někdy výsměch, někdy odpor a někdy možná i strach. V této společnosti je mimo diskusi, že by jim někdy dali svůj hlas. Nechuť k Paroubkovi však byla tentokrát slabší než bezradnost a zklamání, které pociťujeme z ODS.

Výsledek voleb neukazuje, že by voličský potenciál ODS zmizel. To se nestane přes noc a ani za dlouhé roky. Když v roce 1997 v Británii drtivě zvítězili labouristé, také to neznamenalo, že by z elektorátu zmizeli lidé s konzervativními názory a nechutí k socialistům. Ale seznali, že pokud se za své názory a postoje nemají začít stydět, tak se musí „odstřihnout“ od politické strany, která je už nedokázala důstojně reprezentovat. Špatná zpráva pro ODS zní, že britské Konzervativní straně trvalo přes deset let, než se to začalo měnit.

Mluví-li premiér Topolánek o „facce v pravý čas“, pak hloubku odcizení s voliči velmi podceňuje. Stejně jako jejich intelekt a intuici. Doba mobilizací je pryč. Je naivní si myslet, že oranžové vítězství „vystraší“ voliče ODS a přiměje je k tomu, aby ODS dodali svou původní podporu. Ne v tom případě, pokud tato strana neprojde zásadními, zjevnými a srozumitelnými změnami. Jakými? Teď zrovna je ODS v příliš velkém nepořádku, než aby si je bylo možné byť jen představit.

Zdá se mi téměř jisté, že ODS čeká prohra i v příštích volbách do sněmovny. A bude trvat ne jedno, ale možná i dvě obměny vedení, než se stane stranou znovu důvěryhodnou pro své voliče. Sarajevo bylo pro ODS dětskou nemocí, teď zřejmě přichází cosi jako puberta. Nebude to snadné a bude to bolet.

(Psáno jako komentář pro MFD).

Malý domek a zahrádka, sen každého Newyorčana

Manhattan je centrální část New Yorku a jak známo, toto území koupil v roce 1626 holandský kolonizátor Peter Minuit od místních Indiánů za zboží v hodnotě šedesát guldenů. Uvádí se, že šlo o sumu, která dnes odpovídá ekvivalentu tisíc dolarů. Byl to samozřejmě dobrý obchod, protože cena pozemků na Manhattanu (pokud by zde tedy nějaké volné byly) patří k nejvyšším na světě. Chcete si tu postavit malý domek s hezkou zahrádkou? Samozřejmě nemožné. Leda ... leda by vám nevadilo, že to bude na střeše mrakodrapu. Podívejte se na sbírku fotografií luxusních bytů v manhattanských nejvyšších sférách.

A na čí straně jste vy?

Jedete domů nočním autobusem. Před vámi na dvojsedačce sedí pár manželů středního věku. Ona pláče. Ptá se jí, proč řve.

Ty víš, říká ona. Nevím, odpovídá. Přece kvůli tý holce. Kvůli jaký holce? Kvůli tý holce, jak jsi ji balil. On zavrtí hlavou a vydá zvuk, který se podobá citoslovci „Chm“.

Bylo to fakt trapný, říká ona a zase se rozpláče. Nikoho jsem nebalil, odpoví on. Ne? A co byly ty blbý řeči, že má hezký voči a že je vtipná? Prosím tě, říká on. Přece byla celkem vtipná, dodává. Ona se rozpláče.

Jseš fakt otřesná, ta tvoje žárlivost mě zničí, říká on dotčeně. Nežárlila bych, kdybych neměla důvod, odpovídá ona. Atakdál.

Všichni tyhle příběhy známe. Každá mince má dvě strany, každý příběh může mít dvě interpretace. Která se víc blíží pravdě? Je ona beznadějná hysterka, anebo naopak on nepoučitelný sukničkář? Choval se nevhodně, když se bavil s tou mladou dívkou, anebo udělala ostudu jeho žena, když stropila scénu?

Na tom se ti dva těžko shodnou. Leda by se na názor zeptali ostatních.

V módě jsou dnes webové servery využívající „moudrost davů“. Aneb názor jednoho člověka neznamená nic, ale názor tisícihlavého davu může spor rozhodnout. na serveru Sidetaker.com si můžete přečíst příběhy, které njsou jako mince se dvěma stranami. vaším úkolem je vybart si jednu. Anebo můžete přidat svůj vlastní příběh.

Perpetuum, Kachní prso se sufflée a borůvkovou marmeládou

Perpetuum, Kachni prso se sufflee a boruvkovou marmeladou
Originally uploaded by miloscermak

Článek v Respektu o Kunderovi je špatná novinářská práce

Nevím, jestli „mladý badatel“ Adam Hradilek založí na objeveném policejním protokolu také nějakou odbornou studii. Tu bych si netroufal hodnotit, stejně jako autenticitu zmíněného dokumentu či pravdivost příběhu, který tento dokument vypráví. Ale lze hodnotit profesionální standard textu, který se objevil vytištěn v prestižním a velmi kvalitním časopise. A ten je podprůměrný a až skandálně nízký.

Je velmi nešťastné, že se právě tento text stane zřejmě světově nejcitovanějším výsledkem žurnalistické práce českého autora za posledních mnoho let.

Ten zásadní problém je v jednostrannosti. Ctím žánry a rozumím tomu, že zvlášť v časopisech vycházejí subjektivní či literární texty. Jako čtenář mám rád americký „nový žurnalismus“, který je na subjektivitě a osobním pohledu založen. Ale text přinášející v principu tak zásadní a pro konkrétního člověka potenciálně devastující informaci subjektivní být zkrátka nemůže. I kdyby žurnalistika neměla deset, ale jen jedno přikázání, tak ten článek v Resepktu ho neslýchaným způsobem porušil.

Shrňme si, co je fakt. Existuje náhodou nalezený dokument, který je policejním záznamem o údajném Kunderově udání kamaráda své známé. Instinkt a logika říkají, že popisuje skutečnou událost. Není důvod, proč by si policista na služebně vymyslel návštěvu tehdy zcela neznámého a nedůležitého studenta. Nezdá se také pravděpodobné, že by se na policii dostavil někdo Kunderovým jménem. Ano, tak se to jeví.

Ale pouhý instinkt a logika jsou proklatě málo v takové kauze. Zmíněný dokument nabízí skvělou startovací pozici pro opravdu mimořádný článek. Ale je nepřijatelné, aby byl založen výhradně na něm! Měly být nalezeny další dokumenty, třeba soudní spis. A především měl být dán hlas druhé zúčastněné straně.

Kundera to odmítl? Považuji tento moment za zcela klíčový. Sám spisovatel totiž tvrdí, že se o věci dozvěděl, až když článek vyšel. Respektuji právo novináře napsat text jednostranně, když se druhá strana odmítne vyjádřit. Ale je to doloženo? V článku v Respektu je to odbyto větou: „Na fax adresovaný do jeho pařížského bytu s žádostí o vysvětlení tehdejších událostí nepřišla žádná odpověď.“

Panebože, to je málo! Zijeme v informačním věku. Ta věta dává prostor úvaze, že třeba badatel Hradilek neměl dobré číslo. Zkoušel své dotazy doručit spisovateli i jinak? Z článku v Respektu se dočteme, že jsou v Česku lidé, s kterými Kundera komunikuje. Zeptal se jich Hradilek, zda spisovatel fax dostal? Nebo je požádal, aby Kunderovi zdůraznili, jak důležitá ta věc je? Nevíme, ale vše nasvědčuje tomu, že asi nikoliv.

Hradilkův šéf Vojtěch Ripka z Ústavu pro studium totalitních režimů v České televizi řekl: „Badatel, který výzkum prováděl a který mu ten fax odesílal, je přesvědčen o tom, že ten fax dostal.“ Neznám standardy vědeckého výzkumu v oboru historie. Ale znám základní standardy novinářské práce. A ty říkají, že hlas druhé strany – nebo potvrzené a nezpochybnitelné odmítnutí – jsou pro dobrý článek esenciální. Copak nešlo dotaz zaslat prostřednictvím mezinárodní doručovací služby, které jsou zcela běžné?

Hradilek není zaměstnanec redakce a zřejmě není ani profesionální novinář, takže se tím trápit nemusí. V tom případě měl ovšem Respekt pověřit své reportéry, aby za něj práci dodělali. Už první věta prozrazuje, k jakému závěru nás text dovede: „Milan Kundera za sebou vždy pečlivě zametal stopy.“ Nic proti tomu. Ale text rozjetý v tomhle stylu a tónu bych chtěl vidět podložený neprůstřelnými fakty.

A pak je tu ještě jedna věc, kterou Respekt (v samotném textu i v editorialu šéfredaktora) celkem lehkomyslně, ne příliš srozumitelně a jakoby mimochodem prozrazuje: totiž že jedna z důležitých aktérek příběhu je vlastně autorova příbuzná. A to je další těžký prohřešek proti novinářskému standardu.

Tak možná vznikající vědecké práce či literární díla. Rozhodně ne však solidní novinářská práce, o které je ještě před jejím publikováním jasné, že obletí svět.

(Psáno jako komentář pro LN).

Americké noviny radí čtenářům, jak volit. Vede Obama

Novinám v Americe začíná tradiční předvolební "sezóna", kdy se v redakčních komentářích vyjadřují k prezidentským kandidátům. Baracka Obamu či Johna McCaina už podpořilo téměř 150 deníků včetně velkých a významných, jako jsou například Washington Post či Los Angeles Times. Zatím v těchto "závodech komentářů" vede Obama, konstatoval magazín Editor and Publisher. Demokratického senátora podpořilo zatím 105 deníků, republikánksého kandidáta pouhých 33 titulů. Když vezmeme v úvahu prodej jednotlivých titulů, je to zatím deset miliónů čtenářů novin pro Obamu versus 2,5 miliónu pro McCaina.

Obama si tak vede výrazně lépe než jeho demokratický předchůdce Kerry ve volbách v roce 2004. To byla přízeň novin víceméně vyrovnaná, Kerry jen těsně vyhrál (v poměru 213 ku 205). Demokrata letos překvapivě doporučila svým čtenářům i řada deníků, které tradičně podporují republikány, například Chicago Tribune (vůbec poprvé v historii) či Los Angeles Times (tento deník se zase k volbám v redakčním komentáři vyjadřuje poprvé od odstoupení Nixona v sedmdesátých letech).

Rozhodnutí novinových redakcí se bedlivě sledují. Zároveň se vede debata, zda podobné komentáře neohrožují nestrannost, a také se zkoumá, jaký mají či mohou mít vliv na volební výsledek.

(Psáno pro Médiář).

Nedělní kačenka

Nedelni kacenka
Originally uploaded by miloscermak

Šokující!

Americký server Boing Boing získal v minulých dnech dosud neznámou fotografi, která by mohla vnést světlo do jednoho z českých předvolebních skandálů. Blogeři ovšem odmítají, že by zveřejněním šokujícího snímku chtěli upozornit na podezřelé známosti jednoho z předního českých politiků a tím tak ovlivnit výsledek voleb. Server Extra.cz tuto fotografii publikuje každopádně až po zavření volebních místností.

Chcete Ringův podpis? Máte poslední šanci

Máte fotografii Ringo Starra, na které by se dobře vyjímal jeho podpis? V pondělí máte poslední šanci dát ji do obálky a bývalému Broukovi ji poslat. Žádná fotka ani jiný předmět, které mu dojdou poštou a budou mít na obálce pozdější datum, podepsány nebudou. Ringo to fanouškům vzkázal prostřednictvím dnes nejmocnějšího média ... totiž na internetovém videu. Má prý příliš mnoho důležtější práce, než aby něco stále podepisoval.

NBA v Paříži

Video z rozcvičování a nástupu základní pětky New Jersey Nets na zapáse NBA minulý týden v Paříži (9. října). Natočil digitálním foťákem a sestříhal syn Vavřík.

A teď něco pro kriminálníky

Ne všichni zločinci se už naučili pracovat s Internetem tak, aby uměli využívat všech jeho možností a naopak se vyvarovat jeho záludností. Teď samozřejmě nemám na mysli brýlaté chytrolíny, kteří za pomocí pécéčka v dětském pokoji luxují nevinnými lidem bankovní konta nebo odpalují mezikontinentální rakety (obojí ostatně vzhledem k mezinárodním okolnostem už buď dělají, nebo brzou dělat začnou politici), nýbrž klasické staromódní kriminálníky. Prostě lupiče a zloděje.

Jsou známy případy, kdy takoví průměrní chmatáci - nejspíš okouzleni funkcemi digitální kamery, kterou někomu ukradli o týden dřív - natočili svou vloupačku na video, které pak publikovali na YouTube. Asi aby se svými schopnostmi pochlubili kamarádům či rodině. A následně se divili, že je přišli zhaftnout, protože i policajti jsou jenom lidé a ve služebnách si krátí čas koukáním na YouTube.

Právě na YouTube a také na Streamu se před časem objevila česká videa, která natočila parta mladíků jako návod na ukradení auta. Klipy vypadaly dostatečně amatérsky a tedy autenticky, a byť je většina diváků doporučovala ostatním s upozorněním, že jde nejspíš o podvod a blbinu, tak se šířila celkem rychle.

Ano, návod na otevření zadního kufru vozu s pomocí análního vzrušovadla je podezřelý jaksi sám o sobě. Ovšem pokud patříte mezi ty, kteří tuhle jistě užitečnou a oblíbenou pomůcku nikdy nedrželi v ruce, pak si nemůžete být stoprocentně jisti, že je to nemožné.

Nakonec se ukázalo to, co se dalo čekat, ale nikdo to jistě nevěděl. Klipy byly součástí virální kampaně. Reklamní agentura Mark/BBDO si za ni dokonce odvezla nějakou cenu z festivalu v Moskvě. Zadavatelem byla pojišťovna, jejíž jméno se v druhé fázi v klipech objevilo. Kampaň to byla údajně úspěšná, klipy mělo vidět kolem pěti miliónů lidí.

Takové nápady se mi líbí, protože představují šanci oslovit hodně lidí za málo peněz. I když v tomhle konkrétním případě by mě čísla zajímala: kolik kampaň stála (parta středoškoláků by ji s nadsázkou udělala za pár desítek tisíc, ale renomovaná agentura asi pojišťovně naúčtovala přece jen víc) a jaký měla přesný dopad (tedy kolik lidí z těch dvou miliónů ve finále zaregistrovao, že za klipy stojí nějaká pojišťovna).

Oceňuju nápad, ale zároveň se bojím toho, aby nebyl webový obsah marketingem tohoto typu brzy předávkován. Už dnes u každého zajímavějšího videa či zprávy z Internetu přemýšlím, zda je to „doopravdy“, anebo jsem jen natrefil na nějakou další kulišárnu. Pamatujete na kauzu falešných blogů letos na jaře, kdy neexistující blogeři vychvalovali na českých serverech nový produikt zatraceně existující banky? Teď tu máme videa vydávaná za práci rozjívených puberťáků, která ve skutečnosti vyrobili profíci v agentuře. Jistě, mezi oběma případy je jasný rozdíl, zejména po právní stránce. Ale v principu jde o totéž.

Zapojení běžných lidí do tvorby obsahu webu je asi nejúžasnějším trendem posledních let. Už před dvěma lety byl tenhle „aktivní uživatel“ jmenován osobností roku časopisu Time. A to se od té doby angažmá lidí ještě prohloubilo. Když minulý týden vyhlašoval americký profesní časopis Advertising Age svý výroční ceny pro časopisy, byl „trendem roku“ jmenován právě „obsah generovaný uživateli“.

Problémem tohoto typu mediálního obsahu je, že není na rozdíl od toho tradičního rozdělen do jasně rozpoznatelných škatulek „zprávy“, „názory“, „zábava“ či „reklama“. Před dvěma týdny došlo k jiné zajímavé události. Na uživatelském webu patřícímu televizi CNN zvřejnil jeden „občanský žurnalista“ zprávu o tom, že šéf firmy Apple byl hospitalizován v nemocnici s infarktem. Firma za deset minut informaci dementovala, za tu dobu však akcie klesly ze 105 na 95 dolarů. Později se vrátily na uvedenou hodnotu.

Tím se obloukem vracím ke zločincům. Policie zkoumá, jestli falešná zpráva nebyla ve skutečnosti investičním podvodem. Zjišťuje, kdo informaci publikoval a kdo v daném časovém období nakupoval a poté prodával větší množství akcií. Za necelou půlhodinu totiž mohl jakoukoliv investici zhodnotit deseti procenty. A to v dnešní době finanční nejistoty není vůbec špatný výsledek.

A to ještě zločinci ani nezačali být pořádně kreativní. Uchvátil mě maník, který na známém inzertním serveru Craigslist zveřejnil před pár týdny poptávku po stavebních dělnících. Nabídl slušný plat 28,50 dolarů za hodinu, jeho požadavky byly jdnoduché: „žlutá vesta, ochranné brýle, rouška a pokud možno modrá košile“. Na místo srazu se dostavilo kolem patnácti zájemců.

Získali práci? Nikoliv, kýžený zaměstnavatel se neukázal. Zato však byli všichni velmi blízko místa činu, kde neznámý lupič přepadl bankovní vůz a uloupil pytel s penězi. Měl na sobě modrou košili, žlutou vestu, ovhranné brýle a roušku přes ústa. Policii se přihlásily desítky svědků, kteří muže viděli a mohli ho přesně popsat. Bohužel … každý trochu jinak.

V prach jsi a v prach se obrátíš. I na webu

Lidé trpí nejrůznějšími fóbiemi. Slyšel jsem vyprávět o muži, který každý večer usíná s obavou, že se už ráno neprobudí. To není nic zas tak nezvyklého, konec konců většina mužů po čtyřicítce jsou hypochondři. Ale tenhle vždy před spaním pečlivě maže esemesky ze svého telefonu. Děsí ho představa, že kdyby umřel, mohli by je číst cizí lidé.

Jenže esemesky v telefonu jsou jen malý vrcholek ledovce. Mám na mysli celé to digitální haraburdí počínaje přeplněnými mailovými schránkami a konče profily na sociálních sítích. Některé služby pro své fungování ani nepotřebují, aby jejich uživatelé byli naživu. Běží dál i po smrti.

Četl jsem o ženě, která dostávala zamilované maily od svého manžela ještě tři měsíce poté, co tragicky zemřel. Všechny byly dojemně romantické a velmi osobní. Nakonec zjistila, že šlo o placenou službu, kterou jistý server nabízí zaměstnaným mužům či ženám, kteří chtějí potěšit své partnery. Zamilované maily byly ve skutečnosti generované počítačem. Té ženě přestaly chodit, až když vypršelo předplatné.

Před lety jsem zarchytil novinovou zprávu o blogu, který se stal svědkem vraždy na newyorském Manhattanu. Poslední věta byla, že někdo zvoní u dveří a že to bude asi člověk, kterého autor očekával. Ten zápisek se stal svého druhu legendou. Četla ho spousta lidí. A policie díky němu nakonec dopadla i pachatele. Ovšem takových blogů, jejichž autoři zemřeli, stále přibývá. Jistý kanadský novinář poslední zápisky sbírá a chce z nich sestavit knihu.

Měl by si pospíšit. V Americe prý už vznikla firma, u které si lze objednat posmrtný úklid. Vymazání mailů, zrušení blogu a odstranění dalších virtuálních duchů stojí necelých sto dolarů. Celkem malá suma, za jeden lidský život. Byť digitální.

(Psáno jako pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Konec dobré značky jménem Amerika

Mám rád Ameriku. Nabídla světu systém, který zhodnocuje dvě velmi cenné kvality: svobodu a odvahu. Navíc Amerika ukázala, že tento systém funguje. Dosáhla díky němu prosperity, vlivu a celosvětové dominance. Hrozné dvacáté století skončilo happy-endem díky Americe. Porazila komunismus a svými technologiemi, které otevřela světu, odstartovala informační revoluci. Nebýt těchto dvou událostí, žili bychom úplně jiné životy.

Proto se mnozí dnes tak nevěřícně ptají: Co se to vlastně s Amerikou v posledních několika letech a vlastně i týdnech stalo? Je to až krutě prosté. Dobrá značka jménem Amerika zbankrotovala. Aspoň ta verze Ameriky, která sama sebe exportovala do světa jako univerzální recept na úspěch. Pokus Bushovy administrativy vyvézt ji nejen po dobrém, ale také vojenskou silou selhal. Způsobil politické škody. A likvidaci dobré značky teď korunuje finanční krach netušených globálních rozměrů.

Většina z nás ucítí jeho vliv v peněžence. Snad jen dočasně. Ovšem škody na dobré značce zůstanou permanentní. Osobně to beru úkorně a s pocitem nespravedlnosti. Bral jsem rozum v osmdesátých letech, kdy dal Ronald Reagan Americe etos kapitalismu bez přívlastků. Zrodila se ideologie založená na uctívání svobody, volného trhu a malého státu. Ze země za železnou oponou bylo jednoduché se do ní zamilovat.

Pamatuju se na promítání filmu Wall Street, který českoslovesnká distribuce v roce 1987 povolila, protože ho režisér Oliver Stone natočil jako kritiku právě tohoto druhu kapitalismu. Bankéř Gordon Gekko v něm říká slavnou větu „greed is good“ neboli „chamtivost je dobrá“. Film má naivní zápletku, ve které dobro zvítězí nad sobectvím. Reaganova ideologie byla založena naopak na tom, že individuální sobectví vede k obecnímu dobru.

Vývoj ekonomiky tuto tezi potvrdil. Reagonovy daňové škrty a omezení role státu i odborů vedly k bezprecendentnímu ekonomickému růstu. Na druhé straně oceánu to potvrdily také obdobné kroky britské premiérky Thatcherové. Vznikl systém, který oceňuje schopné a likviduje vše neúspěšné. Zdálo se, že tenhle model má až „darwinistickou“ hloubku a univerzální platnost.

Navíc měl ty nejpříznivější podmínky. Iluze socialistického supersilného státu definitivně skončila pádem železné opony a rozpadem Sovětského Svazu. Globalizace odstranila hranice i v ekonomickém smyslu. Technologie jako Internet či mobilní telefony učinily svět malým a dostupným. Na devadesátá léta dvacátého století budeme díky tomu všemu vzpomínat jako na období velkých změn, prosperity, ale také naivní bezstarostnosti.

Prožili jsme si ji i v Česku. Média dnes někdy popisují tato léta s důrazem na divoké privatizace, tunelování a příběhy podivných zbohatnutí. Ano, to se jistě dělo, ale z mého pohledu jsou to okrajové jevy. Patřím ke generaci, která v té době začinala svůj profesní život. Měli jsme pro to ty nejlepší podmínky. Mám mnoho mimořádně úspěšných vrstevníků. Dosáhli úspěchu, protože měli potřebné schopnosti a tvrdě pracovali. Až teď zpětně vidíme, jak ohromné měli štěstí, že to bylo v systému, který obojí uměl ocenit. A navíc zajistil, aby z toho benefitovala celá společnost. Bylo snadné a vlastně logické přijmout ideologii „greed is good“.

Jenže to začalo drhnout. Reaganova finanční deregulace fungovala v tom smyslu, že rozproudila ekonomiku a zajistila ohromné investice do inovací i vývoje. Ale zároveň se ukázalo, že schopnost zejména finančního trhu regulovat sám sebe je omezená. Varováním byly pády asijských kapitálových trhů koncem devadesátých let a v jistém smyslu i prasknutí „internetové bubliny“ po roce 2001. Ale to vše byly jen předzvěsti skutečných problémů, které prožíváme teď.

A pak je tu ta chamtivost. Nepochybně je motorem mnoha úspěšných kariér, které na fungujícím trhu vytvářejí možnosti a příležitosti i pro ostatní. V tomto smyslu může z chamtivosti benefitovat celá společnost. To ovšem předpokládáme, že meze chamtivosti reguluje trh a že s úspěchem lidé přijímají také odpovědnost. Čím větší úspěch, tím více odpovědnosti. Ale to se ukazuje jako naivní.

Dnešní finanční krize je vedle svých makroekonomických kořenů také důsledkem chamtivosti, která se vymkla z kloubů a přestala být dobrá. Platí to nejen pro šéfy finančních institucí, ale i běžných firem, které se na dnešní krizi nijak nepodílely. Ty jejich manažeři často „unesli“ skutečným vlastníkům, tedy akcionářům. Například odle časopisu Forbes činil v roce 1982 průměrný plat šéfa střední čí velké americké firmy zhruba 42-násobek nejméně placeného zaměstnance. V roce 2007 už manažeři vydělávali v průměru 411krát víc.

K čemu to v dnešním finančním chaosu a krizi vede, je jasné. Inciativu převzali politici, kteří správně rozhodli, že věci je třeba dát do pořádku s pomocí veřejných peněz. To jsou ovšem peníze běžných lidí, a pro ty to znamená, že chamtivost úspěšných definitivně přestala být dobrá. Budou chtít vidět padající hlavy a přijetí opatření, která chamtivost budou napříště potírat. Úspory i důvěru dnes zachraňují razantní opaření státu.

To je samozřejmě správně. Ale je to také konec ideologie založené na víře v malý stát, mocný trh a prospěšnost úspěšných. A to je nepříjemné, protože to byla ideologie v principu dobrá, která v dobrých letech přinesla ohromující výsledky. Nejsme svědky konce kapitalismu ani Ameriky. Obojí se promění, aby mohlo přežít a možná se objevit v ještě životaschopnější formě. Ale pro mě osobně a jistě i část mé generace to znamená, že se tak trochu zhroutil svět.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Haló, kdo je tam? Říkáte, že je to důležité?

Sedíte na nekonečné poradě a máte pocit, že se každým okamžikem unudíte k smrti. Pak ale jako zázrakem zvoní váš telefon. Omluvně se na ostatní podíváte a hovor přijmete. Volá vaše sestra, že odchází na domluvenou návštěvu lékaře, ale že paní na hlídání jejích děti nedorazila. Je to kritická situace! A tak jí nabídnete, že se z porady uvolníte (neradi, ale co se dá dělat!) a že co nejrychleji přijedete. Všichni to samozřejmě pochopí. V čem je háček? Že nemáte sestru, a pokud máte, tak nemá žádné děti, a pokud je náhodou má, tak by je zrovna vám nikdy nesvěřila? To není důležité. „Záchranný hovor“ si můžete naplánovat na webu. A dokonce si můžete vybrat z asi třiceti možností, co na druhém konci drátu uslyšíte. Může to být nejen sestra, ale i spolubydlící nebo třeba muž na ústředně C.I.A. Po zaregistrování na webu je služba zdarma a funguje i pro česká čísla. Hovor si lze naplánovat i na několik týdnů dopředu, což je dostatečně dlouhá doba, abyste na to zapomněli. Až vám v polovině listopadu zavolá někdo ze C.I.A., tak se tak leknete, že vás z porady rovnou odvezou s infarktem.

Zkuste ... třeba zachránit svět

Google oslavil své desetileté narozeniny mnoha způsoby, jedním z nich je příslib deseti miliónů dolarů pro nápady, jejichž ambicí je změnit svět. Samozřejmě k lepšímu. Nosíte nějaký podobný nápad v hlavě? Výborně. Pak ho „hoďte“ na papír (myšleno na monitor) a pošlete do 20. října na adresu googlu (samozřejmě tu elektronickou). Cílem je najít takové nápady, které zlepší život co největšímu počtu lidí, jsou v dohledné době realizovatelné a budou mít trvalý efekt. Google vybere ze zaslaných návrhů sto nejlepších, o kterých se pak bude na webu veřejně hlasovat. Pět vítězných nápadů si pak rozdělí deset miliónů dolarů, které Google vloží do jejich realizace. Hlavně nepromeškejte uzávěrku.

Koč-kolotoč

Pojďte s námi za pohádkou,
projdeme se pamětí,
naše staré kamarády
nehodíme do smetí.

Aneb lidová webová tvořivost dala vzniknout ruskému kolu.

Kancelář, preclík, jablko a chleba s máslem

Kancelar, preclik, jablko a chleba s maslem
Originally uploaded by miloscermak

Dnes pracovně!

John Cleese o Sarah Palinové

Myslel si, že Michael Palin je nejvtipnější Palin ... ale teď ho předběhla kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová. Je jako krásný papoušek, který se naučí proslov, výborně ho přednese, ale vůbec neví, co říká.

"If it bleeds, it leads", platí pro média. Volně přeloženo: "Čím hůř, tím líp".

Jak se mají finanční noviny, když svět postihne finanční krize? Samozřejmě skvěle. Deník Financial Times, který je vedle deníku Wall Street Journal "biblí" ekonomického tisku, hlásí vynikající výsledky. Některé z nich cituje zpráva Reuters.

• Prodej deníku na stáncích stoupl v září o 30 procent (v USA), respektive o 20 procent (v Evropě a Asii), a to v porovnání s prodejem v srpnu
• Počet shlédnutých stránek na webu FT.com za týden dosáhl 25 miliónů, což je více než dvojnásobek běžného průměru
• V týdnu od 22. září, kdy krize vrcholila, byl počet shlédnutých stránek o 300 procent vyšší než ve srovnatelném týdnu o rok dřív. Počet unikátních návštěvníku na FT.com vzrostl v září 2008 meziročně o 250 procent

Generální manažer Financial Times John Ridding agentuře Reuters řekl: "Dopad finanční krize na naše čtenáře a naše publikum je pozoruhodný. Potvrzuje se, že když je situace vážná, lidé se obracejí k důvěryhodným zdrojům a jsou ochotni za informace platit."

(Psáno pro server Médiář).

Café Louvre, Národní, Velká dvoubarevná polévka

Cafe Louvre, Narodni, Velka dvoubarevna polevka
Originally uploaded by miloscermak

Historka z pařížského letiště

Pilot pouští motory na plný výkon, letadlo se začíná rozjíždět po startovací dráze. Syn točí start z okénka digitálním fotoaparátem. "Jestli havarujeme, tak to bude unikátní svědectví," říkám. "Jestli se nezničí SD karta, tak jo," souhlasí syn. Nabíráme rychlost, mačká nás to do sedaček. Najednou se od podvozku ozve rána a letadlo se zatřese. "Ty vogo," říkám. Začínáme okamžitě prudce brzdit. Naštěstí úspěšně a letadlo zpomaluje. Tam končí záznam.

Taková je historka z přerušeného startu našeho letu z Paříze do Prahy se společností Sky Europe. Nic než malá nepříjemnost. Letadlo nakonec z dráhy odbočilo a zastavilo na ploše. Zajímavé bylo, ajk málo se člověk v takové situaci dozví od posádky. Letušky seděly stejně jako my připoutané, několik minut se vůbec nic nedělo. Pak k letadlu přijelo hasičské auto a kapitán incident vysvětlil tím, že start musel přerušit, protože se na vzletové dráze objevilo neautorizované vozidlo. Hasiči a technici údajně kontrolují brzdový systém. Kapitán slíbil znovu odstartovat po patnácti minutách, nakonec se to protáhlo na více než hodinu.

Zajímavé bylo, že tomu většina cestujících nevěřila. Každého napadne, že letadlo má nějaké blíže nespecifikované potíže. Podaří se je odstranit? Bude další start bezpečný? Někteří cestující spekulovali i o tom, že raději vystoupí. Ale zůstali všichni. Druhý pokus o start i celý let proběhly hladce. Ale radši už jsme to netočili.

Rostena s peprovou omackou, Pizza Pino, Champs Elysees

Rostena s peprovou omackou, Pizza Pino, Champs Elysees
Originally uploaded by miloscermak

Google nabízí: nastupte do stroje času!

Napsal jsem dotyčný výraz do vyhledávacího řádku, kliknul na tlačítko „search“ … a ani ťuk. Zkontroloval jsem, jestli jsem třeba omylem neudělal překlep. Ne! Celou operaci jsem ještě jednou zopakoval, ale Google mi opět tvrdošíjně odpověděl, že „hledaný výraz nebyl nalezen v žádném dokumentu“. Navíc jsem si uvědomil, že ta drzá hláška je v angličtině. Copak už Google neumí přes dva roky česky? Karamba!

Nebudu vás dál napínat, byl by to poněkud laciný sloupkařský trik. Navíc jste možná stejný zážitek měli minulý týden sami. Google jako narozeninový dárek nabídl svým uživatelům internetovou exkurzi do roku 2001. Z té doby totiž pochází jeho poslední kompletní databáze tzv. indexovaných webových stránek. Google připravil speciální web, kde v této databázhi lze vyhledávat. Zní to nudně, ale ve skutečnosti je to fascinující stroj času. Píše se sice rok 2008, vy sedíte u pécéčka s mnohasetgigabytovým harddiskem a s Windows Vista (ano, to je ta horší zpráva) … a v tomhle narozeninovém vyhledávači můžete prohledávat Internet z roku 2001.

Softwaroví „roboti“ v žoldu tehdy ještě víceméně „začínající“ či „nadějně se rozvíjející“ společnosti měli prošmejdíno zhruba 1,3 miliard stránek. V roce 2001 se to zdálo jako ohromné číslo a stejně udivující byla rychlost, s jakou tuhle porci uměl Google prohledat. Ale byl to úplně jiný Internet! Co byl onen „dotyčný výraz“, o kterém píšu v prvním odstavci? Přece „youtube“, dnes slovo, které zná každé malé dítě. Ale v roce 2001 to byl pro Google neznámý slovní patvar. Na rozdíl od výrazů „iphone“ a „ipod“, které se už tehdy daly na webu najít. Bylo to hned několik produktů nabízených různými výrobci. Ovšem s firmou Apple a jejími dnes už ikonickými výrobky neměly ani zbla společného.

Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Ovšem lepší je si to vyzkoušet. Každý správný egoman samozřejmě zadá své jméno, takže nebudu předstírat nevinnost. Miloš Čermák byl nalezen na 166 stránkách. To je řádově stejné jako třeba pánové Medveděv, Ažmadinehád nebo Šakašvilli. Mezi námi, nebyl to špatný svět. „Paris Hilton“ nebylo podle vševědoucího Googlu opravdu nic jiného než pařížský hotel. A hledání „Jiřího Paroubka“ poskytlo v roce 2001 přesně 297 výsledků. Dnes je to přes 530 tisíc a na můj vkus je to trochu moc.

Jaké výrazy se v roce 2001 nejvíc hledaly? Možná vám je povědomé slovo Napster, což byla služba umožňující poprvé ve velkém stahovat a sdílet bezplatně hudbu. Vydavatelské firmy přiváděla k šílenství, ony ji zase na oplátku přivedly k rozumu a tím pádem později na buben. Ale to až později, v roce 2000 byl „Napster“ absolutně nejhledanějším slovem. A abychom si zase nemalovali ten rok na růžovo, Paris Hiltonové sice ještě chodila někam na americké gymnázium, ale „Britney Spears“ už byla na Googlu druhým nehledanějším výrazem roku. Do první desátky se dostaly namátkou také CNN, Big Brother a Tour De France.

Letos počet indexovaných stránek překročil jeden trilión. Cesta od miliardy k triliónu trvala přesně osm let. Ale to nejúžasnější nemá zas tolik společného s počtem stránek jako jejich obsahem. Výlet zpět v čase ukazuje, jak moc se změnil nejen Internet, ale celý svět. Když zavřeme „archivní“ Google a otevřeme ten současný, máme před sebou jako na dlani dobře indexovaný svět plný nejistot. Pozvolný návrat ke studené válce a teď aktuálně globální finanční krize s dosud neznámými, ovšem možná ohromnými dopady na nás všechny. Cestu časem směrem do budoucnosti zatím Google neumí.

Zaplať pánbůh, chce se skoro říct.

Diesel provokuje maskovaným pornoklipem

Otevřít pornostránku v práci může v lepším případě znamenat trapas (zvlášť když máte hlasitě zapnuté reproduktory), v tom horším pak problémy se šéfy a možná i výpověď. Laskaví vyhledávači zajímavých stránek proto tipy na TYHLE stránky označují zkratkou NSFW neboli "not safe for work". Výjimečně se pak můžeme setkat se zkratkou SFW, tedy "safe for work", a to v těch případech, kdy ta či ona stránka má šťavnatý název, ale ve skutečnosti nevinný obsah. Zkratku SFW zvolila pro svou internetovou kampaň firma Diesel vyrábějící džíny. Jde o zábavnou a velmi šťavnatou komplilaci pornozáběrů, převážně z osmdesátých let. Citlivá místa v obraze jsou však npřekryta vtipnými animacemi. A tak se v tomto sestřihu například tradičně jí banán či jezdí na koníčkovi, ale také invenčně hraje na harmoniku (foukací i tahací) nebo střílí z kanónu. Video poutá na velkou party, kterou bude dělat Diesel v mnoha světových městech 11. října na oslavu svého třicetiletého výročí. Malá rada na závěr: byť je toto video označeno mezinárodně uznávanou zkratkou SFW, pokud děláte u upjatých zaměstnavatelů, radši si jeho zkouknutí stejně nechte na doma.

Teroristou snadno a rychle

Letím dnes večer do Paříže. Ještě nevím, co si na třídenní cestu zabalím. Určitě nějaké ponožky, košile a trenýrky. Rozhodně to však nebudou tři počítače a sedm telefonů. Právě to měl u sebe – společně s bezpočtem dalších elektronických zařízení včetně čtečky magnetických karet – slavný bývalý hacker Kevin Mitnick

Celníci ho kvůli tomu minulý týden zatkli na letišti v Atlantě a čtyři hodiny ho vyslýchali. A to ani zpočátku nevěděli, že do svých sítí chytili takovou celebritu. Mitnick byl jedním z nejslavnějších hackerů na počátku devadesátých let a také jedním z prvních, kdo kvůli tomu musel do vězení.

Tentokrát Mitnick neudělal nic nezákonného a po výslechu na letišti ho zase pustili. Do protokolu uvedl, že dotyčné nářadíčko potřeboval pro svou přednášku v Bogotě. Od té doby, co si odseděl několik let ve vězení a následně se polepšil, totiž Mitnick pracuje jako bezpečnostní expert.

Pamatuju se, že jsem s ním před pěti lety dělal rozhovor při jeho návštěvě Prahy. Bylo to těsně poté, co vypšel soudem stanovený tříletý příkaz, že se nesmí ani přiblížit k počítači. „Když jsem na záchodě zjistil, že pisoáry mají elektronicky ovládané splachování, hned jsem znervózněl, že se za mnou objeví agenti FBI a zatknou mě,“ řekl

Jak naznačuje obsah jeho cestovního zavazadla, obavy i ostych z moderních technologií už překonal. Fascinuje mě však jiná věc: totiž že k zatčení a problémy s úřady může vést jen to, že vlastníte několik počítačů a telefonů. I to je výsledek naší slavné války proti terorismu! Mrtvola v kufru dnes policisty nechá chladnými. Běda však, když bude mít na zápěstí dvoje digitálky.

(Sloupek pro středeční vydání deníku Sme).

Café Imperial, svíčková (PixUp)

Cafe Imperial, svickova (PixUp)
Originally uploaded by miloscermak

Včera jsem zapomněl vyfotografovat talíř v restauraci Patio, dnes to bylo o fous se svíčkovou v Imperialu. Poprosil jsem Honzu K., aby mně připomněl, že chci oběd před jeho snězením zvěčnit. Málem to nestihl, už jsem se chystal zakrojit nůž do druhého masa zleva. To píšu jen proto, abych vysvětlil, proč ty čtyři kousky nejsou ladně srovnané. Byly. Než jsem je rozházel příborem. Pak ovšem Honza vykřikl: "Bacha, ještě jsi to nevyfotil!", lidé u vedlejších stolů zvedli překvapeně hlavy a já vytáhl telefon. Cvak.

Tak to bylo. Jak to bude?

Jsem jistota Pavla Béma

Na žádný ze svých článků jsem ještě neměl tak rychlou reakci. Pro úterní MF Dnes jsem napsal komentář o ODS, který zmiňuje také Pavla Béma. A už v pondělí půlhodinu před půlnocí mně od něj přišla SMS: "Vážený pane Čermáku, udělal jste mi dnes radost. Vždycky jste o mně lhal a zase lžete. Jste jistota. Díkybohu za ní. S pozdravem, Pavel Bém." Udělalo to na mě dojem.

Bémův tanec na Červíčkovi. Cítí primátor svou šanci?

Chudák Červíček! Aniž by sám chtěl nebo se o to nějak přičinil, stal se nadějný policejní kádr politickou žíněnkou, na níž si poměřují svaly dva korunní princové ODS.

O samotného Červíčka přitom vůbec nejde. Je možná mladý a málo zkušený, avšak lidé podobných kvalit byli v minulosti katapultováni i na vyšší posty. Někteří uspěli, jiní nikoli. Personální politika u policie také často vyvolávala politické jiskření. Mediální přestřelka mezi primátorem a ministrem z téže strany je však nevídaná.

Skoro to vypadá, že rozdělení na „zlé“ vedení včetně poslanců a „hodné“ dolní politické patro je takovou taktickou figurou před nadcházejícími volbami. Opozice je staví jako referendum úspěšnosti vlády, kterou vede právě ODS. Jejími členy jsou až na jednu výjimku všichni hejtmani. Z výzkumů vyplývá, že jsou ve svých krajích celkem oblíbení. Paradoxně jsou v opačné situaci, než když se o posty hejtmanů coby lídři kandidátek ucházeli poprvé. Tehdy jim ke zvolení pomohla právě značka ODS. Dnes mají pocit, že jim stejná značka může uškodit. Mnozí se také od ní už více či méně distancovali. Nejhlasitěji středočeský hejtman Bendl, který v jednom rozhovoru řekl, že by poslanecký klub své strany nejradši vyhodil do vzduchu.

Sází vedení ODS na to, že když se s hejtmany veřejně nepohodne, zvětší tak šance na jejich zvolení? Ne, to je příliš vyspekulované a riskantní. Spíš je to tak, že se pražský primátor nabízí hejtmanům jako spojenec a vůdce vzpoury. Sám nic neriskuje a krajské volby se ho netýkají. Cynicky vzato je stranický neúspěch jednou z posledních šancí Pavla Béma na předsednický a výhledově i premiérský post. Proto teď sází na to, že by mu hejtmani rozzlobení svým volebním neúspěchem mohli k obojímu pomoct. A to hned na nadcházejícím prosincovém kongresu.

Bylo by to od nich však krátkozraké a nerozumné. Hejtmani reprezentují to zdravé a silné, co ODS odlišuje od ostatních stran. Je to početná a dobře organizovaná členská základna, která produkuje schopné a úspěšné lokální politiky. Proto ODS přežila všechny krize včetně „sarajevského atentátu“ a proto má navzdory poslaneckým skandálům stále tak silnou podporu. Byla to politická prozíravost a instinkt Václava Klause, který stranickou strukturu takto od začátku postavil. Vyplatilo se mu to.

Dnes je to však čestný předseda Klaus, kdo stojí okázale na straně Pavla Béma a představuje v ODS spíše destruktivní sílu. Není náhoda, že nedávno pozval k sobě na Hrad právě hejtmany a zahrnul je slovy chvály. Bylo jistě příjemné si je vyslechnout, ale hejtmani by neměli zapomenout, že je to jejich dnešní „nepřítel“ Topolánek, který v ODS představuje pro ně přijatelnější a bližší politický styl.

Pražský primátor se nedávno v rozhovoru s Hospodářskými novinami chvástal, že „Praha vyhrála Mirku Topolánkovi volby“. Je třeba říct, že ODS dlouhodobě a tradičně nevítězí v Praze kvůli Pavlu Bémovi. Bylo by mnohem zajímavější nechat primátora mluvit o tom, jak v Praze jím vedená ODS dlouhodobě politicky kšeftovala s ČSSD a jmenovitě s Jiřím Paroubkem. Ale to se mu pochopitelně nechce.

Když byl na posledním kongresu ODS zvolen Pavel Bém prvním místopředsedou, říkal Mirek Topolánek, že bude mužem, který mu bude krýt záda. Ano, pražský primátor si pečlivě hlídá, aby to byl právě on, kdo do těch zad vrazí nůž. Už už se to chystá udělat.

(Psáno pro MF Dnes).

Pane Hitlere ... Twitter ... od včerejška nefunguje

(via Ideálne)

"Pravdoláskař" Kocáb jde do Senátu. Nedojde tam, protože za sebou nemá stranu

Je škoda, že se Jan Švejnar nestal českým prezidentem. Například proto, že jeho aktuální komentáře ke globální ekonomické krizi jsou zasvěcené a ctí realitu. Na rozdíl od komentářů Václava Klause, které jsou plné jeho obvyklého intelektuálního exhibicionismu a arogance. A je dvojnásobná škoda, že vše nasvědčuje tomu, že neúspěšná kandidatura Jana Švejnara zůstane v české politice jen izolovanou epizodou.

Americký profesor ekomomie byl kandidátem „bratrstva pravdy a lásky“, jinak řečeno vlivné neformální skupiny, která se zformovala kolem bývalého prezidenta Václava Havla. Je jedno, co si o jejích názorech a ideálech myslíme, ale každopádně je to politický proud, který má v české politice místo. Švejnar ukázal, že je tento potenciál možné proměnit v konkrétní politickou mašinérii, která má své sídlo, zaměstnance i program. Bohužel to vše po neúspěšné prezidentské volbě zmizelo stejně rychle, jak se objevilo.

Švejnarův razantní vstup na politickou scénu byl příslibem toho, že by se „pravda a láska“ konečně zformovala v regulérní politickou stranu. Později jsme slyšeli, že se Jan Švejnar raději rozhodl založit politický „think tank“, tedy instituci, která by daným politickým názorům poskytovala aspoň odborné zázemí. Ale ani na to nedošlo. Pravda a láska zůstává neformálním uskupením lidí, jejichž skutečný vliv a význam můžeme jen tušit. Projevuje se v politice i v byznysu, ale nemá žádnou institucializovanou podobu. Ke vlastní škodě zůstává stále oním pejorativním „bratrstvem“.

Typickým příkladem je kandidatura Michaela Kocába na senátora. „Radil jsem se s rodiči i s Vaškem“, vysvětlil v médiích známý hudebník důvod, proč se rozhodl ucházet o hlasy voličů. Je přitom zřejmé, že hlavní roli v jeho rozhodnutí vrátit se do politiky hrál právě bývalý prezident Havel. Svého přítele však „navlékl“ do dresu Zelených, tedy strany, která se sama potýká s velkými vnitřními problémy. Je to jen náhražka a z nouze ctnost. Když chce Václav Havel ovlivňovat politiku, bylo by férovější, kdyby založil nebo aspoň inicioval vznik nové politické strany.

Je smutné číst novinovou reportáž o tom, jak je jedna z nejvýznamnějších osobností postkomunistické transformace vyslána Zelenými na pivní potlachy s voliči. Nesedí to Kocábovi ani těm, kteří na takové akce přijdou (podle článku v sobotních Lidových novinách to byli tři lidé). Když říká, že ho nezajímají problémy prvního pražského obvodu, ale že jeho ambicí je „vymést Lenina z moskevského mauzolea“, působí to hloupě. Stejně jako všechny ostatní Kocábovy „zelené mimikry“. Jak rozumět tomu, že ho „obtěžují“ dotazy lidí na zdravotnictví v Praze 1 („To přece nemůžu vědět a jako senátor to neovlivním!“), zatímco v jiném rozhovoru tvrdí, že jeden z jeho hlavních cílů je v centru města podpořit budování cyklostezek? To snad jako senátor ovlivní?

Se Zelenými Kocába pojí jen Havlova podpora a sympatický pragmatik Bursík. Nic jiného společného nemají. Tady nemluvíme o lásce k přírodě a třídění odpadků, nýbrž o konkrétních politických cílech a programu. Když senátorský kandidát dostane v internetovém rozhovoru se čtenáři Lidových novin od člena Zelených otázku: „Jak jste se kdy podílel na naší práci a co jste kdy pro Stranu zelených udělal?“, irituje ho to natolik, že odpoví velkými písmeny: „NO COMMENT!“

Aby bylo jasno, nemám pochyb o tom, že Michael Kocáb je dobrý kandidát. Je to člověk z typicky senátorského materiálu. Má zásluhy (pomohl od nás odsunout ruskou armádu), přirozenou autoritu a je prokazatelně úspěšný mimo politiku. Má také morální integritu. Sice se zapletl do nepěkné kauzy kolem jednoho investičního fondu, ale sám nic nezákonného neudělal a peníze, které vydělal, věnoval všechny na bohulibé účely.

Kocába bych rád v Senátu viděl, byť jeho názory a pohled na svět z velké části nesdílím. Ale řekl bych, že právě pro takové lidi byla druhá parlamentní komora vymyšlena. Bohužel se do ní Kocáb asi nedostane. Podle týden starého průzkumu STEM vedou v sympatiích voličů v tomto okrsku výrazně kandidáti ODS a ČSSD. Pokud to tak zůstane, bude druhé kolo referendem o společenské náladě a o vysoké politice. Nikoliv výběrem nejlepšího kandidáta.

Měl by to být dostatečný důvod, aby „pravdoláskaři“ založili konečně nějakou stranu. Dala by lidem jako Kocáb oporu a zázemí. Jejich motivace a názory by učinila přesvědčivější a srozumitelnější. Havlova podpora Kocábovi je dobrá, ale pro většinu voličů příliš éterická a neuchopitelná. Kdyby měla podobu instituce s jasným programem, bylo by to něco jiného.

Mimochodem, líbí se mi, jak se Michael Kocáb k nálepce „pravdoláskař“ hlásí. A skoro mě mrazí, když říká, že například v Kremlu teď zrovna nějaký „pravdoláskař“ chybí. Má totiž pravdu. Zvlášť v téhle domě, kdy náhle a překvapivě končí éra cynického blahobytu, a vstupujeme do období nejistoty, orámovaného novou možnou studenou válkou či západní finanční krizí. Je to doba, kdy se znovu jasněji rýsuje dobro a zlo. A kdy „pravdoláskaře“ najednou potřebujeme i my, kterým za jiných okolností připadají poněkud legrační.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Když silnice hraje

Znáte ten protivný vysoký zvuk, který se ozve, když pneumatikou najedete na dálnici na krajnici? Způsobuje ho jemné zvlnění povrchu a jeho cílem je vzbudit řidiče, kteří by náhodou usnuli za volantem. Pneumatiky však mohou tímto způsobem zahrát i melodii, a dokonce z klasické opery. Automobilka Honda takto v rámci kampaně na jeden ze svých vozů upravila jednu silnici v Lancasteru v americké Kalifornii. Když po ní jedete správnou rychlostí, zahrají vám vaše pneumatiky předehru ze slavné Rossiniho opery Vilém Tell. Silnice je samozřejmě vyhledávaná turisty, místní obyvatelé jí však už mají plné zuby. Slyšet každý den třeba i několikrát stejný hudební kus se omrzí každému. Obyvatelé Lancasteru proto žádají buď obměnu repertoáru, anebo ještě lépe návrat k tichu.

Doma na terase, polévka s knedlíčky (PixUp)

Doma na terase, polevka s knedlicky (PixUp)
Originally uploaded by miloscermak

Nemusím přece vždycky fotit jen v hospodě, ne?

Pizzeria, Bratislava (PixUp)

Pizzeria, Bratislava (PixUp)
Originally uploaded by miloscermak

Jsme v pizzerii podivně zmáčklé do suterénu a přízemí jednoho z domů na bratislavském Starém Městě. Jméno nevím! Kousek od nábřeží a pár kroků od Meděné, kde bydlí Miloš. Byli jsme v téhle pizerii naposledy před dvěma lety, tenhle týden ve středu večer jsme pak učinili marný pokus o získání stolu. Úspěšní jsme až teď v pátek v poledne. Salámová pizza, průměr, k tomu nealkoholický Zlatý Bažant. Měl jsem lepší pizzy, ale celkově je to příjemný oběd.

Pizza Nuova, Ambiente, Nám. Republiky, Praha (PixUp)

Pizza nuova, Ambiente, Nam. Republiky, Praha (PixUp), originally uploaded by miloscermak.

Je podzim, začaly ranní mrazíky, MF Dnes zase vytáhla Mrázka ... a na můj blog se vrací oblíbená rubrika Můj oběd. Na základě nesčetných přání věrných čtenářů (ano, vymýšlím si, a to každé slovo z posledních šesti) a také z důvodu mé rozmarnosti. Toto je oběd v mé celkem oblíbené pizzerii na Náměstí Republiky, kde si lze za paušálek naložit libovolné množství předkrmových pochoutek. Spíše krm než předkrm, avšak milé chuti a v hezkém protsředí.

Může za to YouTube ...

... shodli se mnozí, když minulý týden vraždil na finské škole dvaadvacetiletý psychopat. Na zmíněném serveru sám zveřejnil video, kde pálí do terče se stejnou pistolí, s kterou pak postřílel deset lidí. Natočil ho už před časem a viděly ho řádově stovky lidí.

Dalo se vytušit, že ten člověk kochající se vlastní střelbou může někoho opravdu zabít? Asi ano, vždyť si ho ostatně pouhý den před incidentem pozvali policisté a kvůli videu ho vyslechli. Bylo možné smrti deseti lidí zabránit? Tuhle otázku si všichni kladou nejčastěji. Zpětně je vše jasné. Policisté měli mladíkovi zbraň odebrat a jeho samotného poslat k psychiatrovi.

Jenže to by se u cvokařů stály fronty, a nejen ve Finsku. V stamiliónech videí publikovaných na YouTube jsou kvanta těch, která prozrazují, že to jejich aktéři či autoři nemají v hlavě v pořádku. Že mohou být ostatním nebezpeční. Kromě toho je na YouTube bezpočet videí, které zločiny přímo znázorňují. Často velmi brutální a odporné. Například klip zachycující skupinové znásilnění dívky byl jedním z impulsů, proč letos v červenci skupina britských poslanců vyzvala k silnější regulaci webového obsahu, konkrétně právě na YouTube.

Co kritici YouTube vyčítají? Není to samotné znázorňování zločinů a násilí, to konec konců může naopak vést k odhalení a usvědčení pachatelů (takových případů je už rovněž dost). Podle odborníků však YouTube může k páchání zla inspirovat a dokonce i motivovat. Psychopati milují publikum, a to na webu bezproblémově nalézají. Mnozí proto soudí, že by se obsah s rysy psychopatického jednání měl preventivně likvidovat.

Server vlastněný mocnou společností Google zastával donedávna v tomto ohledu velmi liberální postoj. Jeho provozovatelé navíc argumentují tím, že obsah ani není možné účinně kontrolovat. Každou minutu zde přibude třináct hodin videozáznamu! Jsou všechny nevinné a bezpečné? Samozřejmě ne.

Když letos na jaře napsal americký senátor Joseph Lieberman dopis vedení Googlu, ke kterému přiložil seznam videí či kanálů obsahujících materiál vyrobený teroristickými skupinami, dostalo se mu spíše odměřené reakce. "Jakkoliv rozumíme názorům pana Liebermana, YouTube podporuje svobodu projevu a hájí právo každého vyjadřovat i nepopulární názory," stálo v oficiálním prohlášení.

Byla to však asi zejména Liebermanova kritika (a také strach z případnéh regulace nařízené zákonem), která vedla k určité změně kurzu. Google se rozhodl odstraňovat videa, která přímo vybízela k násilí a porušování zákonů. Na to se ani v Americe svoboda slova nevztahuje. Na "nevhodný" obsah upozorňují sami uživatelé, zaměstnanci Googlu pak rozhodují o případném smazání. Je to samozřejmě sisyfovská práce, protože stejný klip se může - pod jiným názvem a od jiného uživatele - objevit na serveru během několika hodin znovu.

Ještě dál zašel YouTube v Británi a Irsku, kde počátkem září začal mazat i videa, která glorifikují používání střelných zbraní a nožů. Jde o přesně takový obsah, který zveřejnil také střelec z finské školy. Po jeho činu nepochybně k podobnému kroku přistoupí pobočky Googlu i v dalších zemích. Ostatně už pár dní nato vyšetřovala policie autora podobných videí zveřejněných ve Švédsku.

Je to tak trochu podobné jako s válkou proti terorismu. Zoufalé činy si říkají o zoufalé protireakce. Události jako ta minulý týden ve Finsku mohou vést k tomu, že se webový obsah začne regulovat i ze zákona. Na první pohled vypadá Internet jako nepostihnutelná džungle, technicky je však cenzura možná a až překvapivě jednoduchá. Jakákoliv regulace je pochopitelně nechtěná a pochopitelně velmi nešťastná. Ale to je i snímání otisků nevinných lidí na hranicích a zouvání bot na letištích.

Nehledě na to, že zdaleka nejde jen o kontrolu a regulaci. Je to mimochodem právě Google, tedy majitel serveru YouTube, který o svých uživatelích - rozuměj o nás všech - shromažďuje neuvěřitelné množství dat. Podle toho, co na Internetu děláme a jaké webové stránky si prohlížíme, vytváří naše dokonalé profily. S nadsázkou řečeno o nás ví možná víc, než víme my sami.

Z dat uložených na serverech vyhledávačů lze poznat, jakou máme povahu, neřesti, koníčky nebo třeba sexuální orientaci. A psychologové tvrdí, že s určitou mírou pravděpodobnosti lze určit i to, jaké trestné činy máme potenciál spáchat. To je fakt s nedozírnými následky. Dočkáme se toho, že podobně jako v jedno sci-fi thrilleru budou pachatelé trestných činů zatýkáni a trestáni ještě dřív, než je spáchají?

Moto Googlu, který minulý týden oficiálně oslavil teprve deset let existence, je "nečinit zlo". Ale protože žijeme ve zlém světě, může být okolnostmi donucen "činit dobro". Obojí je bohužel podobně nebezpečné.

Není to k ničemu. Bude to mít úspěch!

Pak mám také aplikace, o kterých vím, že nikdy k ničemu užitečnému nebudou. Kupodivu je mám radši než ty první. Když chci někomu ukázat, jak je iPhone pozoruhodný, volím nejčastěji aplikaci iBeer. Promění displej ve virtuální půllitr plný piva, které se při naklonění zdánlivě vylévá a vydává přitom realistické žbluňkavé zvuky. Už ve dvou hospodách jsem díky této aplikaci získal od štamgastů pivo zadarmo.

Můj přítel psychlog mně vysvětlil, že je to normální. Užitečné a spolehlivé věci jsou nudné, zatímco nepředvídatelnost a originalita nás přitahuje. Funguje to tak prý s naším vztahem k věcem, počítačovým programům i lidem. Něco na tom bude.

Minulý týden měl premiéru telefon G1, který je společným dílem firmy Google, operátora T-Mobile a tajvanského výrobce HTC. Chce být konkurentem populárního iPhone a na rozdíl od něj má nejen dotykový displej, ale také klávesnici. Bude tedy velmi užitečný pro ty, kteří například chtějí na telefonu psát texty, což na iPhonu nejde.

Čímž se vracíme k původní otázce. Může být užitečná věc sexy? Asi nikoliv, což si nejspíš uvědomuje i jeden ze spoluzakladatelů Googlu Sergey Brinn. Na tiskové konferenci řekl, že už sám napsal pro zmíněný telefon první aplikaci. Umí změřit čas, který uplyne mezi tím, kdy telefon vyhodíte do vzduchu a zase ho chytíte. Novináři se ho ptali, k čemu to je dobré. Krátce se zamyslil a pak řekl: „Myslím, že k ničemu.“

Myslím, že ten telefon má šanci.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).