V hlavní roli ... Československo

Myslet si každý může cokoliv. Ale když už vehementně a na veřejnosti obhajuje nějaký názor, měl by mít dobře zjištěná fakta, která s tím souvisí. Jinak se totiž může snadno dostat do prekérní situace. Přesně to se stalo pravicovému rozhlasovému moderátorovi Kevinu Jamesovi v televizním pořadu Hardball na americké stanici MSNBC. A byla to hodně ošklivá „havárie“.

Na začátku byl výrok prezidenta Bushe, který prezidentského kandidáta Baracka obvinil s „appeasmentu“. Tenhle termín označuje snahu některých demokratických politiků vyjednávat a snažit se najít společnou řeč s diktátory. Nejčastěji je historicky spojován s jednáními, které vedly západní mocnosti ve třicátých letech s Hitlerem ve snaze odvrátit válku a která vyvrcholila Mnichovskou dohodou, a následným rozpadem Československa.

Appeasment jako projev slabosti je nejčastějším argumentem zastánců „tvrdé linie“, kteří tvrdí, že za určitých okolností lze v politice dosáhnout výsledků pouze silou, někdy i vojenskou. Neboli že s diktátory a nedemokrfatickými politiky se nemá vyjednávat, ale je třeba je porazit. Tato logika ostatně byla i za obhajobou spojenecké války v Iráku.

Kevin James přirovnal Baracka Obamu k bývalému britskému premiérovi Nevillu Chamberlinovi, který byl právě jedním z politiků, kteří podepsali Mnichovskou smlouvu. Moderátor Chris Matthews se však Jamese zeptal, jestli ví, co Chamberline udělal špatného. Ten o tom zjevně neměl nejmenší potuchy. Jen křičel, že Chamberline byl „appeaser“.

Následovalo brilantních pět minut, během kterých moderátor položil zmíněnou otázku celkem devatenáctkrát a nakonec donutil Jamese říct, že o Chamberlinových skutcích nemá nejmenší ponětí. Nakonec mu učitelsky vysvětlil, že appeasment v Chamberlinově podání znamenal nikoliv „mluvit s nepřítelem“, ale „dát mu půlu Československa“.

Matthews tak překonal slavný rekord moderátora BBC Jeremyho Paxmanna, který stejnou otázku kdysi položil bývalému šéfu konzervativců Michaelu Howardovi celkem čtrnáctkrát.

Oba rozhovory jsou dobré příklady, jak se má novinář ptát. Že je možné zůstat profesionální a zdvořilý, a přitom svého hosta položit na lopatky. Chce to jen „maličkost“: být vzdělaný, inteligentní a vtipný. Hlásí se někdo?

Volal mi známý ...

... že zrovna jede sám autem někam daleko a obvolává kamarády, aby se nenudil. Chtěl jsem na něj zaječet, že zrovna dopisuju článek, čekám důležitý hovor a do patnácti minut musím odejít z kanceláře, abych stihnul další schůzku ... ale to úpřímné doznání mě svým způsobem dojalo. Konec konců, lidé si mají pomáhat, a nikdo by se neměl cítit osaměle. A tak jsme začali přátelsky konverzovat.

Ale pak jsem ze sluchátka zaslechl ženský hlas.

Zarazilo mě to. "Neříkal jsi, že jedeš sám?", zeptal jsem se. "To byla Denisa," odpověděl známý. "Denisa?", řekl jsem ještě překvapeněji. "Hlas ze satelitní navigace. Dal jsem mu jméno Denisa, abych si k ní vytvořil osobnější vztah," vysvětlil mi. Zapomněl jsem na rozepsaný článek i blížící se schůzku. To je přece fascinující!

Chtěl jsem vědět, jestli to nevadí manželce, protože ta se Denisa nejmenuje, a on odpověděl: "Jseš debil? Ty si myslíš, že bych pojmenoval cizí ženskou po své ženě? A pak, někdy si s Denisou v autě povídám, a kdyby se mnou zrovna jela manželka, mohlo by se to plést."

Bylo to stále zajímavější. "Ty si povídáš se svou navigací?", vypravil jsem ze sebe užasle. "Nepovídám si s navigací, ale s Denisou," poučil mě. "A o čem spolu mluvíte?" "Tak různě, podle nálady," odpověděl můj známý, aniž by se pouštěl do větších detailů. Nevím, jak může nálada ovlivnit debatu s někým, kdo vám říká "Držte se vlevo" nebo "Na příštím kruhovém odjezdu odbočíte na druhé odbočce vpravo", ale nechtěl jsem do toho šťourat.

Známý mě pak uzemnil další informací, že mužskému hlasu říkají Jaromír. Když jedou s manželkou někam společně, tak se předtím vždycky dohadují, jestli jim cestu bude předříkávat Denisa, nebo Jaromír. Někdy si musí hodit korunou. "Jednou jsme dokonce řešili, jestli spolu Denisa a Jaromír mají poměr. Když jsou pořád zavření v té malé krabičce," řekl můj známý a rozesmál se, jakoby to byl bůhvíjaký vtip.

Mně to přišlo spíš zneklidňující.

Svou vlastní navigaci v autě jsem umlčel brzy poté, co jsem si ji koupil. Na dlouhé cesty se to snad dá vydržet, ale když jezdíte po městě, tak navigace nezavře pusu. Je mi celkem jedno, jestli je to Denisa, Jaromír, nebo někdo úplně jiný, ale neutichající poznámky a rady ohledně cesty mě rušily při poslechu rozhlasu. Nehledě na to, že když mě navigace na dálnici poprvé upozornila na překročení povolené rychlosti (a byl to zvuk hlasité policejní sirény!), málem jsem leknutím sjel do škarpy.

Na příkladu svého známého jsem však poznal, že někteří lidé to vyhledávají. Pak je ovšem otázka, proč navigace mluví tak málo. Možná zde existuje zatím neobjevený trh automobilové zábavy. Navigace jsou dnes vybaveny velkou interní pamětí (některé dokonce lze používat jako hudební přehrávače), a tak by jistě nebyl problém tyhle škatulky trochu "rozmluvit". Dokážu si představit, že by třeba navigace uměly vyprávět vtipy, a to samozřejmě provázaně s místy, kde řidič zrovna projíždí (v Praze na nábřeží o Topolánkovi, na Vysočině o Zemanovi a při opuštění republiky třeba něco o Krejčířovi).

Mohlo by se tomu říkat "geozábava" a trh by se zcela jistě vytvořil pro širokou nabídku pořadů. Od standardních a zcela seriózních výletů (s podorbným výkladem o okolních památkách) až po specialitky pro labužníky (milovníci morbidit by třeba mohli být upozorňováni na místa zvlášť otřesných dopravních nehod, pochopitelně včetně detailů).

Nemluvě o tom, že technologie rozpoznání hlasu a umělé inteligence jsou poměrně vyspělé, takže jistě není nijak daleko doba, kdy si navigace bude s řídičem jakž takž rozumně povídat. Už dnes jsou lidé (včetně mě), kteří dokáží strávit desítky minut s webovými chatovacími roboty, takzvanými chatboty. Je to švanda u klávesnice a počítače, tak proč ne za volantem.

To všechno se mi mihlo hlavou, když mi můj známý vyprávěl o Denise a Jaromírovi. Probral bych to s ním podrobněji, ale vyrušil mě další příchozí hovor na můj telefon. Vrátilo mě to do reality. "Budu muset končit," omluvil jsem se. "Jen mi řekni - když máš v autě tu svou Denisu, tak proč jsi volal mě a nepovídáš si s ní?"

"Mám to v plánu. Ale potřeboval jsem se nejdřív s někým tak nějak nenáročně rozehřát," zasmál se. Nepřišlo mi to vtipné.

Perfektní žena. Mě osobně tedy děsí ...

Sledujete "perfektní ženu", kterou propaguje společnost AI Robotics sídlící v Japonsku. Její dva zakladatelé, experti na robotiku, zasvětili tři roky života výrobě "umělé" ženy, která by splnila představy a nároky každého muže. zde je výsledek! Veřejnosti bude "produkt" představen 11. června, od 14. června bude možné objednávat pannu jménem Lisa (pozdější přejmenování samozřejmě možné!) na firemním webu. Tamtéž lze shlédnout i dojmy prvních testovacích zákazníků. Nepochybně jde o habaďůru, nejspíš virální kampaň na nějaký produkt nebo službu. Seznamovací agenturu? Kosmetickou firmu? Advokátní kancelář specializující se na rozvody? Nemám tušení. Tipnete si?

Topolánek se "ztratil" v Itálii, Klaus se "našel" ve Washingtonu

Dva z nejvyšších představitelů státu mají v těchto dnech soukromý program. Premiér Topolánek zmizel kdesi v Itálii, nikdo neví, kde přesně, ale podle Úřadu vlády si cestu hradí ze svých peněz. Prezident Klaus odletěl pravidelnou linkou do Spojených států a včera tam představil svou knihu o globálním oteplování. Hrad si není jistý, ale náklady na cestu snad platí americký vydavatel.

Média v tom přesto šťourají, na což podržtaškové zmíněných politiků reagují zdviženým obočím. Nemají snad premiér a prezident právo na své soukromé aktivity? Zvlášť když na ně daňoví poplatníci nepřispívají?

Odpověď zní: nemají. Od chvíle, kdy se v politice stalo běžné, že kandidáti „prodávají“ soukromí ve svých předvolebních kampaních, mají voliči na totéž soukromí nárok i po jejich zvolení. Nehledě na to, že i na svých „nestátnických“ cestách vystupují jako představitelé státu. Premiér prý jednal s italským premiérem Bersluconim, prezident se zase má setkat s šéfem americké centrální banky.

Dokazuje to, že oddělit soukromé a pracovní aktivity u vysokých politiků není možné. Premiér i prezident můžou i na dovolené udělat kus dobré práce, když třeba naváží důležité kontakty nebo něco neformálně domluví. A můžou udělat i ostudu, která pak nebude jen jejich soukromá, ale přenese se na jejich funkce. Tedy i na nás ostatní, kteří jsme je do těch funkcí zvolili. Média mají právo se o to zajímat. Když před čtyřmi lety „odpočíval“ britský premiér Blair se svou ženou rovněž u Berlusconiho v jeho vile na Sardinii, probraly to britské noviny do poslední pídě. A na titulních stranách.

Ono ani s těmi prohlášeními o „soukromých prostředcích“ to není tak jednoduché. Oba politici jistě využívají mnoho benefitů svých funkcí, které zprostředkovaně hradíme my. Nevíme, jestli si poznámky na svých jednáních píší do notýsků, které si koupili sami v papírnictví, anebo vyfasovali ve svých úřadech. Je malicherné to zkoumat? Je i není.

Nebylo by vůbec od věci, kdyby média chtěla po obou úřadech přesné vyúčtování zmíněných cest. Jistě by je nedostala a zároveň bychom se dozvěděli mnoho o české malosti či novinářské zaujatosti. Ale velkorysost v tomhle případě není na místě, zvlášť když si vzpomeneme třeba na slavnou Topolánkovu „lyžařskou“ zastávku v Innsbrucku.

Problematická je také zároveň Klausova čistě soukromá „protioteplovací“ mise. Není důležité, jestli prezidentovy názory v této věci „v USA neletí“, jak včera dokonce v titulku informovaly Hospodářské noviny. Rouhat se proti „zelenému náboženství“, které teď vyznává téměř celá Amerika včetně politické elity, je spíše sympatické. Mimochodem se bavíme o zemi, kde podle nedávného průzkumu Pennslyvánské státní univerzity věří 16 procent učitelů přírodopisu tomu, že člověk byl stvořen Bohem, a to někdy během posledních deseti tisíc let.

Podstatná je jiná věc: že Klausův umně sepsaný, ale jinak nijak průlomový text by někoho těžko zajímal, kdyby jeho autorem nebyla hlava státu. To činí knihu zajímavou a pikantní. Václav Klaus si před několika měsíci mohl vybrat, jestli chce být intelektuálním provokatérem, anebo důstojným prezidentem. Je zřejmé, že se mu líbí obojí, což však nejde dohromady. To jsou ty skryté náklady, které však rozhodně vydavatel Klausovy knihy neuhradí.

Co to máte v ruce? Vizitku?!

Některé předměty přežijí svou dobu, ale z jakési setrvačnosti či ze zvyku s námi stále zůstávají. Třeba taková vizitka. Aby nedošlo k omylu. Mám na mysli opravdu ten malý obdélník papíru, na kterém je vytištěno vaše jméno, zaměstnání, telefon a emailová adresa.

Neznám nikoho, komu by vizitky byly v dnešní době k užitku. Všichni své kontakty uchováváme v telefonech nebo případně v jiných digitálních přístrojích. Obdržené papírové vizitky buď ztratíme, aneb je uchováváme v kapse saka pro případ, že by v restauraci bylo potřeba podložit viklající se stůl.

Co s nimi jiného? Pokud si s někým chceme vyměnit kontaktní údaje opravdu prakticky, tak se vzájemně buď „prozvoníme“, anebo si pošleme vizitku elektronickou.

Jistě, formálně se vizitky stále tisknou a rozdávají. Patří to k manažerskému rituálu, byť původní praktický význam to ztratilo. Neznám nikoho, kdo by si získané vizitky pečlivě ukládal a shromažďoval. Je to svým způsobem škoda, protože malá pozlacená pouzdra či kožené vizitkovníky jsou krásné předměty. Ale i ty mají už svůj historický „prime time“ za sebou.

Vizitky pochopitelně vždycky plnily spousty jiných funkcí. Především jsou ty malé papírky viditelnými výčnělky našeho ega. Jejich „vynášení“ - ať už mezi přáteli v hospodě, anebo před obchodním jednáním - připomíná zvláštní karetní hru. Trumfujeme se, kdo pracuje v renomovanější firmě či má lépe znějící titul. Ale zdá se mi, že cpát někomu potištěný kousek papíru je v poslední době čím dál víc nemoderní až vlezlé. Zvlášť když lze každý kontakt najít na webu.

Jedinou šancí vizitek je, že si najdou nový smysl existence. Viděl jsem fotografie vizitek, které slouží zároveň jako otvírák na láhve či paměťová karta. Jedna chorvatská marketingová firma má vizitku vytištěnou na krabičce s léky proti bolení hlavy. To asi kdyby jejich rady působily zákazníkům problémy. No a Kevin Mitnick má vizitku kovovou, z které jde odlomit šperhák. Vtipné! Anebo návod, že slavného hackera a nyní úspěšného konzultanta lze navštívit i tehdy, když není doma.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Hrozí Internetu "záplavy" ... a zachrání nás optika?

Minulý týden představila americký firma Netflix údajně revoluční novinku: malou krabičku o rozměrech knížky, která umožní sledování filmů prostřednictvím Internetu. Jistě, to už umí spousta jiných přístrojů včetně obyčejného počítače. Ale krabička od firmy Roku stojí pouhých sto dolarů, stačí ji připojit k televizoru … a začít sledovat.

Netflix je úspěšná společnost, která se prosadila na trhu půjčování nosičů DVD. Má osm miliónů předplatitelů a je na uvedeném trhu zdaleka nejsilnějším hráčem. Obchodní model je jednoduchý: zákazníci si vybírají filmy přes web a dévédéčka dostávají domů poštou. Stejným způsobem je i vrací. V posledních letech však Netflix experimentuje se sledováním vybraných filmů přímo přes Internet.

Zařízení od firmy Roku má tenhle model ještě více usnadnit. Zákazníci si dnes mohou vybrat zhruba z deseti tisíc titulů. Jde především o filmy a televizní seriály. Je to méně, než je k dispozici na DVD, protože hollywoodská studia mají strach z pirátů a brání se distribuci nových filmů přes web. Ale je zřejmě jen otázkou času, kdy padne i tato poslední bariéra.

Netflix vychází z marketingových průzkumů mezi svými zákazníky, které tvrdí, že právě teď je čas uvést na trh zařízení typu Roku. Je levné a velmi snadno se ovládá. Když jeho majitel a zároveň zákazník Netflixu zaplatí devět dolarů měsíčního předplatného, může shlédnout tolik filmů, kolik bude chtít. Roku nemá harddisk ani jinou paměť. Film si nelze stáhnout přes noc a druhý den se na něj podívat. Jde o tzv. streamovací technologii. Když film zapnete, musíte se na něj dodívat. Jako v televizi.

To je výhoda, ale zároveň omezení. V čem? Musíte mít dobré připojení. Netflix uvádí, že doporučená rychlost Internetu je minimálně 1,5 Mb za sekundu. Když je menší, může se obraz během sledování „sekat“ anebo dokonce úplně „zmrazit“. Zdaleka ne každý takhle rychlý Internet má. A to i v Americe. Nehledě na to, že Netflix je připraven nabízet filmy a televizní pořady také ve vysokém, tzv. HD rozlišení. A pak už potřebujete rychlost v řádu desítek Mb/s.

Podle každoroční studie OECD z prosince 2007 má vysokorychlostní připojení (tzv. broadband) zhruba 235 miliónů uživatelů. To je téměř o dvacet procent víc než před rokem. Dvacet lidí ze sta má dnes ve vyspělém světě (tedy v členských státech OECD) k dispozici rychlý Internet. Česko je mimochodem na 22.místě s lehce podprůměrných výsledkem 15 „rychle připojených“ občanů ze sta.

Ovšem ne každý rychlý Internet je dostatečně rychlý, a to třeba na komfortní sledování videa: podle definice OECD je broadband připojením o rychlosti vyšší než 256 kb/s. To je dostatečně velká rychlost pro běžné surfování po webových stránkách, ale na video nebo kvalitní televizi přes web je to málo. Shlédnutí jednoho filmu v HD rozlišení je stejně datově náročné jako návštěva 35 tisíc běžných webových stránek.

Pro nové poměry na webu nám brzy „dojdou“ také současné jednotky. Když web začínal, přemýšleli jsme v desítkách, maximálně stovkách kilobytů, pak přišly megabyty, dnes bez problémů přenášíme jejich desítky i stovky. Pevné disky se brzy budou měřit ve stovkách gigabytů. Co následuje pak? Terabyty. Ale v poslední době začíná „domácnět“ jednotka exabyte. Jeden exabyte představuje miliardu gigabytů.

Je to příšerně mnoho? Jak se to vezme. Dnes se odhaduje, že průměrný denní provoz na světovém Internetu je právě zhruba půl exabytu. Většinu již dnes tvoří právě video, výhledově to bude až z osmdesáti procent. Mimochodem, v roce 2010 bude právě kvůli sledování televize a videa před web denní spotřeba dvaceti průměrných amerických nebo evropských domácností odpovídat datové kapacitě celého Internetu v roce 1995. To je za patnáct let vývoje víc než slušný skok.

Otázka zní, zda-li současná infrastruktura rostoucí nápor vydrží. Mnozí odborníci upozorňují, že internetové video je technologie jednadvacátého století, která se příliš spolého na technologii století devatenáctého, tedy telefonní linky. Je to samozřejmě nadsázka, protože i telefonní sítě jsou dnes postaveny na moderních technologiích.

Připojení typu ADSL umí přenášet pohodlně megabity za vteřinu, je tedy velmi rychlým připojením. Ale principiálně na tom něco je – bude-li se rychlost dále zvyšovat, přestane současná infrastruktura vyhovovat. Internet by mohl dopadnout jako historická centra měst, jejichž ulice byly projektovány pro desítky či stovky povozů, a dnes je zaplavily statisíce aut.

V narážce na zmíněné exabyty se v minulém roce mluvilo o nebezpečí zvaném „exaflood“ neboli „exapovodeň“. Přišel s ním počítačový vědec Bret Swanson v komentáři pro deník Wall Street Journal. Napsal, že raketově rostoucí datová náročnost Internetu může způsobit nejen problémy, ale také naprostý kolaps celé infrastruktury. To by v civilizovaném světě mělo nedozírné následky. Prý je to reálnější a větší riziko, než představoval tolik zpopularizovaný „problém roku 2000“. Jak mu předejít? Těžko nějakými omezeními či regulacemi dat. Jedinou možností je za pochodu vylepšovat a měnit infrastrukturu.

V kvalitě infrastruktury a tedy i rychlosti připojení jsou dnes ve světě velké rozdíly. Co se týče broadbandu, pohybuje se jeho průměrná rychlost někde kolem dvou až tří megabytů za vteřiny. Vede ovšem Japonskou s fantastickým průměrem kolem 60 Mb/s, následují Korea nebo Hong-Kong. V Evropě se drží na špici severské země jako Švédsko či Finsko, dobře je na tom i Francie či Holandsko. Česko patří spíše k podprůměru.

Zvlášť Japonsko je dobrým příkladem, jak rozvoj Internetu nastartovat. Bylo to v podstatě politické rozhodnutí premiéra Joširy Moriho, který v roce 2001 stanovil priority v této oblasti: nabídnout do roku 2005 aspoň základní rychlé připojení pro 40 miliónů domácností (z celkového počtu 46 miliónů) a 10 miliónům superrychlé, až k rychlosti 100 Mb/s. Vláda plán podporovala nejrůznějšími stimuly včetně daňových úlev – a podařil se splnit ještě před rokem 2005.

Japonsko dnes patří k internetovým velmocem také proto, že vsadilo na připojení optickými kabely. Ty mají na rozdíl od těch „obyčejných“ unikátní vlastnosti. teoreticky mohou přenášet až nekonečně velké množství dat, prakticky nečiní problém dosahovat rychlosti v desítkách megabytů. To jen dost pro kompletní obsloužení i té nejnáročnější domácnosti nebo firmy. Zlomový byl rok 2003, kdy Japonsko překonalo milión optickýcj přípojek. Dnes nuž má superrychlé připojení přes požadovaných deset miliónů domácností.

Vše nasvědčuje tomu, že právě optické kabely vyřeší problémy s náročnými přenosy televize a videa. Hlavní překážkou byla donedávna vysoká cena, v poslední době se však i tyto technologie zlevňují. Milión přípojek překonala už i EU, byť teprve v loňském roce. Do roku 2012 je však v plánu superrychlé připojení až v devadesáti miliónech domácností. Optika tak dost možná „zachrání“ Internet.

Minutku mi postojte ...

Pojedete v nejbližších sedmi letech do New Yorku? Pak se máte šanci nechat nakreslit pětadvacetiletým karikaturistou Jasonem Polanem. Úspěšný kreslíř se totiž rozhodl, že nakreslí portrét každého Newyorčana – a všechny kresby bude publikovat na svém blogu (nazvaném „Všichni lidé v New Yorku). Zatím postupuje rychlostí zhruba deset vydaných obrázků za den. Kolik jich má ještě ve svých blocích, není známo, ale i kdyby kreslil rychlostí jeden portrét za třicet vteřin, bude při nepřetržitém kreslení potřebovat právě zmíněných sedm let. Nemožné? Jistě, ale Polan je na extrémní výkony zvyklý - před třemi lety strávil dvanáct dní ve slavném Muzeu moderního umění (MOMA) a nakreslil si všechny vystavené obrazy.

Výsledek pak sám publikoval v knížce, která se jmenovala „Všechna umělecká díla v Muzeu moderního umění“. Nakreslit všechny lidi v New Yorku je pochopitelně větší sousto, Polan se do něj však pustil odvážně. Jak píše na svém blogu, nakreslení portrétu mu trvá pár desítek vteřin a většina lidí vůbec nezaznamená, že je kreslil. Se svým blokem se pohybuje v kavárnách, restauracích, na zastávkách metra nebo přímo na ulici.

Kdo chce zvýšit šance, že ho Polan nakreslí, mu může poslat email na art@jasonpolan.com. Stačí, když se čtyřiadvacetihodinovým předstihem uvede, kde bude v nějaký konkrétní čas (například: „budu na rohu 14. ulice a 8. avenue, příštgí čtvrtek v čase od 2:42 do 2:44 odpoledne, a na sobě budu mít světle žlutou bundu a námořnické boty“). Uvidíme, jak dlouho to vydrží – zatím je to každopádně fascinující projekt.

Horor v budce

Časopis New Yorker zveřejnil před časem na svém webu video muže, který zůstal téměř celý víkend uvězněn v kabině výtahu jednoho z manhattanských mrakodrapů (a tento zážitek mu změnil život, protože se mnoho let soudil o vysoké odškodné, a dnes je bez práce).

Klip se stal jedním z nejpopulárnějších internetových videí, filmovým fajnšmekrům však zároveň připomněl slavný krátký film Antonia Mercera z roku 1972. I ten je dnes ke shlédnutí na YouTube. Jmenuje se La Cabina neboli Telefoní budka a je o muži, který jednoho krásného slunečného dne zůstane uvězněn v telefonní budce a jakkoliv se tato epizoda zdá zpočátku být komickou či maximálně trapnou, brzy začíná být jasné, že se hlavní hrdina stal součástí událostí, které sám nemůže ovlivnit a z kterých není úniku.

Film získal prestižní americkou cenu Emmy a podle kritiků byl metaforou tehdejší politické situace ve Španělsku, i bez těchto konotací je však strhujícím, pětatřicet minut trvajícím hororem. Budete ho sledovat bez dechu … a možná v duchu děkovat rozvoji moderních technologií, které telefonní budky poslaly na smetiště dějin. Dobře jim tak, byly to zákeřné a bezcitné zrůdy.

Steve Ballmer v Praze? Něco jako koncert Rolling Stones. Úctyhodná nuda

V Maďarsku na šéfa firmy Microsoft přilétly během jeho přednášky na univerzitě vejce. Když ve čtvrtek vystoupil Steve Ballmer v Česku na pražské VŠE, byl atentát na něj mnohem rafinovanější. Organizátoři jeho vystoupení totiž dodali zcela nekompetentního tlumočníka, který přeložil asi jen tak polovinu vyřčeného - a ještě se spoustou chyb.

Některé se dokonce dostaly do zpravodajství, to když třeba Steve Ballmer mluvil o telefonu "s hi-fi kamerou". Jiné zase byly legrační. Například když světoznámého golfistu Tigera Woodse tlumočník pomotal s jakýmsi týmem tygrů (asi fotbalistů), který dává góly. S tímhle překladem se přednáška živě přednášela na Internetu včetně prestižního serveru iHned.cz.

Jak prohlásil na tomtéž webu šéfredaktor Hospodářských novin, vina padá na hlavního pořadatele přednášky, tedy organizátora vědeckých cen Česká hlava. Je-li to pravda, je to ještě pikantnější! Zvlášť proto, že Ballmer během návštěvy mimo jiné chválil český vědecký a inovační potenciál. Česko se podle něj může stát technologickým a inovačním centrem regionu.

Nemohl být dále od pravdy. Věda a výzkum jsou u nás podfinancovány, a to i ve srovnání s našimi postkomunistickými sousedy. Podmínky nejsou ani pro inovace a zakládání technologických firem. To bychom museli mít jinou legislativu a také daňovou politiku. Kvůli vládním pobídkám se u nás dosud dařilo jen montovnám.

Byl Steve Ballmer jen zdvořilý, anebo ho někdo špatně "nabrífoval" (abychom zůstalu u termínu, který v jednom rozhovoru sám použil)? To nevíme. Ale zkreslené představy o Česku a špatný překlad nebyly jediným problémem. To, co odpřednášel nebo řekl novinám, bylo celkově neinspirativní a prázdné.

Ne že by návštěva nástupce Billa Gatese nebyla velkou událostí. Minimálně v osobní rovině nepochybně. Ballmer je brilantní a charismatický řečník, jeden z nejrespektovanějších (a také nejobávanějších) manažerů, a zároveň je příjemný a zábavný člověk.

Ale už dávno neplatí, že šéf Microsoftu je automaticky "nejvlivnější člověk ve světě informačních technologií", jak Ballmera v článku na titulní straně ve čtvrtek uvítal jeden z českých deníků. Je to jistě subjektivní kritérium, ale na tuto pozici pasují žebříčky osborných i dalších médií obvykle jiné lidi. Nejčastěji zakladatele Googlu či šéfa Applu.

Ballmer v Praze ukázal, proč to tak je. Byť se asi snažil, neřekl vlastně nic zaznamenatelného ani vizionářského. Sice zdůrazňoval, jak se svět za posledních deset let změnil a jak se ještě více změní v deseti letech následujících, ale to, co řekl, mohl paradoxně říci i před deseti lety.

Vlastně to řekl. Když v prosinci 1998 navštívil Prahu, dělali jsme s ním rozhovor do televizního pořadu Zavináč. Mantra ozývající se z Microsoftu byla skoro stejná jako dnes. Slyšeli jsme o tom, jak počítače zmizí ze stolů kanceláří a rozprostřou se po celém bytě, hlavně v obývacím pokoji, jak je budeme ovládat lidským hlasem a jak zjednoduší náš život. Stalo se tak? Samozřejmě že ne. Ale stejně dnes jako před deseti lety slyšíme, že se tak stane brzy, do pěti až sedmi let.

A mimochodem, rok 1998 nebyl zas tak moc odlišný od roku 2008. Když Ballmer říká, že většina lidí neznala web, neměla mobil a nepoužívala osobní počítač, je to nekonkrétní a diskutabilní výrok. Myslel-li lidi v civilizované části světa, pak například web víc než polovina jeho obyvatel jistě znala. A myslí-li celou planetu, pak kupříkladu počet majitelů mobilních telefonů ještě poloviny populace nedosáhl.

Jiný příklad: o konci papíru či "bezpapírové kanceláři" se v Microsoftu fantazíruje od počátku devadesátých let. Celou tu dobu ale spořeba papíru výrazně a vytrvale stoupá. A jestli nějaký byznys opravdu prosperuje, tak je to prodej počítačových tiskáren a náplní do nich.

Ballmer mluvil na přednášce na VŠE o tenkém elektronickém papíře, který bude zároveň počítačovou obrazovkou propojenou s Internetem. Jistě, tyto koncepty existují již dnes, ale lidská přirozenost je příliš "propojena" s papírem, než aby akceptovala jeho elektronickou náhražku tak brzy. Vsadím se, že za zmíněných deset let bude Ballmer vykřikovat zase to samé.

Bude to někoho zajímat? Určitě. Microsoft je silnou a úspěšnou firmou, která neztratí svou dominantní pozici. Konec konců v komentářích už byla na lopatkách jednou, a to v polovině devadesátých let. Také kvůli Internetu. Ale pak přišla vítězná válka prohlížečů a šikovné využití (podle některých zneužití) monopolu na pécéčkovém trhu - a předpovídatelé brzkého konce se mohli jít klouzat.

Dnes je situace komplikovanější v tom, že Microsoft monopol pomalu ztrácí a hlavní bitva se přesouvá na jiné hřiště, konkrétně to, kde se bojuje o reklamu. A tam jasně vede Google. Žádný brzký pád ani krize však Microsoftu nehrozí, zvlášť když ho řídí člověk jako Ballmer. To jsou jen plané naděje jeho odpůrců.

Jestli za deset let zase Steve Ballmer přijede, je jisté, že jeho přednáška bude vyprodaná, novináři všech médií budou v pohotovosti a přijme ho nějaký důležitý politik, kterému slíbí nějakou stamiliónovou slevu (v roce 1998 to byl Mertlík, ve čtvrtek Langer). Ale co víc?

Napadá mě srovnání s koncertem šedesátiletých Rolling Stones. Jsou ohromné hvězdy, do každého vystoupení dávají energii i profesionalitu a když budou chtít, vyprodají stadión. Nabídnou vynikající zážitek. Ale těžko bude někdo čekat, že se "pohne země".

Tygři, nebo Tiger? Steve Ballmer zůstal ztracen v překladu

Nejvtipnější a zároveň nejtrapnější překladatelská chyba v historii? Samozřejmě slavná věta "Zavolejte generála Attorneyho!" ve filmu Skála, která zazněla v českém dabingu, ovšem původně zněla "Call the General Attorney!"

Pozor, to ovšem platilo pouze do včerejšího poledne. Simultánní překlad přednášky Steva Ballmera, který si lze poslechnout na webu iHned.cz (a který zřejmě zajistili organizátoři, tedy VŠE), překonává asi všechno, co v tomto oboru kdy na světě zaznělo. Nebylo by divu, kdyby se dodatečným vyšetřováním zjistilo, že najatý tlumočník vůbec anglicky nemluví, anebo byl původně angažován jak Ballmerův osobní strážce, ale kvůli zmatkům v organizaci skončil na tlumočnickém stanovišti.

Přeložená přednáška vůbec nedává smysl, je v ní spousty nepřehlédnutelných a vážných chyb (z nichž některé se dostaly i do zpravodajství, třeba ta o telefonu "s hi-fi kamerou"), drtivá většina bonmotů a vtipů přednášejícího zůstává nepřeložena, a zbytek je přeložen špatně. Fantastická je zejména část, kdy Steve Ballmer líčí svou vizi, jak se do deseti let změní technologie a jak se to projeví například při sledování televize. Tlumočník si golfistu Tigera Woodse plete s jakýmsi týmem Tygrů (snad fotbalistů?), patování se skórováním gólu a internetový nákup čtyřiadvaceti golfovch míčků s přepnutím na 24. kanál. Je to skandální a neuvěřitelné, ale je to tak.

Zde je stručný a přibližný obsah toho, co SKUTEČNĚ zaznělo. Ballmer fantazíruje, jak sedí v křesle a dívá se na svého oblíbeného golfového hráče Tigera Woodse. Tomu se povede úder, konkrétně patování. Steve zakřičí: "Bille, viděls to?" Televize jeho výkřik zaznamená a vyhodnotí. Dojde k závěru, že "Bill" je Bill Gates, a zjistí, zda je Bill Gates zrovna k dispozici. Ten se shodou okolností také dívá na televizi. Ta ho vyruší s tím, že mu Ballmer chce něco ukázat - a přehraje mu zmíněný úder. Ballmer si pak ještě prostřednictvím vyhledávače a rozpoznání obrazu nechá zjistit, jakými míčky se hraje. Televize se ho zeptá, jestli si jich chce dvanáct koupit, a Ballmer řekne: "Ne, koupím si jich čtyřiadvacet, Billovi se dvanáct bude taky hodit." Tím historka končí.

A zde je doslovný přepis blekotání tlumočníka: "Budete sedět ... dívat se na televizi ... nějaký zápas ... já na něj zařvu ... Hele, viděl jsi, jak dali Tajgři gól? ... on říká, hele, Bille ... Je Bill available, aby se na to taky podíval? Je k dispozici? ... najde to Billa, možná, že se bude dívat na nějakou přednášku z fyziky ... Hele, Bille, viděl jsi, jak tam Tajgři dali gól? ... a okamžitě se mu to na tý obrazovce objeví a on se bude moct podívat na to, na co se dívám já. A bude moct říct ... hele, Steve, to bylo dobrý, tohle ... jak to hráli ... teďka ... já vemu dálkový ovládač, dám si vyhledač na Internetu ... řeknu mu, co on chce .... chce čtyřiadvacátý kanál."

Prokristapána, to je snad ještě větší pecka než vajíčka v Budapešti.

Kdybych nebyl ...

… tak by si mě marketingové agentury musely vymyslet. Chovám se přesně podle jejich příruček a pseudovědeckých závěrů. Po smrti jim odkážu své tělo, takže ho budou moci naložit do lihu a vystavit na odiv veřejnosti. Dají k němu cedulku: „Ideální konzumní typ“, případně doplní menším písmem: „blb k pohledání“, anebo něco na ten způsob.

Ano, jsem ten druh zákazníka supermarketu, který si přišel koupit tři rohlíky anebo pěnu na holení, a odjíždí s plným nákupním košíkem, protože nedokázal odolat nabídce šesti kofol v jednom balení (jedna zdarma!) či úžasně levnému padesátikusovému balení krabiček na dévédéčka (k čemu tyhle krabičky vlastně jsou, zatraceně?), a navíc mu u regálu se sýry došlo, že život bez ledničky zaplněné mléčnými výrobky není úplně plnohodnotný.

Navíc miluju všechny ty technické vynálezy, které obyčejnou kuchyň změní na vzrušující laboratoř nabízející nečekané zážitky. A tak máme nejen ledničku a myčku, jako většina normálních rodin, ale také několik robotů (díky, Čapku!), domácí pekárnu, espressovač, samozřejmě mikrovlnku a z posledních přírůstků nesmím zapomenout na malou pípu.

Ta je dobrým příkladem toho, že se i běžné potraviny (krajíc chleba, sklenice piva atd.) mohou stát luxusním zbožím. Nejenže mi trvalo několik hodin, než jsem pípu složil dohromady (proč v balení většiny věcí připomíná Rubikovu kostku?), ale i pak jsem se potýkal s nesčetnými problémy.

Celkem jsem zatím spotřeboval pět pětilitrových soudků, dva ovšem přišly o svůj obsah poměrně nestandardně a hlavně překotně. Aniž počítám náklady na budoucí vymalování kuchyně (bude nutné!), vychází mi, že v posledních dvou týdnech piju pivo v ceně zhruba dvě stě korun za půllitr. „Za ty peníze by se dalo koupit velmi slušné víno,“ namítl jeden můj kamarád. To by uměl každý hlupák, odpovídám já.

Snažím se nejen před ním zatajit, že zhruba na stejné peníze vyjde také pecen chleba z naší supermoderní pekárny. Výhodou všech těchle udělátek je, že nemusíte chodit utrácet peníze do restaurace Gordona Ramseye. Za stejnou sumu se můžete rozšoupnout i doma, a místo načinčaných moderních blafů si pochutnáte na krajíci celozrného chleba a dvou dvanáctkách.

Když se mi něco líbí, tak si to koupím. Nikoliv nutně hned (není nad to se chvíli napínat!), ale nakonec vždycky. Proto se mi velmi špatně kupují dárky. Všechno, co chci, už mám. Navíc si radši věci kupuju, než je dostávám. (Ano, vždyť říkám, že jsem protivný úchyl, kterého naloží do lihu). „Co bys chtěl k narozeninám?“, ptají se mě příbuzní, a já odpovídám: „Nic!“, anebo „Něco!“, aby to neznělo nezdvořile.

Teprve nedávno jsem zjistil, že tyto strohé odpovědi mají svůj vlastní význam. „Nic“ si lze na Internetu objednat za tři dolary padesát plus poštovné. Je vakuově balené a v pěkném obalu. Jak prodejce píše, „bez břemene, které představuje vlastnictví, a bez tíhy odpovědnostzi, je Nic zároveň nesmyslné i skvělé“. Vida!

Ale koupit si lze také „něco“. Jeho prodej po deseti dolarech je dokonce regulérním byznysem. Firmu nazvanou „Obchod s něčím“ založil loni v říjnu v New Yorku Samy Bay. Zákazník zaplatí deset dolarů a něco dostane poštou. Může to být tričko v hodnotě tří dolarů, ale i levný foťák za třicet.

Jak Bay vysvětlil novinářům, deset dolarů včetně poštovného je průměrná hodnota jedné věci. Můžete dostat něco levnějšího, ale taky hodně cenného. Tedy taková loterie. Zisk z jednoho prodané kousku je prý minimální, takže obchod začne vynášet až při velkém obratu. Daří se ho dosáhnout? Za zhruba půlrok existence se prodalo asi pět tisíc „něců“, Je to hodně, nebo málo? „Je to něco,“ odpovídá poměrně nesrozumitelně Bay.

Protože poštovné je v ceně, služba je celkem logicky omezená na zákazníky ze Spojených států. Škoda! Určitě bych měl zájem. Když jsem včera narazil svůj šestý soudek a rozhlížel se po kuchyni, napadlo mě, že by to ještě „něco“ chtělo.

Omezte své emise, proboha!

Před pár lety jsem se na jedné webové stránce dozvěděl, že kdyby každý žil stejným životním stylem jako já, tak by lidstvo potřebovalo kromě Země ještě dalších 6,9 planet.

Chápu, že účelem webu bylo, aby se lidé hýčkaní civilizací chytili za nos a začali například třídit odpadky, ale na mě to působilo spíše opačně. Pamatuju se, že mě celkem naštvalo, když kolegovi v kanceláři vyšlo, že by potřeboval ještě o čtvrt planety víc.

Také proto mě pobavilo, když loni publikoval jeden anglický vědec článek, že lidé jezdící do práce na kole přispívají k emsiím tolik obávaného kysličníku uhličitého úplně stejně jako ti, kteří jezdí autem. Na rozdíl od nich totiž víc jedí, více se myjí a ušpiní také víc prádla. To vše se vyrábí a dělá průmyslově, a tedy znečišťuje přírodu.

Vzbudilo to velký rozruch, zejména na internetových blozích. Debata byla dlouhá a její závěr zněl, že pravda je to jen v některých případech. Například když cyklisté jedí kvalitní hovězí nebo tropické ovoce, což jsou produkty, které se obvykle dovážejí přes půl světa.

Trochu se bojím, kde to skončí. Už brzy mi možná někdo vyčte energii, kterou jsem vynaložil při napsání tohoto sloupku. Půl hodiny jsem nervózně chodil po bytě a promýšlel téma, a pak ještě další hodinu seděl u počítače. Kolik přírody mohlo být ušetřeno, kdybych jen ležel na gauči!

To ani neberu v úvahu vás čtenáře. Musím volit témata nekonfliktní a nudná, protože případné rozčílení rovněž ubírá energii. Prosím dýchejte zhluboka a pokud možno zavřete oči. Nebudu v tomto sloupku psát žádnou pointu, takže klidně můžete usnout …

A když náhodou ve spánku zemřete, dostanete plaketu ministra životního prostředí. In memoriam, samozřejmě.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník SME).

Steve Ballmer přijede ve čtvrtek do Prahy. V Budapešti dostal vajíčkem ...

Šéf Microsoftu Steve Ballmer opravdu šlape svému předchůdci Billu Gatesovi na paty. Ten byl v minulosti několikrát na veřejnosti trefen šlehačkovým dortem, Ballmer nyní čelil útoku vržených vajec. Stalo se tak na přednášce na univerzitě Budapešti, kde jeden z účastníků obvinil Microsoft z krádeže "milard z peněz daňových poplatníků". Hodil pak na Ballmera asi tři vejce, zatímco se šéf Microsoftu pohotově schoval za katedru. Vše je zaznamenáno na videu a již publikováno mimo jiné na YouTube. Když protestant odcházel, kamera zabrala nápis na zdní straně trička "Microsoft = korupce". Ballmer později řekl, že to bylo poprvé, kdy na něj někdo házel vejci - lépe řečeno se mu to naposledy stalo v roce 1966, ale to mu bylo deset, a v takovém věku se to nepočítá. Ve čtvrtek bude Steve Ballmer na návštěvě Prahy. Zažije opět něco nového?

Radar proti mihuli. Anebo mihulí proti radaru?

Skupina vědců poslala tento týden ministru životního prostředí Bursíkovi dopis, ve kterém ho upozorňuje, že případná výstavba protiradarové základny v Brdech může způsobit smrt vzácných živočichů. Jmenují například konkrétní druhy raka, vydry, čápa nebo kosatce.

To se zdá být fér. Není vyloučeno, že to státní úředníci při výběru lokality přehlédli nebo o tom nevěděli. Možná opravdu „nešlo vybrat mnoho horších lokalit“, jak vědci tvrdí v dopise. Nebylo by divu, diletantismus provází činy vlády v této věci od samého počátku.

Dopis bohužel nebyl nikde zveřejněn a ukázky přinesl zatím pouze server Aktuálně. Ale čteme-li je pozorně, zaregistrujeme v závěru dopisu divný tón. Vědci píší, že doufají, že ministru Bursíkovi i dalším poslancům jeho strany „poskytnuté informace pomohou při jednom z nejdůležitějších rozhodnutí politické kariéry, při hlasování, které bude do značné míry rozhodovat o životech nás všech.“

Tak počkat, to přece nedává smysl. Při vší úctě k raku kamenáčovi a dalším není jasné, proč by zrovna jejich případné ohrožení mělo činit hlasování o radaru „nejdůležitějším rozhodnutím politické kariéry“. Stejně důležité je z této logiky přece každé rozhodnutí o velké stavbě, které vždy nějakým způsobem přírodu ohrožují nebo omezují. A opravdu to rozhoduje „o životech nás všech“? Míněno ve věcné, nikoliv filosofické rovině?

Ono je to jinak. Signatáři dopisu jsou zkrátka odpůrci radaru z ideologických důvodů. Nic proti tomu, každý má právo si takový názor učinit. Mohou mít pravdu i v tom, že rozhodnutí o radaru ovlivní v budoucnosti naše životy, protože změní na mapě Evropy rozložení rizik. Bavme se o tom, zda to bude pro nás k horšímu, anebo lepšímu.

Autoři citovaného dopisu však do této debaty zatahují mihuli potoční a kosatce sibiřského, což není fér. Asi si to uvědomují a nelze se proto divit, že nechtějí být spojování s vědeckými ústavy, kde pracují. Vědcům by se nemělo stávat, že si budou plést pojmy a dojmy. Jenže ono je to pro celou radarovou debatu v Česku typické. Oháníme se pojmy, abychom obhájili svoje dojmy. Nebo naopak. To byl ostatně i problém neúspěšné vládní kampaně.

Ta pracovala s pojmy (výsledky nejrůznějších studií o vlivu na zdraví či na přírodu, nabídky kompenzací pro místní obyvatele atd.), zatímco odpůrci radaru s dojmy (odpor k vpuštění cizích vojáků na naše území, odmítání války atd.). Proto to také dopadlo, jak to dopadlo.

Radar je problém především ideologický. Jinak řečeno jsou pro nás dojmy důležitější než pojmy. Nemůžeme začít u mihule říční nebo plašení netopýrů a skončit tím, ať si Američané postaví „svůj“ radar jinde. To je jen hledání alibi k tomu, že jsme proti radaru z principiálních důvodů.
A platí to i naopak. Studie o ekologické nebo zdravotní nezávadnost či výpočty ekonomické výhodnosti protiradarové základny v dané lokalitě nejsou relevantními argumenty pro její stavbu. Ty by měly být hlubší.

Byl jsem před několika týdny společně s dalšími dvěma komentátory pozván na neformální schůzku s americkým velvyslancem. Trvala asi hodinu a byla věnována právě debatě kolem radaru. Dotázán na osobní názor, kolega z jiného deníku vyjmenoval řadu promyšlených a dobře zformulovaných argumentů proti radaru. Finální verdikt (radar ano, či ne) však nevyslovil, možná proto, že nechce uapdnout do podezření z ideologické předpojatosti. Byť bylo zjevné, že je proti.

Já naproti tomu nemám problém odpovědět, že ideologicky s radarem souhlasím. Pokud se západní civilizací sdílíme stejné hodnoty a chceme i sdílet budoucnost, měli bychom s ní také sdílet rizika. To je můj názor, chcete-li dojem. Ale dovedu si představit, že pokud bude publikována pro mě relevantní studie poukazující na zdravotní či ekologická rizika radarové základny, tak svůj názor změním. Jen se tak zatím nestalo.

Pletení dojmů s pojmy je důvodem, proč se výsledky průzkumů veřeného mínění tak liší a proč je tak je jednoduché je zmanipulovat. Bylo by užitečné, kdyby každý – sám pro sebe i pro ostatní - udělal ohledně radaru takový ideologický „coming-out“. Protože to je moment, od kterého se teprve může vést rozumná a smysluplná argumentace.

A případně může přijít řeč i na mihuli říční.

(Psáno jako komentář pro LN).

Novela silničního zákona? Kozel zase zahradničí

Jak se takový poslanec nebo senátor může rychle zviditelnit? Začne se věnovat vylepšování silničního zákona či jakýchkoliv jiných norem, které nějak ovlivňují dopravu. Pozornost publika je tím zaručena, protože "ježdění autem" (případně "uskakování před auty") rozumíme všichni. A každý má na dění na českých silnicích nějaký názor, většinou kritický.

Je třeba jednoznačně říct, že co se týče zákonodárců, jsou tyto iniciativy jen ztrátou času. Problém není v zákonech. Ano, mohou být o něco lepší, anebo o něco horší, ale notorickým problém českých silnic nejsou samotné normy, nýbrž jejich vymahatelnost. V tom policie dlouhodobě selhává. Vládní ODS, která navíc "drží" ministerstva vnitra, dopravy i spravedlnosti, má jasné exekutivní páky tuto situaci zlepšovat. Bohužel bez úspěchu. Proč se tedy část poslanců věnuje novelizaci silničního zákona? Nejspíš z nudy, anebo ze zájmu o lacinou popularitu.

Vždyť ani radikální změna, která před téměř dvěma lety zavedla bodový systém, nic viditelného na silnice nepřinesla. Možná v prvních týdnech, ale pak už nic. I statistiky dokládají, že se počet nehod a ani smrtelných zranění nijak zvlášť nezměnil. Notorické problémy, kterými jsou malá tolerance, bezohlednost a hulvátsví určitého typu řidičů, bohužel zůstaly. A policie právě tyto pitomce systematicky nepostihuje. To sice žádná statistika nedokládá, ale takový je povšechný pocit většiny řidičů.

Když nic nezměnilo zavedení systému, jak by mohly mít nějaký dopad kosmetické úpravy v počtu bodů? Zrušení bodového postihu za rozsvícená světla či telefonování všichni zatleskáme. Ale změní to něco? Vezme to vítr z plachet uniformovaným zabedněncům, kteří dnes jezdí po Praze v autě a krkolomně natáčejí na videokameru telefonující řidiče. Tolik úsilí kvůli takovému nesmyslu! V Británii dělá policie něco jiného: po každé vážnější nehodě vyžaduje od operátorů výpisy volání všech účastníků. Pokud některý z nich v době nehody volal, a je jedno, jestli používal hands-free, anebo nikoliv, je to automaticky přitěžující okolnost. Nezaznamenal jsem, že by se něco takového dělalo i v Česku.

Nebo zavedení vysokého bodového trestu za bránění předjíždění. Nedokážu si představit způsob, jak bude policie takové chování zjišťovat, dokládat a postihovat. Nedodržení bezpečné vzdálenosti? Jeden z expertů ministra dopravy vysvětlil, že jde o pověstnou myšku, kterou tak dobře výše zmíněná kategorie řidičů - idiotů zvládá. Stejně jako protiakci na myšku, ke které dojde, když na sebe narazí dva podobně mentálně postižení řidiči: oběť pak "vytrestá" myškaře tím, že se mu třeba i ve stokilometrové rychlosti přilepí zezadu na kufr.

Kolikrát jsme tohle na silnicích a dálnicích videli? Kdo jezdí často, tak každý den někloikrát. Riskantní a nebezpečný styl jídy by šel jistě postihovat i podle současných předpisů. Ale jak má policie sledovat styl jízdy a odlišit "nebezpečný" od "bezpečného", když není schopna uhlídat ani to, aby většina řidičů na dálnici nepřekračovala povolenou rychlost? Tedy nezpochybnitelnou a jasně měřitelnou veličinu? Možná nás poslanci překvapí návrhem, aby byl v každém autě povinně přítomen dohlížející policista.

Vylepšování bodového systému se paralelně věnuje expertní komise na ministerstvu dopravy (řízeném ODS) a skupina poslanců ve sněmovně, rovněž z ODS. Lze čekat dlouhé debaty a spousty s nimi spojeného mediálního balastu. Je trapné a zároveň příznačné, kdo se v ODS bezpečnému řízení dlouhodobě a usilovně věnuje. Je to poslanec David Šeich, jinak též usvědčený opilec za volantem. Šťastnou cestu!

(Psáno jako komentář pro deník E15)

Fotky z Krumlova

Byla asi hodina po půlnoci, když jsem periferním viděním zahlédl něco znepokojivého. "Fujtajbl, to jsem se lekl, měl jsem pocit, že vidím Škromacha!", zvolal jsem. Nebyl to pocit, nýbrž místopředseda ČSSD osobně. Posadil se k baru, kde ho později kolega Aust z LN vyfotografoval. Usmívalo se a vypadal spokojeně. "Jestli se tu objeví ještě Paroubek, jdu pryč!", řekl jsem mu varovně, ale nezdálo se, že jím to nějak otřáslo. I taková byla jedna z momentek českokrumlovské mediální konference, kterou už po několikáté pořádala firma Česká média. Tentokrát to byla další variace na obehranou písničku jménem "média veřejné služby. Moderoval jsem jeden z panelů věnovaný České televizi, a obsazený mimo jiné šéfem Rady ČT Baumrukem, generálním ředitelem Janečkem, ředitelkou programu Fričovou či ředitelem zpravodajství Fridrichem. Myslím, že nepadlo mnoho nového, ale můžete si to ověřit shlédnutím videozáznamu. Seriózně se výstupům konference věnovali například mediální reportér Ondřej Aust v LN, místopředseda Snydikátu novinářů a rozhlasový redaktor Jan Punčochář nebo třeba poslední pořad Média a svět na ČT24. Já se jim věnuji neseriózně, a to výstupům nočním na svém "českokrumlovském" fotoalbu na Flickru.

"Jseš grafoman ..."

... řekl mi s despektem známý, s kterým jsme se náhodou potkali ve městě. "Všichni to říkají," dodal. "Bojí se otevřít plechovku lančmítu, aby z ní náhodou nevypadl tvůj článek."

Cože jen dokazuje, že je to hloupost, protože jsem už roky neslyšel ani neviděl, že by někdo otevřel plechovku lančmítu. Například já si kupuju tomatovou omáčku s balsamikem a olivami, která je ve skleněných lahvičkách. Nikdy jsem v nich žádný svůj sloupek ani komentář nenašel.

Dotčeně jsem se na známého podíval. "Samozřejmě, že jsem grafoman. A taky egoman. Jak jsem už dřív napsal v jednom svém sloupku, grafománie a egománie jsou základní stavební kameny novinářovy mentality," odpověděl jsem (a ještě dodal, že citování sama sebe patří mezi průvodní jevy obou zmíněných dysfunkcí).

Nemám však pocit, že bych zavaloval křehký český ekosystém nějakou nadprodukcí. Píšu dvě až tři hodiny denně, což není nijak moc. Občasně přispívám pro tři nebo čtyři média. Většinou jsou to kratší texty. Měřeno čistě kvantitativně píšu méně než před pár lety, kdy jsem byl zaměstnaný jako reportér nebo redaktor. Ano, mám svůj blog, což je podezřelé, ale používám ho hlavně jako skladiště všech svých textů (publikovaných zároveň jinde). A taky mi slouží jako laboratoř. Když mě zajímá nějaké téma, nebo názory jiných lidí, "ťuknu" tu věc na blogu.

Udělal jsem to i s tou údajnou grafománií. Přímo jsem se na blogu svých čtenářů zeptal. Uznávám, že v tom byl trochu kalkul, protože tak nějak automaticky předpokládám, že na můj blog chodí hlavně ti, kteří jsou mi příznivě nakloněni. Těšil jsem se na ujištění typu: "Tvoje texty jsou mi vzácnější než šafrán", nebo "Žádné strachy, nejsi grafoman, ale kouzelník se slovy", a tak podobně.

Tedy, ehm ... skoro všichni se shodují, že grafoman skutečně jsem. Jistě, protože jsou to čtenáři mého blogu, tak mě zároveň ujišťují, že jsou rádi, protože čím víc toho zvládnu napsat, tím víc oni můžou číst. No jo, ale co ti, kteří mě rádi nečtou? Jsou pro ně mé nebohé texty jako obtížný hmyz, který přemnožen za letních večerů sedá u Sázavy na výletníky? Jako grafomana mě to nijak nevzrušuje, ale coby egomanovi mně ta představa způsobuje utrpení.

Jeden ze čtenářů - a zároveň kolega bloger - mě dokonce navrhuje, jak se taková grafománie dá léčit. Prý zabírá Twitter, což je webová služba zpopularizovaná v posledních dvou letech. Psal jsem o ní už zhruba před rokem ve svém sloupku (ach Bože, zase to sebecitování). Umožňuje vám publikování krátkých textů, a to v zásadě kdekoliv. Přímo na Twitteru, ale i na vlastním blogu. K odběrů vašich "twitů" se může přihlásit kdokoliv, a pak vaše textíky dostávat třeba do mailu nebo i na mobil. Zkrátka něco mezi blogem, sociální sítí, elektronickou poštou a instatním dopisováním.

Kouzlo Twitteru je v tom, že váš text nesmí být delší než 140 znaků. To je ještě o dvacet méně než klasická esemeska. Takový čtyřicetiřádkový textík je prý pro grafomana něco jako nikotinová náplast pro kuřáka. Ukojíte vášeň, ale protože se nemůžete rozkecávat, zabere to jen chvilku času. "Co twitteruju, přestal jsem klasicky blogovat. Mám teď mnohem víc času," napsal mi dotyčný bloger. Otázal jsem se, kolikrát denně ten svůj minitextík píše. "Víc než sedmdesátkrát určitě ne," ujistil mě.

Mám účet na Twiteru od loňského prosince. Tehdy jsem napsal "sedím doma a kopu se do zadku" ... a pak se na pět měsíců odmlčel. Inspirován kolegou grafomanem jsem účet znovu zprovoznil. Stačilo napsat prvni stočytříctku znaků a vyslat ji do světa. Je to tak jednoduché! Hned jsem se do toho pustil a celkem mě to chytlo.

Ale je fakt, že šidítko zůstane vždycky jen šidítkem. Týká se to i těch 140 znaků. Tohle že by měla být náhrada za poctivých skoro čtyř tisíc znaků pro sloupek do Reflexu? Kdepak, ani náhodou. Tak je tady máte. A jestli zrovna obědváte (myslím třeba lančmít), přeju dobrou chuť.

"Dnes večer svého milačka překvapím!"

Padesátá léta musela být krásná. Aspoň v Americe, jak to prozrazují dobové reklamy. „Miláčku, tvá káva se nedá pít!“, říká muž ráno své ženě, když se ho ptá, co by mu udělalo radost k narozeninám. Mluví a vypadá vážně jako úchyl, ale ta dobrá žena se málem zhroutí. Manželství je v troskách! Ale naštěstí je tu zkušenější přítelkyně, která poradí kávu Folgers. Muž je spokojen a zdá se, že nakonec večer ještě ženě dovolí, aby ho manželsky obšťastnila. Zhruba takový je obsah padesát let staré televizní reklamy na zmíněnou kávu. Kde jsou ty časy! „Miláčku, tvá káva se nedá pít,“ říkám ženě ráno, jen pro ten pocit pána tvorstva. „Jaká káva? Není ti něco?“, diví se manželka. „Ale nic,“ mávu rukou. „Vaše káva je výborná,“ říkám o půl hodiny později prodavačce v nejmenovaném kavárenském řetězci, kde si kupuju kávu do papírového kelínku. Stačí půl století … a svět je vzhůru nohama.

Kulička

V sedmdesátých letech – ano, v době před Rubikovou kostkou, kapesní hrou Elektronika a také celou věčnost před Gameboyem – patřila k oblíbeným hračkám taková malá plastová placka s kuličkou uvnitř. Existovaly různé verze (například „bludiště“ nebo „fotbálek“), ale cílem bylo vždy dopravit kuličku do určitého bodu, a to pohybováním celé hračky. Aby byl člověk úspěšný, musel odvést precizní, téměř chirurgickou práci, a když uvážíme nekvalitní provedení celé té věci, plus zlomyslnost spolužáků, kteří do vás vždy ve finále drcli a mohli jste začít znovu, bylo to celkově velmi rozčilující a znervózňující. Mnoho těchto kousků končilo rošlapaných na podlaze. Málem jsem padl do mdlob, když jsem obdobu této hry našel na webu ve flashovém provedení. Jen se trochu bojím, abych nerozšlapal notebook.

Vyčůraní chytrolíní plavou s proudem

Po kumpánovi bývalého unionistického šéfa Pavla Němce dorazil do Lidového domu další „chladný profesionál“ v oboru politického poradenství. Novým poradcem středočeského krajského lídra se stal Jiří Chvojka, který před minulými parlamentními volbami moderoval právě ve středočeském kraji mítinky Mirka Topolánka a Vlastimila Tlustého. Podobně jako před časem Petr Dimun tvrdí i Chvojka, že v radikální změně politického dresu nevidí žádný problém. „Je to jako jiný byznys,“ řekl v rozhovoru Lidovým novinám.

Není to pravda. Podle této logiky by stejně „profesionálně“ mohli přistupovat ke své kariéře také politici. Nevyšlo to v jedné straně, zkusí to v druhé. Jejich pracovními nástroji jsou přece charisma, intelekt a příjemný hlas. Jenže to nefunguje. Politické názory nejsou nic takového, co by šlo „našroubovat“ na nějaký obecný politický profesionalismus. Politika ani v Česku, kde jsme si ji zvykli považovat za cosi nečistého, nefunguje bez osobní integrity a důvěryhodnosti. Chvojka nebude pouhým organizátorem a manažerem, ale jak sám říká, bude pro svého nového šéfa připravovat koncepty, jak oslovit a přesvědčit voliče.

Přesně ty samé voliče, které pro své předešlé šéfy pomáhal přesvědčit před dvěma lety. To je přece divné, ne? Lidově řečeno z nich bude dělat hlupáky, anebo předpokládat, že hlupáky opravdu jsou a že si nechají vnutit vše, co jim někdo chytře nabídne. Lze chápat, že sám Chvojka s prací pro ČSSD nemá problém, protože před svým angažmá pro ODS zase pomáhal kampani Internet do škol. A ta se zrodila v hlavách socialistů.

Mýlí se však, když tvrdí, že taková výměna dresu je běžná ve světě, jmenovitě v Británii a Spojených státech. Ano, s politiky obou stran běžně spolupracují lobbisté, ale nikoliv političtí stratégové a volební experti. Na osobní úrovni je naprosto nevídané, aby konkrétní člověk pracoval v krátké době pro vysoko postavené politiky různých stran, a především zcela opačných poliktických názorů.

Stává se, že velké firmy ve své dlouhé historii pracují pro soupeřící strany. Například loni vzbudil velké pozdvižení kontrakt agentury Saatchi a Saatchi s britskými labouristy. Tato agentura přitom pomohla vyhrát první volby Margaret Thatcherové (s legendárním sloganem „Labour isn´t working“), a spolupracovala s konzervativci ještě při dalších trojích volbách. Nutno ovšem zároveň dodat, že z firmy v roce 1995 odešli její zakladatelé bratři Saatchiové, a založili si novou společnost. ta v práci pro konzervativce pokračovala nadále. S dnešním angažmá pro labouristy tedy nemají nic společného.

Česká politika je plná mladých „profesionálů“, kteří mají pocit, že vědí, jak politika funguje a jak to v ní chodí. Budují si pověst úspěšných, ambiciózních a sebevědomých suverénů. Jsou přímo archetypy nesympatických produktů pravicové politiky, a přitom mají zvláštní přitažlivost pro vládce Lidového domu. Chvojka je dalším z mnoha, který zde skončil. Je to úsměvné, ale nepodceňujme schopnost vyčuraných chytrolínů plavat s proudem. Chvojka není hloupý a když říká, že ODS je stranou, která ztratila vnitřní dynamiku a především schopnost komunikace, pak by špičky ODS měly pečlivě poslouchat. Až na dvoře Lidového domu zaparkuje sportovní vůz Marka Dalíka, budou vědět, že je definitivně pozdě.

Zprávy? Donaha!

Čeští poslanci „objevili“ internetovou nahotu. Zvedají výstražný ukazovák a mluví o potřebě regulace. Vede je k tomu nějaký zvlášť ošklivý skandál či publikování studie, která by prokazatelně doložila, že pornografie v počítačích ohrožuje děti?

Ale vůbec ne. Našim politikům vadí, že si jejich jména berou do pusy nahé nebo polonahé slečny placeny TV Nova. Ta totiž na internetu spustila svůj nový portál, kam uživatele láká mimo jiné „nahými zprávami“.

Není to nic nového. "Program, který nemá co skrývat" byl slogan kanadské internetové televize, která vznikla v roce 1999. Pilotní díl byl natočen v květnu, pravidelně se natáčelo od prosince 1999. Televize začínala s jednou moderátorkou, omezeným rozpočtem a bez jakékoliv reklamy.

Dnes mají Naked News tým moderátorek (experiment se svlékajícími se muži byl neúspěšný), velký rozpočet a více než 6 miliónů předplatitelů. To jim zajišťuje slušnou ziskovost. A také pozornost ostatních médií. Vedou se spory, zda jde o pouhou zábavu, anebo zda mají Naked News stále něco společného se zpravodajstvím. Mediální analytici upozorňují na to, že texty zpráv jsou často věcnější a seriózněji napsané než ty, které vysílají „běžné“ televize.

Je to logické: Naked News nemusí „loudit“ pozornost diváků bulvárním obsahem, protože dostatečně lákavá a bulvární je už sama jejich forma. Jinak řečeno, když se moderátorka svléká donaha, může si dovolit nudit diváky politickou analýzou nebo informacemi o ekonomice. Zakladatelé televize Fernando Perreira a Kirby Stasnyk ostatně od začátku tvrdili, že neprodukují pornografii, ale seriózní zpravodajství … pouze v poněkud lechtivém balení.

Nebyli jediní. Zhruba ve stejné době se hitem ruské televize M1 stal sobotní pořad Odhalená pravda, který přinášel zpravodajský přehled událostí uplynulého týdne. Čím se lišil od jiných programů? Moderátorka Světlana Pesocká se v jeho průběhu pomalu svlékala. „Na začátku byl nápad, jak zpestřit jeden z dílů. Ale mělo to takový úspěch, že se zrodil nový typ pořadu,“ řekl v roce 2000 autor Sergej Moskvin televizi BBC.

Třiatřicetiletá Pesocká je bývalou modelkou a herečkou. Mezinárodní hvězdou se však stala až díky pořadu Odhalená pravda. Nikdy se úplně nesvlékla. Úkolem kameramana je, aby intimní partie zůstaly vždy zakryty: někdy rukama moderátorky, jindy třeba „náhodně“ umístěnou sklenicí vody. Nijak lehký úkol! Těžké to mají také televizní profesionálové v zákulisí: malý mikrofon neboli mikroport připevňují zvukaři moderátorce do vlasů, maskérky nemají na starost pouze obličej, ale celé tělo.

Moskvin zjistil nezávisle to samé jako kanadští producenti: když svlékající se žena čte zcela seriózní a někdy i velmi vážné zprávy, vznikne absurdní, ale zároveň divácky velmi atraktivní formát. Ruský program se ve své době zařadil mezi nejsledovanější zpravodajské pořady. O licenci údajně projevily zájem i některé televize z Británie a Spojených států, zde se však nakonec nikdy nevysílal.

Což ovšem neznamená, že producenti zpráv s tímhle nápadem neexperimentovali. Například v roce 2004 vzbudila velký rozruch novinářka černé pleti Sharon Reedová, která nahá přinesla reportáž z výstavy fotografií v Clevelandu. Nebylo to tak úplně samoúčelné, protože se jednalo o akty fotografa Spencera Tunicka.

Lokální televize reportáž odvysílala v jedenáct hodin večer v rámci noční zpravodajské relace. Ale protože ji dopředu anoncovala, dočkaly se zprávy rekordní sledovanosti. Dívala se na ně téměř pětina všech diváků a víc než milión návštěvníků zaznamenaly televizní webové stránky. Reportáž však kritizovaly jak novinářské, tak feministické organizace.

Česká Nova nevstupuje na pole „zpravodajské nahoty“ poprvé. Pořad Počasíčko, který se vysílal nejdřív na obrazovce a poté na webu, se cituje jako jeden z těch, které čerpaly inspiraci z kanadských Naked News. Dostal se dokonce i do mediálních učebnic, protože moderátorky a moderátoři se v něm nesvlékají, nýbrž oblékají.

Dnešní vedení TV Nova se dívá na Počasíčko poněkud skrz prsty. Šéfredaktor internetového portálu tn.cz Zdeněk Šámal řekl Lidovým novinám, že „Počasíčko mělo estetiku růže ze sřelnice. RedNews se snaží o něco jiného.“ Co přesně by to mělo být? Bohužel nevíme. Šámal, který byl do loňského podzimu ředitelem zpravodajství v České televizi, si velmi chválí profesionalitu moderátorek.

Po pravdě řečeno, po pár dnech zatím nahé moderátorky nijak zvlášť nepřesvědčiy. Ve srovnání s kanadskými Naked News vypadá pokus z Novy jako školní práce z filmové průmyslovky. Nic to však nemění na tom, že nejde o žádnou pornografii a že Nova neporušuje žádné hranice. Ani zákona, ani morálky.

„Znalec pornografie“ Boris Šťastný argumentuje tím, že k nemravnému obsahu na Internetu je třeba se „proklikat“ (toť vskutku bariéra!), Zdeněk Škromach chce upravit legislativu, aby nebylo možné obcházet zákony platné pro televize (odkdy je Internet televize?) a poslankyně Kateřina Jaques zase žádá „nastavení mantinelů“.

Zopakujme ještě jednou: podle žádné z definic, včetně té medicínské, nejsou nahé zprávy na webu Novy pornografií. Jsou nevkusné nebo nemravné? Toť subjektivní kritérium. Z hlediska obecných hodnot a lidského chování to byl však právě český parlament, který v posledních letech nastavil mantinely hodně daleko od sebe. Nahé čtenářky zpráv, které si pánové Škromach, Šťastný a další nepochybně se zájmem pouštěli na svých parlamentních noteboocích, se do těchto mantinelů pohodlně vejdou.

Muž, který nemá štěstí

V politice je to jako s lezením na osmitisícovky. Ani na ně se nemůžete vypravit, kdy chcete. Každá expedice má vyměřený čas. Když vám výstup překazí špatné počasí či jiná nepřízeň, může to znamenat, že se na vrchol nikdy nedostanete. Anebo ano, ale už nezvládnete bezpečný sestup. Je tohle případ kariéry politika a horolezce Pavla Béma?

Úterní MF Dnes přinesla z kuloárů ODS portét Pavla Béma jako muže, kterého buď bezprostředně čeká vzestup, anebo pád. Pro mnohé to může být překvapivé, vždyť druhému muži ODS je přičítán velký vliv a předpovídaná velká budoucnost. Nebo donedávna byly. Teď se ovšem při svém výstupu dostal do prekérní situace. Zezdola se tlačí noví lidé, ale nahoře pro něj ještě není místo.

Když minulý týden ve čtvrtek prohráli labouristé v Británii místní volby, snad všechna média definitivně odepsala premiéra Gordona Browna. Jeho příběh je smutný až k pláči. Je vzdělanější, pro mnohé sympatičtější a navíc i o trochu starší než Tony Blair. A přitom byl tolik let v jeho stínu.

O jejich komplikovaném vztahu byly napsány romány i divadelní hry. Ale teď se zdá, že dějiny si ho budou pamatovat jako muže, který labouristy dovede k hořké porážce. Zatímco Blair odešel sice jako kontroverzní, ale stále vítěz.

Jak napsal jeden z komentátorů, Brown byl příliš dlouho v labouristické straně i celé britské politice „korunním princem“. V historii světové politiky se stávalo pouze výjimečně, že by takový politik uspěl.

Jsou to muži či ženy, kterých si média a veřejnost povšimnou jako vhodných nástupců, ale bohužel ještě v době, kdy jsou jejich předchůdci v plné síle. Často se poukazuje na to, že by byli vhodnějšími a kvalitnějšími vůdci než oni. Ale jsou odsouzeni k čekání, což není dobrá strategie. Politickou moc si je třeba vybojovat. Korunním princům se jí obvykle dostane v ten nejméně vhodný moment: když je jejich strana v krizi nebo když se přízeň voličů obrací opačným směrem.

Známe to i z české politiky. O Stanislavu Grossovi se jako o budoucím lídrovi mluvilo mnoho let. Nechme stranou jeho podezřelé majetkové poměry a „zázračné“ zbohatnutí. Ale jeho politická kariéra skončila v momentě, kdy si Miloš Zeman vybral jako nástupce Vladimíra Špidlu. Když ho v roce 2004 Gross střídal v čele vlády, tak tvrdil, že je to příliš brzy. Ale ve skutečnosti to bylo pozdě.

I kdyby tisk nevytáhl jeho nejasné majetkové poměry, stejně by nejspíš neuspěl. Když byl mužem v Zemanově stínu, spekulovalo se o jeho vlivu a velké budoucnosti. Ale když se stal skutečně premiérem, byl už leda k smíchu. Kampaň „Myslím to upřímně“ nebyla špatná, nesměla by být však postavená na okoukané tváři ambiciózního nádražáka pověstného zákulisními kontakty. Naproti tomu neznámý Jiří Paroubek vstoupil do vysoké politiky jako buldozer a málem porazil ve volbách ODS.

O Mirku Topolánkovi se často poněkud pejorativně píše a mluví jako muži, který má štěstí. Ale ve skutečnosti je to v politické kariéře ta nejdůležitější substance. Gordon Brown by byl možná lepším premiérem než Blair a John McCain téměř jistě lepším prezidentem než George W. Bush. Oběma v letech 1997, respektivě 2000 chybělo jen velmi málo, aby o tyto posty úspěšně usilovali. Ale zůstali muži číslo dvě. Teď mají oba druhou šanci, ale ta přišla pozdě a v nevhodný čas.

Mužem ze zjevně prezidentského materiálu je Albert Gore, po osmileté vládě demokrata Clintona byl však v téměř nemožné pozici. Přesto málem vyhrál (a možná doopravdy, protože o výsledku nakonec rozhodovali soudci), prezidentem se však nestal a už nikdy nestane. Podobně byl skvělým šéfem britské pravice William Hague: autentický konzervativec a inteligentnější i charismatičtější než současný lídr David Cameron. Na vrchol se však dostal příliš brzy, a tak dalším premiérem bude téměř jistě Cameron.

Ideální pozici pro převzetí moci v ODS měl Pavel Bém po místních volbách v roce 2004. Získal impozantní volební vítězství, Praha byla oblepená jeho plakáty a vysoká politika se zdála být v patu. Dobře si pamatujeme, jak ani trochu neusnadňoval vyjednávání Mirku Topolánkovi a čekal na svou chvíli. Ale ta nepřišla. Chybělo možná jen hodně málo. Zase jsme u náhod a štěstí. Ale Bém ho neměl.

Článek MF Dnes odráží to, co se voličům snaží sdělit část kuloárů ODS: že podzimní kongres po volbách je poslední šancí pro Pavla Béma. Jsou zde zdánlivě logické argumenty, že po osmi letech ve funkci je třeba i toho nejlepšího člověka vyměnit, aby se zabránilo únavě a stereotypu. To je však nejspíš jen zástupný důvod. Hra o primátora a zvláštním způsobem anoncovaná kandidatura Rudolfa Blažka jen dokumentují boj o moc v nejsilnější vládní straně. Je to boj marný.

Možná je dnes mnoho vlivných členů ODS i voličů, kteří si myslí, že by Bém byl lepším a důstojnějším lídrem než Mirek Topolánek. Vidí případný špatný výsledek v senátních a krajských volbách jako možnost k obměně. Ale je to naivní. Musel by to být debakl atronomických rozměrů, aby vedl k Topolánkově sesazení. A i kdyby k němu došlo, dostala by se strana do takového stavu, že by ji ani génius nedovedl k dobrému výsledku v příštích volbách do sněmovny. A Pavel Bém určitě génius není.

Vezměme jako fakt, že je mužem, který nemá štěstí. A momentálně ani politickou budoucnost.

(Psáno jako komentář pro LN).

"Držte se vpravo a po sto metrech nabourejte v plné rychlosti do stromu!"

„Odbočte vlevo a hned pak dorazíte do cíle cesty,“ říká příjemný ženský hlas. Parkuju na prvním volném místě u chodníku. Zvoní mi telefon. Volá kamarád. „Neruším? A kde jseš?“, ptá se. Odpovídám: „Jsem ...“, a pak se zarazím. Kde to vlastně jsem?

Vezu syna na basketbalový zápas. Je neděle, vstali jsme brzy ráno a byli dvě hodiny na cestě. Strčím do syna. „Kde to jsme?“ Vzhlédne od mobilu, na kterém hraje nějakou hru. Vypadá stejně překvapeně jako já. „V Poděbradech?“, řekna. Pak se zamyslí. Nebo v Plzni?“

To mě rozčílí. „Vydrž chvilku,“ říkám kamarádovi do telefonu. Zatvářím se přísně. „Tak v Poděbradech, nebo v Plzni?“ Čtrnáctiletý syn udělá ublížený obličej. „Jak to mám vědět?“ Odpovídám: „Přece víš, s kým hrajete zápas.“

To je dobrý argument, ale syn přechází do protiútoku. „To snad ty bys měl spíš vědět, kam jsme dojeli, ne?“ To se lehce řekne. Pamatuju si jen, že jsem ráno naťukal adresu do navigace v autě. Vzpomínám si dokonce na jméno ulice. Ale zaboha si nemůžu vzpomenout, v kterém městě je.
Nakonec se mi to zčistajasna vybaví. „Jsme v Pardubicích,“ říkám ulehčeně kamarádovi. „Tak to tě nebudu rušit,“ říká a pokládá telefon.

„Jsme v Pardubicích!“, oznamuji synovi, který už strčil mobil do bundy a vystupuje z auta. „To slyším,“ oznámí mi, a s taškou v ruce mizí v tělocvičně.

Zůstávám v lehkém šoku v autě. Je to důkaz toho, jak vlivem moderních technologií lehce zakrňují naše smysly. Třeba mobilní telefony. Do poloviny devadesátých let jsem si pamatoval většinu čísel, která jsem pravidelně používal. Dnes je mám všechna uložená v paměti mobilu, a to včetně dalších stovek čísel, která nepoužívám prakticky vůbec.

Stejné je to se satelitní navigací. Než jsem si ji koupil, měl jsem vždy celkem dobrý přehled o ujeté trase i průběhu cesty. Teď „odbočuji“, „držím se vpravo“ nebo se případně „otáčím, hned jak je to možné“. Ale často nemám nejmenší ponětí, kudy jedu.

A i daleko méně vnímám vše, co se děje mimo silnici. Brzdím, když přístroj na palubní desce zapíská, že projíždíme místem, kde se často měří rychlost. Ale když u silnice prodávají česrtvé jahody, musí mě na to upozornit spolujezdec.

Svého času budil mezi diváky hrůzu Hitchkockův horor Ptáci. Ale někdy si říkám, že to nebylo nic proti tomu, než kdyby se teď proti nám spikly naše satelní navigace. To bychom byli úplně v háji.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Závislost na počítači? Děláte si legraci?

Neexistuje nic takového jako „závislost na počítači“. Rozhodně ne v medicinském slova smyslu. Psychologové si tvrzením tohoto typu dělají lacinou publicitu a my novináři jim na to skáčeme. Jestliže nejčtenější takzvaně seriózní deník v zemi věnuje článek na titulní straně (a další půlstranu uvnitř listu) tomuto „fenoménu“, je to důkaz úpadku zdravého rozumu.

Co je jádrem této zprávy? Že v Česku existuje pár desítek lidí, kteří tráví u počítače příliš mnoho času. Zanedbávají kvůli tomu hygienu, málo jedí, omezují vztahy s ostatními a v noci špatně spí. To je objev! Našli bychom stovky jiných činností, které mají na „pár desítek“ z deseti miliónů lidí podobný účinek. Namátkou je to třeba čtení knih, sbírání známek nebo hraní kulečníku. Všechny tyto činnosti jsou pro své skalní fanoušky stejnou „drogou“ jako používání Internetu. Jde o nemocné lidi, kteří potřebují odbornou pomoc? Ale kdepak! Oni si prostě oblíbili nějakou činnost a mají moc slabou vůli na to, aby jí věnovali rozumné množství času.

Jestli je vláda svého protidrogového koordinátora Kamila Kalinu platí, měla by ho hned propustit. Protože jeho výrok pro MF Dnes, že „informační technologie jsou v něčem horší než gambling a heroin“ je vrcholem debility. Ano, v posledních letech se stalo módou mluvit a psát o tzv. nelátkových závislostech, ale z racionálního hlediska je to nesmysl. Nebo lépe řečeno ukázka civilizačního pokrytectví. Místo abychom sobě i ostatním přiznali své neřesti a slabiny, tak se perezentujeme jako oběti jakýchsi imaginárních chorob. Typickou ukázkou je diagnóza zvaná „závislost na sexu“. Léčilo se z ní už mnoho celebrit, američtí psychiatři o této „nemoci“ sepsali už několik odborných knih. Přitom je to výsměch. Obyčejná nevěra dostala oficiální číslo diagnózy.

Skutečné drogy představují problém, protože jsou úzce spojeny s kriminalitou. Ohrožují tak i ostatní. Sex, Internet, hraní počítačových her či vytrvalostní běh (ano, i na něm lze prý mít závislost!) přinášejí problémy pouze těm, kteří nevědí, kdy mají dost. Není vyloučeno, že Americká asociace psychiatrů opravdu dojde k názoru, že nadměrné používání počítačů je nemoc. Pro její členy to přece bude dobrý další zdroj příjmů. Ale my ostatní bychom to neměli akceptovat. A hlavně nedovolit, aby se na tento nesmysl přispěl byť jediný halíř z veřejných peněz. Jistě je nepříjemné mít člena rodiny, který doslova „smrdí“ celý den doma u počítače. A lze rozumět i ochotě psychiatrů prohlásit takového pitomce za „pacienta“ a nabídnout mu nákladnou, nejlépe velmi dlouhou terapii.

Něco podobného jsme už zažili s obezitou. Také o té se dnes mluví jako o chorobě. Existují desítky více či méně nákladných způsobů „léčby“. Přitom spolehlivý je jen jediný. Totiž přestat se přejídat. Stejné je to i se „závislostí“ na počítači. Stačí ho vypnout.

(Psáno jako komentář pro deník E15).

Měl bych jeden dotaz ...

A ten zní: "Jsem grafoman?" Nebo lépe řečeno: "Máte pocit, že píšu víc, než bych měl?" Myslím to vážně, byl bych rád, kdybyste mi odpověděli. V komentářích pod tímto postem, anebo v mailu, to je fuk. V poslední době mně čím dál víc lidí říká, že moje články jsou všude. Znáte to ... "otevřeme plechovku z lančmítem, a vyskočí z ní Čermákův komentář." To bych byl nerad. Jistěže jsem grafoman a egoman, protože - jak jsem už napsal (a citování sama sebe je průvodním znakem obou dysfunkcí) - grafománie a egománie jsou základní stavební kameny novinářovy mentality. Píšu rád a je to můj koníček i práce. Ale nemám pocit, že bych psal moc. Věnuju se psaní tak dvě, maximálně tři hodiny denně. Spolupracuji se třemi médii, pro které píšu průměrným tempem jeden až dva příspěvky týdně. Nemyslím si, že to je moc. Ale možná jo. Napište mi to. Jsem z toho nervózní.

Komerční sdělení. Promiňte! Wanted ...

Hledám asistentku/produkční. Mohl bych napsat "asistenta/produkčního", ale dávám přednost první verzi. Žádám inteligenci, organizační schopnosti, určitou míru vzdělání, laskavost, nelítostnost s mými slabinami (lenost, popletenost, zapomnětlivost atd.), racionalitu. Nabízím odpovídající plat a stálý zaměstnanecký poměr ve firmě Extra Média. Náplní práce bude organizace a produkce speciálních projektů, jakými jsou například příprava konferencí či seminářů, vydávání knížek, aktivity kolem komixu Hana a Hana atd. Zajímavá práce (nikoliv nutně od devíti do pěti), pohoda, nervy, zoufalství, spokojenost. Nástup možný od června, nejpozději od září. Zájemci/zájemkyně prosím napište. Děkuji. Konec reklamy. Pokračujeme v pravidelném programu.

Mám číslo 292 ...

… což na globální internetové stránce, o které se píše ve světovém tisku, není vůbec špatné. Zaregistroval jsem se na webu, který pomáhá lidem se závislostí na mailování, blogování a esemeskování. To je teď velká móda. Znáte Američany. Vidí vždycky problémy i tam, kde nejsou. Pořád by se někomu musí svěřovat a všechno chtějí řešit.

Samozřejmě, že já s tím žádný problém nemám. Zajímám se o tu věc z čistě novinářských důvodů. Web se jmenuje „52 nocí bez připojení“. Kdo se tam zaregistruje, tak se zaváže, že aspoň jednou týdně vypne po práci všechny počítače, telefony i další přístroje.

Vymyslela ho dvaatřicetiletá marketingová manažerka ze Seattlu, prý když jí začalo vadit, že se jí v noci zdá o blogování a že esemeskuje i za volantem. A tak teď jednou týdně chodí na jógu nebo do baru bez mobilního telefonu, a když jede tramvají domů a vidí někoho, jak si vyřizuje esemesky na mobilu, je z toho celá na nervy.

Mně se taky zdá o blogování, na tom není nic špatného. A občas za volantem naťukám i nějakou tu esemesku. Co má taky člověk při řízení pořád dělat. Ale jak říkám, nemám žádný problém. Klidně bych mohl zítra všechna ta technická udělátka vyhodit. Byl bych naprosto v pohodě. Proč to neudělám? To je hloupá otázka, nemyslíte? Proč bych je měl vyhazovat, když s nimi nemám žádný problém?

Nevěřili byste, jací pošuci se na té stránce sešli. Jedna holka tam popisuje, že kontrolovala svůj blog i během svatební noci. Jiný maník si zase stěžuje, že když letí letadlem a nesmí si zapnout telefon, cítí takovou úzkost, že se skoro dusí. Měl by si na obličej připlácnou tu žlutou kyslíkovou masku.

Ne, já se tam vážně zaregistroval jen proto, abych napsal tenhle sloupek. Zvládl jsem to za čtyřicet minut. A nepočítám, že jsem přitom vyřídil pár mailů a dvě nebo tři esemesky. No nic, budu muset končit. Udělat tolik práce a zároveň při tom řídit člověka celkem vysílí. Už jen šikovně zaparkovat a vyrazit do kanceláře. Jsem docela napjatý, jestli během cesty do kanceláře přibyly nějaké komentáře na mém blogu.

Pojmenovat ulici po zavražděné ruské novinářce nedává smysl. Ale i tak to může být dobrý nápad ...

Pražští radní budou zřejmě zanedlouho schvalovat návrh společnosti Člověk v tísni, aby byla jedna z ulic v hlavním městě pojmenována po zavražděné ruské novinářce Politkovské. Jak ovšem vyplývá nejen z internetových diskusí, mnozí Češi jsou po několika vlnách přejmenovávání, které jsme prožili ve dvacátém století, k takovému nápadu spíše skeptičtí.

Například Miroslav Macek napsal na svém blogu, že doufá, že se tak nakonec nestane. „Vždyť co má, proboha , tato novinářka společného s ulicí, která má být po ní pojmenována?“ Odpověď je jednoznačná: nemá s ní společného nic, konec konců ani není jasné, která ulice by to měla být. Navíc je pravděpodobné, že zatímco nyní je mnoha lidem jméno Politkovské minimálně povědomé (přece jen jsme ho slýchali často z médií), za pár let neřekne nikomu nic.

Tak jako jméno Jana Palacha v městě Curepipe na ostrově Mauritius. Curepipe je malé, asi osmdesátitisícové město ve vnitrozemí ostrova. Je ovšem vyhlášeným cílem těch, kteří chtějí dobře a levně nakoupit. Platí to zejména pro textil. Řada vyhlášených značek šije ve zdejších továrnách své zboží, a to lze pak koupit levně ve firemních prodejnách. Dobře se tu prý nakupují také diamanty a perly.

Nakupovat se dá i v centru města v obchodních centrech. To největší se jmenuje „Galerie Jana Palacha“. Nemá moc dobrou pověst, protože jsou zde vyšší ceny. Taxikáři to aspoň tvrdí, ale není vyloučeno, že jen proto, že v malých firemních obchodech na okraji města dostávají za dovedené zákazníky provize.

Nedaleko od Galerie je také autobusové nádraží. Ani to nemá dobrou pověst. když jeho jméno naťukáte do internetového vyhledávače, jako první se vám zobrazí článek o tom, že toto nádraží je pověstné špínou, zmatky a šváby v autobusech.

Ať se v Curepipe či na celém Mauritiu, který má všeho všudy milión a čtvrt obyvatel, ptáte kohokoliv, nikdo Jana Palacha nezná. Ivan Přkryl před časem na blogu iDnes popisoval, že se dokonce v Curepipe vydal do městského archívu, aby zjistil, proč zde nádraží po Palachovi pojmenovali. Ale ani tam o něm nenašel ani zmínku: kromě toho, že „šlo o občana Československa“.

Okolnosti jsou zřejmé. Palach se upálil o něco málo víc než rok poté, co Mauritius získal nezávislost, tedy v době, kdy se přejmenovávalo i pojmenovávalo hodně. Tehdejší politici měli jistě spousty možností, jaká jména volit. Vybrali Palacha, což nebylo špatné rozhodnutí, a nejen proto, že byl Čech. Vzdali hold hrdinovi, kterého zřejmě už tehdy nikdo neznal. To dává dobrou naději, že i kdyby se v budoucnu třeba změnil místní režim, nebude třeba nádraží ani galerii přejmenovávat.

Obyvatelé Mauritia jsou mimořádně vřelí a milí lidé. Jsou pyšní na to, že žijí na překrásném ostrově, který je navíc ekonomicky vzato takovým africkým Švýcarskem. Jsou také překvapivě vzdělaní. Prodavači perel na plážích často umí několik vět česky, byť pro naše tujristy jistě není Mauritius běžnou destinací. A skoro každý chlap i kluk znají jméno nějakého českého fotbalisty: překvapivě nejčastěji poborského, pak také Kollera či Čecha. Když jim řeknete, že Čech byl i ten člověk, po němž se jmenuje místní nádraží, potěší je to. nebo se tak apsoň tváří.

Podobně jako Miroslav Macek neznám jediný racionální důvod, proč by se nějaká pražská ulice měla jmenovat po odvážné ruské novinářce. Ale na základě toho zvláštního, těžko popsatelného pocitu, který jsme měl při pohledu na ceduli Jan Palach v malém hlučném městě, si troufám tvrdit, že by to nemusel být špatný nápad.