Čunkův diplomatický úspěch

Byla to schůzka přesně podle gusta Jiřího Čunka. Pro populistu s hroší kůží, který čelí už měsíce tvrdé kritice kolegů politiků i médií, musí být zdvořilá diplomatická mluva úplným balzámem. Nevíme, jestli si do neutrálních vyjádření americké ambasády vplétá pro sebe pozitivní významy se svou čunkovskou drzostí, anebo je už z „mlácení přes hlavu“ tak popletený, že když o někom někdo mluví neutrálně, tak to bere jako pochvalu.

Neoblíbený a nesympatický šéf lidovců si šel „došlápnout“ na americké velvyslanectví, že ho pošpinilo ve výroční zprávě ministerstva zahraničí o lidských právech ve světě. Jeho výroky byly silácké předtím i potom. „Poradím jim, jak mají o lidských právech psát,“ řekl ve čtvrtek (Hospodářské noviny), a v pátek vítězoslavně oznámil: „Uspěl jsem!“ (Lidové noviny). Jen bohužel není úplně jasné, v čem a jak.

Čteme-li oficiální vyjádření velvyslanectví, dozvíme se tak nanejvýš, že to byla „standardní schůzka, jejíž závěry vezmeme na vědomí“ (mluvčí ambasády Victoria Silvermanová). Tak tohle je ten Čunkův úspěch? Co jiného má zahraniční velvyslanec spřátelné země po schůzce s šéfem jedné z vládních stran říct? Ano, v diplomatických formulacích je ještě o stupeň chladnější vyjádření, totiž že „obě strany se seznámily se vzájemně odlišnými stanovisky“, nebo něco na ten způsob, ale to mají američtí diplomaté rezervované pro schůzky s kubánskými či severokorejskými politiky.

Je komické, když Čunek – podle novinářů prý ulehčeně – po takové návštěvě říká, že považuje „záležitost s výroční zprávou za vyřízenou“ a že pevně doufá, „že ta příští zpráva už bude dobrá“. Že by hodinová schůzka jednoho mizerného politika s velvyslancem evropské pidizemě měla ovlivnit metodiku toho, jak Američané zpracovávají svou interní a neformální zprávu o stavu lidských práv ve světě? Ale vůbec ne. Možná zasáhne velvyslancovo pero a Čunkovo jméno se ve zprávě opravdu neobjeví. Diplomacie je mocná. Ale to záleží mnohem víc na tom, jaká bude za rok situace ve Strakově akademii a taky na Brdech.

Jiří Čunek by si asi moc přál, aby schůzka s šéfem české diplomacie Karlem Schwarzenbergem proběhla nějak podobně. Aby ministr zahraničí řekl, že se seznámil s předloženými důkazy a vzal je v úvahu, zatímco šéf lidovců by se vyjádřil nějak v tom smyslu, že je rád, že je to konečně vyžízené. A taky by mohl zopakovat své téměř filosofické vyjádření, že „toto jednání je o diskusi, nikoliv o výsledku“.

Jenže politika není diplomacie. Jde v ní především o výsledek. V kauze Čunek už na smysluplný a jednoznačný výsledek čekáme příliš dlouho.

No dobře. Ale jak je to doopravdy?

Určitě jste to zažili. Jste v supermarketu u regálu s polévkami v pytlíku a při pohledu na obaly se vám sbíhají sliny. V bramboračce plavou opravdové brambory s lákavě vyhlížejícími hříbky, zelňačka je tak hustá, že by v ní stála lžíce, a hrachovka má svěží barvu fotbalového trávníku. Hážete pytlíky do košíku a doma vaříte vybranou krmi na plotně.

Ale ouha! Barvy jsou mdlé, konzistence spíše řídká a brambory mají s dotyčnými plodinami společné pouze jméno. Ovšem není to zdaleka problém jen instantních polévek. Úplně jinak než na obalu vypadají také sledi v tomatu, čokoládové croissanty či karamelový nanuk s oříšky. Zkrátka všechno, co je v takovém průměrném obchodě ke koupi. Říkáte si: jak to ti výrobci dělají? Že všechny ty potraviny vypadají na obalech tak báječně a chutně? Možná si pomáhají imitacemi z umělé hmoty, možná fotky falšují na počítači.

Těžko říct. Jisté je, že když si cokoliv v průměrném obchodě koupíte, tak to bude vypadat úplně jinak než na obalu. Jaké ty rozdíly jsou, hezky ukazuje projekt na německém serveru Pundo3000, který se jmenuje „reklama versus realita“. Jeho autoři si koupili sto produktů a porovnávají fotky z obalu s tím, co našli uvnitř. Hodí se na to hezké české přirovnání: „nebe a dudy“.

Mládek, popzpěvák Rick a kachna na kolečkách

Co mají společného český komediální jazzman Ivan Mládek a britský zpěvák pop-music Rick Astley? Oba byli na vrcholu popularity v osmdesátých letech. Pak ji více či méně ztratili. A teď zažívají ohromný comeback díky internetovému serveru YouTube. Nikoliv svým přičiněním se stali "webovými fenomény". Ivan Mládek v Česku a hlavně v sousedním Polsku, Rick Astley pak dokonce v globálním měřítku.

Ivan Mládek se jako polská superstar "znovunarodil" během několika lednových týdnů, kdy se na Internetu objevil třicet let starý klip z vysílání tehdejší Československé televize. Jeden z polských uživatelů opatřil písničku Jožin z bážin polskými titulky a publikoval ji na YouTube.

Klip se šířil typickou "virovou" cestou: lidé si posílali odkazy, jeho popularity si brzy všimla média. Těžko říct, co Poláky tak pobláznilo: zda sama písnička, její vtipný text nebo taneční kreace Mládkova spoluhráče z kapely Iva Pešáka. Jožin se každopádně stal hitem. V různých verzích píseň za tři měsíce vidělo přes deset miliónů diváků.

Pro Ricka Astleyho byl vstupenkou do webové síně slávy klip písně"Never Gonna Give You Up" z roku 1987, která tehdy obsadil první místa britské i americké hitparády. Kolovrátková meldoe, prostoduchý text a diskotékové aranžmá klipu opět ne zcela vysvětlitelným způsobem "zasáhly" dnešní mladé publikum.

Odkazy na píseň se na Internetu začaly objevovat v druhé polovině minulého roku. Zpočátku coby takový vtípek: lidé v různých internetových diskusích či na blozích odkaz vydávali za relevantní k danému tématemu. Až když na něj ostatní klikli, zjistili, že jde zmíněný klip. Dřív se ke stejnému vtípku používal obrázek kachny na kolečkách, takže se pro něj vžil termín "duckrolling". Verze s klipem je však lepší. A podle stejného vzoru se tomuto fenoménu říká "rickrolling".

Astleyho klip už shlédlo na YouTube přes dvacet miliónů lidí. To je víc diváků, než měl v době, kdy byl skutečně hitem. Ale tím se možná zase stane. Není pochyb o tom, že se co nevidět objeví na příklad v rapové nebo hiphopové verzi. Počátkem týdne se o Ricku Astleym objevil článek v respektovaných New York Times.

Čímž se dostáváme k tomu, jak se mají "oběti" webových fenoménů k celé věci postavit. Cítit se uraženi, protože jsou vlastně terčem žertu, anebo zkusit náhlou a nečekanou popularitu nějak využít? Ivan Mládek se jednoznačně rozhodl pro druhou možnost: v Polsku s nesmírným úspěchem vystupuje a natáčí také první desku v polštině. Rick Astley se zatím úplně přesně nevyjádřil, ale údajně už chystá comebackové turné.

Zvládnete spočítat, kolikrát si přihrají hráči v bílém?

Líbí se mi slovo "prank" ...

… a zdá se mi typické, že pro něj neexistuje přesný překlad do češtiny. Osobně ho vidím někde mezi slovy „habaďůra“ a „lumpárna“, přičemž to první je příliš měkké a to druhé zase tvrdé. Celkem dobře se dá povedený prank opsat tak, že si z někoho „uděláte dobrý den“. Znamená to, že se vám povede z ostatních udělat pitomce, ale ono slovo „dobrý den“ má dát najevo, že to neděláte se zlým úmyslem. Nechcete nikoho zesměšnit a už vůbec ne se obohatit. Vaším cílem je se dobře pobavit.

My Češi moc pranky neumíme. Ne že bychom neměli smysl pro humor, ba naopak, jsme jeden z mála národů, který má smysl pro laskavý i ironický humor, a také pro sebeironii, což je vůbec výjimečné. Máme dar umět nebrat sebe i ostatní moc vážně. Ale prank vyžaduje trochu jiný druh humoru a hlavně odlišný přístup.

Dobrý prankster musí mít odvahu, nesmí se bát riskovat a do svého žertu se osobně angažovat. To neumíme. Ostatně ke slovu prankster už vůbec nemáme odpovídající překlad. Šprýmař znamená něco jiného. To je ten člověk, který ostřeluje okolí svými vtípky, ale stále je jakoby nad věcí. Pranster je vždycky „ve věci“. My Češi jsme v drtivé většině šprýmaři.

Jedním z mála českých pranků byl loňský „atmový výbuch“, který do ranního vysílání přímého přenosu panoramatických kamer propašovala skupina Ztohoven. Bylo to nejen poměrně technicky náročné, ale také riskantní. Členové skupiny čelili trestnímu stíhání a mohli skončit ve vězení. Soud naštěstí projevil dost zdravého rozumu, aby je - shodou okolností právě tento týden - obvinění zprostil.

Žertík Ztohoven byl přitom v zahraničí oceněn mnohem víc než v Česku. Falešný atomový výbuch propašovaný do televizního vysílání byl jednou z mála českých událostí, kterých si povšimla renomovaná zahraniční média, včetně listu New York Times. Dostal se dokonce do aglického hesla internetové Wikipedie, kde se popisují nejlepší televizní pranky v historii. Vztah české veřejnosti i médií byl naproti tomu rezervovaný. Většina komentátorů čin Zthoven dokonce odsoudila jako hloupý a nezodpovědný.

Jistě, vždyť taková je podstata pranků, a proto na sebe poutají pozornost. „Specialistou“ na pranky je americká skupina Improv Everywhere, která vznikla v roce 2001 a od té doby provádí nejrůznější akce především v New Yorku. Slávu si získal prank zvaný „Bez kalhot“, kdy vždy jednou v roce skupina vyzve lidi, aby ráno do práce jeli metrem jenom ve spodním prádle. Když jsou upozorněni ostatními, tak tvrdí, že si je v ranním shonu zapomněli. Letos v lednu se akce zúčastnilo přes sedm set lidí, a to i přesto, že v roce 2006 jich šest skončilo na několik hodin ve vězení.

Jiným podobným žertem bylo, když do velkého newyorského obchodu Best Buy vběhlo v jeden moment osmdesát zákazníků, kteří však byli oblečeni úplně stejně jako prodavači. Způsobilo to velký zmatek a pozdvižení. Pozornost médií si získali i pranky subtilnější, o to však pozoruhodnější. To když skupina například v jednom knihkupectví uspořádala autogramiádu Antona Pavloviče Čechova. Herec vydávající se za dávno mrtvého ruského spisovatele zde podepsal několik set knih. Někteří jejich majitelé, kteří nesledují média, je možná dodnes stráží jako oko v hlavě.

Typickým pouličním prankem bylo „zamrzlé nádraží Grand Central“. Přes dvě stě lidí, kteří se sešli na internetovou výzvu skupiny Improv Everywhere, zaplnilo vestibul nádraží a v určený moment „zamrzli“, neboli se zcela přestali hýbat. Pokud byli zrovna v nějakém pohybu nebo uprostgřed gesta, tím lépe. Výsledek byl úžasný. Ti, kteří do tohoto scénáře nebyli zasvěceni, z toho byli naprosto u vytržení. Organizátoři akci natočili na několik kamer a výsledný sestřih umístili na YouTube. Dodnes ho zde vidělo přes deset miliónů lidí.

Úspěšně se stejný nápad podařilo zopakovat 16. února 2008 v Londýně, kde několik set lidí včetně jedné nevěsty „zmzlo“ na náměstí Trafalgar Square. Jak se píše na webové stránce Improv Everywhere, nápadem se inspirovali lidé už v 35 městech v 19 zemích. A protože mezi nimi ještě není uvedena Praha a Česká republika, tak není vyloučeno, že jsme právě dvacátí. V úterý 18. března se totiž o totéž pokusil celkem slušný dav lidí ve vestibulu stanice metra Muzeum.

Výsledek není zcela dokonalý, ba spíše rozpačitý: dobrovolníci, kteří se dostavili na základě kolující internetové pozvánky, stanici zcela zacpali a efekt se nedostavil. Z akce není k dispozici slušné video, a ta, která byla zveřejněna, zase ukazují, že účastníci „nezmrzli“ důsledně: mnozí se zvědavě rozhlíželi a pozorovali ostatní. Jak říkám, nejsme národ prankstarů a dáváme přednost pohodlným žertíkům, tak jako třeba já, ze závětří svého Notebooku. Ale zároveň trochu závidím těm, kteří se dostavili … a aspoň to zkusili.

Jedna aktuální flashovka

Dostali jste po přečtení titulních stran novin depresi a hledáte několikaminutové rozptýlení? Může být na velmi aktuální, neboli dálniční téma. Taková dálnice má tři, maximálně čtyři pruhy. V tom levém jezdí rychlá auta, v prostředních ta průměrná a v levém pomalá. Tedy teoreticky. Ve skutečnosti se to má tak, že většina aut se nahromadí v levých rychlých pruzích, zatímco ty pomalé zejí prázdnotou. Všechna auta se pak sunou dopředu přibližně stejnou, obvykle poměrně pomalou rychlostí. Ovšem mezi nimi kličkují kaskadéři, kteří jedou minimálně dvakrát rychleji než ostatní, a vyhýbají se jim zleva i zprava. Chtěli jste si někdy vyzkoušet, co prožívají jejich řidiči? Je to celkem adrenalinový sport. Ale nejpozději do pár desítek vteřin končí jejich jízda nepříjemnou havárií. Zkuste to.

Kolik čísel si pamatujete?

Nedávno jsem v jakémsi testu na Internetu dostal otázku: „Kolik telefonních čísel si pamatujete?“, s malým upozorněním, že čísla na policii, hasiče a hlasovou schránku se nepočítají.

Poctivě jsem se zamyslel. Výsledek byl děsivý! Dopočítal jsem se asi pěti. Přitom do roku 1998 jsem si všechna čísla pamatoval. Ale pak jsem začal poprvé používat telefon, kde bylo možné si ukládat čísla do paměti. Myšleno té elektronické, samozřejmě. A jakmile přestanete vytáčet, hlava si nová čísla už nezapamatuje. Kupodivu si stále pamatuju ta stará. I uprostřed noci dokážu odříkat číslo k nám domů, když jsem byl malý, a pamatuju si i telefon Kláry z béčka. Miloval jsem ji v sedmé třídě.

Minulý týden jsem si koupil nový telefon. Vložil jsem do něj nedočkavě svoji SIM-kartu, ale zapomněl si přetáhnout telefonní seznam z toho starého. Celý den mi volali cizí lidé, kteří se ukázali být mými kolegy, dětmi nebo manželkou.

Nejdřív jsem se nemohl dočkat, až doma „napumpuju“ své čtyři stovky čísel do paměti, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť. A tak jsem se rozhodl, že to nechám být. Ukládám si čísla těch, kteří mi sami zavolají. A když někomu „neuloženému“ chci zavolat já, najdu si jeho číslo „postaru“ v papírovém nebo internetovém telefonním seznamu.

Je to něco jako úklid. Zbavuji se kontaktů na lidi, jejich čísla jsem někdy v minulosti, třeba i přd mnoha lety ulložil, ale nikdy jim pak už znovu nevolal. Večer jsem nadšeně své ženě líčil, že si připadám, jako bych začal úplně nový život. A že se běz těch závaží starých čísel cítím volný jako pták.

Podívala se na mě skepticky. „Jestli ti už nezačíná krize středního věku.“ Mávl jsem rukou, že tomu nerozumí. Já a nějaká krize! Jestli to řekne ještě jednou, zavolám Kláře z béčka.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Rozchod na stránkách Wikipedie (a další špinavé prádlo)

Jak se partneři rozcházeli, když ještě neexistoval Internet? Například tak, že on jí řekl, že od ní odchází, a ona pak všechny jeho věci vyházela z okna na ulici. V éře Internetu to ovšem může být ještě dramatičtější, o čemž se letos v březnu přesvědčil zakladatel Wikipedie Jimmy Wales.

Připomeňme, že tato internetová encyklopedie je neziskovým projektem, který se raketově rozvíjí od svého vzniku v roce 2001. Odhaduje se, že za tu dobu vzniklo zhruba deset miliónů hesel ve více než 250 jazycích. Nejvíc pochopitelně v angličtině (téměř čtvrtina), pak následují němčina, francouzština a japonština. Čeština si vzhledem k počtu česky mluvících uživatelů vede slušně a pohybuje se někde na hranici první dvacítky nejužívanějších jazyků.

Wikipedie je založena na tom, že hesla do ní může psát každý. A kdokoliv je může také upravovat nebo přepisovat. Když Wikipedia začínala, mnozí pochybovali, že tenhle systém může někdy fungovat. Kdo někdy navštívil anonymní diskusní fóra nebo četl komentáře na zpravodajských serverech, tak ví, jak je taková sázka na "kolektivní inteligenci" riskantní. Ale vyplatila se.

Jenže Wikipedie není úplně demokratická: nad kvalitou konkrétních hesel bdí dobrovolní "hlídači", kteří disponují většími pravomocemi než běžní uživatelé. V případě problémů mají poslední slovo a mohou některá hesla dokonce i "zamykat". Děje se to často s články o známých osobnostech, zejména politicích.

Dnes patří Wikipedie k nejnavštěvovanějším stránkám světa a je uživateli často hodnocena také jako jedna z nejužitečnějších. Uvádí se, že její obliba přímo souvisí s poklesem zájmu o tištěné encyklopedie i slovníky. Ohrožuje dokonce i pozici slavné Britanniky, která má dlouhou tradici a na které pracují týmy expertů.

Nešťastní jsou z Wikipedie také vědci a zejména pedagogové: ti první bojují se stále rozšířenějším názorem, že by Wikipedie měla být považována za relevantní zdroj informací (kterým ovšem v akademickém smyslu slova není), a pedagogové se zase potýkají s žáky, kteří texty z Wikipedie opisují a vydávají za své vlastní.

Z podobných důvodů má za sebou Wikipedie také celou řadu různých skandálů a aférek. Na řadu celebrit už prasklo, že si svá vlastní hesla sami vylepšují, případně na tuto práci najímají PR agentury. Dělají to i byznysmeni nebo celé firmy. Případně naopak umísťují nepravdivé nebo zavádějící informace do hesel o svých konkurentech. Správci Wikipedie však tvrdí, že se přesto všechno daří problémy zvládat a že procento chyb či falešných informací zůstává dlouhodobě velmi nízké.

Jak to vše souvisí s partnerskými problémy zakladatele Jimmyho Walese? Jednoduše. Wales totiž využil právě svůj vlastní profil na Wkipedii, aby oznámil rozchod s televizní novinářkou Rachel Marsdenovou. S tou měl počátkem roku krátký milostný poměr. Média - zejména ta bulvární a internetová - se jím poměrně intenzivně zabývala. Mimo jiné i proto, že Wales je ženatý, byť s manželkou nežije. "Můj vztah s Rachel Marsdenovou skončil," napsal Wales 1. března na Wkipedii.

Problém byl ovšem jinde: Marsdenová se o konci jejich vztahu nedozvěděla od Walese, ale dočetla se to právě až na Wikipedii. Bylo to pro ni poměrně nepříjemné překvapení, čemuž odpovídala i reakce. Dala totiž Walesovy věci, které si dočasně nechal v jejím newyorském bytě, do aukce na serveru eBay. Konkrétně to bylo tričko a košile.

Doprovodný komentář zněl: "Jmenuji se Rachel a můj (nyní bývalý) přítel, zakladatel Wikipedie Jimmy Wales se se mnou právě rozešel prostřednictvím Wikipedie. Byl to od něj tak noblesní krok, že mě inspiroval k něčemu podobně noblesnímu. Takže prodávám dva kousky oblečení, které si u mě nechal. (...) Oba jsou vyprané v Tide extra, což je mimořádně účinný tekutý prací prášek."

Mardsenová navíc zveřejnila záznamy některých svých internetových konverzací s Walesem. Ten v nich například píše, že pracuje na vývoji vyhledávače, který bude "zabijákem Googlu" a díky kterému si vydělá "na soukromého tryskáče". "To je fajn," odepsala mu Mardsenová. "Tak to budeme mít další místo, kde se budeme moci milovat."

Aféra byla pro Walese nejen osobně trapná, ale oživila již v minulosti diskutované pochyby, zda správci Wikipedie při redigování některých hesel nezneužívají své postavení. Wales a Mardsenová se totiž seznámila právě tak, že si u něj novinářka stěžovala na nepravdy a pomluvy ve svém wikipedickém hesle. Wales ho pak osobně "vylepšoval", a to zřejmě i v době, kdy spolu měli bližší vztah. To je ovšem proti etickému kodexu, který všichni přispěvovatelé musí dodržovat. Základní podmínkou je totiž názorová neutralita a nulová osobní angažovanost.

Jako by toho nebylo málo, počátkem března se v médiích také objevila tvrzení, že Wales si z rozpočtu Wikipedie nechával platit některé soukromé náklady, například cesty po světě nebo luxusní večeře. Na svém webu to napsal jeho bývalý spolupracovník Danny Wool. Výkonná ředitelka Sue Gardnerová se však za zakladatele Wikipedie postavila.

Internetovou encyklopedii spravuje nadace Wikimedia Foundation. Nezisková organizace zaměstává 15 lidí a na letošní rok má plánován rozpočet 4,6 miliónu dolarů. Nic z toho ovšem není běžný příjem z reklamy ani prodeje. Wikipedie je mezi nejnavštěvovanějšími světovými weby asi jediným čistě nekomerčním.

Všechny náklady jsou hrazeny z příspěvků dárců. Těmi jsou v drtivé většině uživatelé. Wikipedie je čas od času vyzve na svých stránkách k zaslání příspěvku. Naposledy se takto podařilo získat téměř půldruhého miliónu od 45 tisíc dárců. Průměrná suma zaslaná na účet tak činila zhruba 30 dolarů. Mezi přispěvateli byli i čeští uživatelé.

Wales zatím veškerou kritiku ustál a zůstává pro fanoušky Wikipedie jakýmsi idolem až hrdinou. Jeho role je spíš neformální než výkonná. Deník New York Times citoval ředitelku Gardnerovou, které prý Wales v žertu řekl, že sám sebe vidí "jako anglickou královnu, která mává davům". To je poměrně přesné.

Wikipedie je na zkomercializovaném webu takovým "ostrůvkem internetového komunismu", protože patří všem a zároveň nikomu, a přesto zatím velmi dobře prosperuje. Široko daleko se nerýsuje žádný konkurent. Firma Google sice loni v prosinci oznámila projekt internetové encyklopedie Knol, která má fungovat podobně jako Wikipedie, ale za správnost a aktuálnost konkrétních hesel budou odpovědní konkrétní a hlavně neanonymní experti.

Mnozí předpovídali, že Google může tímto záměrem Wikipedii ohrozit, ale zatím je v této věci ticho po pěšině. Buď se projekt chystá v naprosté tichosti a utajení, anebo se jeho rozjezd ukázal větším problémem, než si šéfové Googlu mysleli. Wikipedie se tak zatím o své výsadní postavení bát nemusí.

Stejně jako Jimmy Wales, který je paradoxně - coby otec neziskového projektu - jednou z největších celebrit současného internetového byznysu (byl mimo jiné i mezi čestnými hosty Světového ekonomického fóra v Davosu). Jen by si měl dávat pozor, do koho se příště zamiluje.

Než nastoupíte do vagónu metra ...

... dobře se rozhlédněte, jestli se v něm někde neválí opuštěné zavazadlo. A také se ujistěte, jestli mezi spolucestujícími není nějaký inženýr. Obojí je potenciálně nebezpečné.

V tašce by mohla být časovaná bomba, zatímco inženýři zase bývají častěji než zástupci jiných profesí nebezpečnými extrémisty. Vyplývá to aspoň ze studie dvou oxfordských sociologů, která byla publikována loni v říjnu a vzbudila zaslouženou pozornost. Práce nazvaná "Inženýři Džihádu" vychází ze statistických dat a hledá souvislost mezi inženýrským vzděláním a angažmá v militantních teroristických skupinách.

Profesoři Diego Gambetta a Steffen Hertog zkoumali minulost 404 známých militantních extrémistů ze 31 zemí. Z nich 178 prokazatelně získalo nějaké akademické vzdělání, zdaleka největší podíl však měli absolventi inženýrských oborů. Za ty autoři považují například počítačové odborníky, programátory, elektroinženýry, chemiky nebo třeba architekty. Bylo jich 78, v porovnání s 34 islamisty, 14 lékaři či 12 ekonomy.

Autoři se na začátku ptají: je to tím, že militantní skupiny inženýry častěji a raději rekrutují, protože pak mohou využívat jejich praktických dovedností (například při výrobě bomb)? Anebo je to tím, že lidé inklinující k inženýrským profesím mají sklon k extrémismu nějak zakódován ve svém myšlení?

Chvilka napětí … a ano, kdo dočte devadesátistránkovou studii do konce (anebo kdo ji aspoň tamtéž rychle prolistuje), se dozví, že existuje cosi jako „inženýrský způsob uvažování“, jehož důsledkem je častější zaujímání extrémně konzervativních či náboženských postojů. Autoři zmiňují i další indicie, například výsledek průzkumu, který ukázal, že mezi inženýry ve Spojených státech je mnohem víc lidí hlásících se k pravici než v kterékoliv jiné profesi.

Je to aprílový žert? Tak reagovala většina blogerů, kteří loni zveřejněnou studii komentovali. Odpověď zní: ne, není to žádná legrace, a výsledky této práce už cituje celá řaeda seriózních publikací. Například respektovaný časopis Foreign Policy letos v lednu napsal: "Usáma bin Ládin studoval inženýrství. Stejně jako hlavní únosce z 11. září Mohamed Atta, mozek těchto teroristických útoků Chalid Šejk Mohamed a Ramzi Usef, autor bombového atentátu na Světové obchodní středisko v roce 1993. Vyjímky potvrzující pravidlo? Těžko. Většina důležitých islámských teroristů má kvalitní vzdělání. A podle nového výzkumu z Oxfordské univerzity je většina z nich inženýry."

Mnozí kritici studie reagují popudlivě, jiní se snaží hledat skuliny v její argumentaci. Je jich celá řada: už například v tom, co autoři definují jako "inženýrské" vzdělání. V anglosaských zemích neexistuje na rozdíl od Česka a řady evropských zemí titul inženýr, za "inženýrské" se považují všechny technické směry a obory. Ale těch je tolik a jsou často tak odlišné, že je spojuje jen velmi málo - a je proto těžké mluvit o nějakém "inženýrském způsobu myšlení". Ano, lidé zabývající se technikou mají smysl pro exaktnost, snaží se každý problém vyřešit a krásu hledají v jednoduchosti. Zkratkovitý pohled na tyto paušální vlastnosti může vést k identifikaci jisté podobnosti s uvažováním teroristů. Ale to zní jako příliš velký žert, než abychom to vůbec brali vážně.

Výsledky bizarní studie lze odbýt humorem ("o teroristech bez inženýrského vzdělání nevíme, protože jejich bomby naštěstí nefungují"), ale i tak je těžké se ubránit pocitu nespravedlnosti. Ať chceme nebo nechceme, žijeme v éře inženýrů, z nichž však ani ti nejvýznamnější nikdy neměli takové uznání a prestiž jako třeba slavní vědci nebo umělci. Vlastně je nikdo ani nezná. Inženýři byli vždycky považování za podivíny zalezlé v dílnách nebo u monitorů počítačů. A teď jsou navíc ještě extrémistickými magory.

Hele, až budete dnes odpoledne nastupovat do metra nebo do autobusu, podívejte se, jestli nejedu taky. Jsem inženýr a jsem pěkně vytočenej.

Bulvární sedmilháři nepatří do vězení

Ústavní soud vynesl v posledních měsících několik rozsudků, které zajímavým způsobem zpřesňují nebo dokonce mění zavedené vnímání práva. K takovým patří nepochybně nedávné rozhodnutí, podle kterého není trestné, když noviny zveřejní nějakou nepravdivou informaci. Fakticky se tím "ruší" trestný čin pomluvy.

Konkrétně jde o kauzu herce Lukáše Vaculíka, o kterém jistý bulvární časopis napsal, že je homosexuál. Herec si stěžoval, že policie případ odložila, aniž zjistila další informace (nesnažila se dopátrat zdroj informace a dokonce nezjistila ani autora článku). S jejím postupem souhlasilo také státní zastupitelství. Ústavní soud teď potvrdil, že obě instituce jednaly správně.

Je to dobré a důležité rozhodnutí, byť jakoby zdánlivě nahrává bulvárnímu tisku. Bezplatný deník Metro o kauze dokonce informoval emotivně zabarveným titulkem, že "Bulvár v Česku má zelenou". Není to tak, každý vždy měl a stále má dostek právních možností, jak se proti pomluvě či veřejné lži bránit. Ústavní soud řekl něco jiného: totiž že se tak má dít cestou civilního, nikoliv trestního práva.

Trestný čin pomluvy je reliktem předešlého režimu. Ano, existuje i v řadě demokratických zemí, ale i v nich se používá jen výjimečně. Existenci dotyčného paragrafu průběžně kritizují nejrůznější nevládní instituce včetně Syndikátu novinářů. V minulosti bylo učiněno několik pokusů ho zrušit (naposledy skupinou senátorů v roce 2001), ale neúspěšně.

Částečně to může být tím, že právě politici, a tedy i zákonodárci milují tento trestný čin nejvíce. Je to standardní, téměř už zautomatizovaná reakce většiny politiků, když se o nich objeví nějaká negativní informace: "Podám na vás trestní oznámení!". Nadužívání tohoto instrumentu v minulosti kritizovali i někteří soudci.

Existence paragrafu o pomluvě přitom jen zatěžuje policii, státní zastupitelství i soudy. Většina kauz končí odložena. Náklady by přitom měli nést ti, kteří se cítí pomluveni nebo pošpiněni. Trestný čin pomluvy umožňuje, aby si z policie udělali detektivní agenturu a ze státních zástupců své advokáty. Herec Lukáš Vaculík nemá ani po výroku Ústavního soudu o nic menší šanci se bránit. Jen si svou válku s bulvárem musí vybojovat sám.

Jistě, když je řečeno a), mělo by být řečeno i b). Totiž že občansko-právní spory se vlečou, trvají často mnoho let a končí přisouzením směšně nízkých odškodnění. V takovém případě nemají rozsudky žádný efekt. Žaloby tohoto typu by měly soudy projednávat přednostně a odvážně. Medální lež musí přestat být ekonomický výhodnou. Bulvární sedmilháři nepatří do vězení, a když, tak leda pro dlužníky.

Kde jsou moje brýle? To přece ... tamty!?

Kdysi jsem četl výsledky jedné studie, podle které člověk v průměru jedno procento svého života něco hledá. Myšleno nikoliv obrazně (mnozí z nás například takový rozum hledají celý život), ale prakticky. Řeč je o klíčích, peněžence nebo lichých ponožkách.

Výsledek mě zaujal, byť podle mě by to číslo mohlo být klidně vyšší. Ale zajímavý byl i způsob, jakým vědci ten výzkum provedli. Rozdali několika desítkám dobrovolníků malé elektronické krabičky s tlačítkem, které každý musel zmáčknout vždy, když něco hledal. Jednoduché! Jsem rád, že jsem mezi dobrovolníky nebyl, protože bych tu krabičku stoprocentně ztratil.

Mám s hledáním věcí problémy celý život. Také proto jsem se hned zamiloval do mobilních telefonů. Ty se hledají snadno, protože si na ně můžete z vypůjčeného mobilu zavolat. Jen nesmíte mít ten svůj vypnutý ani ztlumený. To je pak k vzteku.

Zkoušel jsem takové ty klíčenky, na které můžete zapískat a ony se vám ozvou, ale nikdy mně to moc nefungovalo. V jednom článku jsem potenciálním zájemcům o zbohatnutí nabídl nápad vyrábět klíčenky, do kterých by bylo možné vložit SIM-kartu. Jejich jedinou funkcí by bylo, že by vydávaly nějaké zvuky, když byste na její číslo zavolali. Ta představa, že můžete volat nejen manželce nebo kamarádům, ale také ztraceným klíčům, mě fascinovala. Ale nikdo se jí bohužel nechytil.

Japonci teď představili prototyp brýlí, které jsou vybaveny malou kamerou, mikrofonem a procesorem. Po krátké době „učení“, kdy brýlím ukážete, jak vypadají kritické předměty (klíče, peněženka, atd.), se je naučí rozpoznávat a ukládat do paměti jejich polohu. Pak stačí, když nahlas řeknete například „klíče!“, a brýle vám je samy najdou.

Tolik energie kvůli sklerotikům! Ale když uvážíme, že hledáním strávíme více než čtrnáct minut každý, se to možná vyplatí. Kolik užitečného lze za ten čas udělat! Například přemýšlet, jestli jste doma nezapomněli zapnutý vařič.

(Psáno jako sloupek do slovenského deníku SME).

Aport! Hodnej pejsek

Není pravda, že psa baví aportovat nekonečně dlouho, ale každopádně to vydrží dělat déle, než jeho majitele baví aportovaný předmět házet. Z tohoto nepoměru bychom mohli vyvozovat, že psi s námi lidmi nemohou být nikdy doopravdy šťastní a že se logicky musí spokojit s málem. Ovšem pozor, recept na psí aportovací štěstí existuje! Jmenuje se automatický odpalovač tenisových míčků. Stačí psa naučit tento přístroj správně používat (nebo aspoň dávat tenisové míčky tam, kam patří), a jeho plnému uspokojení nic nebrání. Dobře sledujte jezevčíka na videu: tohle tenisové blbnutí ho baví určitě víc než nějaké norování s liškou.

Radar bude. A co teprve ty fóry!

Lidé demonstrující proti radaru chtěli předat na americkém velvyslanectví krabici s „iránskými zbraněmi hromadného ničení“. Obsahovala plastové modely pistolí. Když se předání nepodařilo, komentovala to mluvčí demonstrantů, že „jich asi mají dost“.

Jako vypůjčená z nějaké Hrabalovy knihy působila věta ze zpravodajství na serveru iDnes. Ten napsal, že „jeden z přihlížejících číšníků dal najevo nesouhlas s demonstrací výkřikem: ´Pacifisté jsou zbabělci.´“ Chyběl už jen dovětek, že pak na protest odvážně ošidil rusky mluvící turisty o padesát korun na útratě.

To je milé a typické. My Češi máme smysl pro humor, a to navíc humor projevující nadhled a intelektuální převahu. Umíme si udělat legraci i ze svých nepřátel a oponentů. Dokonce i sami ze sebe. Jsme v tom dobří, to platí bez jakékoliv ironie.

Problém je v tom, že pouhým vtipem a humorem se velká vítězství vybojovat nedají. Ta se jimi dají jen ozdobit. A tak jimi zdobíme historické události, které za nás vybojovali buď jiní, anebo které vyplynuly z historických okolností. To platí prakticky o všech světlých momentech českých nedávných dějin.

Nepochybně to nějak souvisí s naší neochotou nebo neschopností projevovat hrdinství. Nevíme, jestli náš smysl pro humor a naopak nechuť k patosu je pouhou obrannou reakcí na naši malou národní odvahu, anebo ta naopak vyplynula z nich. Ale je to tak. A právě diskuse kolem radaru ukazuje, že jsou to vlastnosti hluboko zakódované v naší povaze.

Není jisté, jak osud smluv s Američany a případné zahájení výstavby radaru ovlivní vnější okolnosti, například postoj Poláků, střídání americké administrativy či případná změna mezinárodní situace. Ale pokud nijak zásadně, tak je dnes už téměř jisté, že v Česku radar stát bude. Topolánek ho prosadí svým typickým způsobem, který bychom mohli nazvat metodou inspektora Columba.

Ten také celý film působí jako dobrácký hňup a popleta, ale nakonec lišáckou otázkou položenou mezi dveřmi usvědčí zdánlivě chytřejšího pachatele. Vypadá to jako náhoda a velké štěstí, ale to by se to nesmělo opakovat už šedesát dílů. S Topolánkem to vypadá podobně, pouze místo brilantní myšlenky vždycky vytáhne z rukávu nějakou překvapivou dohodu nebo přeběhlíka.

V tomto smyslu bude Topolánek ve věci radaru úspěšný. Naproti tomu za neúspěch lze považovat to, že proti radaru jsou dvě třetiny obyvatel a že toto číslo roste, místo aby se snižovalo. Topolánek a vláda rezignovali na jakýkoliv pokus se s českou veřejností ohledně radaru usmířit. Bez ohledu na výsledek je to chyba, která bude především ODS mrzet. A která je zbytečná.

Prvním hrubým omylem vlády bylo to, že radar prezentovala jako zcela bagatelní věc, která není nijak zvlášť důležitá ani pro nás, ani pro Američany. To byla urážka inteligence normálně přemýšlejícího člověka. A když se ukázalo, že tahle taktika neprojde, tak označila odpůrce radaru za zbabělce, kteří nejsou ochotni nic riskovat pro svého důležitého spojence.

Logický lapsus je v tom, že o riziku a významu radaru nám nikdo nic neřekl. To téma se vynořilo nečekaně. Typické je i to, že místo aby koaliční politici předstoupili před voliče a odvážně řekli: „Toto je důležitá věc a my ji prosadíme!“, tak házeli „vinu“ na předešlou socialistickou vládu a říkali: „To oni, ale když už to jednání začali, tak my ho holt dokončíme.“

Opozice postupovala přesně opačně, když udělala velké téma z odmítnutí radaru. A co na to vláda? Najala za daných okolností špatného člověka, aby veřejnosti výhody radaru vysvětlil. Výsledkem je, že po jeho desetiměsíčním působení se počet odpůrců zvýšil. Vláda vyhodila patnáct až dvacet miliónů na to, aby sdělila, že radar není zdraví škodlivý a že působení Američanů v Česku bude vymezené dobrými smlouvami.

V tom přece není problém! Češi jsou dost inteligentní a vzdělaní, aby to pochopili i bez kampaně. Jistě, lidé v okolí plánované výstavby by se bouřili tak jako tak, protože je to spolehlivý způsob, jak získat nějaké výhody. A získali by je, tak to chodí. Ale pro drtivou většinu veřejnosti není radar žádný zdravotní ani právní problém, ale principiálně politický. Část voličů bude americkou základnu odmítat vždy, ale část je potenciálně ochotná se s ní smířit. Žádá ovšem, aby se s ní jednalo jako s dospělými, a ne malými dětmi.

Všimněme si, že terčem většiny slovních útoků a žertů není česká vláda, nýbrž Američané. Jich a případně prezidenta Bushe se týká většina sloganů. A plastové hračky přinesou na americkou ambasádu, a nikoliv sídlo vlády. Ta se totiž v téhle věci nechová ani natolik důstojně, aby bylo možné si z ní dělat legraci. A když, tak ne ten druh legrace, kdy si z oponenta tropíme žerty, ale zároveň ctíme jeho sílu.

A to je věc, kterou národ se smyslem pro humor nepromíjí. Radar bude Topolánkovým politickým hrobem, a to přesto, že jde o věc, kterou by možná i většina jeho voličů v dlouhodobé perspektivě spíše ocenila. Nedal jim šanci. Vtipy o americké bílé kouli na Brdech však budou nepochybně vynikající.

(Psáno jako komentář pro LN).

Promiň, Dirku!

V neděli dopoledne vběhl ke mně do pracovny čtrnáctiletý syn. Namířil na mě mobilní telefon a řekl: "Usmívej se!". Odpověděl jsem: "Nemůžu se usmívat. Píšu seriózní komentář do Lidových novi a padá na mě tíha světa." "Aha," řekl syn. "Tak se klidně tvař blbě." A vyfotografoval mě.

Za deset minut za mnou přišel s potěšující zprávou. Jsem přibližně z 57 procent podobný americké basketbalové hvězdě Dirku Nowitzkimu, z 55 procent Clintu Eastwoodovi a z 53 procent Kevinu Costnerovi. Lépe řečeno tyto tři sympatické chlapíky vybrala izraelská stránka MyHeritage.com ze své databáze celebrit, že jim jsem nejvíc podobný.

Samozřejmě jsem nemohl dát najevo, že mě podobnost se známými muži nějak vykolejila. "To je pro ty tři chlapíky celkem dobrá zpráva. Že jsou mi podobní," řekl jsem, a místo práce na komentáři jsem se zanořil do hlubin zmíněného webu. Využívá překvapivě jednoduše a zároveň impozantně fungující software. Jistěže nejde o to, že vás připodobní ke známým lidem, ale dělá to rychle a přesvědčivě. A výsledky umí prodat: třeba tak, že vás promění ve vybranou celebritu v elegantní videosekvenci. Zkuste si to.

Řekl jsem synovi, že by se měl raději učit. "Teď nemůžu. Nahrávám tam další fotky. Potřebuju zjistit, jestli jsem podobnej víc tobě, nebo mámě." Následovalo několik minut mučivé nejistoty. "O sedm procent víc tobě," oznámil mi. V ten moment se z druhého dětského pokoje ozvalo zaječení. Oba jsme vyběhli zjistit, co se děje. Ale nedělo se nic. Dcera zjistila, že je ze 72 procent podobná Ashlee Simpsonové.

MyHeritage: Celebrity Morph - Vintage photos - Family tree layout

Američané mučí zajatce. A nás mučí Topolánek

Česká média informovala o výroční zprávě amerického ministerstva zahraničí, kterou tento úřad rok co rok vypracovává o stavu lidských práv ve světě a předkládá ji Kongresu. Podle poslední zprávy zveřejněné 11. března jsou přetrvávajícími českými problémy především korupce a vynutiletnost práva. Tuzemská média však velmi zdůrazňují také fakt, že zpráva jmenovitě zmiňuje kontroverzního šéfa lidovců Čunka. Co si o tom myslet?

Je třeba předeslat, že hodnocení Česka vypracovaná zahraničními institucemi bývají ošidná. Často jen povrchně kopírují nejrůznější celospolečenské debaty, aniž dokáží zaznamenat, kdy se týkají nějakého skutečného problému a kdy jsou jen důsledkem nějakých politických nebo mediálních her. Navíc také záleží na tom, z jakých informací vycházejí a kdo je poskytuje.

I renomované instituce jsou tak velmi závislé především na lokálních zdrojích. Dobrým příkladem je každoroční žebříček zemí podle míry svobody slova, který sestavuje paříská organizace Reportéři bez hranic. Před časem v něm Česká republika meziročně "poskočila"o mnoho míst. Znamenalo to, že se situace v Česku tak změnila? Ne, organizátoři pouze vyměnili své české spolupracovníky, kteří pro každoroční sumarizaci vyplňují dotazníky.

Američané o Česku mnoho nevědí a ani se o ně nezajímají. Pletou si nás často s jinými zeměmi (obvykle s některým ze států bývalé Jugoslávie), a to i ti vzdělaní a informovaní. Chybují v tomto směru i média. Na Internetu můžeme najít spousty úsměvných fotografií například z vysílání CNN, kdy je Česká republika umístěna na mapě úplně jinde, než ve skutečnosti je. Když tento týden otiskl renomovaný deník Wall Street Journal článek o českém prezidentu Klausovi, popletl si nás jeho autor se Slovenskem, a to když napsal, že "v České republice žije početná maďarská komunita, která je po desetiletí opakovaně zdrojem napětí s jejím jižním sousedem".

Povrchnost a lajdáckost však není asi případem výroční zprávy ministerstva zahraničí. Jak je napsáno v jejím úvodu, kapitoly věnované jednotlivým zemím vypracovávají příslušná velvyslanectví a informace sbírají průběžně celý rok. Fundovanost a odvedená práce jsou z textu vidět. Kdo si text o Česku z Internetu vytiskl, zjistil, že je dlouhý téměř třicet stran. Nevíme, kdo jej z reportérů informujících o této zprávě celý přečetl a kdo jen vycvházel ze sumáře z tiskové agentury. Ale faktem je, že ve zprávě jsou velmi detailně a objektivně zmíněny všechny události, které se lidských práv dotýkají. Mediální důraz na Čunka je pochopitelný, ale přehnaný. Šéf lidovců je opravdu zmíněn jen okrajově a ilustrativně.

Rozumět lze i generálnímu závěru, totiž že Česo má největší problém s korupcí a s vymahatelností práva. Přesně to tvrdí i většina českých komentátorů. A problém si konec konců uvědomují i mnozí čeští politici. Přesto se americké hodnocení setkalo s velmi negativní reakcí. V komentářích na Internetu i jinde lze vypozorovat podrážděnou nevoli, že by se Američané měli starat o sebe.

Pesně v tomto duchu artikuloval svou výhradu i Mirek Topolánek, který řekl, že ho "země umožňující mučení zajatců (...) jen těžko může poučovat". Je to reakce hloupá, demagogická a populistická. Mimochodem je přesně v tom duchu, jak za minulého režimu reagovali na kritiku lidských práv v bývalém Československu komunisté. Navíc, Američané přece nikoho nepoučují, ale pro svou potřebu si vypracovali dokument, z kterého citovala česká média.

Je paradoxní, že tak reaguje právě Mirek Topolánek, který před pár týdny odvážně a nepopulisticky - shodou okolností při návštěvě Ameriky - ocenil bratry Mašíny a vyzval k debatě o třetím odboji. Českému premiérovi je těžko někdy rozumět, a je chabou útěchou i to, že taj úplně asi nerozumí ani on sám sobě.

Ano, i já už mám nové kolo!

Jak na Internetu ostatní zaujmout? Toť otázka, na kterou hledá odpověď kde kdo. Novinář Mathew Honan z amerického San Franciska ji zná, lépe řečeno si vyzkoušel, jaké to je, když se to povede. Řeč je přitom o webu, jehož vytvoření mu nezabralo víc než pár minut. Ale stal se během několika hodin, maximálně dní světovou senzací.

Stránka se jmenuje Barackobamaisyournewbicycle.com, tedy přeloženo a s mezerami: "Barack Obama je tvoje nové kolo". Nedává to smysl? Pouze na první pohled a pro nezasvěcené. Je třeba vědět, že Honanova žena je vášnivá cyklistka. O ježdění na kole prý mluví neustále. "Tedy mluvila o něm neustále aspoň donedávna. Konkrétně do momentu, než začala mluvit pouze o Baracku Obamovi," napsal Honan na svém blogu. A když o něm zase jednou v kuchyni mluvila, napadla ho výše uvedená věta: "Barack Obama je tvé nové kolo".

V éře animací a videa je stránka, kterou Mathew Honan vzápětí vytvořil, až provokativně jednoduchá. Nebsahuje nic víc než krátké slogany, které se objevují, když na stránku klikáte, anebo mačkáte tlačítko pro její nové načtení. Jsou to vtipné poznámky jako: "Barack Obama mi řekl, abych ti vyřídil pozdrav", "Barack Obama ti dal štěňátko", "Barack Obama pro tebe má míč", případně: "Barack Obama se usmál, když slyšel, jak jsem vyslovil tvé jméno". Všeho všudy pár desítek takových sloganů.

Efekt byl nevídaný. Zda za to může americká atmosféra zjitřená napínavými prezidentskými primárkami, absurdní názoev stránky nebo její zvláštní humor, není tak úplně jasné. Ale v každém případě ji už navštívily desítky miliónů lidí. Odkaz se objevil během čtyřiadvaceti hodin na stovkách či spíše tisících blogů, ale i na zpravodajských serverech médií, jako jsou třeba zpravodajský týdeník Time nebo ekonomický časopis The Economist.

A nejen to, začaly vznikat klony, s kterými už Mathew Honan nemá nic společného. Jedním z prvních byla samozřejmě stránka "Hillary Clintonová je tvoje nové kolo", která je založena na úplně stejném nápadu (a vypadá zcela totožně), pouze poznámky jsou negativní a jedovaté. Třeba: "Hillary Clintonová podvádí při hraní scrabblu", "Hillary Clintonová ti neřekne, když máš špenát v zubech", "Hillary Clintonová se u dveří odmítla zout" nebo "Hillary Clintonová se napila ze tvé skleničky".

Nová mánie se neomezuje jen na politiku, obětí "internetových cyklistů" se stal mimo jiné zakladatel firmy Apple Steve Jobs ("Steve Jobs ti smazal tvou hlasovou schránku") či herec Tom Cruise ("Tom Cruise ti načural do piva"). A navíc, na webu isyournewbicycle.org můžete tuto potupu či čest zařídit každému. Stačí do adresy vložit libovolné jméno a dát ho před název dmény, tedy například: http://vaclavklaus.isyournewbicycle.org. Co všechno udělal nebo neudělal, si pak rovněž můžete vymyslet sami. Fantazii se meze nekladou.

Čímž se dostávám k tomu podstatnému: ano, i já už mám své nové kolo. Prosím, zkuste se po něm projet - a doplnit případně nějaké další hlášky. Rozjel jsem to ... a jsem zvědavý!

O zrcadle

Hledám fanoušky ...

... a to ty "pravé". Tím ovšem mé nároky nekončí. Mých "pravých fanoušků" by mělo být aspoň tisíc. Pak budu "hozenej do klidu" a "za vodou", abych použil populární výrazy českého raného kapitalismu. Ale ne, vážně, bylo by moc hezké, kdyby se pár stovek pošuků zbožňujících mou osobu sešlo. Měl bych po starostech.

Před pár týdny jsem na tomto místě oznámil, že jsem "mikrocelebrita". Článek vzbudil mnoho emocí a inspiroval celou řadu reakcí. Od souhlasných (jedna paní mně napsala, že od léta roku 2005, kdy jsem si pořídil brýle s červenými nožičkami, se jí moc líbím a opravdu mě za mikrocelebritu považuje) přes neutrální (jiný čtenář mi zase sdělil, že mě jednou v centru Prahy poznal, ale že to byl úplně jiný pocit, než kdyby viděl třeba Gotta nebo Bartošku, protože to by mohl aspoň vyprávět v hospodě) až po nesouhlasné (v zásadě tvrdící, že nejsem mikrocelebrita, nýbrž idiot). Děkuji všem. (Těm nesouhlasícím samozřejmě jen formálně, abych dokázal, jak jsem velkorysý a tolerantní. Ve skutečnosti jim přeju, ať je vezme čert.)

Ta důležitá otázka je, jak ze svého statutu mikrocelebrity něco trhnout. Na blogu slavného novináře (a taky blogera a mimochodem i zakladatele kultovního časopisu "digitální éry" Wired) Kevina Kellyho jsem našel zajímavou úvahu. Totiž pokud člověk zabývající se jakoukoliv tvorbou (od plácání soch až po psaní textů) má aspoň tisíc "skutečných fanoušků" (definice: člověk zajímající se a kupující vše, co jeho oblíbenec vytvoří), pak mu to v éře Internetu může zajistit živobytí.

Úvaha je následující: "opravdového fanouška" definuje Kelly tak, že utratí ročně za výtvory svého favorita zhruba tolik peněz, kolik vydělá za jeden den. Předpokládejme, že je to asi sto dolarů. Může to být za samotná díla (knížky, filmy, obrazy, sochy atd...), ale i související „mechandising“ (trička, kravaty či prezervativy s podobiznou autora). Sto krát tisíc je sto tisíc dolarů, tedy suma, která po odečtení nákladů a daní stačí v Americe na pohodlný život. Konec výpočtu.

Při průměrném platu dvacet tisíc korun to v Česku vychází na tisícovku denně. Tisíc krát tisíc je milión, což není špatné, ale protože nejsem nenažraný a mám i pár jiných příjmů, spokojím se s polovinou. Což celkem zásadně mění výchozí úvahu. Aby se mikrocelebrita v Česku uživila, stačí jí pouhá pětistovka "opravdových fanoušků". Částečně je to i tím, že mým oborem je psaní, které je velmi ekonomické vzhledem k nákladům. Sám Kevin Kelly podotýká, že jeho "tisícovka" je jen hrubý odhad: zatímco takovému malíři může stačit pět set fanoušků, potřebuje jich nezávislý filmař aspoň pět tisíc.

Díky Internetu mohou tvůrci komunikovat se svými "opravdovými fanoušky" přímo. Zmiňuje například experiment spisovatele Lawrence Watt-Evanse, který své fanoušky v roce 2004 požádal, aby mu posílali peníze. Když se jich na účtě sešlo 100 dolarů, publikoval na svém webu kapitolu ze svého románu. Každá stovka se rovnala nové kapitole. Podařilo se mu tak publikovat celou knížku: nejdřív online, pak na papíře. Teď už píše druhou.

Zájemci nechť se ozvou, mám pár nápadů v hlavě. A protože dolar klesá, dohodněme se na tisícovce za kapitolu. V té první budou celebrity, násilí i sex. Tak trochu Viewegh a tak trochu Halina Pawlowská. Hlavně rychle pošlete prachy.

Testováno na Maďarech

Dva instrumenty demokracie bychom mohli opatřit visačkou: „Testováno na Maďarech“, a dodat k tomu poznámku: „s výsledkem negativním“. Jde o obecné referendum a snahu opozice sesadit vládu. V obou případech to jsou instrumenty legitimní a v mnoha zemích v různé míře používané. Maďarská zkušenost však ukazuje, že to musí být spojeno s odpovědností a také zdravým rozumem.

To se v Maďarsku nestalo, mimo jiné také proto, že politická scéna je tam podobně jako v Česku polarizovaná, a tomu odpovídá i tamní atmosféra. To však není jediná podobnost. Současná krize se týká dvou témat, která jsou i u nás předmětem bouřlivé diskuse. Jde o poplatky u lékaře a školné na vysokých školách.

Povinné regulační poplatky byly zavedeny dřív než u nás, mají však téměř stejnou výši a hlavně vycházejí z téže logiky. Maďaři stejně jako Češi navštěvovali lékaře výrazně častěji než pacienti jinde v Evropě. Regulačni poplatky v tomto ohledu zafungovaly podle očekávání, veřejností však byly celkem logicky přijaty negativně. Stejně jako školné, které se mělo začít platit od podzimu.

Maďarsko má na rozdíl od nás zákon o obecném referendu. Jeho vypsání ohledně poplatků a školného prosadila opozice. Proběhlo o víkendu a veřejnost hlasovala ve velké většině pro jejich zrušení. Překvapivé je pouze to, že to v Maďarsku vůbec někoho překvapilo. Vládní politici totiž doufali, že referendum bude neplatné, protože se ho zúčastní příliš málo voličů.

Jenže to se nestalo. Těžko se zde odvolávat na odpovědnost občanů. Tu měli mít především politici. Voliči by asi nikde na světě v žádném referendu ani hlasování nevolili možnost, že chtějí státu odvádět více než méně. Je to dobrý příklad, jak může být referendum nebezpečným nástrojem, pokud se ho zmocní populističtí politici.

Tím největším paradoxem je ovšem to, že poplatky u lékaře i školné prosadila socialistická vláda, zatímco o jejich zrušení se zasadila pravicová opozice. Z logiky věci by to mělo být přesně naopak. Jenže v politice pokřivené „nesmiřitelným“ bojem logiku nehledejme. Maďarská pravicová opozice si bez ohledu na své ideje bere voliče jako rukojmí. Je to nestydaté, ale evidentně to splnilo svůj účel.

V Česku je situace obrácená. Opozice to má usnadněné v tom, že je levicová a tudíž má proti vládě aspoň „platnou“ ideologickou munici. Vzato do důsledků se však chová podobně jako opozice maďarská.

Jestli maďarský příklad něco dokazuje, pak to, že reforma zdravotnictví a školství je něčím, co musí provést každá vláda. A že to tak dalece nesouvisí s tím, co možná stereotypně vnímáme jako pravicové nebo levicové. Ostatně vzpomeňme, že o nutnosti regulovat vysokou návštěvnost lékaře jsme poprvé slyšeli už od politiků té předešlé, socialistické vlády. Proč tedy teď dělají takový kravál? Protože to berou jako příležitost vládu sesadit a vyvolat předčasné volby. Je to pokrytecké a neodpovědné.

Maďarské perieptie mohou svádět ke škodolibému pošklebování. Vždyť jejich politika zdá se ještě zkaženější a nezdravější než ta česká. Nenechme se však příliš unést. Současná krize je důsledkem stejné nemoci, kterou latentně trpí i politika česká. V maďarské laboratoři jen můžeme názorně vidět, kam až neracionální politický boj může dojít.

Gulášek se šesti a dvě piva? To bude dvacet sedm minut

Lze se naobědvat zadarmo? Tato otázka byla v minulém století předmětem sporu mezi levicovými idealisty a pravicovými pragmatiky, a ekonomové došli k nijak překvapivému závěru, že možné to sice je, ale někdo takový oběd stejně zaplatit musí. Slavný ekonom Milton Friedman dokonce pod názvem „Žádný oběd není zadarmo“ publikoval jednu ze svých knih.

Je to samozřejmě pravda. Zadarmo není nic a v tom horším případě platíme nedobrovolně za oběd někoho jiného. Lepším příkladem budiž to, když za nějakýý výrobek nebo službu neplatíme penězi, nýbrž svým časem nebo pozorností. Taková reklama umožňuje bezplatné vysílání komerční televize, částečně či úplně dotuje cenu papírových novin a dnes také financuje prakticky všechno, co najdeme na Internetu. Média jsou jeden takový velký „oběd zadarmo“.

Tenhle koncept však pomalu infiltruje také do hmotného, nemediálního světa. Čteme o supernízkých cenách za letenky nebo o půjčovnách aut, která nabízejí vozy pomalované aggresivní reklamou za symbolický denní poplatek. Japonská firma Apex testuje automaty na kávu, které ji zákazníkům servírují zdarma. Jsou opatřeny monitorem, na kterém musí zájemce o kávu shlédnout třicetiveřinovou reklamu. Ta je pak vytištěná také na papírovém kalíšku s nápojem.

Možná se dočkáme i příslovečného „obědu zadarmo“. Dostanete ho v restauracích, kde budou stolky pro jednu osobu s namontovanými televizními obrazovkami. Nabídka poledního menu v ceně … pětadvacetiminutového reklamního bloku. „Kam půjdeme na oběd?“, zeptá se vás kolega. „Do té hospody, kde mají dobrý guláš?“ „Kdepak,“ zavrtíte hlavou. „Tam dávají příšerné reklamy.“

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Čunek na prázdninách

Loni na podzim oslovil Stream.cz Martina Komárka, jestli by pro tento server nepřipravil nějaký videoprojekt politické satiry. Martin zase oslovil mě, jestli s ním nechci spolupracovat. Hledali jsme společně tvar, který by byl jednoduše (a relativně levně) realizovatelný. Toto je výsledek. Debaty pěti českých politických šéfů, namluvené imitátorem a doprovozené rychlým sesřihem fotografií. Uvidíme, jestli se tahle forma chytí. Na scénářích spolupracujeme s Martinem (jeden vždy píše, druhý mu dělá dramaturga). V rolích se střídáme. Toto je druhý díl, první napsal Martin a měl premiéru minulý týden.

Ten kluk má něco do sebe

Barack Obama vysvětluje svým příznivcům, proč odmítl nabídku Hillary Clintonové kandidovat jako její viceprezident. Někdo vás chce napálit. Somebody is trying to BAMBOOZLE you. Hezké slovo.

Kopírování "nezabíjí" knihy. Aspoň zatím

Většina nakladatelů, kteří v minulých měsících nabídli digitální verze některých titulů zadarmo, hlásí dobré výsledky. Knihy získávají nové čtenáře, prodej papírových verzí týž knih však neklesá, ba naopak. U některých titulů zaznamenalo zveřejnění digitální verze (v některých případech pouze časově omezené) výrazný nárůst prodeje.

Sám jsem zkusil před měsícem nabídnout knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní, kterou jsem napsal loni s Miloše Škorpilem a vydal na podzim. Knížka se prodává v některých knihkupectvích (kamenných i internetových) a ze třítisícového nákladu je víc než polovina rozebrána. Nabídkout knížku zdarma bylo svým způsobem riskantní, ale zdá se, že se to vyplatilo.

Výsledek: zhruba stovky stažení verze v PDF (přesně to nevím, ale odhaduji z počtu přístupů na uvedenou stránku). Pokud vím, prodej v knihkupectvích zůstal zhruba stejný (jde opět o pouze orientační výsledek, lépe řečeno "pocit", přesná data budu mít později). Sám jsem přes web prodal 37 knih, což beru jako úspěch (vzhledem k tomu, že prodej nijak zvlášť neinzeruji).

Experiment pokračuje: knihu si stále můžete zdarma stáhnout ve formátu PDF nebo objednat na papíře za "blogovou" cenu 149 Kč (splatnou převodem na účet). Přeji radost z běhání, jaro je tady!

Nechtějte zbohatnout. Budete pak jenom uklízet

"Vyhledávač Centrum je neuralgickým bodem mé novinářské kariéry." Touhle větou jsem začal moderování NetClubu (jednou měsíčně pořádaná beseda s osobnostmi českého Internetu), jehož hostem byl jeden ze zakladatelů firmy NetCentrum Ondřej Tomek. Čerstvý majitel řádově několika set miliónů korun, které získal prodejem podílu v této firmě nové investorovi.

Zajímalo mě, jak vysoká ta suma je (to jsem se nedozvěděl), jakým způsobem se vyplácí (převodem na účet, což je celkem očekávané - zklamalo mě, že Ondřej Tomek nemá aktivovanou službu, která majitele informuje o změně zůstatku esemeskou na mobil), jak se získání takových peněz oslavuje (pozdě v noci v hotelu vypitím celého obsahu minibaru) a jaké emoce náhle zbojatnutí vyvolá (nejdřív prázdno, to když peníze ještě nejsou na účtě, a pak uspokojení), případně jak se prakticky projeví v životě (Ondřej Tomek vzhledem k náhlému nadbytku volného času doma stále uklízí).

Proč je Centrum neuralgickým bodem mé kariéry? Protože jsem se ve všech komentářích týkajících se tohoto vyhledávače pletl. Když vznikl, tak jsem se vysmíval tomu, že byl založen pozdě a že se cpe na zaplněný trh. Když o mnoho let později zakládal zpravodajský server Aktuálně, tak jsem suverénně psal, že jde o "mrtvě narozené dítě", případně o "blog Sabiny Slonkové" (dnes Tomek odhaduje, že Aktuálně tvoří více než třetinu hodnoty celého Centra - tedy minimálně stovky miliónů). A kdyby se mě někdo před pár měsíci zeptal, tak určitě nepředpovím, že nový investor zaplatí za majoritní podíl tolik peněz, kolik nakonec zaplatil. Jak jsem řekl již na zmíněné diskusi: pro Centrum (a možná i pro další webové projekty) bych měl velkou cenu jako "negativní vizionář".

Přesné a přehledné shrnutí celé diskuse lze číst v textu Daniela Dočekala na blogu Inside.cz. Pokud vím, tak Daniel blogoval "živě" přímo z NetClubu. Je to svým způsobem nová a v poslední době také velmi oblíbená žurnalistická forma. Na každé větší konferenci se najdou blogeři, kteří online zachycují její průběh. Na webu jsem dokonce našel příručku pro živé blogování z konferencí (PDF). Možná to taky někdy vyzkouším.

Oblíbený politik ... to musí být nějaká mýlka, ne?

Česká společnost prožívá cosi jako milostnou aféru s Karlem Schwarzenbergem. Sedmdesátiletý ministr zahraničí, kterého před více než rokem do vlády překvapivě nominovala Strana zelených, se těší přízni veřejnosti, respektu ostatních politiků (včetně těch, kteří by mohli být z mnoha důvodů jeho oponenty) i velmi vlídné reflexi médií. Je to dobrá zpráva.

Ukazuje totiž, že dokážeme ocenit staromódní hodnoty jako jsou důstojnost, zásadovost nebo poctivost. Není přesné, když dnes mnozí tvrdí nebo píšou, že Schwarzenberg je největším překvapením Topolánkovy vlády. Lidské i politické kvality někdejšího Havlova kancléře byly známy. Příjemným překvapením je to, že tyto kvality „fungují“ a hrají tak podstatnou roli v současné politice.

Schwarzenberg přitom rozhodně není z nějakého populistického materiálu. Masovému vkusu české společnosti by mohlo překážet, že je potomkem šlechtického rodu, že prožil většinu života v cizině (a kde dodnes částečně žije či působí) nebo že je značně materiálně zajištěn. Politické elity by zase mohlo iritovat, že je názorově a politicky spojen s tzv. lobby pravdy a lásky, tedy lidmi kolem bývalého prezidenta Havla. Všechny tyto obavy i nejistoty mnozí dostatečně ventilovali v době, kdy Schwarzenberg do vlády mířil.

Nervózní a trapné atmosféře volby prezidenta čelil ministr zahraničí noblesou a humorem. To jsou dvě kvality v české vrcholové politice téměř nevídané. A přitom fungují! Kandidátské projevy ohodnotil Schwarzenberg tak, že u nich „s úctou usnul“, a melodramatický spor šéfa zelených s ministrem vnitra, který zachytila média a u kterého byl přítomen, zase odmítl komentovat s tím, že špatně slyší a že si bude muset „pořídit naslouchadlo“.

Za dobu svého působení ve vládě Schwarzenberg nikoho neurazil ani na nikoho neútočil. A to nejen veřejně či v médiích, ale ani v soukromí nebo při neformálních rozhovorech v kuloárech. To je další nevídaná věc v české politice, kde vše jakoby se zdálo být ovládáno osobními antipatiem a soukromými válkami. Jestli něco jejich aktéři dovedli k dokonalosti, tak jsou to slovní útoky, úražky a zesměšňování. Ministr zahraničí má naopak velký smysl pro sebeironii. Vtipkuje na svůj účet a zveličuje své údajné chyby, jako je usínání na jednáních či sklon k lenosti.

Schwarzenberg české politiky může učit i v tom, že korektnost a slušnost nejsou slabinami. A že to neznamená, že slušný politik nemůže mít pevné zásady. Dobře to dokumentuje jeho „problém“ s Jiřím Čunkem, kvůli kterému se na něj upírá taková pozornost médií. Ani s šéfem lidovců nevede Schwarzenberg politický a už vůbec ne osobní boj. Pouze chce vysvětlit to, co se mu zdá nejasné a podezřelé. Dobře mu rozumíme, vždyť tak se to jeví i nám ostatním.

Nebýt Schwarzenberga, můžeme si být jisti, že by byl Čunek už dávno ve vládě. Premiér Topolánek i šéf Zelených Bursík k tomu projevili dostatečnou ochotu. Návratu Čunka by předcházelo pár silnějších výroků a nepochybně i velké mediální manévry, v jejichž závěru bychom se dozvěděli cosi o odpovědnosti a síle kompromisu, to vše okořeněné nějakým obehraným blábolem o „důvěře v koaliční projekt“, či něčím podobným.

Podle tohoto vzorce se problémy v minulosti řešily už mnohokrát, a to prakticky ve všech polistopadových vládách. Najdeme desítky příkladů kauz, které se dostaly na veřejnost, určitý čas kolem nich byl velký kravál a pak se na ně zapomnělo stejně rychle, jak se objevily. Že se tomuto vzorci Karel Schwarzenberg tiše a věcně vzepřel, je ve vší úctě k jeho práci na ministerstvu zahraničí jeho doposud největší zásluha v politice.

V sobotu vyšly v celostátních denících dva velké rozhovory: jeden s Karlem Schwarzenbergem a druhý s Jiřím Čunkem. Ukazují, že jejich světy jsou dvě množiny, které se nejenže nepřekrývají, ale ani vzdáleně nedotýkají. Jiří Čunek rozehrává obvyklé slovní piruety o tom, že Karla Schwarzenberga ovládají nějací „lidi kolem něho“ a že po něm vlastně už nic nechce. „Pochopil, že jsem nevinen, ale neví, jak to sdělit veřejnosti,“ říká Čunek, což je v daných souvislostech drzost největšího kalibru.

Karel Schwarzenberg pouze říká, že platí to, co jednou řekl. Že chce vidět a dát veřejnosti k nahlédnutí dokumenty, které jasně ukáží, jak to v Čunkově kauze bylo. To je srozumitelný postoj, který nelze jednoduše obejít.

Jsme v situaci, která má různá řešení. Může se stát, že Čunek na podmínky přistoupí a opravdu se ukáže, že jeho obvinění byla nepravdivá. Pak mu všichni včetně Schwarzenberga budeme dlužit velkou omluvu. Další řešení jsou bohužel nějakým způsobem kolizní a riziková.

Neptejme se, kdo má v takovém případě pro vládu větší cenu: zda Čunek, nebo Schwarzenberg. Je to otázka zavádějící, protože vláda nemá žádné kolektivní vědomí ani svědomí. Je výslednicí osobních i stranických ambicí a politických cílů. Ptejme se, kdo má v dané situaci větší hodnotu pro politiku jako takovou. Je to až banálně jednoduchá otázka.

(Psáno jako komentář pro LN).

Jaká byla v únoru česká politika podle Wikipedie?

Kolik lidí zajímají stránky o českých politicích na Wikipedii? Jsou to desítky, stovky nebo tisíce? Odpověď nově nabízí stránka, kde lze nalézt statistiku návštěvnosti libovolného hesla ve vybraném časovém období.



Výsledky svým způsobem vypovídají i o konkrétních událostech. Tak například v únoru 2008 byla návštěvnost hesla Václav Klaus v řádu stovek, přičemž vrcholila ve dnech 8. a 15. února (data první a druhé prezidentské volby). Maxima dosáhla právě v době druhé volby, kdy byl Václav Klaus zvolen prezidentem. Jeho heslo v ten den navštíviloo 692 lidí.

Naproti tomu návštěvnost hesla Jiří Paroubek byla v řádu desítek, s vrcholem rovněž v den znovutzvolení Václava Klause (138). Ještě o něco méně lidí se v únoru 2008 zajímalo o Mirka Topolánka, zájem souvisel také s dvěma prezidentskými volbami, nejvíc lidí však jeho heslo navštívilo 28. února (80). Důvod? Bylo to datum ocenění kontroverzních bratrů Mašínů.

Mimochodem, svou vlastní stránku má i Josef Mašín. Že se Mirku Topolánkovi podařil jeho záměr vyvolat o tomto tématu diskusi, prokazuje nejlíp právě statistika. Návštěvnost hesla Josefa mašína se pohybovala kolem deseti až dvaceti, právě 28. února však vzrostla na 643.

Už máte svůj iPhone?

Zakázané ovoce nejlíp chutná, to je známá věc. Učinit v éře konzumu a nadbytku z nějakého zboží nedostatkovou položku je sice riskantní, ale také potenciálně velmi efektivní strategie. Že to funguje, ukazuje černý či lépe řečeno šedý trh, který se celosvětově vytvořil pro telefony iPhone.

Podle v lednu zveřejněných čísel "chybí" firmě Apple zhruba 1,4 milióny telefonů. To je více než třetina všech loni vyrobených a distribuovaných přístrojů. Že "chybí", je samozřejmě nepřesné a také neobratné vyjádření. Všechny tyto telefony mají své majitele. Jenže ti je používají v sítí operátorů, kteří nejsou oficiálními partnery firmy Apple.

Obchodní model prodeje iPhonů je nastaven tak, že firma má určitou marži ze samotného prodeje telefonu (tak jako když prodá například notebook), ale dostává také určitý podíl ze sumy, kterou majitel telefon protelefonuje. V Americe činí tato částka průměrně 15 dolarů. Znamená to, že za dva roky trvání smlouvy získá Apple z každého telefonu ještě dalších zhruba 360 dolarů.

Jestliže třetina telefonů "vypadla" z tohoto systému, znamená to, že Applu budou chybět značné příjmy. Proto také na tuto informaci reagovala okamžitě cena akcií poklesem. Je to svým způsobem paradoxní jev: firmu poškodilo to, že vyvinula a dala do prodeje příliš úspěšný výrobek. Dokonce tak, že se ho vyplatí pašovat a prodávat na černém trhu.

Je to nevýhodné pro všechny strany. Majitelé "nelegálních" iPhonů za ně zaplatí mnohem více, než kdyby si je koupili oficiálně. Například v Česku se prodávají za dvakrát až třikrát tolik, než i vzhledem k nízké hodnotě dolarů stojí v přepočtu v obchodech v Americe.

A neplatíte jen samotné odblokování telefonu, které - když si přístroj v Americe sami koupíte a donesete do pražského obchodu - stojí řádově tisícikorunu. Ne, součástí ceny je to, co bychom mohli nazvat "daní z výjimečnosti". Navíc k ní připčtěte to, že na přístroj akticky nemáte záruku a že také nemůžete využívat všechny funkce a podporu, které mu dává jeho výrobce. To reálnou cenu ještě více prodražuje.

Mít iPhone je dnes nejen v Praze, ale taky třeba Pekingu nebo Moskvě podobné, jako byste byli členy nějakého elitního klubu. Rozhodně ne tajného: podle výzkumů marketingových agentur je dnes iPhone jednoznačně nejvíc "sexy" telefon. A v zemích, kde se oficiálně neprodává, to pochopitelně platí dvojnásob.

Kromě USA, kde má Apple smlouvu s telekomunikační firmou AT&T, podepsal kontrakty s operátory ještě ve Velké Británii, Německu a Francii. Tím to končí. Spekuluje se, kdy a v jakém sledu přijdou další země (ve střední Evropě včetně České republiky je prý nejblíže k dohodě T-Mobile), ale nic konkrétního se neví. Může to být za měsíc nebo třeba klidně za rok.

Apple se úniku telefonu mimo oficiální partnery pochopitelně brání: jednak různými omezeními prodeje (ve většině obchodů v USA si člověk nemůžen koupit víc než jeden přístroj), jednak "uzamykáním" softwaru. Jenže to je marný boj. Byť Apple tuto ochranu stále zdokonaluje, trvá vždy jen pár týdnů, než se ji hackerům podaří prolomit.

Dlouhé čekání a výjimečnost iPhonu je však zároveň dobrým marketingem, takže až Apple s iPhonem oficiálně vstoupí na velké trhy (například do Číny nebo Ruska), lze očekávat masivní prodeje. Budou se hodit, firma chce letos prodat deset miliónů telefonů.

Ale nechme stranou marketing, iPhone je vskutku mimořádný telefone. Stačí ho vzít do ruky, chvíli používat ... a už ho nebudete chtít vrátit. A budete si říkat, proč spousta funkcí či vylepšení (často maličkostí) výrobce už dávno nenapadla. A iPhone je opravdu internetovým telefonem: konec konců Google před dvěma týdny oznámil, že majitelé iPhonů používají vyhledávač padesátkrát (!) častěji než majitelé kteréhokoliv jiného telefonu. Je to tak ohromný rozdíl, že si původně mysleli, že jde o chybu.

Kolik iPhonů se používá v Česku, je nejisté. Týdeník Euro psal v lednu o možná a desítkách tisíc telefonů, v únoru pak Lidové noviny přišly s odhadem zhruba dvou tisíc. Ten se zdá být realističtější. iPhone lze čím dál častěji vidět v "reálu", a také už existují specializované české weby pouze pro jeho majitele.

Mimochodem, poznáte je tak, že když vám z iPhone poslají mail, najdete na jeho konci větičkun "Sent from my iPhone". Malá rada pro nás české chytráky: to samé můžete do svého mailu natukat i z obyčejného pécéčka. Stanete se tak členy elitního klubu hned a zadarmo!

O nemoci

"Basketbalový" blábol Václava Havla

Vojenští stratégové tomu říkají "collateral damage" neboli volně přeloženo "nechtěné ztráty". Asi jako když raketou chcete zasáhnout vojenský bunkr, ale zároveň zničíte okolní domy civilistů. Do kategorie nechtěných ztrát české politiky se kuriózním způsobem dostal basketbal.

Bývalý prezident Václav Havel chtěl denunciovat českou diplomacii, kterou podle něj packá vláda a především premiér Topolánek, jenž v USA podepsal sólové memorandum mezi Českem a USA o plánovaném zrušení víz. Nazval proto naši zahraniční politiku "basketbalovou".

Podrobně to vysvětlil v časopise Týden. Basketbal je podle Havla založen na jakési "ideji sobectví", což konkrétně znamená, že "nenápadně driblujeme a pak rychle vyrazíme, abychom všechny předběhli".

Chtělo vskutku génia metafor, aby vymysel takový blábol. Nechme stranou, že v basketbalu nejde ani tak o předbíhání ostatních, ale o dávání košů. Pozoruhodná je především sama myšlenka o "ideji sobectví". Nějak si nedokážu představit sport, ve kterém by protihráči zdvořile nabízeli jeden druhému vítězství.

Samozřejmě víme, kde se metafora vzala - Václav Havel si matně pamatuje, že jde o jeden z kdysi oblíbených sportů jeho nástupce Václava Klause. Při své inteligenci si však mohl vybrat lépe: současný prezident už basketbal dávno nehraje a pokud je známo, ani se o něj nijak zvlášť nezajímá. Co je v politice, holdoval spíše tenisu či v poslední době golfu.

Je smutné zjištění, že v malichernosti, ješitnosti a fatálním nedostatku velkorysosti se dvě největší postavy české polistopadové politiky - Havel a Klaus - tak nepříjemně podobají. Havel nevynechá jedinou příležitost, aby Klausovi zasadil nějaký ten podpásový úder (nebo řekněme úmyslnou osobní chybu, abychom zůstali v basketbalové terminologii).

Když chce ve svých vzpomínkách vydolovat nějakou opravdu ošklivou vzpomínku na své vlastní "nezvedené dítě" Alexandra Vondru, řekne, že jednal "po klausovsku". Toť urážka a vykrákání za vlasy!

A aby toho nebylo málo, vytáhne bývalý prezident - ten exemplární příklad "divadelního pojetí" politiky - z hloubi mozkových závitů ještě nešťastný basketbal: shodou okolností sport, který hlavně díky evropským úspěchům Nymburka prožívá v téhle sezónně asi největší comeback od osmdesátých let.

Kdyby Václav Havel nestrávil půl života v zakouřených kavárnách, ale viděl aspoň jedno basketbalové utkání, možná by zjistil, že v tomto sportu je "nenápadného driblování" vskutku minimum. A že ani o sobectví moc nelze mluvit, protože jde o rychlý kolektivní sport, ve kterém důležitou roli hraje kombinování a přečíslování soupeře. Jinak řečeno, ve kterém vyhrávají chytřejší. A vyšší, samozřejmě.

Na papír se dere zlomyslná poznámka, že není divu, že Václav Havel nemá košíkovou rád.

Kočka má devět životů ...

( ... a já mám jen jeden málo fungující mozek. Jak vyplývá z komentářů pod článkem, tento text jsem již publikoval na blogu před necelými dvěma týdny, a zcela na to zapomněl. Omylem jsem ho pak zařadil jako Notebook do Reflexu - snažím se vždy dávat do tisku na blogu ještě nepublikované texty - a jelikož jsem nemyslící idiot, publikoval ho na blogu znovu. Tedy konečně "double post" neboli klasická chyba každého blogera. Jsem rád, že to mám za sebou - a omlouvám se!)

... počítačový hráč nekonečně. Pouze teoreticky, samozřejmě. Bohužel až koncem devadesátých let mě napadlo, že by bylo zajímavé počítat, o kolik životů člověk u počítače přijde. Myšleno za svůj jediný lidský život. Odhaduje se to těžko. Jsou to tisíce, statisíce, nebo milióny?

V té době jsem to vydržel počítat asi dva měsíce. Dělal jsem si čárky do notýsku vedle počítače. Došel jsem k číslu kolem tří set, a pak mě to přestalo bavit. Ale odhadem mi vyšlo, že za celý život to určitě budou desetitisíce. Samozřejmě musíme uvážit, že ne v každé počítačové hře jde o životy (jsou i mírumilovné, například sportovní hry) a že ne celý život hraje člověk stejně intenzivně. V každém případě je to zajímavý problém.

A pak je tu otázka, co tahle inflace smrtelnosti se smrtelníkem udělá. Už jsem několikrát popsal svou oblíbenou historku o kamarádu Láďovi, kterému jsem po noci strávené u počítače zachránil počátkem devadesátých let život - to když jsem ho v poslední chvíli strhl z vozovky před projíždějícím autem. "Co blbneš?", vykřikl jsem. A Láďa se na mě podíval a s úsměvem řekl: "To je v pohodě, ještě mám čtyři životy."

Ale to bylo v době, kdy počítače začínaly a kdy jsme z nich všichni byli užaslí. Dnes je hraní her běžnou věcí a na některých herních konzolích se dokonce blíží virtuální realitě. Například známé Wii umožňuje hrát tenis a cítit přitom zpětný ráz odpalovaných míčku. Na druhé staně zabíjení je stále zabíjení. Mnoho psychologů a také aktivistů je znepokojeno hrami, které obsahují násilné a krvavé zabíjení. Přispívá hraní těchto her k násilnému chování v realitě?

Mnozí si to myslí a média nám to často sugerují. Například když čteme o incidentech, při kterých nějaký vyšinutý student pozabíjí spolužáky, tak se dočteme nebo dozvíme, že hrál náruživě počítačové hry. Ale už se nedočteme ani nedozvíme, že podobně náruživě je hrála i většina jeho spolužáků.

Seriózních průzkumů je překvapivě málo. O jednom takovém informovalo únorové číslo odborného časopisu Emotion. Finští vědci zkoumali chování šestatřiceti dospělých (ale mladých) hráčů videohry "James Bond 007: Nightfire". Zajímaly je především emoce, které zjišťovaly na základě výrazu tváře, přesněji řečeno svalových změn v obličeji. Došli k zajímavému zjištění: totiž že zabití protihráče je méně stresující než smrt vlastní postavy. A že "vlastní" smrt dokonce v hráči vyvolá spíše pozitivní než negativní emoce.

Blogeři diskutující o tomto výzkumu (via BoingBoing.net) to považují za překvapivé. Obecně se přece soudí, že likvidace protivníků by měla přinášet úlevu, zatímco smrt vlastního hráče (tedy ztráta života) naopak zklamání. Podle mě to zas tak překvapivé není. Soudím, že míra "identifikace" hráče se svou postavou je menší, než si myslíme. Člověk se do své postavy nepřevtěluje, ale sleduje ji spíše jako pozorovatel. Sice ovládá její zbraně, ale "morální odpovědnost" za zabíjení híže na její triko. A když přijde o život ona sama, nebere to nijak tragicky, ba to může považovat za svého druhu spravedlivý trest.

A navíc je jasné, že Láďa to tehdy s těmi životy nemyslel vážně, ale to auto prostě přehlédl.

Schovejte sousedovi rohožku!

Chtěl bych s tím člověkem udělat rozhovor! Je svého druhu celebrita. Začal bych nějak takto: Seznamte se s prvním opravdu mizerným sousedem v Česku a na Slovensku. Aspoň podle webové stránky, kde my „slušní“ můžeme ty „špatné“ označit a evidovat.

Webová služba RottenNeighbor.com (neboli volně přeloženo MizernýSoused.com) vznikla loni v červenci. Je založena na oblíbeném principu, který umožňuje kombinovat googlovské mapy s ostatními daty. V tomto případě informacemi o sousedech.

Přispívat může kdokoliv. Stačí na mapě označit vybranou adresu a napsat, proč některého z jejích obyvatel považujete za mizeru. Například: „Chodí každý večer nahý po bytě, zpívá si písničky Michala Davida a volí komunisty.“ Případně: „Seká trávu výhradně v neděli brzy ráno.“ Anebo: „Má hezkou ženu a ještě hezčí milenku. Nenávidím ho!“

Cílem stránky je nabídnout informace těm, kteří uvažují o koupi nebo pronájmu nového bytu. Pokud v okolí uvidí příliš mnoho červených domečků (značka mizerných sousedů!), měli by stěhování ještě zvážit. Z Kalifornie, kde tenhle web založil sedmadvacetiletý programátor, se označování nežádoucích sousedů rozšířilo do zbytku USA a pomalu se šíří i dál do světa.

Čímž se dostávám ke zmíněnému člověku, který je zatím prvním podobně ocejchovaným nešťastníkem v Česku a na Slovensku. Bydlí v Praze v Jeřabinové ulici. „Bude vám bušit na dveře, když se pokusíte poslouchat hudbu nebo nsledovat televizi. Jednou přišel v sedm večer dokonce i na Silvestra!“, napsal o něm anonymní informátor.

Neměli bychom ho v tom nechat samotného! Až dočtete tento článek, pusťte si doma co nejhlasitěji hudbu, pokreslete stěny výtahu nemravnými obrázky a schovejte sousedovi rohožku. To by v tom byl čert, abychom v červených domečcích nesrovnali krok se světem.

(Psáno jako pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Vcucne Zelené "černá díra" české politiky?

Předminulá volba prezidenta znamenala kalamitu pro sociální demokraty, ta poslední zase hrozila rozkolem uvnitř ODS. Ale dopadlo to jinak. Největší škody si odnášejí Zelení, kteří jako nejmenší strana zdánlivě nemohli nic ztratit. Ba naopak, nominací překvapivě kvalitního protikandidáta Jana Švejnara mohli svou pozici v české politice spíše posílit.

Prezidentská neuróza však odkryla vleklý a neléčený konflikt mezi předsedou Martinem Bursíkem a částí strany. Ukázala také šéfa strany v nepěkném světle. Ne sice v o mnoho horším než jiné české politiky, u nich to však voliči už tak nějak očekávají. Strana bodující s krédem "slušnost a otevřenost" může praním špinavého prádla ztratit nejvíc.

Dokonce se zdá, že se právě teď rozhoduje, jestli budou Zelení "zázrakem" na jedno volební období, anebo jestli mají nějakou trvalejší budoucnost.

Zelení nemají v Česku stabilní elektorát jako zelené strany v jiných zemích. Má to své důvody: Češi jsou tradičně imunní vůči nejrůznějším náboženstvím, a to včetně módní "zelené víry". Proč se tedy Zelení dostali po posledních volbách poprvé v historii do parlamentu? Protože vycházejí vstříct poptávce po pravostředé straně akcentující slušnost a morálku.

Tahle "havlovská" mezera je v české politice už od počátku devadesátých let. Nejdřív ji zaplnila ODA, pak Unie svobody (vzniklá odštěpením od pragmatické ODS) a nakonec Zelení. Je svým způsobem záhada, kde se tahle mezera v českém elektorátu vzala.

Asi to má něco společného s "nepolitickou politikou" Václava Havla, a také často sdíleným (a samozřejmě mylným) přesvědčením, že v pravicové politice je cosi nemravného a sobeckého, takže její ideály je třeba dolnit něčím "ušlechtilým". Teprve pak jsou mnozí nelevicoví voliči ochotni volit pravicovou nebo pravostředou stranu. Tato poptávka je nejsilnější mezi vzdělaným, spíše městským obyvatelstvem.

Je to dobrá šance pro nově vzniklé strany, ale zároveň past. Uvízla v ni ODA, později i Unie svobody. Je to jednoduché. Morálka a slušnost jsou sice hezká hesla na předvolební plakáty, ale v praktické politice se rychle onosí jako nekvalitní zimník.

Navíc, všechny tyto strany spojuje, že se podílely nebo (jako Zelení) stále podílejí na vládnutí. To pro moralizování není moc vhodná pozice. Koaliční vládnutí je založeno na taktizování, ústupcích a kompromisech. Tedy na jednání, které se voličům lehce může zdát jako nemorální.

Zeleným se až do prezidentské volby v koalici s ODS a lidovci překvapivě dařilo. Dokázali se proti nim vymezit a dokonce působit jako určité "svědomí" vlády, která má problémy s aférami šéfa KD-ČSL Čunka či hulvátskými způsoby šéfa ODS Topolánka.

Do značné míry je to zásluha šéfa Zelených Bursíka, který je inteligentním, kultivovaným a na veřejnosti dobře vystupujícím politikem. Je v české politice jedním z mála, který neválčí s novináři, nejedná zkratkovitě a všechny problémy řeší věcně.

Skvělým tahem Zelených byla i nominace nezávislého Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí. Ten působí v české politice jako zjevení. Má noblesu, nenechává se zatahovat do žádných osobních sporů a chybí mu mentalita "urvi co můžeš", která tak zjevně kouká z očí ostatním. Bývalý hradní kancléř je navíc skvělý magnet na voliče postižené havlovským sentimentem, kupodivu však nijak "nevadí" ani ostatním.

To všechno, včetně kandidatury ekonoma Jana Švejnara, činilo donedávna ze Zelených úspěšnou stranu. A byli také spolehlivým koaličním partnerem, což si vícekrát pochvaloval i premiér Topolánek. Působili mu rozhodně méně problémů než Čunkovi lidovci. To však platilo pouze do prezidentské volby.

Kritickým momentem byla nečekaná a dodnes ne zcela vysvětlená neúčast poslankyně Olgy Zubové na druhé volbě. Politička se údajně zotavovala po operaci, Martin Bursík a jeho spojenci ve vedení strany ji však od začátku kritizovali za to, že svou neúčast dopředu neavizovala a že se ani řádně neomluvila.

Zubová patří k té části Zelených, kterým účast strany v pravicové vládě nevyhovuje, protože autentická ekologická politika je pro ně v principu levicová. K těm se navíc přidali ti, kteří sice nejsou ideologicky předpojatí, ale zase nemají rádi Bursíka. Předsedovi strany tak vznikla silná vnitrostranická opozice, která se sice dosud příliš neprojevovala, ale čekala na svou šanci.

K zásadním sporům by dřív nebo později došlo, a to ohledně amerického radaru, zdravotních reforem nebo i dalších témat. Byla to konec konců právě Olga Zubová, která "napínala" vládu v tom, zda loni podpoří při hlasování zákon o rozpočtu.

Situaci ovšem po prezidentské volbě vyhrotil email, ve kterém se předseda Bursík vulgárně vyjadřuje o Zubové, omylem ho však poslal právě jí. Mail byl původně určen poslankyni Kateřině Jacques, která je nyní ve straně jeho nejbližší spojenkyní. Bulvární tisk píše, že spolu mají milostný poměr.

Nic z toho neprospívá k Bursíkově dlouho pěstované image "férového kluka". Ohrožuje ho to ze dvou stran. V očích voličů se stává nevěrohodným a trapným, protože teď vypadá jako moralizující pokrytec. A zároveň ho to činí zranitelným vzhledem k vnitrostranickým soupeřům, kteří se s ním báli válčit právě proto, že uměl získat voliče.

Jedinou šancí pro Zelené je spor rychle uhasit a na čas zmizet z očí veřejnosti. Jenže to půjde těžko, vždyť kromě radaru a dalších patálií tu je "problém Čunek", či lépe řečeno dilema "Čunek, nebo Schwarzenberg". ODS v tomto ohledu Zeleným asi moc nepomůže, protože se cítí poškozená Bursíkových chováním v průběhu prezidentské volby. Je to zapeklitá situace.
Zelení se ocitli na samém pokraji pasti, ve které před nimi zmizely už dvě politické strany.

(Psáno jako komentář pro Czech Business Weekly).

Bezplatné čištění monitoru

Podle jedné starší, ovšem stále hojně citované studie obsahuje klávesnice průměrného počítače v kanceláři víc baktérií než záchodové prkénko. Občas na své klávesnici obědvám, což a) její čistotě nepřidá a b) upřímně řečeno nepomáhá ani příjemnému pocitu z konzumace jídla. Jak je na tom monitor, s vědeckou jistotou tvrdit nemůžu. Ale každopádně vypadá pěkně upatlaně. Máte-li stejný problém, je k včištění monitoru určena jedna elegantní bezplatná služba. Po otevření stránky zmáčkněte pro větší efekt klávesu F11. Jen doufejte, že zrovna na ní nesedí nějaký streptokok.

Mediální pohádky o Mašínech

Média selhala v tom, jak referovala o Topolánkově medaili pro bratry Mašínovy, lépe řečeno o diskusi, která tuto událost provázela. Dilema „vrazi, nebo hrdinové“ je v české společnosti hluboce zakořeněné, ale falešné. Mimo jiné je právě důsledkem opatrnického a objektivistického přístupu médií, která činnost bratrů Mašínů a dalších prezentují jako stále nevyjasněnou a ne zcela poznanou část historie. Opak je pravdou. O těchto událostech máme dostatečné množství jasných a přesvědčivých informací. Navíc od nich uplynulo dost času, abychom se na ně mohli dívat bez rozčílení či dalších emocí.

Ano, je pravda, že v české společnosti neexistuje ohledně činů bratrů Mašinů konsensus. Je to téma polarizující, což znamená, že většina lidí volí mezi dvěma silnými názory a nehledá žádný další, který by byl kompromisní nebo méně vyhraněný. To zřejmě vede média k tomu, aby tenhle rozpor respektovala. Jenže to je právě špatně. Pomozme si možná kulhajícím, ale srozumitelným srovnáním. Kdyby si dost velký počet lidí ve společnosti myslel, že Země je středem vesmíru, referovala by média o jejich sporech s ostatními jako o střetu dvou rovnocenných „pravd“? Anebo by měla povinnost připomínat, že jeden z názorů je nevědecký a tedy vyvrácený?

Tak nějak se to má s čiností bratrů Mašínů, byť historie je samozřejmě disciplína společenská a tedy méně jednoznačná. Pěstování mýtů typu „zavražděný pošťák“ nebo naopak „neohrožení hrdinové“ je scestné a nezdravé. Často se nyní diskutuje o tom, jaká je vlastně úloha médií a novinářů v době, kdy jsou prakticky všechny informace dostupné a jsme jimi zahlceni. Je to jednoduché: úkolem novinářů je tyto informace zpracovávat a svým čtenářům nebo divákům nabízet co nejpravdivější verzi reality.

Příběh Mašínů lze zjednodušeně a srozumitelně převyprávět, a to s respektem k historickým souvislostem a okolnostem. Právě to mělo být na titulních stranách deníků nebo v hlavních televizních zprávách, když premiér Topolánek hlavní aktéry ocenil. Česká média se o to však ani nepokusila. Místo toho se vydala na cestu zdánlivě vyvážené a objektivní reflexe „ze dvou stran“. Ale když proti faktům postavíte propagandu, není to vyváženost, ale mediální faul.

Navíc i to málo, co média o kauze řekla, bylo nepřesné. Internetové Britské listy správně upozornily na to, že ve zpravodajství většiny deníků i veřejnoprávní televize byly skutky Mašínů prezentovány tak, jakoby šlo o jednorázovou, z kontextu vytrženou divokou eskapádu („probili se na Západ a zabili šest lidí“). Ve skutečnosti šlo o několik let trvající činnost, která vycházela z konkrétní situace (včetně rodinných vztahů), měla svůj vývoj a teprve pak dramatické vyústění.

O kauze Mašínů existují knihy, dokumentární filmy i odborné práce. Novináři píšící o nově rozprouděné diskusi se však v drtivě většině asi jejich nastudováním nezdržovali. Místo toho se spokojili s objektivistickým naservírováním mýtů.

Udělení medaile Mašínům je od Topolánka odvážný politický čin. Lze na něj mít souhlasný i odsuzující názor, ale ten by měl stát na pevné půdě historické reality. Premiér má pravdu v tom, že i kdyby jeho ocenění mělo jen nastartovat novou a hlavně věcnou diskusi, pak splní účel. Musí to být však jiná diskuse, než které v posledních dnech dala prostor média.